58. sjezd Němců odsunutých z

Československa

26. – 27. května 2007, Augsburk, Švábská hala

Z projevu Benda Posselta, spolkového předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu

Moji velmi vážení hostí, hosté, milí krajané,

naše sudetoněmecká národnostní skupina se každoročně schází o svatodušních svátcích střídavě v Norimberku, který na základě strašlivé historické epochy vnímáme jako město lidských práv, a v Augsburku, jenž se stal na základě Augsburského náboženského smíru  a každoročních oslav míru městem míru. Spravedlnost, lidská práva a mír jsou základními prvky, na kterých je budována práce naší sudetoněmecké skupiny po řadu let. A proto, milí krajané, není náhodou, že začínáme náš sudetoněmecký den každým rokem velkým svátkem Evropy. Dělali jsme to již před desítkami let, kdy Evropa nebyla ještě takovou samozřejmostí, jako je dnes.

Navázali jsme na velkou tradici českých zemí, na Karla IV., římského císaře, německého a českého krále z rodu Lucemburků, který mluvil stejně dobře německy, česky, italsky, francouzsky a latinsky, který byl opravdovým Evropanem, a jako první evropský vládce spojil pod svým žezlem tři velká rovnoprávná národnostní společenství – Romány, Germány a Slovany. Toto evropanství je jedním z hlavních vyznání všech sudetoněmeckých sjezdů, protože právě naše národnostní skupina prožila dobu, kdy nacionalismus, totalita a zvůle vyvracely lidstvo z kořenů, vyháněly jej, vraždily a zotročovaly.

Milí krajané, právě proto, že jsme vždy prosazovali témata o lidských právech, a protože byly založena tato Karlova cena, aby dnes  v návaznosti na říši Karla IV. vytvořila demokratickými prostředky  nadnárodní společenství jménem Evropa, stavěli jsme se vždy proti velkému bezpráví, které se stalo v našich dějinách. (Bezprávím např. chápeme, že německá strana dosud české straně nevyplatila reparace, které nám, podle rozhodnutí Pařížské reparační dohody má vyplatit. Jde přibližně o 360 miliard předválečných Kčs. Zatímco současná vláda má odvahu prosazovat vybudování amerického radaru v Brdech proti vůli většiny občanů, neprojevuje žádnou snahu, ostatně jako předcházející vlády, reparace na SRN vymoci. Žádný český ústavní orgán nemá právo vzdát se tohoto mezinárodně stvrzeného nároku. - pozn. red.). Všichni víme – připomněli jsme si to obzvláště v posledním roce při 60. výročí vyhnání – že 20. století bylo stoletím vraždění národů, genocidy, vyhnání, válek, totalitních ideologií. Ale ve své druhé polovině 20. století začalo vyvíjet protijed. Měli jsme na tom velký podíl. Jde o ideu jednotného v míru žijícího národnostního společenství v srdci Evropy i v celé Evropě.

Milí krajané, jako předtím i dnes jsou lidé, kteří byli a jsou oběťmi násilí 20. století. Nesmíme nikdy zapomenout – a to jsme nikdy nepotlačovali – na neuvěřitelné zločiny proti lidskosti, způsobené ve 20. století nacionalismem, holocaustem,

Vyvraždění 6 milionů německých, evropských a sudetoněmeckých Židů (ale také především nejpočetnějších polských, ukrajinských, i českých Židů – pozn. red.), které bylo připraveno a vykonáno ve jménu německého národa. My jsme vždy nedvojsmyslně  odsuzovali tyto zločiny proti lidskosti (sudetští Němci se na těchto zločinech podíleli. Mnozí váleční zločinci stáli u zrodu landmanšatu. – pozn. red.). Mluvčí naší národnostní skupiny byl v Terezíně a v Lidicích, položil tam květiny. Před lety  jsme měl příležitost mluvit na toto téma v české televizi, jménem sudetských Němců jsem řekl, že my bez pochyb a zcela jasně tyto zločiny odsuzujeme a prosíme za odpuštění podílu, vykonaném ve jménu sudetských Němců.

Nehledě na to  vždy se některé židovské osobnosti zúčastnily sudetoněmeckých sjezdů. Mám na mysli i našeho nositele ceny, slavného houslisty Sommera, který již bohužel zemřel. Byl v dětském orchestru v Terezíně. Dále našeho krajana Reuven Assora, jenž po dlouhá léta posílal zprávy z Tel Avivu Sudetendeutsche Zeitung a časopisu Sudetenland. Na dnešním sudetoněmeckém sjezdu se mi dostalo zvláštní cti s radostí přivítat srdečně v našem středisku  jako hosta předsedu velké německy mluvící židovské obce v Jeruzalémě – pana Gideona Mamrotha. Těší mne, že jste u nás s vaší manželkou a panem Beyerleinem – tedy s celou delegací, že jste přijeli na tento sudetoněmecký sjezd z Jeruzaléma a z Tel Avivu a že v příštím roce se na našem sjezdu s námi  zúčastníte přípravy na téma Život německy mluvících Židů v Izraeli. Velmi vzrušující téma. Srdečně vás vítám v naší společnosti.

Milí krajané, udělování Karlovy ceny je spojeno s vírou, kterou naši předkové pěstovali po staletí a jež je základem naší středoevropské a evropské civilizace. Uvítal jsme židovské reprezentanty. Nyní chci uvítat představitele velkých křesťanských církví, které naše národnostní skupina  obzvláště podporuje, především našeho světícího biskupa Gerharda Pieschla, tajemníka české biskupské konference biskupa Ladislava Hučka, který nás již léta navštěvuje. Vítám i duchovenstvo: apoštolského vizitátora sudetských Němců, patera Norberta Schlegela, kanovníka Antona Otte z Ackermann – Gemeinde. Vítám kanovníka Adolfa Kindermanna, preláta Bernda z augsburské diecéze, z evangelické církve preláta Smetanu z České republiky. Jsem rád, že je dnes mezi námi tolik duchovních – českých (Je ostudou katolické i evangelické církve, že jejich představitelé se zúčastňují sjezdů odsunutých Němců, poslouchají jejich projevy, dotýkající se naší svrchovanosti a zasahující do našich vnitřních záležitostí, jejich nepravdivá tvrzení,  sedí a mlčí. To je jistě i jeden z faktorů, který odcizuje věřící od jejich církví. –pozn. red.) i sudetoněmeckých. Stalo se již samozřejmostí, že o svatodušních svátcích sudetoněmečtí a čeští duchovní – většinou i biskupové obou národnostních skupin (Pokud odsunutí Němci se považují za národnostní skupinu, budiž, ale Češi nejsou žádnou národnostní skupinou, ale národem, který nelze stavět na roveň s  národnostní skupinou, ale pouze s jakýmkoliv jiným národem. – pozn. red.) – celebrují pontifikální obřad. Téměř jsme si na to již zvykli. Když vidíme, jak částečně pustošivé jsou ještě poměry v politice, neměli bychom to brát jako samozřejmost, ale měli bychom poděkovat našim duchovním za budování mostu, opravdu svatodušního a děkovat i Pánu Bohu, že jsme se mohli dožit a účastnit se tohoto díla.

