Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!

 

Svatodušní svátky — to je veliký církevní svátek. Svatodušní svátky jsou také svátky, na kterých se setkávají sudetští Němci. Každý květen staví toto setkání pod Boží požehnání. Proto také slouží boží služby na začátku hlavního dne manifestace. Zde leží odpověď na otázku: Kam se obrátit? …

Kam se máme obrátit? Na toho, který je pro spravedlnost – a nikoliv pro bezpráví, který si váží lidské důstojnosti a není pro diskriminaci, který je pro smíření a nikoliv pro nenávist. … K tomu nás vedlo krátce po vyhnání to, že my, společně s německými vyhnanci, odpustili odplatu, zřekli jsme se nacionalismu a postavili jsme se do Evropy práva a hodnot. Odražena od nás je hned výt­ka, že jsme revanšisté nebo že se stále držíme minulosti. Nepřísahali jsme na minulost, nýbrž prosadili jsme výstavbu do budoucnosti. Například Bavorsko by nebylo tím, čím je nyní, kdyby vyhnanci nepřinesli svůj velký podíl na jeho dalším vývoji. Jsme hrdi na tento přínos, máme radost z toho, že od bavorské vlády nám došlo uznání. … Před padesáti lety převzalo Bavorsko záštitu nad sudetskými Němci. Za to patří naší zemi zvláštní poděkování. A nám dělá dobře, že jsme čtvrtým bavorským kmenem. Tak můžeme na veřejnosti vystupovat s velkým sebe­vědomím.

Nepotřebujeme ale jenom sebevědomí, potřebujeme semknutost, sílu přesvědčovat, houževnatost a dlouhou výdrž, když chceme dosáhnout pochopení pro náš osud a pro naše postavení. My, sudetští Němci, jsme byli úplně vyvlastněni a s tím nám byla ukradena i naše životní základna. Byli jsme vyhnáni z naší vlasti do nejistoty, do zničeného a zpustošeného zbytku Německa, ale podařilo se nám získat náš životní prostor. Ztratili jsme nárok na právní ochranu naší osobnosti, neboť zásahy proti nám byly uznány za právoplatné, když byly vydávány jako zásahy za osvobození nebo za akty odplaty. Byli jsme právě tak jako v Československu žijící Maďaři prohlášeni za státně nespolehlivé osoby. Všechny tyto proti nám nasměrované právní akty jsou dosud právoplatné. Kdo za to může – ten, který sám zaručeně nebyl postižen jako my – to je úder proti nám?

Prožíváme groteskní situaci. Konkrétně si stavíme před sebe následující věci: svobodný svět, v kterém NATO a Evropská unie neschvalují a zabraňují vyhnáním. Dokonce západní vojenské sily vpochodovaly na Balkán a tam zastavily probíhající vyhánění. Tak to bylo správné. Bezpráví nemá být nikdy strpěno.

Ale k vyhánění nedocházelo teprve y devadesátých letech minulého století. Docházelo k němu již padesát let před tím. Vyhánění bylo při tom spojeno s vyvlastněním a úplným zbavením práv.

Zásadně jsou vyhánění proklínána. Výsledky tehdejších vyhánění se ale dosud těší nejvyššímu uznání. Jak je tomu možné rozumět?

Groteskní je ale také další věc: Češi nás vyhnali ze společného domu. Chtěli být sami pány v domě a nestrpěli nás vedle sebe. Ale nyní chtěli být přijati do společné obytné základny Evropy. Nárokovali si pro sebe to, co nám odepřeli. Není to velmi rozporuplné?

Česko je teď v Evropské unii. Patří tam geograficky, historicky i kulturně. To nikdo neví lépe než sudetští Němci. Oni také přispěli k tomu, že se české země staly veskrze evropskými.

Evropská unie není ale jenom určitý geografický útvar. Není to jenom společenství měnové a hospodářské, je to vyjma toho i společenství právní a cenové. Proto také nepřipouští na příklad žádné etnické čistku.

Česká republika je ale produktem etnické čistky. Tato země se zbavila jedné třetiny svého obyvatelstva a po ní se zmocnila veškerého jejího majetku. Patří tato země do velkého právního společenství, pokud bude zachovávat jako plnoprávné dekrety o vyhnání, vyvlastnění a zbavení práv.

Evropská unie je skutečně problematická. Inkriminující události je možno sledovat již před jejím založením, před Římskými dohodami. Ona by je tudíž nemohla měřit podle práv, protože ta byla určena později.

