Augsburk, 11. – 12 června 2011
Studijní texty
Z projevu Franze Pany, spolkového předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu, 11.6. 2011
Moje velevážené dámy a pánové, milí krajané, milí přátelé sudetoněmecké věci!
Srdečně vítejte na 62. sudetoněmeckém srazu v Augsburku. Jako spolkový předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu mne velice těší, že vás mohu uvítat při slavnostním propůjčení evropské Karlovy ceny sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Mimořádně mne těší, že zde mohu uvítat bývalého prezidenta Slovenské republiky a nového nositele evropské Karlovy ceny sudetoněmeckého landsmanšaftu: vítejte a dobrý den, pane Rudolfe Schustere.
V rámci slavnostního zahájení sudetoněmeckého srazu jsme zažili četné velké, pohnuté momenty. Myslím na propůjčení evropské Karlovy ceny maďarskému lidu. Uctili jsme ty, kteří učinili průlom v železné oponě, která dělila Evropu.
Dnes uctíváme muže, který rovněž udělal průlom: v starých zastydlých učeních, v předsudcích a obavách, do četných zdí z obav resentimentů a nedorozumění, které se dlouho, někdy i ještě dnes, táhnou střední Evropou.
S Rudolfem Schusterem ctíme také slovenský lid, který se po zrušení bývalého Československa cítí samostatněji a svobodněji při tvorbě vlastních dějin, než vládci v České republice – a který se vůči svým bývalým německým krajanům vždy otevřeně a vzorně choval a byl ochoten k dialogu.
Z tohoto místa zasílám pozdrav přítomným zástupcům karpatských Němců, kteří stejně jako my, sudetští Němci, a Maďaři, byly postiženi terorem Benešovy éry.
Srdečně vítám řadu nositelů Karlovy ceny z předešlých let: dřívějšího premiéra svobodného státu Bavorska a patrona sudetoněmecké národnostní skupiny, pana dr. Edmunda Stoibera a pana Petra Uhla. Pozdrav Bůh také nositelům sudetoněmecké kulturní a národnostní ceny, kterým jsme včera ceny mohli předat.
Moje velevážené dámy a pánové, blaze tomu, kdo má silného partnera. My, sudetští Němci, máme silnou patronátní zemi a naše patronátní země nás svěřila silné ženě. Srdečně vítám naši patronátní ministryni Christinu Haderthauerovou. Skutečné přátelství a náklonnost poznáme tenkrát, když věc, dosažení společného cíle, je důležitější než peníze. Cristine Haderthauerová se v současnosti s velkým úsilím zasadila o úspěšné financování projektů sudetských Němců.
Vzpomenu na silné angažování státu Bavorsko na projektu sudetoněmeckého muzea nebo zajištění závěru velkého projektu pamětníků, což generaci pamětníků propůjčilo trvale hlas a váhu, i když vyháněním bezprostředně postižené generace nebudou existovat. Srdečné Zaplať pánbůh za to! Pozdrav Bůh i zástupci Spolkové vlády, panu parlamentnímu státnímu sekretáři dr. Christophu Bergerovi.Máme radost, že jste přišel a že nám věnujete pár slov.
Úřadující spolková vláda si je vědoma – jinak než četné dřívější vlády, své celostátní úlohy na podporu kulturní činnosti vyhnaných. Za to děkujeme především paní kancléře Angele Merkelové, a kromě vás, velevážený pane státní sekretáři jako dlouholetému pověřenci pro záležitosti vyhnaných, také panu spolkovému ministrovi Hansi-Peterovi Friedrichovi. Jsme si jisti, že při méně napjaté situaci ve spolkové republice budeme téma jejího podílu na sudetoněmeckém muzeu ještě jednou konstruktivně projednávat.
Silnou podporu máme od spolkové vlády v kauze chebský městský les. Zde spolková vláda jako věcný správce vyhnaných Chebanů uplatnila pečlivě a přesvědčivě právní prostředky proti správně soudnímu rozsudku, který městu Chebu práva na les přislíbil – nehledě na bezprávní obohacení územních složek České republiky mezinárodně bezprávním odnětí majetku německým obyvatelům Chebska po roce 1945. My jako landsmanšaft a jako národnostní skupina zastáváme stanovisko, že zhodnocení chebského městského lesa – každopádně morálně – není přípustné, když Chebané ani přímo, ani nepřímo se nebudou podílet na výnosech.
Srdečný pozdrav patří přítomným poslancům spolkového sněmu, bavorského zemského sněmu a členům komunálních orgánů. Především bych chtěl pozdravit primátora pohostinského města pana dr. Kurta Gribla. My, sudetští Němci, můžeme pouze říci, že Augsburk je pohostinnost doma.
Můj pozdrav patří zástupcům církví, za všechny bych chtěl jmenovat vizitátora sudetských Němců, monsignora Karla Wuchterla.
Srdečně vítejte zástupci z diplomatických a konzulárních kruhů. Zdravím vedoucí správy, především vládního předsedu Švábů pana Michaela Scheufelke, zástupce tisku a společensky relevantních skupin. Tento 62. sudetoněmecký sraz se koná pod heslem „Dialog a pravda – vytváří sousedství.“
Proto zdravím zvlášť srdečně naše hosty z České republiky, kteří částečně již za komunistické éry, ale také o nic méně angažovaně po sametové revoluci, vystoupili pro německo-české vyrovnání.
Ale také vy, milí sudetoněmečtí krajané, srdečně vítejte. Vítám dr. Wernera Nowaka, předsedu spolkového shromáždění, a spolkového vedoucího sudetských Němců v Rakousku, pana Gerharda Zeihsela.
Osud předurčil sudetské Němce a Čechy za sousedy po staletí ve spolunažívání v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku. Poté znepřáteleni byli jako rukojmí 20. století nacionalismu, fašismu a komunismu. Nyní přes hranice jsou sousedy dále. Příslušníci sudetoněmecké národnostní skupiny po vyhnání si převážně v Německu a Rakousku vybudovali novou existenci.
Avšak sousedé měli by se respektovat, ctít a sbližovat se. Sousedé by neměli mlčky hledět na toho druhého a bránit se vzájemné rozmluvě. Dobré sousedství se podporuje upřímností, čestností a ochotou k překonání nedopatření a selhání.
Nejen Slovensko, ale i Maďarsko, Rumunsko, Estonsko a jiné státy střední, jihovýchodní a východní Evropy prokázaly, že slůvko lítost nad vyhnáním bývalých německých sousedů v zemi vlastní pozici nezeslabuje, nýbrž morálně posiluje.