Gerharda Pieschla jsem již pozdravil jako nositele naší Karlovy ceny. Jsem rád, že Edina Becherová, vdova po našem mluvčím Walteru Becherovi, zastupuje  jemu udělenou Karlovu cenu. Franz Neubauer, náš dřívější mluvčí a čestný předseda, je dalším přítomným nositelem Karlovy ceny. Buďte srdečně vítáni jako část naší rodiny. Milí krajané, všichni jste vyrozuměli z médií, že před několika dny zemřel velký stoupenec   hessenské demokracie, ministr Karl – Heinz Koch.   Jemu je vděčných i mnoho sudetských Němců z Hesenska. Tím víc si cením toho, že přes toto úmrtí v rodině k nám přijel jeho syn, letošní nositel Karlovy ceny, ministerský předseda Roland Koch se svou manželkou Anke. Jsou v našem středu vítáni.

Od počátku jeho práce ve funkci ministerského předsedy jsem intenzivně sledoval, jak ze srdce se věnoval našim záležitostem. První naší společnou akcí bylo 50. výročí Wiiesbadenské dohody v roce 1999. Bylo to ve wiesbadenskem zámku, kde byla uzavřena první dohoda mezi vyhnanými sudetskými Němci a Čechy v exilu (Představitelem Čechů a Slováků v exilu byla Rada svobodného Československa. V jejím programu bylo zakotveno, že vystěhování Němců z Československa se pokládá za definitivní. Okrajové zrádcovské proněmecké skupinky emigrantů se paktovali s odsunutými Němci od samého počátku. Dostávali za to německé peníze. Hlavní proud našeho exilu byl od počátku vlastenecký. –pozn. red.). Vím ještě, že ministerský předseda seděl vedle mne, v ruce držel objemný rukopis, krátce do něj nahlédl, ale odložil ho a pronesl vynikající řeč o wiesbadenské dohodě, jako by se desítky let ničím jiným nezabýval. To dokazuje, že nepovažuje jen za svou povinnost ujmout se mnoha vyhnaných sudetských Němců v Hesensku, ale že se opravdu cítí s námi být spojen. Proto myslím, že můžeme být hrdi na tohoto nositele Karlovy ceny.

Jsme evropská národnostní skupina a já mám radost, že k nám přišlo mnoho, mnoho reprezentantů z různých evropských zemí. Uvádím zde nového chorvatského generálního konzula Vladimíra Duvnjaka, který k nám přišel tak, jako jeho předchůdci v minulých letech. Existuje zde úzké středoevropské spojenectví. Jako zpravodaj Evropské lidové strany v Evropském parlamentu o vstupu Chorvatska mohu říci jen toto: Je skandální, kolik umělých překážek bylo nahromaděno před touto středoevropskou zemi. Doufám, že Chorvatsko se stane členem EU ještě v tomto desetiletí; jde o zemi, se kterou jsme hluboce svázáni (Je pravdou, že nacistické Německo a genocidní fašistické Chorvatsko byly v době druhé světová války spojenci. – pozn. red.). Vítám rovněž generálního konzula Satko Bilanda z Bosny a Hercegoviny, ze země poznamenané vyháněním a vražděním, které rovněž vyjadřujeme svou solidárnost. Vítám konzula Jana Hlouška, který mnoho let zastupuje ČR v Mnichově, každoročně k nám přichází a je i byl čestným partnerem. Bohužel v létě nás opustí, má však již svého nástupce. Velmi srdečně vítám zástupce českého ministerstva zahraničí a a českého generálního konzulátu v Mnichově (Proč i oni mlč k revanšistickým snahám odsunutých Němců?- pozn. red.). Mezi nimi je celá řada českých osobností, mezi nimi je i donedávna místopředseda  českého senátu  - Eduard Outrata a nedávný senátor Zdeněk Bárta. Oba dva nejsou u nás poprvé od doby, co opustili politiku. S velkou odvahou přivedli do Sudetoněmeckého domu v Mnichově senátní delegaci. Místopředseda senátu E. Outrata tam přednesl znamenitou řeč a senátor Bárta pronesl modlitbu – je totiž evangelický farář – na vzpomínkovém místě ve foyer Sudetoněmeckého domu; řekl: „Pane, odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Touto větou je řečeno vše. Jsem rád, že tyto osoby jsou dnes zde. (My jsme rádi, že ani jeden z těchto pánů není již v senátě. A budeme ještě radši, až jim podobní nebudou ani na politické scéně. – pozn. red.)

Kromě toho chci pozdravit osvědčené přátele z České republiky – profesora Kučeru z Panevropské unie Čechy a Morava, z německo – české koordinační rady, ke které rovněž patřím, kolegy Vojtěcha Belliga a Daniela Hermana. Srdečně vítám v našem středu Milana Kubeše, který podává zprávy Sudetoněmeckým novinám. Vítám srdečně Petra Anderleho, který vzorně usiluje o národnostní porozumění na severní Moravě spolu s essenským sudetským Němcem Alfrédem Heroldem, který kvůli nemoci není přítomen. Vítám Karal Herra z Mariáských Lázní, dr. Andreje Sulitku, vedoucího oddělení pro menšiny v české vládě, dr. Milana Pospíšila, pana Ditricha z křesťanské misionářské společnosti, který pronesl dojímavá slova, Pavla Kuču a mnoho jiných. Vítám mocnou delegaci české občanské společnosti (Tito pánové nejsou delegací české občanské společnosti, zastupují především jen sebe a hrstku neokolaborantů. – pozn. red.), která je  nekonečně daleko před českou vládní politikou. Může říci českým politikům, že my, sudetští Němci nejsme žádní lidojedi, že jsme evropská národnostní skupina a jsme připraveni k dialogu .Mohu jen apelovat na českou vládu: prolomte tuto téměř hysterickou bázeň z přímých rozhovorů se sudetskými Němci (Nejde o žádnou bázeň, ale nevidíme důvod, proč jednat s revanšistickou skupinou. Pokud vláda přistoupí k takovýmto jednáním, bude to v hrubém rozporu s vůlí většiny našeho národa. – pozn. red.). Chceme kulatý stůl, kde budou společně zcela otevřeně prodiskutovávány stávající problémy. V momentě, kdy bychom s tím začali, ucítíme, jak nás to osvobozuje. Jak mnohé z nás tyto nové cesty do budoucna vyrovnávají, jak rychle mizí strach z cesty. Plané čáry skončí, skončí vzpírání se dialogu. A já mohu jen citovat slova papeže Jana Pavla II.: „Otevřete konečně okna a vpusťte dovnitř čistý vzduch Ducha Svatého, který o svatodušních svátcích lidi smiřuje.