Tato argumentace je velmi vratká. Právo národů již před Římskými dohodami zakázalo úplné vyvlastňování, vyhánění a podřizování se kolektivní vině. Především tato argumentace není udržitelná ve zpětném pohledu na Česko. Podle jednání této země nejde jenom o minulost. Mezi státy, z nichž Němci byli vyhnáni, je Česká republika jediná, která před dvěma lety – 24. dubna 2002 – jednohlasným hlasováním v parlamentu potvrdila tehdejší jednání jako správné, platné a neměnné. Česko tedy stojí v osamocené pozici. Přiklání se vysloveně ke starému bezpráví. Přiklání se k tomu, od čeho odstoupil bývalý český prezident Havel: „Pomsta, nikoliv trest." Pomsta se
ale neshoduje s právem národů. Protože si Evropská unie jednoduše toho také vůbec nevšímala, dostaly příslušné dekrety evropské razítko, jak včera řekl Tilman Zülch, předseda komise pro lidská práva v sudetoněmeckém krajanském sdružení.

Utrpením vyhnání byli postiženi nejenom sudetští Němci, ale ještě dále asi 14 milionů Němců. Oficiální německá vládní místa nevěnují této problematice žádnou pozornost. Dobře asi před dvěma týdny napsal Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Berlínská vláda se nezajímá o osud vyhnanců, také nevzala na vědomí, že v mnoha městech a vesnicích na východě stále žijí němečtí občané."

Také je špatné, že my Němci nevzpomínáme na vlastní oběti. Jak to řekl lrnulf Baring, nositel Karlovy ceny v roce 2002? „My, Němci, si uděláme pořádek mezi sebou a našimi dějinami, když budeme oplakávat oběti i ve vlastních řadách a nikoliv jen v řadách cizích.“

Odůvodněný je i veřejný nezájem o odkaz na to, že: „My Němci jsme začali válku. Za to musíme zaplatit.“ To se lehce řekne. Především těm, kteří málo zaplatili, kteří neztratili majetek, vlast a lidská práva. Působí svou výpovědí velmi morálně, protože uznávají německou vinu a jsou připraveni k odškodnění.

Jejich výpověď jim připadá relativně lehká, protože nepatří k hlavním plátcům. Hlavními plátci jsou ti, kteří byli vyhnáni.

Dámy a pánové, žádné pochybnosti: německý válečný dluh je skutečností. Je to veliká vina. Válkou bylo přineseno do světa mnoho bezpráví a utrpení. Ale co stát způsobil, to musí být také uhrazeno státem, tj. veškerým obyvatelstvem. Nelze tuto povinnost ukládat jen určitým skupinám obyvatelstva podle motta: „Ti si to přáli, tak měli smůlu".

Přesně víme, že Berlín se o tuto problematiku nestará, neposkytuje vyhnancům žádnou podporu. Na druhé straně Praha „staví zeď", neprojevuje žádnou vstřícnost.

Sice čeští politici hledají nedostatky na oprávněnosti pro vyhnání a vyvlastnění. Nenacházejí však pro to žádný oficiální podklad podle mezinárodního práva. Proto přesunují zodpovědnost za tyto skutky na tehdejší velmoci: ty měly nařídit vyhnání v Postupimi. Při tom zamlčují, že v době konání postupimské konference vyhánění již probíhalo. Ostatně, jak říkají oni, válka byla jediným vlastním důvodem pro vyhnání. K tomu nacházejí v poslední době souhlas německého ministra zahraničních věcí Joschky Fischera, ten na jaře v Praze vysvětlil, že vyhnání bylo částí německého vlastního rozpadu. Byla to skutečně jenom druhá světová válka, která způsobila vyhnání jako automatický následek? Etnická čistka v Čechách a na Moravě neměla svoji „ideální hodinu zrození“ teprve v roce 1945. Ta vznikla již mnohem dříve.

Včera odpoledne na sympóziu o lidských právech, vyhnání a vyvražďování národů profesor Grulich poukázal na to, že už na kongresu panslavistů v Praze v roce 1848 bylo požadováno, aby osídlovací prostor východně od linie spojující Baltské moře a Terst byl uchován jen pro Slovany a neslovanské obyvatelstvo bylo odtamtud vystěhováno.