Před několika týdny představitelka Velké Británie navštívila sousední Irsko. Mezi těmito oběma zeměmi jsou staleté dějiny útlaku, tyranie a utrpení. Královna Alžběta o tom řekla: „Mnohé věci z toho bychom si přáli, kdyby se staly jinak nebo vůbec ne.“ Co brání prezidentu České republiky, takto nebo podobně se vyjádřit vůči vyhnaným a právům zbaveným sudetským Němcům? Když se Britům a Irům podařilo po osmi staletích dějin utrpení začít nově, mělo by se přece též Čechům a Němcům podařit konečně podařit zbavit démonů z 20. století.
Samozřejmě existují rozumné názory. Jako místopředsedy Evropského parlamentu, Čecha Libora Roučka, který požadoval „nikdy více“ vyhánění a ostře kritizoval oficiální stanovisko Prahy k vyhnaným z vlasti.
Takové hlasy bývají ještě výjimkami. Ale vzpomínám si na Marii von Exner-Eschenbachovou, která kdysi napsala: „Výjimky nejsou vždy potvrzením starého pravidla, mohou být také předzvěstí nového pravidla.“ Doufejme, že se v budoucnosti ještě více dozvíme o předzvěstech nového myšlení. Děkuji vám a prohlašuji tímto 62. sudetoněmecký sjezd za otevřený.
Z projevu Bernda Posselta, mluvčího „sudetoněmecké národnostní skupiny“, 11.6. 2011
Tento 62. sudetoněmecký sraz se týká sudetoněmecké národnostní skupiny. Je nejlépe symbolizován v cenném českém sklu. Je pevné, vyhovuje nejrůznějším požadavkům, ale také prýští v jedinečných barvách a tvarech. I tento sudetoněmecký den má četné dimenze. Jeden rozměr, ten nejzávažnější, je lidský. To cítíme srdcem a duší, když se naše společenství každým rokem o svatodušních svátcích od pátku přes sobotu až k velkým masám v neděli neustále více zvětšuje a odevšad sem stahuje. Druhá dimenze je vlastenecko – politická, sousedsko – politická. Na tuto dimenzi vzpomenu zítra v hlavním shromáždění. Vzpomenu ji s naším patronem premiérem Horstem Seehoferem.
Dnes dopoledne a odpoledne v mnoha představeních dojde na četné jiné rozměry. Sudetoněmecký sraz je ekumenická událost. Je formován křesťanskými církvemi – mons. Karl Wuchterle, náš vizitátor, mons. Aton Otte z královské kapituly na pražském Vyšehradě, jsou toho důkazem. Zítra zde budeme mít katolickou bohoslužbu, evangelickou i starokatolickou. A mezi sebou máme značný počet židovských krajanů z České republiky, z Izraele a z řad našich landsmanšaftů. To nevzpomínám jenom proto, že to tvoří základnu pro naši budoucnost. Bohužel jenom čtvrtina nebo pětina občanů ČR se hlásí k nějaké církvi. Když na tuto skutečnost nahlížíte v procesu německo-českého a sudetoněmeckého dialogu, pak to jsou právě lidé, kteří ze své víry vytvářejí partnerství a sousedství, lidé, kteří převezmou vedení v landsmanšaftu, v domovských místech a domovských oblastech s tamními farnostmi, jako Ackermann-Gemeinde, jako židovská obec v Praze. Okolnost, že dnes dva lidé, jež jako zázrakem unikli zavraždění v Osvětimi, opakovaně jsou mezi námi, je znamením sounáležitosti, za kterou nemůžeme být dost povděční.
Sudetoněmecký sraz má samozřejmě také historickou dimenzi. Když se procházíme přes haly, vidíme svědky přes 800 let trvající dějiny naší národnostní skupiny, vidíme svědky zajisté také katastrof, které jsme zažili: nacionalismus, jenž obě jazykové skupiny v českých zemích svatováclavské koruny navzájem odcizil, režim bezpráví nacismu se svými bezpříkladnými zločiny vůči lidství, vůči židovskému a českému lidu, ale též jak, jak vidíme na výstavě Seligerovy obce, také vůči četným sudetoněmeckým bojovníkům proti nacismu, vyhánění v rozporu s mezinárodním právem. Dějiny nám zasadily četné rány, milí krajané, ale léčit tyto rány je naší ústřední starostí, a to je také to, co důležitost naší organizace národnostní skupiny nejen pro současnost, ale i pro budoucnost má význam: z dějin se poučit ve smyslu „nikdy více!“ To je ústřední sudetoněmecký úkol.
Sudetoněmecký sraz má samozřejmě i kulturní dimenzi. Ta se projevuje nejen v působivém hudebním doprovodu falckého komorního orchestru pod vedením našeho krajana Armina Rosina, ale i v četných jiných aktivitách, které poznamenají konec tohoto týdne. Kultura je však souhrn kulturních vztahů. Včera jsme vyznamenali nositele kulturních cen, kterým dnes vyjadřuji svůj dík a uznání. K těmto kulturním dimenzím patří samozřejmě také to, co naše patronátní ministryně s přesvědčivou jasností řekla, jazykový rozměr, v němž naše kultura žije. Pocházíme z jedné země, z jedné oblasti Čech, Moravy a Slezska, která byla vícejazyčná, jenž v sobě zahrnovala četné kultury. A Praha není jen místo, kde se mluvilo německy, je to i místo, ve kterém vznikla spisovná němčina, pražská němčina.
Milí krajané, to nás zavazuje. To samozřejmě zavazuje i českou stranu. To je část vlastních dějin a kultury České republiky. Ale také my se musíme udeřit do prsou, musíme se více zasazovat o výuku češtiny v německých, ostatně i v bavorských školách, v odborném vzdělávání v pohraničí. Jsem velice povděčný, že ministr osvěty Ludvík Spaenie společně s Christinou Haderthauerovou toto téma energicky podporuje. Nemůžeme být dobrými sousedy v srdci Evropy, když bychom navzájem nekomunikovali.
Jednou z nejvýznamnějších dimenzí tohoto sudetoněmeckého srazu, jak již vícekrát bylo řečeno, je rozměr evropský, Vidím zde nositele Karlovy ceny, Petra Uhla, mluvčího Charty 77, který významným způsobem přispěl k tomu, aby železná opona byla odstraněna.