Milí krajané, těší mne, že jsou zde četní zástupci Fondu budoucnosti a diskusního fóra. Je zde bývalý hlavní tajemník Ackermein-Gemeinde, náš krajan Franz Albert, který předsedá správní radě Fondu budoucnosti na německé straně. Vítám naše krajany z ČR, kteří jsou zde zastoupeni  oběma organizacemi a obě pod vedením žen. Vítám Irenu Kuncovou ze Zemského shromáždění Němců ( v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – pozn. red.) a Irenu Novákovou, mladou novou předsedkyni Kulturního spolku (Kulturní spolek občanů německé národnosti v ČR – pozn. red.). Srdečně vás vítám v našem společenství.

Mezi námi jsou i zástupci z Itálie. Naši přátelé z Istrie, kteří k nám každoročně přicházejí a s námi přemýšlejí o nových cestách, - děkuji Werneru Nowakovi, že se tu angažoval – zorganizoval celoevropskou spolupráci vyhnanců z vlasti, v čele s dr. Massimiliano Lakotou a městským radou Johanem Herzogem z Vídně. Mezi námi je dnes mnoho evropských reprezentantů.

Ze spolkové politiky zdravím toho, s nímž jsme po mnoho let spojen jako Evropan, kolegu, přítele, který vynikajícím způsobem prosazuje naši věc, parlamentárního státního tajemníka na ministerstvu vnitra, Petra Altmaiera. Velmi srdečně ho vítám.

Milí krajané, mezi námi je mnoho zástupců německého Spolkového sněmu, jmenuji zde zástupce  skupiny vyhnaných z CDU/CSU v německém parlamentu, mladého kolegu a krajana – jeho prarodiče pocházejí z Brna – Stephana Mayera, který se velmi mocně pro nás angažuje  ve skupině vyhnaných, v Unii vyhnaných …

Vítám kolegy z bavorského Zemského sněmu … v čele s naší ministryní Christou Stewensovou. Z Hesenska pověřence vyhnaných Rudolfa Friedricha, poslankyni Zemského sněmu Brigitu Take ze  Saska .- Anhaltska, předsedu okresního sněmu ze Schwabenu Jürgena Reicherta, předsedu okresního sněmu z Horního Bavorska, našeho krajana Franze Jungwirtha, … a v neposlední řadě mnoha měst, kterých jsme kmotři a partneři v čele se starostou Paulem Wengertem, zemským radou dr. Karlem Vogelem.

Jsou zde zastoupeny i jiné krajanské spolky, Slezané s Chrastinou Czaja. Velmi mě těší, že naše pozvání přijalo mnoho našich sudetoněmeckých krajanů …

Milí krajané, z tohoto výčtu jste mohli usoudit, jak aktivní je naše národnostní skupina i po 61 letech od vyhnání….Vědomě jsme vybrali logo pro tento sudetoněmecký sjezd „My, sudetští Němci – most k vlasti“. „My, sudetští Němci“ znamená, že 62 let po vyhnání  - a tento sudetoněmecký sjezd to opět výrazně dokazuje,- tak jako před tím, jsme „My“ , jedna živoucí, mnohotvárná společnost, která přes svou mnohotvárnost drží jako dříve pospolu, přes svou roztroušenost, a která působí i na budoucí generace. Věřím, že v tomto smyslu musíme poukázat na jednu z našich největších sil, o které jsem mluvil dnes ráno při otevření naší velké výstavní síně … Toto všechno je  samostatná iniciativa, vše je samospráva. My. sudetští Němci, jsme nikdy neměli svůj stát, byli jsme národnostní skupinou  v mnohonárodnostním státě, ve dvounárodnostním státě českých zemí – Čechy, Morava a sudetské Slezsko (Němci v tomto státě a i později byli pouze národnostní menšinou. –pozn. red.) a v mnohonárodnostní monarchii do roku 1918. Proto není u nás volání po státu charakteristické (V r. 1918 přihraniční Němci vytvořili z části českého historického území několik provincií a dožadovali se připojení k Německému Rakousku, pokud by dosáhli úspěchu, nový československý stát by nebyl životaschopný. – pozn. red.) a není to „muselo by“ a „mělo by“… Nejsme rovněž tak poslušní vrchnosti, ale jsme jedna – a v tom je naše síla – sama se spravující národnostní skupina, která je zvyklá vzít svůj osud do vlastních rukou i za nejtěžších okolností. Přitom jsme šťastni, když nacházíme partnera v evropské politice ve Spolkové republice Německo, a především, milá Christo Stewensová, v našem ochraňujícím Bavorsku.

Jsme však rozhodnuti zůstat i v budoucích generacích jako národnostní skupina sudetoněmeckým partnerem a ne přívěskem nějaké státní struktury. Jsme samosprávná národnostní skupina, která se sama rozvíjí svou tvůrčí silou, což se včera výrazně projevilo při předávání cen za kulturu. To vyjadřuje i to naše „My“.

Za druhé, milí krajané,“´Most k vlasti“ znamená, že myšlenka na vlast, jestliže je správně pochopena, nerozděluje, ale spojuje. Především spojuje generace. Spojuje generace, které zažily známé události a které nosí stále ještě obraz vlasti v srdci, s generacemi, které se narodily po vyhnání, které k nám stále více přicházejí a říkají: „Hledám své rodné kořeny. Dokud žili mí rodiče a prarodiče, tak mne to tolik nezajímalo, teď bych se jich rád zeptal, ale oni již tu nejsou.“ Tyto stopy hledající lidé přicházejí k nám a my jim zprostředkováváme přístup k vlasti. Tak daleko spojuje vlast generace. Právě skupina jihlavských zpěváků a herců, kteří včera obdrželi naší národní cenu, a mnoho jiných našich národních skupin a spolků napomáhají tomuto spojení generací myšlenkou na vlast. Totéž platí i pro národy, které spojuje myšlenka na vlast. I když možná tu a tam existují problémy  a různé úsudky. Od převratu a zčásti i před ním našla spousta sudetských Němců přístup ke starostům, komunálním aktivistům a farářům jejich rodných obcí a krajů. Společně mnoho vykonali, sudetští Němci hodně přispívali k restaurování kostelů a kulturních památek. Kontakt je velmi těsný a samozřejmý.

Stále více k nám přichází Čechů, kteří hledají stopy. Žijí v místech, kam přišli jejich rodiče a prarodiče po druhé světové válce a o kterých tito často málo vědí. A když hledají kořeny svých domovů, kde byli narozeni, pak přicházejí k nám, protože my jsme v mnoha našich muzeí a kulturních zařízení vlast uchovali. Pokud se mladí sudetští Němci a mladí Češi, hledající své kořeny, kvůli myšlence na vlast neznepřátelí, půjdou spolu. Myšlenka na vlast má tedy funkci spojovací nejen generací, ale i národů.