Vyjma toho je konkrétně doloženo to, co se vztahuje k Čechám. Totiž že již v letech 1918–1919 na konci první světové války čeští politikové navrhovali vystěhování německého obyvatelstva. Hitlerova brutální politika však nepřipustila vznik těchto vysídlovacích plánů, ale učinila je realizovatelnými. … Sami sebe vidíme zpravidla v lepším světle než ty druhé. Jestliže uděláme někomu jinému bezpráví, nepřiznáváme se rádi k vlastní vině. Přesunujeme ji k tomu druhému. Přesně to prožíváme v česko-sudetoněmeckém vztahu. Předseda vlády Zeman řekl: „Sudetští Němci byli nacisté, byli pátou kolonou Hitlera, kromě toho byli zrádci země, kteří by si zasloužili trest smrti a dík vyhnání z toho shovívavě vyšli…“

Jaké bylo politické postavení sudetských Němců? … Po roce 1918 nejvíce volenou stranou sudetských Němců byla sociální demokracie. Ještě v roce 1935 měly všechny strany demokratického spektra velikou většinu, i navzdory necitlivému zacházení s německou menšinou. …

Bylo pochopitelné, že sudetští Němci, aby se osvobodili z českého područí, nakonec hledali ře­šení svého problému v Německu. Nechtěli být nacisty, chtěli být Němci. Určitě je jisté, že i mezi nimi byli tvrdí nacisté. Že i sudetští Němci byli naprostými nacisty, to se nedá vyloučit. Nebyl proto ale žádný důvod ke kolektivnímu potrestání celé národní skupiny.

Přesto však byli sudetští Němci postiženi plným úderem hněvu a pomstychtivosti vládnoucích českých skupin. Vůči právnímu pořádku to nemůže obstát. Podle toho se vyvíjí situace, že budou zrušeny příslušné dekrety o vyhnání a vyvlastnění. Není možné, aby v oficiálních právních posudcích byli sudetští Němci posuzováni jako „státně nespolehlivé osoby", že ještě dnes musí chodit s tímto znamením hanby, že by ve své vlasti nedostali zpět žádný majetek a neměli by ve své vlasti žádné zděděné původní místo.

Musí být zrušeno to, odporovalo a odporuje právu. … Nepravděpodobný je odkaz na to, že na základě příslušných dekretů by již nikdo nebyl vyvlastněn nebo vyhnán. … V Třetí říši padaly právu odporující rozsudky smrti a ty byly vykonány. Takový rozsudek nemůže být se zdůvodněním zachován, delikvent by byl podle zákonného práva zastřelen: Nemusel se již žádné nové exekuce obávat. Ne takové vysvětlení nestačí. Takový rozsudek musí být řádně zrušen. Jinak zde zůstane podezření, že postižený byl po právu odsouzen k smrti.

Je zákrok zrušit protiprávní dekrety tak těžký? Je pro Čechy tak problematické říci: Kdo jiný než sudetský Němec by se chtěl vrátit do staré vlasti, směl by to udělat? Dostal by také zpátky svůj majetek, pokud je dosud k dispozici, nebo nebyl získán v dobré víře již někým třetím. Proč nemůže udělat Česko to, co Maďarsko přece zavedlo již delší dobou, nebo Chorvatsko, které to nabízí svým bývalým německým spoluobčanům.

Česko je stát, který stojí na staré evropské tradici. Je státem, který se sám považuje za hluboce demokratický. Jeho parlament jednohlasně rozhodl, že Benešovy dekrety musí zůstat zachovány. Jeho parlament naprostou většinou rozhodl, že Beneš, původce vyhnání, se zasloužil o stát. …

Česko je nyní členem Evropské unie. Tam se nebude moci vyhnout tomu, aby se s tímto nevyrovnalo. To je příčinou toho, že si upevňuje staré neudržitelné pozice.

Překlad: tj

 

Srdečně vítejte!

„Lidská práva uctívat – vyhnání zavrhovat“ pod tímto mottem se setkávají sudetští Němci z ce­lého světa v květnu 2004 v Norimberku. Toto je první setkání po 1. květnu, kdy se vaše stará vlast stala součástí Evropské unie. Ale i po vstupu České republiky do Evropské unie je naším cílem: Vyhnání zavrhovat – Benešovy dekrety zrušit. Nehodí se již do naší evropské společnosti hodnot.

Tím zdravím celou sudetoněmeckou národnostní skupinu… .

 

55. sudetoněmecký den 2004 zde v Norimberku je jistě obzvlášť důležitým v historii národ­nostní skupiny. Koná se totiž již po padesáté pod záštitou Svobodného státu Bavorsko. Naše záštita je dnes znovu obnovena a zdůrazněna. Bude trvat i v budoucnosti. O tom by měli všichni vědět, především v Berlíně, v Bruselu a v Praze.