Propůjčit evropské Karlovy ceny patří každým rokem k nejhezčím úkolům, které mohu plnit jako mluvčí národnostní skupiny a poslanec Evropského parlamentu. Tato evropská Karlova cena ukazuje, že jeden z jejích nositelů, zakladatel panevropského hnutí, náš krajan Richard hrabě Coudenhove-Kalergi z Ronsbergu, na přechodu Chebska do Šumavy, má pravdu, když říká: Evropa není nový objev, Evropa je opětovné objevení reality, která je starší než národní státy. Velcí křesťanští zakladatelé Konrád Adenauer, Robert Schumann, Alcide de Gasperi, Franz Josef Strauss, Charles de Taille a jiní po druhé světové válce z trosek nacionalismu Evropu opět vykopali.
V r. 2013 pravděpodobně papež navštíví Niš v dnešním Srbsku, rodiště císaře Konstantina, který jako císař římské říše sloučil tři veliké kulturní činitele, křesťanství, římské právo a řeckou filosofii. Tyto kulturní základy jsou doposud fundamentem Evropy. Kdo je popírá, ten narušuje tuto Evropu v samých základech. Proto pro nás je tak důležité, abychom také na této duchovní Evropě spolupracovali. Karel IV., po kterém je tato Karlova cena pojmenovaná, nebyl jenom zástupcem několika kultur, mluvil plynně latinsky, francouzsky, italsky, německy a česky – nabádal knížata Svaté říše římské, aby jejich synové se učili česky – ale byl též otcem Zlaté buly, která byla po staletí ústavou mezinárodního, národy spojujícího právního společenství.
Podobně pro národy závazný právní řád vytvořila mnohem dříve vládnoucí osobnost z jiných částí říše pozdější c. a k. monarchie, byl to zakladatel státu Maďarsko, král Štěpán svatý před více než 1000 lety. V závěti jako uherský král, jenž svou zemi přičlenil ke křesťanskému světu, k Západu, uvedl: „Země pouze s jedním jazykem a jen jedněmi zvyky je ubohý a snadno rozpadu možný útvar.“ Co tím chtěl říci: Milý synu, pěstuj tradice všeho svého lidu a lidových skupin, všech jejich jazykových seskupení, zacházej s nimi jako s rovnoprávnými. A to je také základem a návodem k tomu, jak my dnes musíme Evropu budovat. Zde nesmí být národy první a druhé třídy. A proto naši velcí vědci, kteří byli nositeli Karlovy ceny – připomínám osobnosti jako profesot Dieter Blumenwitz, Felix Ermacora, Otto Kiminich – vždy opětovně poukazovali na to, že my, sudetští Němci, máme všechny důvody, sami jsme pod pojmem „menšina“ trpěli, abychom nehezký, v mnoha jazycích užívaný termín „menšina“ vymýtili.
V ústavě rakouské monarchie z r. 1867 stála hezká klasická věta: „Všechny kmeny lidu říše jsou rovnoprávné.“ Ale v praxi to vždy tak nefungovalo. Základní myšlenka však byla rozhodující. Není důležité, zda lid nebo skupina lidi je velká nebo malá, větší nebo menší. Každý má svou důstojnost, každý má Bohem dané právo a je úkolem státu a právního řádu tyto skupiny v jejich pestrosti a svéráznosti podporovat. Proto se hlásíme k právu na vlast, což je více než pouhá volnost. Právo na vlast znamená, že každý lid a každá skupina lidu ve své vlasti, při respektování práva sousedů volně pěstovat svoji kulturu a svoji totožnost, má právo svou kulturu zachovávat.
Jeden velký Evropan jednou řekl: „V Evropě jsme všichni menšinami, jak Němci Francouzi. V takovém duchu si musíme skutečně rozumět. Teprve když rozumíme, že lid a skupiny lidu v jejich všestrannosti nic neohrozí, teprve pak bude Evropa zdařilá.“ Když čtete maďarskou ústavu – o tom jsem napsal nyní jeden článek, v mých očích je nejlepší a nejmodernější ústavou Evropy – poté shledáte, že náš nositel Karlovy ceny z roku 1990, maďarský lid, pokud má zázračnou ústavu, jak v ní stojí – ale i to je samozřejmě jen teorie, která musí být naplněna životem. „Skupiny lidu a národností jsou podstatné články maďarského státu.“ Nerozlišuje se mezi státním lidem zde a menšinou tam, nýbrž rozdílné skupiny lidu tvoří a budují společný stát. Víme, že v dějinách zde byl vždy jiný vývoj. Nacionalismus 19. století, který v naší polovině říše Čechy a sudetské Němce stavěl proti sobě, v druhé polovině říše, maďarské, pak zase Maďary, Slováky a karpatské Němce, aby se až nyní z toho dostávali. Samozřejmě kromě totalitárních soustav nacismu a komunismu existovalo také strašné mezinárodní právo podporující vyhánění a komunistické potlačování.
Musíme si skutečně, když posuzujeme naše dnešní nositele Karlovy ceny, uvědomovat společný osud. Rudolf Schuster jakoby ztotožňoval takový osud, ve všech jeho fázích jej zažil. Narodil se jako mnozí z nás v prvním Československu. Zažil a užil si dobu národního socialismu, vyhnání, pak žil v komunistickém Československu a poté, po roce 1989, převzal vedoucí funkci při demokratizaci jako předseda parlamentu, primátor Košic a později jako prezident. Ale především udělal něco a to je rozhodující: neúnavně budoval mosty mezi lidem střední Evropy. Na příkladu velkého Evropana Rudolfa Schustera, který zažil osud, jenž je velice podobný osudu sudetoněmecké národnostní skupiny, což na území Československa bylo možné a možné je. Většina slovenského lidu zvolila v r. 1999 Rudolfa Schustera za prezidenta, příslušníka zbytků malé karpatskoněmecké národnostní skupiny na Slovensku, aby se nechali vést v Československu narozeným Němcem do 21. století. Slováci v tomto duchu vstoupili do 21. století.