Za třetí, milí krajané, víme, že žijeme ve světě, kde Evropa je stále ještě dosti uzavřena k vyjednávání. Víme, že žijeme ve světě, ve kterém existuje hospodářský a technologický globalizační tlak. A právě proto, že tomu přisvědčujeme a proto, že je to nutné, musíme k tomu zaujmout stanovisko. My, sudetští Němci, jsme vždy byli vysoce se hospodářsky a kulturně rozvíjející národnostní skupinou. S mohutným exportem, usazeni daleko po celém světě.  Dnes jsou mezi námi zástupci sudetoněmeckých krajanů z Argentiny; sudetoněmecké krajanské sdružení tam bylo založeno již v roce 1935 vystěhovalci (A posíleno desetitisíci nacisty, kteří tam uprchli, aby se ochránili před tresty za zločiny, jež spáchali v druhé světové válce.   –pozn. –red.). Od 19. století máme  sudetoněmecké osídlení na Novém Zélandě, v Brazílii  a jinde. Sudetští Němci vždy působili na celém světě, teprve vyhnání z nás vytvořilo správnou globalizující národnostní skupinu. Protože jsme si zachovali naši soudržnost, jsme prvkem spojujícím národy různých  kontinentů, ale především ve střední Evropě, kde jsme jako druhý národ českých zemí (Čechy, Morava a sudetské Slezsko)  / Tzv. sudetští Němci byli vždy jen národnostní menšinou, nikdy nebyli druhým národem českých zemí; sudetské Slezsko je výmyslem landsmanšaftu, Slezsko patřilo k zemím Koruny české a nebylo tzv. sudetské. -pozn. red./ a jako čtvrtý kmen Bavorska – opravdová skoba v srdci Evropy (Tato skoba způsobila Čechům, Polákům aj. národům mnohá krvavá utrpení. –pozn. red.).  Avšak, milí krajané, toto vše objímající může fungovat jen tehdy, když má kořeny – kořeny má ve víře, kořeny má ve své vlasti. Právě ve světě vždy těsnějších prolínání je myšlenka na vlast tím významnější, protože bez kořenů člověk usýchá a bez kořenů usýchá i společnost. Naší velkou úlohou v budoucnosti, jako sudetské národnostní skupiny, je tyto kořeny pěstovati (Pěstujte si je, ale bez zasahování do našich vnitřních záležitostí, bez revanšizmu, bez protičeských kampaní.  Vaší vlastí je SRN, nikoliv ČR!  My vás v republice nechceme! – pozn. red.)

Na všech těchto třech věcech budeme pracovat a neustoupíme od nich, i ve spolupráci a dialogu s českou vládou, která je ještě velmi málo činná, která ale nechť vyvine  nový pragmatismus. Český předseda vlády Mirek Topolánek mi napsal německy velmi přátelský dopis, v němž se za neúčast na sudetoněmeckém sjezdu zdvořile omluvil, - každým rokem zveme českého předsedu vlády. Je to poprvé, kdy se český premiér písemně a zdvořile omlouvá. Myslím si, že je to dobře. Musím jen říci, že ve svém dopisu také napsal, že mezi jiným nepřijede i proto, že si nemůže představit, že by jeho přítomnost mohla zlepšit něco v česko – německých vztazích. Tady se mýlíte, pane premiére. Přijďte příště a uvidíte, bude to průlom v německo – českých vztazích, jestliže konečně přijedete k sudetským Němcům a tak umožníte přímou rozmluvu se sudetskými Němci a jejich reprezentanty.

Existuje nový pragmatismus. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg mluvil v mnoha interwiev  zcela jasně o vyhnání – byl za to tvrdě napadán částí české veřejnost. Když byl otázán, proč užil tohoto slova, které dosud nebylo jako takové užíváno, odpověděl: „Vždyť to bylo vyhnání.“( Volit libovolně termíny nelze. Slova odsun, vysídlení, transfer zakotvuje dohoda vítězných Spojenců z Postupimi, slovo vyhnání však vůbec nezmínila. Podle mezinárodního práva je proto přípustný jen termín transfer, vysídlení, či odsun. Pan ministr zahraničí by měl respektovat terminologii mezinárodního práva. Pokud tak nečiní, porušuje ho! – pozn. red.). Zde vidím již nový, obezřetný realismus, na který musíme navázat. Milí krajané, jaké jsou naše cíle?

Máme tři veliké úkoly:

1. Češi a sudetští Němci musí společně dopracovat dějiny podle pravdy. (Ve skutečnosti na nás SL tlačí, abychom přepisovali dějiny podle jeho představ. Přepisováním dějin nelze dodatečně vyhrát válku, nelze zaměnit oběť s nacistickým agresorem! –pozn. red.) Nejde tu o omluvy, nejde tu o rituály, jedná se tu o čestné dopracování bez tabu, beze lží. To je to, co chceme.  

2.Trvající bezpráví musí být potíráno. Není to bezpráví minulosti. Je to stálé bezpráví. Jestliže si dnes koupím českou sbírku zákonů, a to aktuální, je tam stále Benešův dekret č. 5, který považuje osoby s německým  anebo maďarským mateřským jazykem za národnostně nespolehlivé. Tedy my všichni jsme byli kolektivně okolkováni jako nespolehlivé osoby  - stigmatizování, které trvá i dnes, bylo základem našeho totálního odsouzení a vyhnání. Toto rasistické bezpráví musí jít pryč, milí krajané ( Jde o dekrety prezidenta republiky, nikoliv Benešovy dekrety. Uvedený dekret nese podpisy členů vlády Československé republiky, kteří reprezentovali všechny české a slovenské politické strany. Němečtí a maďarští antifašisté nebyli považováni za osoby národnostně nespolehlivé. Po odsunu v ČR zůstalo kolem 200 000 Němců.. Nelze zapomenout, že naše předválečná republika hostila a podporovala desítky tisíc protinacistických Němců. Orgány německé sociálně demokratické strany úřadovaly v Praze, nikoliv Liberci či Chebu.  – pozn. red.).

3. Musíme společně vytvořit naši budoucnost. (Svou budoucnost vytváříme sami. Nepotřebujeme k tomu odsunuté Němce. – pozn. red.). Chceme česko – sudetoněmecký kulatý stůl. Naše kultura by měla být uchovávána v krásných muzeích. Děkujeme naší ministryni, že se včera tak jasně vyjádřila pro zřízení sudetoněmeckého muzea. Jeho zřízení v Mnichově je konečně na cestě. Má pro nás, sudetské Němce, stejný význam jako má Centrum proti vyhánění v Berlíně. Obojí budeme důrazně podporovat. Obojí musíme v příštích letech  s vynaložením plného úsilí uskutečnit. Naše kultura není jen pro muzeum.Je zde, aby byla dále udržována a rozvíjena. Jenom společně Češi a sudetští Němci mohou pěstovat a dále rozvíjet tuto velkolepou kulturu Čech, Moravy a Slezska (K rozvíjení naší kultury nepotřebujeme odsunuté Němce – pozn. red.). Proto je důležité mluvit o tom, jak vytvoříme naši společnou budoucnost (O společné budoucnosti s odsunutými Němci většina našeho národa ani neuvažuje. Děkujeme, nechceme! - pozn. red.) nového soužití v srdci Evropy. Nejsme otázkou minulosti, my jsme jen jedna živá, samosprávná skupina v srdci Evropy. Zůstali jsme takovými i přes rozptýlení způsobené vyhnáním a – tento sudetoněmecký sjezd má být signálem – zůstaneme takovými i v budoucnosti. Jako silný sebevědomí partner politiky Německa, Evropy a České republiky (Bože, chraň nás před takovými politickými partnery! – pozn. red.). V tomto smyslu prohlašuji tento sudetoněmecký sjezd za zahájený.