Společně jsme během posledního půlstoletí mnohé v Bavorsku dosáhli. Připomínám četná patronství mezi bavorskými komunitami a sudetoněmeckými vlasteneckými kroužky. Připomínám Sudetoněmecký dům v Mnichově. Tento dům je vaším domovským přístavem v Bavorsku. Připomínám pevné a stálé zakotvení sudetských Němců v politickém životě Bavorska – v Zemském sněmu, ve Spolkovém sněmu a v Evropském parlamentu. To ukazuje sílu a vitalitu vaší skupiny. …

Od začátku května mají sudetští Němci nejen Sudetoněmecký dům v Mnichově a mnohá jiná zařízení a muzea v Bavorsku, ale také Sudetoněmeckou místnost v Berlíně. Zastupitelství Bavorska v Berlíně je také vaším domovem, vaší politickou vlastí. Také zastupitelství Bavorska v Bruselu, které otvíráme na podzim, bude vaší oporou.

Tento 55. sjezd má historický charakter, protože je prvním po vstupu České republiky do Evropské unie. Mnozí z vás znají zobrazení Evropy jako krásné ženy. Srdce této ženy jsou Čechy. Země, která byla již od středověkého osídlování východních oblastí formována Čechy i Němci společně. Umění, kultura, literatura, věda, vše dýchá německo-českou symbiózou, vše dýchá evropskou historií a duchem.

Nacistické Německo, válka a vyhnání, to vše vedlo k rozbití společné tvůrčí činnosti Čechů, Židů a Němců. Následovala Jalta, studená válka, železná opona. Protichůdné ideologické systémy Východu a Západu rozdělily Evropu na desetiletí. … V desetiletích rozdělení hledali právě sudetoněmečtí křesťané cesty, často tajné cesty, do těchto zemí, aby tiše pomáhali. Zde vzpomenu zemřelého Josefa Stingela. Národy na východě, Poláci, Češi, Slováci a Maďaři měli v německých vyhnancích z vlasti nejlepší mluvčí na Západě. I toto je třeba zmínit jako předehru rozšíření Evropy na východ.

Květen 2004 je bezpochyby historickým dnem pro Evropu. Evropa Jalty je definitivně minulostí. Evropa jako celek je dnes jistější, stabilnější, mírumilovnější a svobodnější než kdykoliv dříve v její historii. To je výhra pro nás všechny, pro všechny národy, pro všechny národnostní skupiny, pro sudetské Němce, pro všechny menšiny, obzvláště ale pro celou mladou generaci v Evropě. … Nepřátelé, kdysi hluboce znepřátelené národy, našli díky Evropě sílu ke smíření. Doufám a přeji si, aby z rozšířené Evropy na východ vyšla smířlivá síla, která ozáří Evropu.

Od 1. května 2004 je nová vlast Bavorsko a stará vlast v Čechách, na Moravě a ve Slezsku spojena v Evropské unii. To je přece báječné. Vy a my jako Bavoři posíláme sousední zemí a jejím obyvatelům srdečné pozdravy, kterými je vítáme.

Na jednotné Evropě začali němečtí vyhnanci z vlasti pracovat okamžitě po strašných událostech, které provázely vyhnání ze staré vlasti. V době, kdy nic neměli, žili v táborech a byli většinou nezaměstnaní. V době, kdy truchlili nad svými mrtvými, pohřešovanými a také nad ztrátou vlasti, kdy nevěděli jak dál, vytvořili mírovou chartu a již tehdy nabídli ruku k dialogu. V Chartě Němců vyhnaných z vlasti z roku 1950 stojí ona věta, z které mluví tolik naděje a víry: „Budeme podporovat všemi silami každý začátek, který směřuje k vytvoření jednotné Evropy, ve které mohou žít národy bez strachu a násilí.“

To je jejich veliká vizionářská zásluha. Také proto žádala CDU a CSU, aby byl 5. srpen uznán za významný národní den vzpomínky na oběti vyhnání. Naše snaha ztroskotala na červeno-zelené vládě a její většině ve Spolkovém sněmu. Takovýto den by si němečtí vyhnanci z vlasti zcela jistě zasloužili. Jestliže získá Unie při příštích volbách do Spolkového sněmu většinu, zavedeme tento významný den.