Víme, že byly a budou četné problémy. Víme také, že na Slovensku otázka Benešových dekretů není vyřešena. Víme o napětí mezi Slováky a Maďary v četných místech. Také tam nezačal ráj na zemi. To není nikde, jak vám mohu prozradit. Avšak Rudolf Schuster a jiní vedoucí slovenští politici po převratu 1989/90 s karpatoněmeckým landsmanšaftem spolupracují, bývají při setkáních v posledních 20 letech pravidelně zastoupeni. V jednu dobu, kdy jiní prezidenti říkávali: „Se spolky nemluvíme“, vedli přímý dialog s předsednictvem svého landsmanšaftu. Slovenské Národní muzeum v Bratislavě zřídilo Karpatoněmecké muzeum. Jsme šťastni, že nyní něco podobného se děje v Ústí nad Labem, to je skutečně pozitivní znamení. Slováci se nikdy neobávali přímého dialogu s vyhnanými a ve vlasti zůstavšími karpatskými Němci, i když měli rozdílné názory, a to vyzvedávám též kladně. To by nám mělo dodat odvahu, ale též odvahu těm, kteří ještě mají obavy z takového přímého dialogu. Nechtěl bych dnes nikoho kritizovat. Současný slovenský prezident v tradici Rudolfa Schustera letošní rok proklamoval za rok karpatských Němců. Chci jeho služebního kolegu v Praze k tomu pozvat, aby jeden z obou zbývajících roků své funkce, 2012 a 2013, proklamoval za rok sudetských Němců. Kdyby to nechtěl udělat, mohu pouze říci, že budeme doufat v jeho nástupce, který budeme mít odvahu a velkorysost, aby takový krok učinil.
Je možné vést přímý dialog, i když problémy nejsou vyřešeny. Nikdy nikdo z nás neřekl, že mluvíme s jinými, jen když jsou problémy odstraněny. Rozhovory se vedou, aby se problémy řešily. Ale pak musíme mít odpovídající odvahu. Takovou odvahu ztělesňuje mnohý slovenský politik a zvláště přesvědčivě některé osobnosti v komunální politice, v parlamentu tak, jak ji osvědčil Rudolf Schuster. Milý Rudolfe Schustere, je pro mne zvláštní čest, že Ti smím dnes propůjčit evropskou Karlovu cenu sudetských Němců.
Z projevu Franze Pany, spolkového předsedy sudetoněmeckého
landsmanšaftu, 12.6.2011
Žijeme v době rázných přeměn – také v politice, nový vývoj často vyžaduje nové odpovědi, nové požadavky nutí přemýšlet.
Jedno je jisté a stálé, na jedno se můžeme spolehnout: naše národnostní skupina se o Svatodušních svátcích sejde ke svému velkému srazu. Na něj přijde patron sudetoněmecké národnostní skupiny, premiér Bavorska, Horst Seehofer, aby s námi mluvil, diskutoval a aby nám dal najevo svoji solidaritu. Přijde k nám patron, který vykonal oficiální návštěvu České republiky. Dodržel slovo. Na cestu vzal Benda Posselta, nejvyššího reprezentanta naší národnostní skupiny. Neslevil ani slůvko ze slibovaného, co jako národnostní skupina a Bavorsko jako patronátní země v základních požadavcích vůči Praze máme. Při této cestě mohlo jít jen o navázání rozhovoru, kterému se česká strana po léta, dokonce desetiletí bránila.
Velký francouzský státník a filozof, Montesquieu, jednou řekl: „Politika je tupá pilka, která škrábe a vrtá a jen ponenáhlu dosáhne cíle.“ Tak a ne jinak je to v bavorsko-českém vztahu a bylo by přehnané věřit, že česká strana by z jednoho dne na druhý změnila své stanovisko. Také současná vláda v Praze je všechno jiné než stabilní. Je obklopena kverulanty z jedné politické strany, zneužitá prezidentem, který má nepřátelské stanovisko k Evropě i k Němcům. Proto jsme nemohli očekávat, že na konci cesty Horsta Seehofera dojde k senzaci. Nikdo se nekojil nadějí, že by Češi roztrhali Benešovy dekrety, které jsou pro tuto zemi nedůstojné a jež politickou kulturu ČR vždy ještě otravují.
Také když Franz Josef Strauss počátkem sedmdesátých let cestoval do Pekingu, Čína se najednou nezměnila. Byl to jen první krok na kamenité cestě. Dnes však je Čína jinou zemí, než na konci kulturní revoluce. Bavorsko je jedním z jejích partnerů. Proto v žádné jiné oblasti, kromě diplomacie, neplatí to, co řekli čínští partneři Straussovi. Je jedno, jak daleká je cesta. První krok se musí udělat. A tento první krok jsme udělali. Na něm můžeme stavět. Měli bychom být na dobré cestě. Jen aby se nit rozhovorů nepřetrhla. Přejeme si, aby kontakty byly intenzivnější a závažnější, aby zástupci sudetoněmecké národnostní skupiny byli i nadále do rozhovorů zapojeni a dobrý duch sbližování, usmiřování a vyrovnání přivedl Horsta Seehofera od Isaru k Vltavě a brzy zachvátil i oficiální Prahu.
Návštěva státní ministryně Christiny Haderthauerové byla dalším kamenem přidaným do mozaiky bavorsko-českých rozhovorových kontaktů. Vážená paní státní ministryně, srdečně vítejte na tomto sudetoněmeckém srazu. Jste věrným hostem této akce a jste opět politicky všestranná, když jde o zastoupení a prosazení zájmů naší národnostní skupiny. Pod Vašim patronátem nebyly v ústředních orgánech Bavorska žádné pochyby ohledně bezprávního charakteru vyhánění, porušení lidských práv bezprávními dekrety a požadováním českých gest vůči sudetoněmecké národnostní skupiny. Proto Vám patří srdečný dík a velké uznání. I další návštěvy v ČR, jako ministra osvěty, dr. Ludvíka Spaeni, nebo návštěva předsednictva bavorského parlamentu za vedení Barbary Stammové, staré přítelkyně naší věci, byly všechny v generální linii – navazovat na rozhovory, zintensivnit kontakty a příznivé, eticky získané pozice nevyklízet. Za to všem výrazně děkujeme.
Mám zvláštní radost, že mohu pozdravit letošního nositele evropské Karlovy ceny sudetoněmeckého landsmanšaftu a bývalého prezidenta Slovenské republiky, jeho Excelenci Rudolfa Schustera.
Slováci a Češi bývali dlouho z donucení v jednom státě. Pronásledování a ponižování německé a maďarské národnostní skupiny se dělo jménem „Československé republiky“. Po rozdělení Čechů a Slováků šly tyto národy rozdílnými cestami. Z Bratislavy přišla slova politování a ochota ke smíření, což bychom si z Prahy také přáli. Samozřejmě i na Slovensku jsou ještě překážky. Všichni ještě nejsou ochotni odsunout Benešovy dekrety na smetiště dějin, kam patří. Celkem vzato je Slovensko otevřenější, více evropštější a bez ideologických klapek na očích než Česká republika. Velevážený pane prezidente, velká úcta k vašemu výkonu, velká úcta vašemu lidu.