Přeložila ing. arch. N. Ženeva – Uvírová,                                              redakce: J. Skalský

Z hlavního projevu Johanna Böhma, mluvčího sudetoněmeckého landsmanšaftu, prezidenta Bavorského zemského sněmu.

…Půvabná slavnost přišla a s ní také setkání sudetoněmecké národnostní skupiny, Sudetoněmecký den. Není to žádný bojový den, nýbrž veselá slavnost shledání, vzpomínek,  setkání; svátek, ve kterém se kromě toho vždy také zvyšuje zármutek nad koncem obětí vyhnání a nad ztrátou vlasti.

Není to žádný svátek vzpoury, ale také ne zatajování nebo bezvýznamných řečí - nejprázdnější řečnění sice bylo, jak jej Petr Glotz - nechť jej Bůh blahoslaví - jednou na Sudetoněmeckém dni pranýřoval.

Svatý duch se ukázal o svatodušním svátku ve formě ohnivých jazyků. Tyto jazyky nedovolují mluvit rozbředle nebo jádro věci obejít. Proto my vždy náš projev zahajujeme službou Bohu, začínáme nepochybně v božích rukou. On nás vede. On nechce naši nenávist, nýbrž usmíření, ne proti sobě, nýbrž spolu. To hledáme. Hodláme dosáhnout spravedlnost. Jinak bude dosaženo špatné řešení. Řešení, které se dlouho neudrží. Protože - cituji Abrahama Lincolna - trvalá regulace, to není správná úprava.

Zármutek leží 60 let zpátky. A vždy ještě při setkání se sudetskými Němci. Ne tak velký jako dříve. Kdo ze sudetských Němců je dnes 60 let starý, zármutek již osobně nezažil, již se zde také narodil. Kdo byl v čase zármutku 20 letý, je dnes stár 80 let. Cestu k setkání, které účastníkem také emociálně pohne, si člověk v tomto stáří těžko uskuteční. A přece vždy přijdou další tisíce. To ukazuje, že mnozí vaši potomci se přesto jako sudetští Němci cítí.

Rozpoznáváme v tom zvláštní vývoj. V kruzích, které vůbec nebyly vyhnáním postiženy, se najednou probouzí porozumění pro vyhnané. Říkají si, že vyhnání přece nemůže být pouze odpověď na to, že Německo začalo válku. Ve skutečnosti to bylo, když Němci, jimž Hitlerova útočná vojska otevřela cestu do země, byli opět vyhnáni. Ne, všichni německy mluvící lidé byli ze země vypovězeni. Vyhnání také nebylo reparací, bylo etnickou čistkou. Ještě plastičtěji to říká nezaujatý pozorovatel. Václav Havel to byl, bývalý český prezident, který vyhnání posoudil následovně: "Nebyl to trest, byla to odplata". Ale odplata nepatří do skutečně právního systému.

Kdo je tedy tato národnostní skupina, která byla tenkrát z Čech, Moravy a východního Slezska vyhnána? Smlouvá se zde o "lidožrouty", jak se včera zeptal Berndt Posselt?

Kdo bude vědět, že se může mimo jiné podívat na výstavu, která byla dva týdny k vidění v bavorském sněmu a odtud cestovala na jiná výstavní místa, kde také může být koupen průvodce, který byl k dostání na Sudetoněmeckém dnu ve stánku Šumavanů; který ale také může vrhnout hluboký pohled na Bavorsko: Na tento poválečný vývoj, na tyto mnohé nové obyvatele, kteří po válce přišli do země. V samotném Bavorsku se stal obyvateli dobře 1 milion sudetských Němců.

Nyní jsou čtvrtým bavorským kmenem - vedle Starobavorů, Franků a Švábů - a stojí pod oficiální ochranu vlády Bavorska a Saska. (Sasko, bohužel, se stará více o odsunuté Němce, než o zabezpečení ústavních práv Lužických Srbů, jímž bere školy, jazyk, kulturu. – pozn. red.).  Byl to Wilhelm Hoegner , politik SPD, spoluautor bavorské ústavy a ministerský předseda Bavorska, který razil pojem čtvrtého kmene. 26. ledna 1956 pozdravil členy presidia Sudetoněmecké rady při oficiální rozmluvě jako „reprezentanty čtvrtého kmene“.

To vše se neobjevilo náhodou. Jak výstava Bavorsko a Čechy, bylo vždy těsné spojení mezi těmito sousedními zeměmi. Šumaváci a „Egerlandové“, kteří jsou na západním okraji Čech usídleni, měli přece starobavorské kořeny, jako obyvatelé Bavorského lesa nebo Horního Falce; a historický Egerland připadl vlastně jen pod Českou korunu,  protože Ludvík Bavor jej 1322 dal do zástavy a pak opět nevyplatil. Vyhnání  sudetské  Němci vždy spojovalo.  V Bavorsku existuje krystalizační bod. Odsunutých je zde kolem milionu – tedy třetina národnostní skupiny. Zde se stali do určité míry uznávanými krajany.

Domácí právo máte vy v Bavorsku přiděleno nejen pro přátelskou vstřícnost, ale jako útěchu. Máte jej zaslouženo těžkou budovatelskou prací. Vzestup Bavorska od agrárního státu k průmyslové zemi by koneckonců bez nasazení a myšlenkového bohatství vyhnaných nenastal. Ukazuje to jedna studie bavorského ministerstva sociálních věcí. Mě samotnému zůstala jedna dobrá vzpomínka. Před lety mistr v továrně Siemens v Bad Neustadtu – kde jsem doma – mi řekl: „Co bychom si po válce počali bez mistra ze Sudet?“

Úplně na okraj si dovolím otázku: Kdyby český stát tento lidský potenciál nevyhnal, nýbrž si ponechal a podporoval, nebyl by se pro něj dal očekávat významný vzestup?  Zůstat ve vlasti a tam uznáváni, nemuseli by Němci z ničeho  budovat, nýbrž mohli by se přitom opírat o solidní základnu statků, podniků, zařízení.

Jak došlo k tomu, že tyto 3 miliony sudetských Němců  - raději řekněme německých Čechů – z dědičných sídel, která drželi 800 let, která vymýtili a zúrodnili, byli vyhnáni? Příčin k tomu bylo víc. Vnějším podnětem byla druhá světová válka, kterou vedl Hitler podle obvyklých zákonitostí německým jménem; její výsledek otevřel možnost k etnickým čistkám.( Nešlo o etnickou čistku.  Ti Němci, kteří pomáhali nacistickému Německu rozbít československý stát, kteří se podíleli na uskutečňovaném konečném řešení české otázky mnohými zločiny, byli přesídleni, aby již nikdy nemohli ohrozit mír. –poz. red.).  Ale příčiny leží hlouběji. Tak jednoduché, jak mi jedna česká studentka, při rozhovoru v plenárním sále Bavorského sněmu vysvětlila, to není. Byla toho názoru: Každé působení má svou příčinu. V konkrétním případě to byla válka. Ona přitom odkázala na přírodovědce Newtona. Já jsem jí odpověděl: Mezi lidmi neplatí přírodní kauzality. Zde platí lidská vůle. Obdrží-li člověk úder na levou tvář, může odpovědět, jak je to v Evangeliu, nastavením pravé tváře. Nic nenutí k odvetě a odplatě.

Zvláště negativní vývoj pomalu dozrál. V 19. století rozbilo vytvoření státněnacionálního myšlení širokou cestu. Bůh byl vytlačen, modla nacionálního státu obsadila jeho místo. Tak považovali například Češi oblast českých zemí (tedy Čechy, Moravu a východní Slezsko) najednou jako pevně přiřazenou oblast, ve které mají jiné příbuzné národy místo jen jako hosté. Ze Slovanského sjezdu od r. 1848 v Praze– jeho ráz byl obrazem národního shromáždění ve Frankfurtu – příznačně již sledoval požadavky, že „kromě všech Turků z Evropy, všech Italů z východní Afriky a všech Finů z karelského výběžku u Sant Petěrburku, všechny miliony Němců východně od linie Terst-Štětín musí být odsunuty“.

Když s tímto požadavkem srovnáte poválečný vývoj, jste postaveni před toto: co bylo  r. 1848 vzpomenuto, to bylo o sto let později uskutečněno. Zaráží, že po druhé světové válce se to stalo jen na Východě,  ne na Západě (např. V Alsasku, v Belgii, v Dánsku). Na Západě sousedí Německo se zeměmi, kde osoby německé národnosti nejsou zatíženy kolektivní vinou,  oni nacisty vyloučili; a naopak individuálně přezkoumali, zda se každý nacisticky angažoval.(„Dle dnešního stavu francouzských výzkumů lze např. říci, že de Gaullovi Svobodní Francouzi … po vstupu do Alsaska postříleli na 8 000 tamních Němců, čímž dali podnět k ´spontánnímu´útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců, ale i části za nacismu kompromitovaných německých starousedlíků. …“ Rozumět dějinám, kolektiv autorů, vydala Gallery, s.r.o, pro Ministerstvo kultury ČR, 2002, str. 194 -195).

„My všichni hledáme pravidla. Ale hledáme tam, kde právě můžeme.“ Tak to komentuje Marie von Ebner-Eschenbach – ostatně sudetští Němci jen jedenkrát. Tato věta ukazuje otevřený problém. Německá strana ráda shrnuje, že se Češi dokola obklopeni Němci - do první světové války – cítili obklíčeni, proto se pevně semkli a proti rakouské nadvládě stavěli na odpor.

Faktem je: sudetští Němci to většinou uvítali, být osvobozeni z českého poručníkování. Oni ale chtěli připojení k Německé říši, ne podrobení Hitlerovým snahám.(Německá říše byla teroristickým nacistickým státem a tzv. sudetští Němci to věděli. Velká většina z nich byla nacisty nebo stoupenci nacismu. Zločinnost mnohých předčila skutky i tzv. říšských Němců. – pozn. red.). Hitler pak také vyklidil sudetské území. Mnozí – zvláště sociální demokraté jako rodina Volkmara Gabertse – museli jít do exilu.

Nejednou členové Sudetoněmecké strany, která hrála velmi silnou nacionální kartou, docílili úspěchu. … Jedno celé křídlo této strany bylo pod záminkou homosexuálního poklesku kompletně odstaveno. Walter Brand, osobní referent vůdce strany Konráda Henleina, strávil proto léta 1939 až 1945 v koncentračním táboře.

Z 80 000 členů Sociálnědemokratické strany bylo více než 20 000 gestapem zatčeno. Kolem 15 000 zůstalo léta v koncentračním táboře. Odpor přišel také z církve. 650 sudetoněmeckých kněží, význačnější část kléru, byla potrestána, vyslýchána, dostala zákaz vyučování nebo dokonce zákaz kázání. Nacistickému režimu přišlo ku prospěchu, že r. 1933 uzavřený konkordát nebyl v Sudetech a Rakousku uplatňován. To usnadnilo útok na regionální vyučování.

Celkem se nechá zjistit - s ohledem na počet obyvatelstva – že odpor sudetských Němců proti nacistickému režimu byl silnější než v Říši.

Sudetští Němci ostatně často pocítili aroganci nacistických funkcionářů z Říše. Jako nařízení z absurdistanu zněla rasověhygienická inventura vyhlášená v celých Čechách a na Moravě. Podle posouzení tvaru lebky, barvy vlasů a očí přišel hnědý „rasový expert“ v říjnu 1940 k závěru, že Češi s 45% germanizačním ideálem převyšují severské, dinárské, nebo západní lidi a podstatně se blíží sudetským Němcům. Vedle toho se staví jen 25% příznaků bezvadných Árijců. Tato usilovná práce přišla pod zámek. Ale to vrhlo světlo na to, jak nacistická vrchnost hodnotila sudetské Němce.

Nicméně: Po válce byli sudetští Němci paušálně obviněni, že byli komplici nacistů.Přitom následoval obrat v důkazní povinnosti: jen ten, kdo mohl prokázat, že proti nacismu kladl odpor a zasadil se o československý stát, byl zproštěn pronásledování. Například rodina Volkmara Gabertse, která byla v exilu, se nesměla více vrátit zpět. Byla přece německá. Ještě dnes platí, jak stojí vytištěno v jednom tak zvaném Benešově dekretu, že osoby německé nebo maďarské národnosti jsou "státně nespolehlivé osoby". To je diskriminace, která působí dál.

Vyhnáním sudetských Němců nastala krutá kapitola, která odpověděla na krutou kapitolu nacistů.

Přesně 3 miliony Němců ztratily svůj majetek a existenční zajištění. Jim byly vlast a životní prostor vzaty. Zákon, ve kterém jsou tato opatření, nemůže v žádném případě platit ještě dnes.

Byl to tvrdý osud, který potkal sudetské Němce. Vzali ho na sebe a jako němečtí vyhnanci nejsou vůbec revoluční. Měli ne revoluční a ničivé snahy, ale budovatelské. Stalin se přitom přepočítal. On mínil, že masy vyhnanců se stanou v Německu sociální náloží. Ty se staly naopak faktorem stability.

Vina v dlouhém vypořádávání mezi Čechy a Němci se velmi vyvíjela. Ale hledat viny, které leží v minulosti, je zbytečné. "Nehledejte viny, ale řešení", řekl Abraham Lincoln. Hledání řešení, znamená vyléčení toho, co je třeba vyléčit. A zde jsme u bodu, který jsem již shodně označil, vyrovnání.

Jak při jednání Sudetoněmecké rady v dubnu v Mariánských Lázních odeznělo: "To, co bylo, nemělo by se už nikdy stát. Ale to, co je, také nemůže zůstat". Je to pravda. Musí nastat pohyb na starých bojištích.

Vyléčit, otevřené rány zavřít, je příkaz okamžiku. Naproti tomu nastalou otevřenost upevnit, aby se jednotlivým nacionalistům v Čechách nemohlo nadále neoprávněné vyhnání hodit. Po r. 1918 - po konci první světové války - se jednoduše obrátilo kopí;  pochopení pro situaci menšiny bylo opuštěno. S pravdou přitom odešla také mezinárodní úroveň morální velkorysosti. Tak to vysvětlil president Tomáš G. Masaryk francouzským novinám "Le Matin" v lednu 1919: "Naše historické hranice se shodují s etnografickými" - tedy do jisté míry s hranicemi jazykovými. Jen severní a západní okraje českého čtyřúhelníku mají následkem silného přistěhovalectví posledních staletí německou většinu ... Ostatně jsem o tom přesvědčen, že v těchto oblastech dojde velmi rychle k degermanizaci.“

Pro Němce v Čechách bylo takové vnímání vrchního vůdce státu vše jiné, než základ, na němž by se mohli cítit doma v nové republice Česko-Slovenské. Oni si museli teprve zažít, že jejich oblast osídlení bude českým vojskem okamžitě uzavřena. Wenzel Jaksch - vyhnaný nacisty do anglického azylu - to charakterizoval jako nezakrytou anexi. Bylo jim odepřeno právo na sebeurčení. (Právo na sebeurčení měly a mají jen národy, nikoliv národnostní menšiny. Německá menšina v ČR se těšila všem demokratickým právům a svobodám, kteří Němci v říši od nástupu nacistů k moci neměli. –pozn. ted.). To mimo jiné mělo základ v tom, že oblast českých zemí již tisíc let tvořila jednotu. Proto muselo jít právo na sebeurčení stranou. (Nejprve přišla instituce, pak člověk.) Designovaný český ministr financí Alois Rašín již 4. listopadu 1918 německé Čechy odmítl: "Právo na sebeurčení národa je pěkná fráze, nyní tady zvítězila dohoda, rozhodlo násilí.“

Rok 1918/19 označoval také jeden velký obrat. Z Čech, země Čechů, Němců, Židů a místa jiných národů, se stalo Československo. Ačkoliv Němci s dobrými třemi miliony byli druhou největší národnostní skupinou, nenalezli se ve jménu státu ani v ústavě. Oni byli - podobně jako Maďaři na Slovensku ( Prováděli násilnou maďarizaci Slováků. První republika tomu zabránila a umožnila, aby ze Slováků se stal samostatný národ. –pozn. red.).  - od finanční odpovědnosti ve státě vyloučeni, nebyli žádnou státní národností jako československá. Tato však byla ve skutečnosti umělá.  Byla před málo lety rozdělena na Čechy a Slováky.

Základ tak zvané první republiky měl tedy jednu obrovskou konstrukční chybu. Byla ve skutečnosti mnohonárodnostním státem, byla ale jako národní stát, jako stát Čechů, konstituována. Tyto Čechy se mohly uspořádat jako Švýcarsko - jak Masaryk ohlásil - ale tato šance byla promarněna.

Vítězné mocnosti první světové války měly na tento vývoj dát pozor. Toto nebylo pod tlakem, který Hitler začal vyvíjet z Německé říše. Ten viděl sudetoněmecký problém jako možnost zahrnout Československou republiku do své pravomoci.

Sudetští Němci chtěli autonomii uvnitř Československé republiky (s právem vyznávat nacistický světový názor – pozn. red.). Hitler jim vsugeroval anšlus do Německé říše. V r. 1938 procestoval lord Walter Runciman, anglický politik, na příkaz své vlády české země. On došel k výsledku: když Češi nejsou připraveni dát Němcům autonomii, musí být provedeno odstoupení území převážně obývaných Němci Říši. Pod tlakem Hitlera to přišlo - události šly přímo překotně - k mnichovské dohodě, ve které bylo toto odstoupení zpečetěno. Na tomto odbočení  neměli sudetští Němci, ani Češi, jako přímo postižení podíl. (Sudetští Němci se podíleli na cestě vedoucí k Mnichovu. –pozn. red.). Bylo to dohodnuto Anglií, Francií, Itálií a Německem. Tímto pokrmem dostal Hitler chuť. Po anexi Sudet postupoval do zbytku Československa a udělal z něj protektorát Německé říše. To byl brutální zákrok, který nebyl ničím oprávněn. Pro Čechy se stal tento vývoj traumatem. Sudetští Němci se za něj stali obětním beránkem. (Byly to zločiny „sudetských Němců“, spáchané na českém obyvatelstvu, které znemožnily jakékoliv soužití s Němci v jednom státě. –pozn. red.). Předseda vlády Miloš Zeman je před několika lety označil jako "pátou kolonu Hitlera"; jako zrádce vlasti, pro které bylo vlastně vyhnání správné, protože zrádci vlasti obvykle bývají odsouzeni k smrti. Byli sudetští Němci takoví divocí nacisté? Ukazují se zpravidla vytvořené doklady týkající se tohoto stanoviska, na nichž německé obyvatelstvo s jásotem vítá německé oddíly nebo dokonce Adolfa Hitlera. Ale tyto obrázky se v ničem neliší od obrázků, které jsou v oběhu o vpochodování do Rakouska. Přesto nikdo netvrdí, že Rakušané byli všichni nacisté.

8. května táhli takoví před Kancelář Sudetoněmeckého landsmanschaftu v Praze a prosazovali definitivnost odsunu. Vrchol ztráty morálky byl přivezený náklaďák na dobytek, ve kterém jel maskovaný západní pistolník s fotografií Berndta Posselta. To vše se přihodilo uvnitř hájeného okolí parlamentu, ve kterém nejsou pochody a demonstrace povoleny.Musí být něco takového vidět ještě v r. 2007? Odtud docházím k tomu, že takovéto akce jsou velké většině českého lidu odporné.

Helga Hirsch, žurnalistka, původně věřila, že nesmí mít žádný soucit s německými oběťmi, které jsou vinné a ku své odpovědnosti Němců se přiznaly. Ale došla po dlouhém uvažování k závěru, že člověku s osudem uprchlíka a vyhnance nesmí být odepřen zájem. V novinách "Die Welt" v březnu napsala: "Nejnovější výzkumy ukázaly, že  utečenci a vyhnanci zažívají ještě 60 let potom děsivé sny, nespavost, podráždění a chronické bolesti, a že jejich děti a potomci jsou zatíženi psychicky nevypořádanými problémy rodičů, často jsou s vyvinutou jen nepatrnou sebedůvěrou, nadměrným přizpůsobením orientace na výkon a na uznání jiných. Ukazuje se, že tyto ztrátou vlasti vzniklé problémy se nevyřídí ani formální integrací do nového okolí, ani skonem generace pamětníků. A tak jsou vraceni zpět: Mluvíme o německé lítosti, o zatajených rodinných tradicích,  zapomínaných krajinách - a přece nezapomenutých, za proslovy pronesenými starými vlastníky opuštěných území, také ne za polské a české sousedy posazené na lavici obžalovaných, nýbrž o bílá místa, o zapomenuté polohy nově objevené, o doposud jen selektivně pravdivě vyjádřené dějiny pochopené v jejich komplexnosti. Teprve nyní došlo k osvojení dějin druhé světové války Němci jako nerozlučné jednoty viny, kterou bylo obyvatelstvo zatíženo a nepříjemnosti, která se jim jako reakce stala.

Také nejde o nové zhodnocení historických faktů, nýbrž o pátrání po souvislosti individuální biografie s velkými dějinami. Člověk, který tyto účinky - a také důsledky - a také vyhnání vždy správně viděl a hodnotil,  je ministerský prezident dr. Edmund Stoiber. On  vlastní z domova potřebnou citlivost, má ji  předanou také z osudu své ženy, tchána a tchyně , ti litují ztrátu vlasti a majetku a ponižující ničení. Od začátku svého jmenování ministerským předsedou, r.1993 až dodnes přichází rok co rok na Sudetoněmecký den. On ukázal vyhánějícím státům na jejich  povinnosti.

V září odevzdá svůj zemský úřad. Jako takový je on letos v máji s námi naposled. Jeden a půl desetiletí existoval obrázek, že Stoiber a Sudetoněmecký den patří k sobě. Nyní dojde k porušení. To zanechává zármutek. To nás ale nutí vyslovit srdečné poděkování.

Před třemi lety jste, pane ministerský předsedo, potvrdil, že Bavorsko ochraňuje sudetské Němce. Bavorsko také stálo za sudetskými Němci, když nám vítr z Prahy a Berlína  v uplynulých letech silně vanul do tváře. A tato solidarita zůstane.

My jsme, pane ministerský předsedo, přesvědčeni, že nám vaše solidarita a sounáležitost vaší paní zůstane zachována. A jsme si jisti, že vy se také po vrácení úřadu budete stále zasazovat, aby zůstala zaručena solidarita Bavorska a Saska.

Sudetští Němci Vás mají uloženého v srdci. Náš dík přichází od srdce, je pamětí srdcí.

Tak jak jste nám stále přál šťastnou budoucnost, tak vám ji dnes přejeme my.

Překlad a redakce: Ing. Pavel Rejf, CSc.,                                 připravil: dr. O. Tuleškov

Výňatky z projevu dr. Edmunda Stoibra, ministerského předsedy Bavorska

V úvodu dr. Stoiber připomenul, že  30. května 1993 přednesl svou první oficiální řeč na tomto srazu a převzal zde záštitu nad sudetskými Němci. Zdůraznil, že se zaměřil během této doby na budování mostu mezi sudetskými Němci a Čechy. V Česku se vyskytuje několik jednotlivců a skupin, kteří tyto mosty také budovali.

„ V zastoupení mnohých zde uvádím nezapomenutelného Václava Havla, který ihned po převratu k nám vyslovil nadějná slova. Jmenuji Petra Pitharta, jmenuji jednotlivé senátory, kteří byli v sudetoněmeckém domě a kteří uctili oběti vyhnání. Existují studenti, historici, umělci, komunální politici, kteří s vámi otevřeně a vstřícně navázali s porozuměním diskuzi. A bude jich stále více.“

Dále se dr. Stoiber zabýval projektem historie Němců v severních Čechách. Uvedl také, že nedávno ministr zahraničních věcí Schwarzenberg již nemluvil o odsunu, ale o vyhnání. Je to dobré znamení.

„Musí sílit poznání, že toto bezpráví nemůžeme nechat bez povšimnutí před postiženými lidmi a před dějinami.“

Dále dr. Stoiber uvedl, že všechny organizace sdružené v landsmanšaftu podporovaly obnovu kostelů, hřbitovů, pomníků. Dále řekl: „Připomínám také návštěvu mluvčího (Benda Posselta – pozn. překladatele) v Lidicích a Terezíně. To byla tisícerá znamení a gesta porozumění.“

Od 1. ledna 2008 bude ČR integrována do Schengenského prostoru a tím odpadnou jakékoliv hraniční kontroly, čímž pozbudou hranice téměř svého významu a cesta domů do Chebu, Krumlova, Liberce nebo Jablonce bude bez jakékoliv osobní kontroly otevřená.

V roce 1999 vyzval Evropský parlament českou vládu, aby zákony a dekrety z roku 1945, pokud se týká vyhnání jednotlivých národnostních skupin, anulovala. Český parlament však svého času Benešovy dekrety demonstrativně potvrdil. České ministerstvo zahraničí v roce 2002 prohlásilo: „Benešovy dekrety patří k základům Evropské unie.“

Dr. Stoiber naopak zdůraznil, že EU je založena na lidských právech, svobodě, spravedlnosti, právním státě, k němuž patří práva menšin a právo na vlast. Na takových základech se dá budovat budoucnost, ne však na vyhnaneckých dekretech. K tomu mohl sloužit férový dialog.  Tato nabídka však nebyla přijata. Zvláště když český prezident řekl: „Skutečným cílem této organizace ( míněny jsou organizace sudetských Němců – pozn. překladatele) je rušit dobré česko – německé vztahy.“

Dr. Stoiber pokračuje. Opak je pravdou. „Benešovy dekrety nejsou v souladu s právem, duchem a kulturou Evropy.“ Dále ochránce odsunutých Němců připomněl, že český premiér Zeman doporučoval Izraelcům vyhnání Palestinců a premiér Špidla  mluvil o vyhnání jako o zdroji budoucího míru. V další části svého projevu se dr. Stoiber věnoval rozboru poválečné situace v Evropě, zejména pak osudu Němců  z východních částí Evropy. Snažil se působit na city soukmenovců. Zdůraznil působení Bavorů jako stavitelů, pivovarníků, malířů v Čechách a naopak. Dotknul se i putovní výstavy „Přišli jsme do Bavorka“ a zdůraznil její návštěvnost z české strany. Údajně ji mělo shlédnout 70 tříd.

Závěrem pak prohlásil, že je to poslední sudetoněmecký sraz, kterého se účastní jako patron sudetských Němců a předseda bavorské vlády. Neopomněl též zdůraznit, že Franz Neubauer, Johan Böhm, Bernd Posselt a mnoho jiných se během 14 let společného úsilí zasloužili o rostoucí význam čtvrtého bavorského kmene.

Zpracoval: RNDr. Viktor Trkal, CSc.,   

Redakce: J. Skalský                                                                      Připravil: dr. O. Tuleškov                                                                

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s MO Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí v Brně a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 216. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, srpen 2007. Webová stránka: www.ksl.wz.czE-mail: Vydavatel@seznam.cz