Proto prohlašuji: Kdo ctí 1. květen 2004 jako historicky významný den Evropy, ten musí ctít stejnou měrou mírové a integrační úsilí německých vyhnanců z vlasti. Z jejich řad bych chtěl jen jmenovat – Wenzel Jaksch, Walter Becher, Volkmar Gabert, Peter Glotz, Otto von Habsburg, Franz Neubauer, Johann Böhm nebo Bernd Posselt. Oni všichni byli těmi, kteří připravili cestu mírové, usmířené a dialoguschopné Evropě. …

... Evropa byla pro nás od začátku vždy také společností hodnot. A právě zde jsou ještě deficity, které máme my v Bavorsku tak, jako komisař Evropské unie Verheugen, ministr zahraničí Fischer nebo spolkový kancléř Schröder. My chceme Evropu, ve které nemají zapuzovací dekrety žádné místo. Měly by ostatně již dávno ležet na smetišti dějin. Navzdory tomu byly v roce 2002, v předvečer rozšíření Evropské unie, parlamentem České republiky demonstrativně potvrzeny. … To je naprosto neuvěřitelné. Souhlas se zapuzením ještě dnes je nejen pro sudetské Němce tvrdou ranou do obličeje, ale také je nepřijatelný pro stát Bavorsko.

Bohužel ještě dnes platí text zákona z 8. května 1946: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jeho účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slo­váků … není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ …

Představovali jsme si Evropu, ve které budou muži a ženy vážení za mír a svobodu, a ne mezi jiným za to, že pod jejich zodpovědností bylo vyhnáno přes tři miliony lidí, přičemž přišlo přes 200 000 lidí o život.

Proto řekli poslanci bavorské CSU v Evropském parlamentu rozhodné NE ke vstupu České republiky do EU. Toto NE nebylo namířeno proti zemi nebo našim sousedům. Bylo namířeno proti neevropské a v každém případě nesousedské politice, která tvrdošíjně i přes mnohá vyzvání Evropského parlamentu odmítá Benešovy dekrety přezkoumat. Řekli jsme NE, protože chceme tyto otázky před evropskou veřejností tematizovat. Nechceme před nimi jednoduše zamhouřit oči a rozprostřít nad těmito otevřenými otázkami koberec mlčení. … Vždy jsme říkali: Benešovy dekrety nejsou se současnou Evropou slučitelné. Za tím stojíme. …

Komisař Evropské unie Verheugen má jistě své zásluhy za rozšíření Evropské unie na východ. To mu nikdo nechce upírat. Ale pro zrušení Benešových dekretů v průběhu jednání o možném vstupu České republiky do Evropské unie neudělal nic. Také pro ministra zahraničí Fischera
platí: Nulové zasazení ve vaší záležitosti. Stejně tak pro spolkového kancléře Schrödera, přestože sám spolkový ministr vnitra Schilly zde na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku zrušení Benešových dekretů požadoval. Spolkový kancléř Schröder nepromluvil svým pražským soudruhům do svědomí ani nyní při uctění památky Beneše. Je to bohužel tak: Této rudo-zelené vládě jsou vaše prosby na obtíž a jsou jí úplně lhostejné.

To se ostatně ukazuje i v debatě o „Centrum proti vyhánění“, které je společnou iniciativou všech německých vyhnanců z vlasti. Od roku 2000 se snaží Erika Steinbachová a Peter Glotz o vý­stavbu tohoto centra. Toto centrum a stanoviště Berlín mají mou plnou podporu. Jsem velice rád. že náš nový prezident, pan doktor Horst Köhler, který osud vyhnance zná z vlastní zkušenosti, se pro centrum vyslovil. …

Neexistuje však žádný národní památník jedné z největších tragédií v dějinách našeho národa. Myslím, že je na čase – v příštím roce se naplní šedesátý rok od zločinu vyhnání – abychom jako národ připomněli v důstojnosti vlastních obětí našeho národa. Toto právo vzpomínky na naše vlastní oběti nám nikdo nemůže upřít a my si ho od nikoho upřít nenecháme.