Zvlášť srdečně také zdravím hosty z České republiky, kde ducha změny v tamní společnosti lze již vycítit. Změnu lze pozorovat všude. Především se prolomila zeď mlčení, která dlouho byla mezi českým lidem a přiznáním zločinů na Němcích. Místa vzpomínání jsou jasná, pamětní deska na mostě v Ústí nad Labem, novináři, kteří o zločinech na Němcích informují, již nebývají umlčováni, nýbrž získávají uznání, jako např. zpravodajství o masakru v Dobroníně. Televizní dokumentace „Zabíjení po česku“, která pojednává o vyhánění a zločinech české strany během vyhánění, je českou stranou silně popírána. Rozhodující je však, že dokument byl promítán a vyvolal diskusi.
Angažování v záležitostech národnostní skupiny má více stránek a pojmenování. Pozdravte se mnou našeho mluvčího Bernda Posselta, předsedu spolkového shromáždění, pana dr. Wernera Nowaka, jakož i předsedu landsmanšaftu Rakouska pana Gerharda Zeihsela
Zvláštní pozdrav patří dnes jedné sudetské Němce, paní Marlen Hackspacherové, ochránkyni karlovarských oplatek. Kolem nich se točí groteskní spor. Česká republika chce zakázat, aby Karlovarské oplatky, které se v Karlových Varech nevyrábějí, nesly název Karlovarské oplatky. Vyhnaným byl po válce podnik a výrobní prostředky ukradeny, nikoliv však recept, píle a podnikatelský duch. „Karlovarské oplatky“ má být zeměpisný údaj o původu. Spor se dostal až k evropským institucím. Bernd Posselt se do něho častěji vložil Výsledek: „Karlovarské oplatky“ se tak jmenují, jelikož se vyrábějí v Karlových Varech, i když paní Hackspacherová vyrábí dál z vlasti přinesený výrobek.
Šalamounské rozhodnutí, které činí dobře písmu evropského práva o soutěžení. Lidi můžeme okrást o jejich vlast, můžeme je vyvlastnit a pronásledovat, ale nemůžeme jim ukrást jejich vědomosti, jejich svéráz.
Tradice a zvyklosti nemohou být u sudetoněmecké národnostní skupiny především statisticky chápány. Nesmíme se jako v letech 1945/46 chovat vystrašeně a stát na stanovisku, které z dnešního pohledu se jeví jako anachronické. Tak jako se naši krajané v nové vlasti, ať je to Německo nebo Rakousko, ať je to kdekoli jinde, do společnosti začlenili, tak se musíme sami jako národnostní skupina a sudetoněmecký landsmanšaft dále vyvíjet.
Především musíme podchytit mládež, která vlast zná jen z návštěv a pro něž se sudetoněmecká identita promítá přes dějiny vyhánění rodičů a prarodičů. Těm musíme přiblížit, že patří k národnostní skupině, která utrpěla bezpráví, která ale toto bezpráví nechce oplatit novou pohromou, nýbrž konstruktivně se podílí na výstavbě Evropy, aniž by zapomněla na své kořeny nebo je dokonce popírala. A to je i trvalý úkol pro nás všechny.
Mějme trpělivost s mladými lidmi, kterým patří dědictví – dědictví vyhnání. Usilujme získat mládež, bojujme o ni, dejme jí, co jsme od svých rodičů zdědili. Jenom tak, neustálým obnovováním tohoto dědictví, bude mít národnostní skupina budoucnost. Jen tak můžeme vzdorovat jedinému nepříteli, který může být pro nás nebezpečný, a to lhostejnosti. V tom smyslu přeji našemu sudetoněmeckému srazu, aby opět svítil jako silný maják, aby byl signálem naší připravenosti k rozhovorům z Prahou. Aby byl též posílením našich krajanů pro budoucnost.
Z projevu Berndta Posselta, mluvčího „sudetoněmecké národnostní skupiny“, 12. června 2011
Tohoto podzimu uplyne 65 let od doby, kdy např. rodina Posseltových byla vyhnána ze staré vlasti, z Jizerských hor a z Jablonce nad Nisou. První Posselt v českých zemích je uveden v jednom dokladu z 13. století: Rudolfu Possoldi Filius, určitě však byl ještě jeden předtím. V 15. a 16. století zakládali Posseltové v Jizerských horách obec. Můj děda potom ve dvacátých letech v městě skla a bižuterie, v Jablonci nad Nisou, založil továrnu na obaly a lepenku. A pak na podzim 1946 jedním šmahem byly tyto staleté dějiny v nenávratnu. Lidé byli nacpáni do dobytčáků s několika věcmi a pak někde vysazeni, náhodně nejdříve v sovětské okupační zóně, v Durynsku, až poté můj otec z Würzburgu se dostal na svobodu. A tak, jak s naší rodinou, šlo to s 3 miliony sudetských Němců a 14 miliony Němci celkem. Rok předtím (1945) dostala se teta z naší rodiny do starobince, odkud byla z druhého poschodí svržena na ulici. To byl konec jejího dlouhého a klidného života. Takových osudů byly tisíce až statisíce, jak víme.
Proč to připomínám dnes? Protože se musí vědět, že na podzim r. 1946 – v tomto roce došlo k nejmasovějšímu vyhnání sudetských Němců – nebyly jen týdny po skončení války, kdy se stalo mnoho strašného v rámci tak zvaného divokého odsunu. Bylo to rok a půl po válce. To tedy nebyla žádná spontánní akce pomsty. To nebyla revoluční akce, kde bychom mohli jako historikové pohlédnou zpět a říci: „Kde se hobluje, tam bohužel také padají třísky, bohužel jsou také mrtví a zranění.“ To byl chladnokrevně naplánovaný zločin rok a půl po skončení války. Cílem byl etnicky homogenní národní stát. Později o to usiloval i S. Miloševič. Proto musela každá národnostní skupina, ale i vícejazyčnost, mnohokulturnost, být vymýcena. To byl zlý duch toho, co dnes v procesech proti generálu R. Mladičovi, R. Karadžićovi nazýváme etnickou čistkou.
Nesmíme však zapomínat, že toto, co bylo milionům sudetských Němců a Němců způsobeno, má samozřejmě předcházející souvislosti. Němci společně s Čechy a Židy žili v kvetoucím společenství svatováclavské koruny. Také společně vybudovali jedinečnou středoevropskou kulturu, která ještě dnes se odráží na vzhledech našich měst a vesnic v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku. Zdůrazňuji, že delší epochy dějin byly šťastnějšími, než ta, o níž jsem mluvil. My také nesmíme tyto velké, mírové, tvůrčí dějiny, přes všechno strašné, co se stalo, ztratit z mysli. Jde totiž o model pro zítřejší Evropu.