Otázka, kterou teď společně pokládáme, zní: Jak to má jít dál, potom co se Česká republika navzdory Benešovým dekretům stala členem Evropské unie? Mnozí z vás by na tomto místě raději rezignovali, mnozí z vás zuří, ale někteří nabírají nové síly, novou naději a důvěru. Evropská unie je překonáním Evropy válečné, překonáním nacionalismu a vyhnání, jak jsme to do poloviny 20. století znali. Tato Evropa překročila práh 21. století. Ale nese v sobě těžká břemena a otev­řené otázky 20. století, kde příkoří tohoto století i nadále působí a musí být odstraněno. To se netyká pouze sudetoněmeckých otázek. K vyhánění docházelo během posledních šedesáti let od Finska přes Kosovo až na Kypr. Vyháněcí dekrety už proto nejsou jen bavorsko-českou, česko-
-německou, nýbrž evropskou záležitostí. Evropské orgány se musí teď' samy sebe ptát, jak chtějí s dekrety zacházet. Chce k nim Evropská unie snad mlčet? Tyto otázky si musí Evropa položit – a my budeme tyto otázky pokládat Evropě. Na to se mohou sudetští Němci spolehnout. Já se nedám. … Kvůli vlastní důvěryhodnosti se musí Evropa postarat, aby podobné dekrety zmizely z jejího domu. … Jsem názoru, že je povinností kancléře a ministra zahraničí, aby toto téma vnesli do rozhovorů na evropské rovině. Spolková vláda je povinna zasadit se za práva vlastních občanů.

… Přímý dialog mezi reprezentanty sudetských Němců a politickým vedením České republiky by byl ve společné Evropě nejlepší cestou k porozumění. Mohlo by mluvit o všem. Udělám vše, co mohu, aby se tento dialog uskutečnil.

Bavorsko a Českou republiku pojí mnohé. Máme společnou komisi, která v uplynulých více než deseti letech uskutečnila mnohé projekty. Existuje 200 partnerských škol, což je pozoruhodné. Výměnných projektů se účastní každý rok na 1 000 žáků. Máme také intenzivní hospodářské vztahy.

Půda pro dobré sousedské vztahy a porozumění je tedy připravena. Také díky početným kontaktům mezi sudetskými Němci a Čechy.

Naději na obrat mi dává i slovo jednoho mladého Čecha, které bych zde chtěl citovat: „Musím uznat, že tato krásná země (myšleno pohoří Pradědu) je zločinem vyhnání tak velice zatížená, že všechny lidské i hospodářské vazby byly přetrhány. Dnes je na nás, abychom pomohli hojit rány a jizvy, které naze společná vlast utržila. Především ale musíme pomoci nevinným lidem, kteří ji museli opustit a nemohou na to zapomenout. Země by mohla ještě chvíli počkat, ale lidé nás bohužel opouštějí.“

To jsou velice citlivá slova, která v nás vzbuzuji naději na změnu smýšlení v České republice a to hlavně u mladé a střední generace. Nejedná se o ojedinělý hlas. Křesťané, studenti, historikové, starostové a také jednotlivé osobnosti. Politické elity v České republice cítí stále více, že trvat na starých pozicích i ve společné Evropě je přežitkem. Evropa změní smýšlení Čechů tak, jak změnila smýšlení Němců a Francouzů v padesátých a šedesátých letech.

Rozšíření Evropské unie k 1. květnu 2004 je spojeno s mnoha otázkami k budoucnosti Evropské unie. Rad bych některé zmínil.

Evropa pracuje na společné ústavě. Jednou z diskutovaných otázek je zřetel na Boha. Poukazuje na kořeny, z kterých Evropa vznikla. Křesťanství formovalo tento kontinent, vědomi a morální hodnoty lidi přes tisíc let. Každá kulturní společnost musí mít duchovní základ. K tomu patří jednoznačně křesťanství. Bavorsko požaduje společně s jinými zeměmi tento vztah k Bohu zakotvit ústavě.

Rozšířená Evropa musí být akceschopná a především financovatelná. Rokem 2006 začíná nové finanční období. Poté se bude nabízet rozhodná otázka, jak to má jít v Evropské unii se subvencemi a jinými finančními prostředky dál. Evropa musí šetřit, kde se dá. Nové úkoly a vnitro­evropská solidarita nemohou být financovány dalším zvyšováním rozpočtu Evropské unie. … Rudo-zelená vláda to ovšem nerespektuje. Ministr financí Eichel naloží v tomto roce na už tak ohromnou horu dluhů (1,3 bilionu euro) další rekordní částky. Přitom platíme již teď ročně 38 miliard euro jako úroky z dluhů, tzn. téměř 100 milionů euro denně. Tak to nemůže a nesmí jít dál. Zanechali bychom další generaci dluhy, které by ji udusily. My v Bavorsku usilujeme o rozpočet na rok 2006 bez nových půjček. Už si prostě nemůžeme dovolit to, co dříve. …