České zemské vlastenectví, moravský zemský patriotismus, které oba národy Čech, Moravy a příp. i Slezska, sjednocoval ve společné lásce k vlasti, ve společné loajalitě ke králi Čech, k markraběti Moravy a vévodovi Slezska, kterými v posledních stoletích byli císaři Rakouska, tedy malé Evropy. Zemský patriotismus však byl v průběhu 19. století narušen a zhroutil se kvůli nacionalismu a neblahým chybám obou stran. Vrcholem pak bylo ve 20. století rozbití společného státu, místo aby po první světové válce byly uskutečněny potřebné reformy. 4. března 1919 došlo ke zhroucení pokusů mladých křesťanských sociálů, sociálních demokratů a zemědělců, jako např. Hanse Schütze, Wenzla Jakesche, Gustava Hackera, kteří se pokoušeli o to, aby stát se podle Beneše proměnil ve východní Švýcarsko. A potom ten strašně chybný vývoj let 1938 a 1939. Mnichovská dohoda nebyla uskutečněním práva na sebeurčení, ale neblahým politickým omylem, politickou katastrofou prvního řádu. V r. 1939 došlo k zotročení českého národa v protektorátu, k holocaustu, vyvraždění Židů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
A jako by toho nebylo dost, byla po druhé světové válce promarněna jedinečná příležitost. Na Rýnu tuto příležitost využil K. Adenauer a R. Schuman, kteří z katastrofálních dějiny vyšli na cestu usmíření a porozumění mezi národy.
Beneš nebyl komunista, byl nacionalista. Bohužel kolektivním vyháněním, zbavením milionů lidí práv, místo vyvození důsledků za zločiny další bezpráví se přidalo. Vyhnání sudetských Němců bylo zarážející bezpráví.
Milí krajané, kde jsme dnes, po 65 letech? Musíme zhodnotit, že jsme v této době přesvědčivým způsobem potvrdili svoji soudržnost. Pohled do haly tuto skutečnost dosvědčuje V těchto 65 letech se nám pionýrům práva, usmíření a porozumění dařilo odporovat bezpráví. Vyhnání vrcholilo v r. 1946. V r. 1947 bylo v podstatě ukončeno. Pouze Brodem nad Lesy prošlo v r. 1946 800 000 lidí. Nepředstavitelné číslo. Jen o 5 let později vznikly velké dokumenty míru, wiesbadenská dohoda mezi sudetskými Němci všech stran a exilovými Čechy kolem generála Lva Prchaly, jednoho velkého českého vlastence, a Charta německých vyhnanců z vlasti. A pak samozřejmě neúnavná práce na výstavbě sjednocující se západní Evropy. Jedna část naší národnostní skupiny byla z tohoto procesu vyloučena. Musela trpět v komunistickém Československu a v NDR po desetiletí.
Byl to náš krajan Richard hrabě Coudenhove-Kalergi, z Ronspergu na Šumavě, který po prvé světové válce založil Panevropské hnutí. Byli to sudetoněmečtí politici všech směrů, chtěl bych zde především jmenovat Hanse Schütze z Ackermann-Gemeinde, Wenzel Jaksche ze Seligerovy obce, kteří se s velkou vervou zapojili do evropského sjednocovacího procesu.
Robert Schuman, velký francouzský vlastenec lotrinského původu, který měl německé příjmení a s německým přízvukem mluvil, překlenul staleté dědičné nepřátelství mezi francouzským a německým národem, v r. 1952 posunul německo-francouzské smíření dále dopředu. Kdyby byl udělal průzkum veřejného mínění, 99% Francouzů by tom u řeklo ne, nechceme s těmi Němci mít něco společného. On však v parlamentu přesto odvážně řekl, že s Němci chce budovat společnou Evropu Opozice hlasitě volala: „Boche, Boche, Boche“, což je nadávka pro Němce. Ale přesto vydržel. V jeho díle pak později pokračoval generál de Gaulle spolu s K. Adenauerem. Od generála de Gaulla pochází slova o „míru statečných, o míru hodných“. Měl tím na mysli, že usmířit se musí nejen lidé, kteří mají cosi společného, ale i ti, kteří jednostranně trpěli.
A právě to musíme mít na zřeteli, když myslíme na porozumění, na usmíření. Něco takového nemůže být jednoduše nadekretováno. Je to složitý proces. Milá Kristýno, včera jsi použila velmi hezký výraz. Řekla jsi: „Potřebujeme systematickou činnost ve vztazích“. Právě takovou jsme dělali již před pádem železné opony s lidmi, s farnostmi, politickými obcemi, politickou opozicí - tady vpředu sedí můj přítel Petr Uhl, náš nositel Karlovy ceny, jeden z hlavních zakladatelů Charty 77.
V určité době, kdy téměř všichni mluvili o věčných realitách a tím mysleli železnou oponu, i v době, kdy se mnozí se železnou oponou smířili, jsme bojovali za svobodnou Evropu, Evropu lidských práv, práv národnostních skupin a právo na sebeurčení. To je také jeden z důvodů, proč reagujeme velice citlivě, když dochází k renacionalizaci, obnově hraničních kontrol, jako v Dánsku, k nacionální rétorice. Milí krajané, nenechme si zkazit toto velké mírové dílo v Evropě od zaostalých demagogů a malicherných byrokratů, kteří se pokoušejí na náš úkor dělat emoční politiku. Tací jsou také mezi námi, tací jsou také v západní Evropě, ale milí krajané, tací jsou také na druhé straně Šumavy. Absolutně nerozumím, proč prezident jedné země, která velkou většinou vystupuje ve prospěch evropského sjednocování, proč prezident země, ve které evropské ideje vznikly, proč prezident země, ve které se lidé nyní opět ptají na nepohodlná témata jako je vyhánění, proč tento prezident musí sudetoněmecký sraz všemožně napadat tak, že to připomíná dobu před rokem 1989. Vyčítal nám, že jsme měli málo respektu před oběťmi českého lidu. Milí krajané, já jsem v posledním roce s bavorským ministrem osvěty Ludvíkem Spaniem v rámci přípravy návštěvy našeho patrona a premiéra byl v ČR. Společně se zástupci zemské centrály pro politické vzdělávání, která se milý Horste, vynikajícím způsobem od té doby zajímá o naše témata, jeli na tři centrální dějinná místa. Vědomě jsme nejdříve jeli do Lidic, já jsem tam jako mluvčí národnostní skupiny položil květy a jeden věnec v českých zemských barvách červené a bílé – abych důsledně naznačil, jak odporné je to, že tam byli zavražděni lidé jen proto, že byli Češi. I v Terezíně jsem položil věnec lidem, kteří tam byli zavražděni proto, že byli Židé. S námi tam byl i pražský historik Toman Brod, který je dnes zde. Hodně se zasazuje o přepracování českých představ o dějinách. Napsal přesvědčivou knihu o českých dějinách a psal i o sudetoněmeckých tématech. Stáli jsme spolu v Terezíně na rampě, na které byl naložen do transportu do Osvětimi. Vylíčil nám, jak s bratrem se octli před Josefem Mengelem. Jeden byl poslán vlevo a druhý vpravo. Je zde i další muž, který přežil Osvětim, můj přítel Oldřich Stránský. V těchto skutečnostech shledávám něco, co by na veřejnosti jednou mělo být vzpomenuto, jelikož to ukazuje, co s paix des Braves, s mírem hrdinů, vše je míněno.
Ještě přesvědčivější než jeho přítomnost byl výrok Tomana Broda: „Jelikož jsem byl kvůli svému původu obětí kolektivního pronásledování, je mým životním cílem bojovat proti každému druhu kolektivní viny a kolektivní diskriminace. Proto nyní cestuji s vámi na vaši třetí stanici, a to na most v Ústí nad Labem, kde byli lidé zabiti, jelikož byli Němci. „Na mne to udělalo dojem, když nyní byla anglická královna v Irsku. Také udělala něco, co, když známe dějiny britské monarchie, není tak samozřejmé. Totiž poprvé nešla k hrobů Irů, kteří pro britskou korunu padli, šla poprvé k hrobům irských bojovníků za svobodu, kteří proti britské koruně bojovali a tím dala účinně najevo to, co vztah mezi oběma národy změnilo.“
Včera jsem bývalého prezidenta Slovenska, Rudolfa Schustera, karpatského Němce, vyznamenal naší Evropskou Karlovou cenou. Ti, kteří zde byli, viděli působivého muže, velkého Evropana, mluvícího plynně maďarsky, německy, slovensky, česky a jinými jazyky, který včera jasně naznačil – to je rozhodující – že celá slovenská politika, ačkoliv ani na Slovensku Benešovy dekrety nebyly zrušeny, počínaje prezidenty, jeho předchůdci i následníky, že všechny slovenské vlády všech stran zcela samozřejmě pravidelně rozmlouvají s landsmanšaftem karpatských Němců, a tito se několikrát do roka setkávají se špičkami vlády a mluví o aktuálních otázkách, což má produktivní výsledky.
To je již něco jiného než bezohledná věta: „Se spolky nemluvíme“. V evropské demokracii politici mluví s občanskými společnostmi, samozřejmě též s landsmanšafty. Ještě jednou mohu poukázat na slovenský příklad. Současný slovenský prezident vyhlásil letošní rok za rok karpatských Němců. Proto představitelé karpatoněmeckého landsmanšaftu bude v Bratislavě projednávat v souvislosti s tím různé aktivity.
Českému prezidentovi mohu říci: Pane prezidente, máte ještě dva roky než služební doba skončí, neodvolatelně. Využijte možnost, abyste příští nebo další rok prohlásil rokem sudetských Němců a s námi navázal přímý styk. Když to neuděláte, čehož se musím bohužel obávat na základě vašich dosavadních vyjádření, pak nechte alespoň české občanské společnosti a českou politiku v tomto směru se ubírat. Jsou pro to četné náznaky.. A váš následník nebo jeho následníci – ale já věřím, že již váš nástupce se vydá tímto směrem.. Vejdete do dějin jako někdo, kdo rozhodující léta nevyužil.
Již hodně bylo řečeno – také dnes při kázání a včera při úvodních projevech a i předevčírem – o hnutí v české společnosti. David Vondráček, po 20 let osobní přítel a partner pro rozhovory s naším landsmanšaftem, který jako mladý muž poprvé byl u nás v Sudetoněmeckém domě, natočil již druhý film – všude je jeho první chválen. O posledním víkendu na zasedání sudetoněmecké rady v Mariánských Lázních jsme shlédli již druhý film „Řekni mi, kde ti mrtví jsou“ o masových hrobech v České republice, které nyní konečně byly „nalezeny“. Kdo přemýšlí o postavení důstojných památníků, o tom, jak se tam mohou konat bohoslužby a jak těmto mrtvým zajistit důstojné pohřbení. Nato vznikla přirozeně zdlouhavá debata nejen o zločinech při vyhánění, Zde musí být rozmlouvající rovnocenní. Podnikli jsme cestu do Prahy, abychom konečně našli správný směr a dialog mohl začít. My v přátelské spolupráci s Horstem Seehoferem, který je výtečným patronem s kompetencí a srdcem, jsme připravovali cestu. My jsme v pozadí začali s rozhovory mezi námi a osobnostmi na nejvyšší úrovni, které bohužel v pozadí ještě musely zůstat, ale doufám, že jednoho dne vejdou ve známost a povedou k tomu, aby vše bylo konkrétnější.
Jak již bylo řečeno, komuniké obou šéfů vlád, Petra Nečase a Horsta Seehofera neobsahují nic, co by se týkalo sudetoněmecké otázky. Něco takového může říci jen někdo, kdo nečetl komuniké, nebo kdo má zúženou představu o sudetoněmecké otázce. Jsou pokusy nás zpochybnit a říci, že „otázky minulosti patří sudetským Němcům a tím patří minulosti. Otázky přítomnosti a budoucnosti patří pak ostatním, takže přítomnost a budoucnost patří ostatním“.
Každý člověk, lid, národnostní skupina má dějiny a budoucnost. Chceme tyto pojmy uspořádat. Když v komuniké čtete o vypracování společných dějin, pak co má být ve středu, když ne jeden z obou národů Čech, který je současně čtvrtým kmenem Bavorska? Výměna učitelů, výměna učitelů dějepisu – kdo to vlastně začal, když ne my? Výměna mládeže – slyšeli jste o německo-českém dílu mládeže v Řezně a v Plzni – vychází z jednoho návrhu sudetoněmecké mládeže na sudetoněmeckém sjezdu v r. 1986, který byl slavnostně předán Helmutu Kohlovi. Tři roky před převratem se toho chytla sudetoněmecká mládež a její mládežnická organizace, jako jediná v Evropě, zorganizovala českou partnerskou organizaci, se kterou úzce spolupracuje přes hranice. Výměna mládeže je původní sudetoněmecké téma. Totéž platí pro péči o památky, pro přeshraniční kulturní spolupráci. Čím se zde máme zabývat, když ne staletým kulturním dědictvím naší národnostní skupiny jako spojovacím článkem mezi Bavorskem a českými zeměmi. Zde se říkává, že tématika okolního světa nemá nic společného se sudetskými Němci. Ale jak vznikla ekologická katastrofa v okrajových oblastech, v Čechách a též v bavorsko-českém pohraničí, tedy v Chebsku a na Šumavě, ale samozřejmě také v jiných oblastech naší vlasti. To bylo způsobeno vyháněním, zpustošením a železnou oponou. Chceme oživit vlast. To je ústřední a nejdůležitější úkol, do kterého se vložíme, milí krajané. Mohl bych ještě několik takových příkladů uvést. Pozorujete, že jsme odhodláni vložit se do bavorsko-českých a německo-českých vztahů. Můžeme to učinit díly patronovi jménem Horst Seehofer, který jakoby samozřejmě, ačkoliv to není samozřejmé, každý svůj krok činí s námi a žádný bez nás. Za to děkuji, milý Horste.