Další otázkou jsou hranice Evropské unie. Každá společnost potřebuje hranice – geografické a kulturní hranice. Takové hranice zaručují identitu. Zachovávají vnitřní solidaritu a spojitost. V minulých dnech se Evropa rozrostla. Dalším krokem bude přijetí Bulharska, Rumunska a Chor­vatska. Takové rozšíření musíme napřed zvládnout. K tomu potřebuje Evropská unie v příštích letech fáze vnitřní konsolidace a klidu. Společnost, která se skládá z 28 států, se musí upevnit a srůst. Vstup Turecka, které bude mít během patnácti až dvaceti let 90 milionů obyvatel, by integrační sílu Evropské unie přetížil. Slova Giscarda d’Estaigna, předsedy Evropského konventu, by nám měla být varováním: „Vstup Turecka do Evropské unie by byl koncem Evropské unie.“ Jisté je jedno. Evropská unie se nemůže rozrůstat do nekonečna a pak se o nekonečné potíže a problémy rozbít. … NE ke vstupu Turecka do Evropské unie znamená ANO k dobrým vztahům Evropské unie a Turecka. Turecko je důležitým partnerem pro naše bezpečí. Mezi Evropskou unií a Tureckem již existuje asociační smlouva. Ta se dá rozšířit na zvláštní partnerství mezi Evropskou unií a Tureckem.

Ústava, finance a hranice jsou otázky pro budoucnost. Těm se musí nově zvolený parlament postavit. V tomto parlamentu bude sedět poprvé sudetoněmecká strana po boku českých poslanců. Budoucí kolegové pana Bernda Posselta mohou pak bezprostředně zažít, jak se rve za vaše zájmy v Evropě. Na „forum europaeum“ může se svými českými kolegy započít dialog. To bude určitě těžký kus práce. Pro ni má mou a jistě i vaši plnou podporu.

 

Velmi vážený pane profesore Pane, … .

Sudetští Němci mají za sebou bolestivou zkušenost. Byli úplně vyvlastněni a tím jim byla uloupena i jejich životní základna. Byli vyhnáni a tím ztratili svůj životní prostor. Byli prohlášeni za bezprávné, neboť zásahy, které proti nim byly provedeny až do října 1945, byly uznány dle zákona za řádné.

Zastáváte názor, že tyto zločiny bezpráví budou muset být zrušeny. … Co se přihodilo nám, to se nesmí ani u jiných obětí opakovat. Na tom musíme všichni pracovat.

Ten, kdo se věnuje takovéto práci, je profesor Christoph Pan. Je činný na poli vědeckém, publicistickém a politicko-praktickém. Při tom si klade nejvyšší požadavky a neúnavně usiluje o to, aby se pro evropské národní skupiny zajistily právní, politické a ekonomické rámcové podmínky. Oceňujeme jej dnes evropskou Karlovou cenou, nejvyšším vyznamenáním naši krajanské skupiny. Oceňujeme přínos tohoto vědce pro lidská práva, proti potlačování menšin a za celou Evropu, že doporučuje oceňovat evropské menšiny jako poklad a nikoliv jako výhrůžku.

Profesor dr. Christoph Pan se také aktivně a bojovně zapojuje do politické debaty. … Je oceňován po třech stránkách: Jako vědec, jako aktivní spolubojovník Federalistické unie evropských národních skupin, jejímž předsedou byl v letech 1994–1996, kde stavěl mosty až do roku 1972, kdy byl váženým generálním sekretářem této organizace. … A konečně opět jeden jižní Tyrolan je vyznamenán touto cenou. …

Jižní Tyrolany a sudetské Němce spojuje velké množství věcí … Obě skupiny jsou staré rakouské národní skupiny, jimž po konci první světové války bylo odepřeno přislíbené poválečné uspořádání – právo národů na sebeurčení. …

Nyní sem uvádím životní dílo profesora dr. Christopha Pana, jehož vnější rámec tvořil jeho zájem o přežití jihotyrolské národnostní skupiny, její zápas o autonomii, tak jak její pozdější nástavba a výstavba vlastního sebeurčení. Toto životní dílo spočívá v úsilí o vypracování konkrétních návrhů a jejich realizaci ve vyřešení problematiky národnostních menšin a z toho vznikajících bezprávních situací mírovou cestou. …

Od roku 1961 převzal řízení jihotyrolského institutu pro hospodářství a sociologii. Tento ústav byl v roce 1989 přejmenován na „Ústav jihotyrolských národních skupin". V tomto postavení řídil konkrétní práci při vybudování jihotyrolské autonomie. …

Obzvlášť je třeba zdůraznit, že jím vypracovaný návrh (a také vypracovaný ve spolupráci s již dříve zemřelým přítelem profesorem dr. Felixem Ermacorou), takzvaný „Bozenský (Bozen=
Bolzano, pozn. překl.) návrh na ochranu menšin“, je jako dodatek k protokolu pro Evropskou konvenci pro lidská práva. …

Dalším pokračováním hlavních zákona ochrany evropských národnostních skupin, které byly vybudovány Federalistickou unií evropských národnostních skupin, byla takzvaná „Cottbusská deklarace“, která byla předána Panem osobně všem státům a evropským institucím. Vzdor mnohému odporu dosud ještě nacionalisticky postavených států měla tato deklarace velký vliv na další vývoj (například na návrh „Charty práv národnostních skupin“ podaný Siegbertem Al­berem v Evropském parlamentu). To vedlo … k rámcové dohodě na ochranu národnostních menšin, což představuje první potřebný vklad pro evropské řešení tohoto problému. Sledování výsledku vyhánění jej kvalifikovalo jako odborného poradce při založení „Centra proti vyhá­nění“. …

 

Že pražský parlament zrovna v předvečer českého vstupu do Evropské unie ocenil Beneše, organizátora etnické čistky země od Němců a Maďarů, zvláštním čestným zákonem, je urážkou ducha evropského porozumění. Když si chceme přiblížit poznání evropské tragédie vyhnání, musíme dojít k diferencovanému způsobu pozorování. Nikdo nepochybuje o tom, že Hitlerovy zničující akce otevřela stavidla. Přesto je však jisté, že skutečnou příčinou vyhnání byla ideologie homogenního národnostního státu. Ta má mnoho otců, ale také mnoho viníků. Dnes chceme ustanovit rozhodné body v evropském porozumění. Již dříve jsem agitovala pro program Evropské unie o kulturní péči o evropská území vyhnání. Ve stručnosti: Z mé iniciativy Bavorsko předloží návrh na usnesení, podle něhož má spolková vláda zajistit, aby se takový program zavedl. Cituji z textu: „Evropská kultura se sestává z mnohotvárných společných věcí, mezi nimiž jsou ale také rozdílností, které byly způsobeny vyhnáním. Stále více se spojující unie musí takové rozpolcenosti při posuzování evropských dějin unést. Bilaterální vstřícné nástavce z každé strany nestačí na to, aby překonaly tuto kapitolu společné evropské minulosti.“ Proto je za­potřebí, aby byl vytvořen program Evropské unie, který by objasnil význam historických území, která se stala v důsledku vyhnání ve svých prožitcích, útrapách i formách vzhledu kulturním dědictvím mnoha národů a současně i Evropy. Takový program se vzdává soudů o vyhnání. Chce chránit materiální i nemateriální díla, která byla vytvořena na územích vyhnání před rokem 1945, ale jsou ohrožena ve své existenci, budou-li odstraněna nebo bude-li na ně zapomínáno.

Zde padá náš pohled zejména na Němce, kteří zůstali v sousední zemi a nebyli odsunuti. Jejich počet je zdecimován na 1–2% předválečného počtu. Žádná jiná národnostní skupina se ne­­­­nachází v tak deprimující pozici. Tím je důležitější, že podskupina německo-českého diskusního fóra, tj. diskusní skupina pro menšinové otázky německo-české, a k této skupině patřím i já, v žádném případě nevypracovala ještě doporučení pro postup, aby se místní jména a zeměpisná označení vyjadřovala dvojjazyčně.

S Petrem Pithartem, předsedou českého Senátu, jsem sdílela názor, že situace Němců v naší sou­sední zemi musí být změněna. Zacházení s nimi podle předpisů Benešových dekretů odporuje lidským právům a spravedlnosti. Nikde by se v německo-českých vztazích nedalo utvořit více ne­zištné důvěry nežli rovným zacházením s těmito lidmi. Nikde nebude signálů evropského po­ro­zu­mění vice třeba nežli zde.

(K nositelům sudetoněmecké kulturní ceny mimo další patří autorka Sidonie Dědinová, Jiho­moravský pěvecký a hudební soubor Stuttgart)

Připravili překladatelé a JUDr. O. Tuleškov

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                                                                                     

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 121. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, září 2004. Webová stránka: www.ksl.wz.cz  E-mail: vydavatel@seznam.cz