Stojíme před velkými úkoly. Mnozí by nás chtěli opět vyřídit a založit ad acta. Nikomu se to nepodařilo. Nezdařilo se to ani těm, kteří jako vyhánějící věřili, že když národnostní skupinu vyženou z vlasti, zmizí nehlučně s povrchu. Mýlili se jako Josef Stalin, který předpokládal, že z nás vytvořil revoluční potencionál, který celou Evropu rozruší. Také se mýlili ti, kteří řekli: Uznání reality znamená uznání železné opony. To jsme nikdy nepřijali. A také se budou mýlit ti, kteří věří, že lze vlastní Evropu pohodlně a povrchně kolem nás stavět. My jsme byli předními bojovníky za to, co vedlo k této celé svobodné Evropě, která nyní vzniká. Z toho důvodu chceme její budoucnost utvářet. Samozřejmě zde také musí zmizet bezprávní dekrety. Samozřejmě musí také zmizet tzv. amnestijní zákon, ve skutečnosti zákon opravňující k trestným činům. Je přece absolutně nepochopitelné, když česká mládež se rozchází se zločiny vyhánění, aby existoval ještě zákon, co toto zpětně za oprávněné prohlašuje. To je vyšší schizofrenie. A tato vyšší schizofrenie patří na smetiště dějin.
Z těchto důvodů říkám: v posledních letech svou prací pro Evropu i pro mezinárodní vztahy máme podíl na získaných výsledcích. Tuto závažnost chceme hodit na váhu jako nový list dějin, aby byl mír statečných mezi Čechy a sudetskými Němci, Čechy a Němci a to Evropě dá srdce a duši.
Ze zdravice pronesené Horstem Seehoferem,
premiérem Bavorska
Sraz sudetských Němců se koná ve znamení politického vývoje. V prosinci r. 2010 jsem, doprovázen B. Posseltem, měl možnost setkat se v Praze s českým premiérem Petrem Nečasem. Bavorsko a ČR tím začaly novou kapitolu dobrého sousedství. Při této návštěvě jsem mohl zažít, jak cenný je přímý dialog. Samozřejmě jsou nevyřešené problémy, které pocházejí z minulosti. K jejich překonání budou muset všichni zúčastnění mít hodně trpělivosti a dobré vůle.
Byla ale vytvořena důvěra. Jedno okno je zeširoka otevřeno, což v budoucnosti umožní otevřené a konstruktivní rozmluvy.
Pociťujeme, že v české společnosti dochází k obratu. Vyhánění je četnými občany posuzováno s narůstající pozorností a bez předsudků. To vytváří šanci k zintenzivnění sousedského dialogu na všech úrovních.
Průkopníky tohoto dialogu bývali vždy sudetští Němci. Svými návštěvami a přímými kontakty ve staré vlasti, jejich iniciativami zachovat společné kulturní dědictví a napřaženou rukou k usmíření připravili půdu pro tento vývoj. Jejich výkon zaslouží poděkování a uznání. Proto také v budoucnu partnerský dialog mezi Bavorskem a ČR se neobejde bez sudetských Němců.
„Dialog a pravda – vytváří sousedství“, tak zní motto sjezdu sudetských Němců v roce 2011. Vystihuje úsilí sudetských Němců a dává jim, jakož i nám všem úkol pro příští roky. Jako jejich patron svoji veškerou politickou sílu nasadím v tomto smyslu.
Ze zdravice pronesené dr. E. Steibachovou, předsedkyní
„Svazu vyhnaných“ (BdV)
Milí sudetští Němci z Čech, Moravy a z rakouského Slezska.
Pro mnohé je to opětovné shledání se starými známými nebo novými přáteli, ale každé setkání landsmanšaftu je vždy víc než jen to. Je důkazem věrnosti vlasti a svázanosti se zemí, z které pochází. Do jisté míry je to též politické vyznání, aby se nezapomnělo na velkolepé dějiny Němců z východní a střední Evropy. V tom mohu a chci vás posílit.
Němci z českých zemích nemusejí se schovávat nebo ospravedlňovat, když svoji věrnost vlasti veřejně a zjevně demonstrují. Myslím, že bychom především mladým lidem ze sousedních východních států měli nezaujatě říci o špatné minulosti, o tom, co se stalo. Mlčení vyvolává nedůvěru, a proto je dialog, který landsmanšaft vede, tak důležitý. Osobní kontakty k novým obyvatelům českých zemí, sociální nebo charitativní pomoc, nebo zabránění rozpadu historických budov sakrálního nebo veřejného charakteru hodně znamenají. Jimi dáváte najevo, že české země – i když částečně byly německými kulturně, jazykově, civilizačně – téměř tisíc let patřily ke svaté říši (německého národa) a nebyly to nejhorší doby pro ně a pro lidi, kteří tam žili. Dialog bez oboustranné pravdy je neúnosný a nevede do budoucnosti.
Ze zdravice dr. Kurta Gribla,
primátora města Augsburku
Jako primátora hostícího města mne těší, že účastníku sjezdu mohu uvítat. Město Augsburk je přes 50 let patronátním městem pro vyhnané z Liberce. Augsburk má také patronát nad Nýdkem.
Z prohlášení sudetoněmeckých žen k 62. sjezdu sudetských Němců
v r. 2011
Požadujeme celosvětový zákaz kolektivního vyhánění, etnických čistek. Také se dožadujeme, aby bylo zajištěno právo na sebeurčení pro všechny národy a národnostní skupiny a také na zachování jejich dosavadní kultury.
Volný a krácený překlad: Ing. Jaroslav Liška
Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 376. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, srpen 2011.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz