Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!

 

Toto významné svatodušní shromáždění našeho sudetoněmeckého dne je ve znamení důleži­tého politického hesla, významné politické výpovědi. Při dnešní mši jsme slyšeli, že svatodušní zázrak lidi sjednocuje, dává dohromady a odstraňuje vše rozdělující. My jsme nastoupili proti tomu rozdělujícímu. Vyhnání rozděluje a je proto hříchem. Totalitní ideologie rozdělují a jsou proto hříšné. My chceme lidi dávat dohromady ve svobodném duchu, v křesťanském duchu, v evropském duchu a proto říkáme: Vlast a společná láska k vlasti spojují zrovna tak jako právo, které musí platit pro všechny – zda je silný nebo slabší, lhostejno jaké národnosti nebo k jaké sociální vrstvě přináleží. V tomto duchu chceme vést dnešní velkolepý den.

Milí krajané, dnešní den se koná nejen ve znamení politické motivace. Je také trojnásobnou oslavou: Za prvé – jak už jsem řekl, je svatodušním svátkem. Tento svátek je, jako žádný jiný v kře­sťanském prostředí, určen k překonání rozdělujícího. K hojení ran a spojování lidí. A dnes při bohoslužbě jsme to zřetelně pocítili. Proto platí můj první pozdrav a poděkování těm, kteří se bohoslužby zúčastnili. Za katolic­kou církev našemu sudetoněmeckému vizitátorovi, páteru Norbertu Schlegelovi, ka­novníkovi profesorovi Klieberovi, který je zde za diecézi Augsburgu, ale který je náš krajan a s mnoha jinými sudetoněmeckými knězi ještě před chvílí stál u oltáře. Zvlášť srdečně, milí krajané, jako projev spojenectví, zdravím někoho, kdo patří mezi nejužší spolu­pracovníky celebrantů posledního sudetoněmeckého dne. Vy víte, že ve středu teto nenávisti a rozmíšek uplynulého roku zde zanechal své znamení předseda české bis­kupské konference arcibiskup Graubner z Olomouce, když s námi celebroval mši. Těší mne, že i dnes je mezi námi a celebroval s našimi sudetoněmeckými biskupy. Zdravím tajemníka a mluvčího české biskupské konference pátera Daniela Hermana.

Milí krajané, v tomto duchu může opravdu srůstat to, co patří k sobě. Děkuji také evangelickým duchovním – především panu faráři Schlichtingovi z Augsburgu a sta­rokatolickému faráři Jansenovi, kteří rovněž sloužili mši pro svou náboženskou obec na tomto sudetoněmeckém dni.

Milí krajané, poté budeme slavit o této svatodušní neděli vedle křesťanského sva­todušního také rodinný svátek naší sudetoněmecké národnostní skupiny…

Pak budeme slavit třetí velké jubileum a toto jubileum mne zvláště těší, protože, milí krajané, žijeme ve světě, ve kterém není lehké zasazovat se za mír lidská práva. Ve světě se stal teror, vyvražďování národů, vyhánění a genocida opět prostředkem politiky. Před krátkým časem, před několika hodinami jsme se dověděli o atentátu na německé vojáky v Afghánistánu. Vidíme, že žijeme ve stále nebezpečnějším světě a v této době není lehké prosazovat lidská práva a svobodu. My to činíme neúnavně. Milí krajané, od posledního sudetoněmeckého dne jsme uskutečnili několik konkrétních kroků. My jsme otevřeli v Praze naši sudetoněmeckou kancelář, naše sudetoněmecké vyslanectví v Praze – ať se to někomu líbí nebo ne.

Předělali jsme naše sudetoněmecké noviny na moderní úderný týdeník, dále jsme ho upravili. V této souvislosti bych chtěl říci – podpořte ho. Na vašich lavicích jsou abonentní lístky. Kdo ještě nejste abonent, staňte se jím dnes! Je to náš tlampač, kterým chceme burcovat veřejnost.

Milí krajané, zorganizovali jsme poslední podzim ve Würzburgu Kongres pro mladší a střední generaci a na mou výzvu se – díky vaší pomoci – přihlásily dva a půl tisíce mladých krajanů, které jsme dosud neznali. Za to děkuji vám, dělejte to tak dál. Je to jasný signál pro cyniky – tak­zvané „biologické řešení“ neexistuje. Naše národ­nostní skupina žije a bude dále žít, milí krajané.

A čtvrtý velký krok, který jsme podnikli v uplynulých dvanácti měsících, byla prezence v České republice nejenom prostřednictvím naší kanceláře, nýbrž také památníkem z Wekelsdorfu, který byl mladými Čechy postaven na místě sudetoněmec­kého hromadného hrobu. Postavili ho z vlast­ní iniciativy a vlastními prostředky. Čeští předsedové menšin a parlamentu byli spolu se mnou při jeho odhalení. Prožíváme stále více světla i stínů, diskuse se diferencuje. Prožíváme to pozitivní, ale bohužel i to negativní. Vy už víte, že tento památník byl zhanoben, víte, že byl učiněn i pokus tento památník vyhodit do vzduchu. Zaplať pánbůh, bylo to znemožněno. Je světlo a jsou i stíny, milí krajané, je i stále živější a intenzivnější diskuze. Do té se chceme dostat, poštipování k ničemu není. Vystavujeme se diskuzi, protože máme lepší ar­gumenty.

Milí přátelé, to vše a ještě mnohem více by nebylo možné, kdybychom neměli silné spojence a pevné zázemí. A to mne vede ke čtvrtému velkému jubileu, ke třetí velké oslavě dnešního dne. Dnes je tomu deset let, co pan ministerský předseda Ed­mund Stoiber zastává úřad našeho patrona, který je vedle bavorského ministerského předsedy ten nejkrásnější úřad na zemi. Vzpo­mínáte si na sudetoněmecký den v Norimberku, kdy byl pan Edmund Stoiber poprvé mezi námi jako náš patron. Bylo to jeho první úřední jednání jako nově zvoleného ministerského předsedy. A ještě než nastoupil svůj úřad, měl svoje prohlášení jako patron na tomto dni. Podržel nás při všech bouřích a zůstal nám věrný, za což mu děkujeme. Jsme šťastni, že můžeme v tomto těžkém postavení prosazovat naše cíle pod jeho patronátem. V neposlední řadě děkujeme také ženě,
která k němu patří, naši krajance paní Stoiberové, kterou rovněž srdečně vítám.

Já jsem řekl, že patronát nad sudetskými Němci je vedle funkce ministerského předsedy nejkrásnější úřad na světě. Když je obojí spolu spojeno, znamená to pro toho člověka řadu povinnost a práce, prezentace nejenom o každých svatodušních svátcích tady u nás. Znamená to masivní nasazení na mezinárodní úrovni pro naše zájmy a já mohu přímo z Evropského parlamentu dosvědčit, jak velice pro naši věc bojuje. Víte, že před několika týdny byl v Mnichově český prezident pan Klaus a Edmund Stoiber mu jinak, než je obvyklé, neřekl jenom pár vět jako povinné cvičení, nýbrž přednesl sudetoněmeckou otázku jako hlavní bod hovoru. Ze srdce mu za to děkujeme.

Milí krajané, těší mne, že k nám přišli hosté nejen z národního, nýbrž i z meziná­rodního pro­středí. A proto zdravím především hosta z Tchajwanu pana Chao-Tsing-­mina. Zdravím ho jako zástupce velkého národa, který sympatizuje s naší národnostní skupinou. Zdravím konzulární sbor, především generálního konzula pana Lassmanna a nového maďarského generálního konzula paní Baranyi. Zdravím polského kon­zula pana Wolského, který za námi vždy zajde. Jeho země stoji dnes před důležitým rozhodnutím o připojení k Evropské unii. A zdravím diplomata z českých diplomatických slu­žeb, který je dnes mezi námi poprvé. Zdravím pana Hlouška z mnichovského gene­rálního konzulátu.

Milí krajané, když už jsem u českých hostů – je jich mnoho, stovky, nemohu je všechny pozdravit. Chtěl bych vyhmátnout jenom tři, kteří obzvlášť ztělesňují českou civilní společnost, se kterou my přes úzkoprsost některých politiků hledáme dialog. Máme zvláště radost z překvapujícího hosta, který je zde mezi námi. Byl obráncem lidských práv, byl pronásledován a odešel do exilu do Švýcarska, kde působil jako evangelický farář. Vrátil se do Prahy a je dnes jedním hlasem většiny, kterou má čes­ká vláda v parlamentu. I jako poslanec zůstal farářem a zpěvákem. Včera večer měl koncert v Jablonci až do půlnoci a se svou ženou seděl celou noc za volantem svého vozu sem, protože chtěl být mezi námi. Zdravím nezávislého člena českého parla­mentu pana faráře Karáska. S ním zdravím dva odvážné muže, kteří se v underg­roundu za nás zasazovali a zasazují se ještě dnes – pana profesora Rudolfa Kučeru, předsedu Panevropské unie Čechy a Morava, profesora Univerzity Karlovy Jána Mly­nárika, který jako Danubius zvedal svůj hlas už v ilegalitě.

Milí krajané, také v německé i bavorské politice nacházíme díky bohu pevné zá­zemí a podporu. Hovořil jsem už o patronu a patronátní zemi, ale s nimi přichází mezi nás také významná část bavorského kabinetu, totiž ministryně Christa Stewens, která s námi prožila závěr týdne, státní sekretář Georg Schmit a náš ministr hospo­dářství Josef Miller. Milý Josefe, buď pozdraven. Hovo­řil jsem o zdrženlivosti parla­mentu a zde mohu říci, že máme v Evropském parlamentu za sebou velmi kritickou fázi vývoje. Určitě víte, že celá skupina poslanců, mezi nimi všech deset poslanců CSU nedalo své hlasy 9. dubna pro přijetí Čechů do Evropské unie. My jsme pro rozšíře­ní, jsme pro český lid, ale jsme proti nelidským rasistickým Benešovým dekretům a proto jsme řekli „ne“, dokud tyto dekrety nebudou odstraněny.

Milí krajané, za to, že jsme mohli jít touto cestou, vděčíme především dvěma kolegům, kterým bych chtěl ještě dnes srdečně poděkovat. Je to viceprezident Evrop­ského parlamentu pan Ingo Friedrich a předseda skupiny CSU v Evropském parla­mentu, švábský europoslanec Markus Ferber. …

Milí krajané, již jsem se zmínil, že žijeme v této době v podmínkách přerodu. Toto je dnes poslední sudetoněmecký den v západní Evropě. Ten příští bude už v Evropě společné. Je předpoklad, že když to odsouhlasí lid těchto zemí, nebude nás v Evropské unii patnáct, nýbrž dvacet pět. Žijeme v nové éře a my se musíme této době přizpůsobit.

A my to chceme provést a přitom pevně trvat na našich principech. Za druhé to chceme provádět tak, abychom podrželi naši velkolepou mnohostrannou národnostní organizaci. A za třetí to chceme dělat tak, abychom přitom nacházeli mezinárodní spojence. Naši otázku dále internacionalizovat, zavést ji do mezinárodních grémií. Už čtrnáct dní sedí čeští pozorovatelé v Evropském parlamentu a od 1. května budou jeho plnoprávnými poslanci. Sedíme podle abecedy, vedle Posselta sedí Pospíšil. Lze říci, že zde srůstá to, co patří dohromady ­ – jenom je třeba ještě odstranit mnoho rozdělují­cího. To zde děláme z očí do očí, z obličeje do obličeje přátelsky, partnersky, míru­milovně, ale jasně a jednoznačně. A já bych zde chtěl na českou politiku nasměrovat něco jako augsburskou výzvu: My žijeme v Evropě, ve které, zaplať pánbůh, nemůže jeden druhého k ničemu nutit. V Evropě, kterou nelze utvářet proti Čechům, ale také v Evropě, kterou nelze využívat proti naší národní skupině.

My jsme se stali už před desetiletími – od Coudenhove-Kalergiho a Otty von Habsburga až do dneška, předními bojovníky za jednotnou Evropu a vždy jsme jimi byli. My můžeme být českému národu cenným partnerem, ale proto musíme na český národ a na českou politiku apelovat: Očistěte konečně vaše dějiny, současnost a budoucnost od nánosu minulosti, od nacionalistických nespravedlivých dekretů a všeho, co s tím souvisí. Proto my nechceme žádnou konfrontaci, chceme partner­ství, my chceme vyrovnání, ale na bázi pravdy a práva. K tomu potřebujeme spojen­ce. Těším se velice a to je velká čest a skutečnost, že tvrzení určitých českých médií, že jsme izolovaní, není pravdivé – já mohu jako malé překvapení nabídnout video poselství irského prezidenta Evropského parlamentu, který pozdravuje náš sudetoně­mecký den, pobízí udržovat naše téma v evropských grémiích při životě a starat se o to, aby se diskutovalo. Na intervenci pana Stoibera, kterému vděčíme za to, že pan Cox o nás mnoho ví a zná, je připraven zprostředkovat dialog mezi Čechy a sudet­skými Němci. Češi to zatím odmítali. Já mohu pouze říci, že apeluji na českou vládu, aby přijala tuto nabídku. Prezident Evropského parlamentu je, i když vizuálně jako Ir, jako ne-Němec, ale jako demokrat, host sudetoněmeckého dne.

 

Pane ministerský předsedo, milí krajané, velevážené dámy a pánové!

Na začátku dnešního jednání byla bohoslužba. Je jeho slavnostním začátkem každý rok. Modlili jsme se, prožívali jsme svou pospolitost. Jste si vědomi, že v tom je naše sila?

Bereme osud do vlastních rukou, ale spoléháme přitom na Boha. Kdo se podřizuje vůli boží, nečiní měřítkem lidské přání. Podřizuje se vůli vyšší. Vidí všechny lidi jako dítka boží. Nepovažuje jiné lidi za špatné a sebe za dobrého. Vidí sebe společně s ostatními, s cizinci, v téže úloze, v úloze tvora s jeho silnými i slabými stránkami. Ví, že má nad sebou velkého rozhodčího.

Mnozí se možno nad tímto postojem pousmějí. Nade dveřmi jednoho bamber­ského domu praví jedno pořekadlo: „Jeden si toho váží, druhý o tom uvažuje, třetí se tomu posmívá, Ale co na tom?“ Co na tom, že jsme někomu pro smích? Zůstáváme věrní své linii. Udržela naši národní skupinu pohromadě.

Jakou perspektivu jsme vlastně v letech 1945–46 měli?

Měřeno lidskými měřítky žádnou. Byli jsme oloupeni o naši čest, o náš majetek a naši vlast. Byli jsme vyhnáni do země, do Německa, které bylo rozbombardováno, vyždímáno a skoro neschopno cokoli udělat. Jen víra v milosrdného Boha a důvěra ve vlastní sílu nám umožnila zvládnout všechny ty potíže. Dnes se naší společnosti daří mnohem lépe. Dosáhla vysoké životní úrovně, vůbec nemusí vytvářet základy řádné­ho společného života. Ale zatím se ukázala jako neschopná prokázat, že se dokáže pustit do skutečných problémů.

Vyhnání nás stmelilo do společenství společného utrpení. Budování naši pospo­litosti do akčního společenství, jehož členové se dnes scházejí k rodinné slavnosti. Těší mě, že smím být přitom. Srdečně vás zdravím. Je krásné, že se naší slavnosti s námi účastní ministerský předseda Bavorska, země, která nás hostí. Spatřujeme v tom důkaz, že nejsme opuštěni. Bavorsko nás uznalo za svůj čtvrtý kmen a stará se a nás. Naproti tomu Česko, jehož občany jsme v letech 1945–46 byli, nás vyhnalo, jako kdy­bychom byli škůdci.

V Československu žilo přes tři miliony sudetských Němců. Tvořili dobrou čtvrtinu jeho obyvatel. Po hospodářské stránce byli silnější, než odpovídalo jejich počtu. Jejich podíl na státních příjmech z daní byl vyšší, než jaký odpovídal podílu Němců na celkovém počtu obyvatel tohoto státu.

Největší část těchto Němců byla podrobena jhu několika Benešových dekretů. Tyto dekrety by měly být – pokud se týkaly sudetských Němců – rozhodnutím Evrop­ského parlamentu zrušeny. Proč? Neobstojí před normami mezinárodního práva.

Na základě těchto dekretů byli Němci zbaveni české státní příslušnosti. Byli tím prohlášeni za lidi, kteří nemají právo žít jako státní občané vedle Čechů a Slováků. Ztratili tak možnost žít ve společenství státních občanů.

Na základě těchto dekretů ztratili svůj majetek. Směli si ponechat na svůj odchod jen 30 nebo 50 kilogramů zavazadel – cenné věci jako šperky a podobné cennosti si ponechat nesměli. To znamenalo, že byli oloupeni o základ své existence.

Na tom však nebylo dost. Byli navíc ještě vyhnáni. Ztratili tak rovněž svůj před staletími osvo­jený „lebensraum“.

A konečně český stát přijal ještě zákon, podle kterého byly trestné činy spáchané na Němcích uznány za činy v souladu s právem. Až do podzimu 1945 – kdy bylo „osvobození“ jejich země dávno dokončeno – šlo Němce dokonce usmrtit, pokud se odvolali na to, že se tak stalo v souvislosti s osvobozováním nebo v rámci spravedlivé odplaty. Život Němce přestal tedy být statkem, který je chráněn právem.

Mohou takovéto právní úpravy přetrvávat v právním státě? Právní cit rozumných lidí říká, že ne. Přání sudetských Němců, aby byly tyto diskriminující a ponižující normy zrušeny, je tedy zcela pochopitelné.

Přehmaty nacistického Německa trpělo více zemí. Téměř všechny sáhly po skončení války k odvetným opatřením proti Němcům. Ale žádná země si nepočínala tak bezohledně jako Česko­slovenská republika. Byl to sám bývalý český státní prezident Václav Havel, kdo toto počínání označil slovy: „Byla to pomsta, nikoli trest.“

Zatímco Maďarsko, Chorvatsko a baltské země nabídly Němcům odškodnění a zatímco například Polsko právní předpisy, které postihovaly Němce, do značné míry zrušilo, Česko v tomto směru žádné kroky nečiní.

Ba naopak! Česko jako jediná země v dubnu minulého roku jednomyslně usnese­ním parlamentu uznalo právní úpravy z roku 1945 za nezměnitelné a za nezbytnou součást právního řádu státu. Sedmapadesát let po skončení války se tak parlament podruhé usnesl na vyvlastnění a vyhnání sudetských Němců, na jejich zbavení práv. Tu a tam se mohou najít lidé, kteří chápou, že Češi v roce 1945 reagovali přehnaně. Ale člověku, který myslí v kategoriích právního státu, není možno vysvětlit, že jsou tyto přehnané reakce výslovně schvalovány ještě téměř po šesti desetiletích!

Sudetští Němci nechtěli 1945–46 uvěřit, že by vyhnání mělo zůstat opatřením trvalým. Doufali v brzký návrat. Poté, co se Česko v roce 1948 stalo komunistickým, tato naděje vyhasla. Ale obnovením demokracie v naší sousední zemi jsme znovu začali věřit. Bylo přece naprosto oprávněné očekávat, že bezprávný systém, který Češi museli snášet, jim umožní, aby se zvětšilo jejich porozumění pro jiné oběti bezpráví. Nestalo se tak. Naše naděje byty znova zklamány.

Třetím popudem k nadějím se stala česká žádost o přijetí do Evropské unie. Evropská unie není ovšem žádná pouhá hospodářská a měnová unie; je společenstvem práv a hodnot. Může však v tomto společenství mít místo země, jež v rámci své etnické čistky vyhnala čtvrtinu svého obyvatelstva? Vždyť na Balkáně ještě před několika málo roky západní spole­čenství proti takovým „čistkám“ poručilo vypochodovat svoje vojenské síly! Platí tam snad jiné právní normy než v samém jádru Evropy?

Zřejmě ano. Profesor Baring, který byl v minulém roce vyznamenán naší cenou Karla Velikého, prohlásil, že chování Evropy je rozporuplné. Vyhnání jsou sice odsu­zována, ale výsledky protiprávních vyhnání jsou uznávány. Kdo je přistižen in flag­ranti, musí počítat s trestem, kdo už má svou kořist v kapse, smí si ji ponechat

Předseda Evropského parlamentu se na nás obrátil s poselstvím. Před chvílí jste je slyšeli. Lituje v něm, že došlo k vyhnání, vidí i jeho nespravedlnost. Ale bohužel z toho poznání nevyvozuje žádné důsledky. Na nápoj nespravedlnosti dává čepici smetany. Utrpení postižených není zapomenuto, říká. Co však Evropský parlament dělá, aby obětem pomohl k odškodnění? Je to jasné: Pachatelé jsou chráněni před potrestáním. Oběti jsou pouze utěšovány, ale nikoli rehabilitovány. Nakonec zdůraz­ňuje, že v Evropě nesmí být žádný občan diskriminován. Četl vůbec někdy předseda Evropského parlamentu takzvaný zákon o beztrestnosti? Došlo mu, že v Benešových dekretech se praví, že osoby německé a maďarské národnosti jsou všeobecně „státně nespolehlivé“? Tato norma platí ještě dnes. Není snad diskriminační?

Rád bych se ostatně zeptal, proč se Evropský parlament teď obrací s poselstvím na shromáždění sudetoněmeckého sněmu a proč místo toho naopak nepozval sudet­ské Němce ke slyšení.

Když poslanci Evropského parlamentu hlasují proti přijetí Česka do Evropské unie, nazývají to Češi diskriminací. Je to prý hrozné, musí-li nějaká země zůstat mimo Evropskou unii. Podí­vejme se na Švýcarsko, podívejme se na Norsko. Jsou snad tyto země v nějaké exis­tenční krizi jen proto, že nepatří do Evropské unie?

Sotva ví někdo jiný lépe než sudetští Němci, že Česko patří zeměpisně, svými dějinami i kulturou do Evropy. Vždyť to byli pravě sudetští Němci, kdo staletí přispí­vali k tomu, aby Čechy a Morava dostaly evropskou tvář. Ale každá země musí spl­ňovat také podmínky, které jí Evropa jako společenství práva ukládá. Když chci být zaměstnán jako úředník, musí být mé vysvědčení zachovalosti čisté. Není-li tomu tak, musím počítat s odmítnutím. Poslanci, kteří v Evropě hlasovali proti přijetí Česka, nechtěli této zemi zavřít dveře jednou provždy, v každém případě však upozornili Čechy na to, že napřed musí své zavazadlo na cestu do Evropy zbavit obsahů, jež jsou s plánem na zařízení evropského domu v rozporu.

Evropa se vydává na šikmou plochu, pokud zrazuje své vlastní zásady. Musí uznávat právo a morálku. Jak to bylo napsáno ve Frankfurter Allgemeine Zeitung 20. dubna? „Zdar EU závisí také na tom, jestli má Evropské unii rovněž společně pojetí práva a morálky. Eurokrati jako Verheugen by rádi vě­řili, že to je možno vyčíst ze shody o množství výfukových plynů. Je to špatné, když je množství výfukových plynů zřejmě považováno za důležitější, než jsou lidská práva.“

Na podzim minulého roku byla v Mnichově uspořádána diskuse o rozšíření Evro­py na východ. Účastnil se jí kníže Schwarzenberg a český vyslanec ve Vídni, pan Gruša. Položil jsem při té příležitostí otázku: „Proč Češi nedokáží říci: Kdo ze sudet­ských Němců se chce vrátit do své staré vlasti, může tak učinit!“ Bylo by to uznání práva na vlast. To by přece nemělo dělat Čechům žádné skutečné problémy; vždyť by se vrátilo nanejvýš nějakých třicet tisíc osob. Proč to Češi nedokáží vyslovit?

A já jsem se dále zeptal: Proč český stát nemůže vrátit bývalým vlastníkům ales­poň část vlastnictví zemědělské půdy, která byla vyvlastněna z původně německého držení a nyní je ve vlastnictví státu? Nic by to nestálo, žádnému Čechovi se tím nic nebere, proč to nejde?  

Na takové otázky člověk nedostává žádnou odpověď. Je jasné, že Češi si chtějí ponechat, co vzali svým Němcům. Počítají s časem. Čím déle budou otálet, tím více na německé straně zemře těch, kdo na to mají nárok. Stále další neregulérní majetko­vé převody tento stav utvrzují. Toho, co by se Němcům muselo vydat, pokud by bylo vyvlastnění se zpětnou platností zrušeno, je čím dále méně. Už v této chvíli je to jen zlomek toho, co bylo kdysi v německém vlastnictví a co mělo být vráceno. Celá zále­žitost (sudetoněmeckých) zájmů se ze záležitostí materiální stává záležitostí morální.

Sudetským Němcům jde v prvé řadě o práva a morálku. Nejsou dopáleni kvůli nějakým majetkovým nárokům; nestrachuji se o ně. Nemají v Česku už co ztratit. Majetek a vlast jim byly sebrány už v roce 1945.

Ani materiálně už nemají mnoho co získat. Ale tu a tam se dá s něčím hnout. Když se ovšem očekávání na opětné získání ztraceného majetku nesplňují, nevyvádí to postiženého z míry. Říká si: „Žil jsem bez svého bývalého majetku a bez své staré vlasti víc než padesát let. Vydržím to – když to bude muset být – i dál. Nezblázním se z toho!“

Povinnost řešit tuto věc není tedy na sudetoněmecké straně. Ani po stránce mate­riální, ani po stránce morální. Je to věc Čechů.

Zatím nedali na otázku, co je legitimovalo k vyhnání a vyvlastnění Němců žádnou přesvědčivou odpověď. V budoucnosti budou ještě méně schopni na ni najít odpověď. Ještě mají několik roků čas, aby poskytli i sudetským Němcům) odškodnění.

Pak bude problém vyřešen biologicky, protože už tu sotva nějaký sudetský Ně­mec bude, který by byl bezprostředně oprávněn k nárokům, anebo který by byl ochoten nároky vznášet. Pokud nedojde k žádným aktům odškodnění, pak zůstává (český) závazek trvale otevřený. Češi ponesou tento dluh do budoucnosti. Stane se trvalou hypotékou na jejich dějinách.

Musí sami rozhodnout, jestli to chtějí.

My sudetští Němci jsme se zřekli odplaty už před více než padesáti roky. Nám nejde o to, abychom Čechy dráždili nebo pranýřovali. Jestli budou Češi neústupní i nadále, budeme tu sice stát jako materiálně doběhnutí a práva se nedomůžeme. Ale přinejmenším zůstaneme v právu.

 

Dalibor Plichta

(K projevu mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny Johanna Böhma, prezi­denta bavorského zemského sněmu na 54. sudetoněmeckém dnu)

Čas od času nám některý německý stipendista dává za příklad právě Němce. Jak oni se dokázali vyrovnat se svou minulostí. Řeč Johanna Böhma, přednesená v přítomnosti bavorského ministerského předsedy Edmunda Stoibera a dalších oficiálních osob­ností, je jistě dobrou příležitost se o tom přesvědčit.

Podíváme-li se na jednotlivá tvrzení jeho projevu, dovídáme se z Böhmových jistě reprezentativních slov takovéto věci:

Johann Böhm hned v úvodu své řeči zdůraznil, že tzv. sudetští Němci jsou v Bavor­sku a tedy i v SRN pořád jen přechodně, že jsou tam jen hosty, jen na návštěvě. Jejich život tam není definitivní, přestože tam byli odsunuti z rozhodnutí vítězné protinacistické koalice a přestože se tam dostali v důsledku bezpodmínečné kapitulace Třetí říše.

Böhm rovněž hned z kraje vyjadřuje svoje pohoršení nad tím, že „Česko nás (rozuměj provinivší se Němce – pozn. D.P.) vyhnalo, jako kdybychom byli škůdci“. Podle něho nikdo z odsunutých se nechoval před Mnichovem a za okupace tak, že by Československu a jeho obyvatelům škodil! A všichni přesto byli oloupeni o čest … a majetek (samozřejmě i ten poctivě arizovaný a zabraný Čechům). Je celkem zane­dbatelné, ale příznačné pro chronickou sudeťáckou lživost, že Böhm ve svém projevu v rozporu s pravdou tvrdí o sudetských Němcích, že „jejich podíl na státních pří­jmech z daní byl vyšší, než jaký odpovídal podílu Němců na celkovém počtu obyva­tel“. Zamlčuje totiž, že do podílu sudetských Němců započítává i příjmy z daní ži­dovských podniků, které na­cisté arizovali.

Johann Böhm kromě toho, že mluví o dekretech prezidenta Beneše, které byly a jsou plně v souladu s mezinárodními ujednáními vítězných mocností, jako o jhu, odvažuje se konec vlády nacismu v ČSR a osvobození od nacistické okupace zpochybňovat a ironizovat tím, že slovo osvobození dává ve svém projevu do uvozovek.

Zatímco mluví o „jhu“ dekretů prezidenta Beneše, které byly provedením rozhodnutí vítězných mocností a které byly prováděny v součinnosti s představiteli vítězných mocnosti, označuje Böhm ve své řeči popravy, teror a hrůzovládu nacistické okupace českých zemí za „pouhé přehmaty nacistického Německa“ a tváří se, jako kdyby se na těchto „přehmatech“ tzv. sudetští Němci nepodíleli.

Böhm nám divá za příklad Maďary a Chorvaty a baltské státy, protože nakonec na­bídli odsunutým Němcům odškodné. Ale nezmiňuje se o tom, že Maďaři i Chorvati byli Hitlerovými spojenci a že jako takoví mohou mít s nástupci nacistického státu trochu jiné účty – „co jsme si, to jsme si“.

Není v Böhmově řeči samozřejmě ničím novým, jestli jsou všichni odsunutí Němci vydáváni za pouhé oběti. Nemělo by nás překvapovat ani to, že Böhm neuznává legitimnost poválečného odsunu provinivších se Němců, konfiskaci jejich majetku a jejich zbavení československého občanství. Požadují odškodnění od našeho státu a přitom zapomínají na neuspokojené reparační ná­roky přiznané ČSR na pařížské reparační konferenci v roce 1945.

Je však vrcholnou nehorázností, když Böhm ve svém hlásání kolektivní neviny všech tzv. sudetských Němců klade ve svém projevu otázku: „Proč Češi nedokáží říci: kdo ze sudetských Němců se chce vrátit do své staré vlasti, může tak učinit!“

A Böhm samozřejmě končí výhrůžkou: „Pokud nedojde k žádným aktům odškodně­ní, pak zů­stává (český) závazek (odškodnit Němce) trvale otevřený. Češi ponesou tento dluh do budoucnosti. Stane se trvalou hypotékou na jejich dějinách.“ Taková je tedy podstata sudeťáckého (ale nejen sudeťáckého) vypořádání se s vlastní minulostí. Tento jejich způsob vyrovnání se s vlastní minulostí je velice jednoduchý: žádná minulost nebyla!

 

… Když o Velikonocích stojím před vámi v Norimberku ve Frankově sále nebo v Augsburku zde ve Švábské síni, jsem vždy hluboce dojat nepřetržitým přiznáním se sudetských Němců k jejich vlasti. Již deset let to hluboce prožívám a pociťuji. Ještě  padesát osmlet od vyhnání ve vás bije zcela živě srdce sudetské země. To nazývám věrnost k vlasti.

Stejně živě však ve vás žije i srdce bavorské. Jste čtvrtým kmenem naší země. Více než pět desetiletí jste tuto zem spolurazili a spoluvytvářeli. A tento náš čtvrtý kmen zdravím spolu se svou ženou k 54. sudetoněmeckému dni z plna srdce.

Zdravím Johanna Böhma, který zastává s vysokým rozhledem úřad mluvčího. Zdravím Bernda Posselta, který neúnavně bojuje za sudetoněmeckou věc v Evropě. A zdravím čestného předsedu Franze Neubauera, nového nositele Karlovy ceny. K tomu i upřímné blahopřání, milý Franzi Neu­bauere. Vedl jsi naši lidovou skupinu prozíravě téměř dvě desetiletí. Karlovu cenu sis skutečně zasloužil.

A vzpomínám na Volkmara Gaberta, který v únoru tohoto roku zemřel. Po celý svůj život byl věrohodným a statečným sudetským Němcem. Ujal se sudetoněmecké věci z hlubokého přesvědčení. A udělal mnoho pro porozumění mezi sudetskými Němci a Čechy.

Tento sudetoněmecký den, mé dámy a pánové, stojí ve znamení rozšíření Evrop­ské unie směrem na východ. Stalo se pravdou to, co vyhnanci z vlasti kdysi ve své chartě z roku 1950 napsali, že podpoří vše, co povede k vytvoření Evropy „v níž národy budou moci žít bez bázně a násilí“.

Žel však, nestalo se pravdou to, co by v průběhu sjednocovacího procesu zhojilo zraněný cit pro spravedlnost sudetských Němců. Od převratu bylo naším úsilím řešit otevřené sudetoněmecké otázky. Pokoušel jsem se o to nejprve bilaterálně s Českou republikou. Věřili jsme, že svobodná a demokratická republika by se mohla zbavit křivdy minulosti. Náběhy k tomu se ukázaly za Havla i dalších. Nicméně česká spo­lečnost a česká vláda se nedokázaly probojovat k očistě za křivdu vyhnání.

V roce 1993 formulovala Evropská unie své Kodaňské zásady. Od té doby bylo naším cílem sudetoněmeckou otázku evropeizovat. Přijetí sousedních východ­ních států nemělo proběhnout bez přihlédnutí k německým vyhnancům. Společně jsme viděli příležitost v průběhu tohoto procesu zahojit rány minulosti. Bernd Posselt, Ingo Friedman, Markus Feber a s nimi představitelé CSU v Evropském parlamentu se po léta zasazovali o to, aby prosby německých vyhnanců byly v Evropě vyslyšeny.

Nebylo to jednoduché. Ale přesto se sudetským Němcům podařilo dosáhnout toho, že byly v ročních zprávách o postupu příprav k přijetí České republiky do Evropské unie tematizovány de­krety o vy­hnání.

Sudetským Němcům se navíc podařilo probudit sluch mnohých poslanců v Ev­ropě proti politice České republiky.

Není proto náhodou, že se Česká republika dočkala v Evropském parlamentu nejmenšího souhlasu ze všech nových kandidátů. A všichni představitelé CSU v Ev­ropském parlamentu hlasovali rozhodně proti přijetí.

Naše NE nebylo žádným NE proti českému lidu a proti české zemi jakožto jádru evropské kul­tury a dějin, které Češi a sudetští Němci společně vytvářeli po dlouhá staletí. Ale bylo odmítnutím strnulé české politiky.

Naše NE je signálem pro české politiky, že rány minulosti jsou dosud otevřeny.
Naše NE je výzvou pro českou politiku: Sprovoďte již konečně bezpráví z povrchu světa.
Naše NE je signálem pro české politiky: Přistupte k dialogu se zástupci sudetských Němců.
Toto NE však bylo pro mne znamením důvěryhodnosti CSU, státní vlády i jejich představitelů. Vždy jsme říkali: Jsme obhájci sudetských Němců. A jejich obhájci zůstaneme.

Mohli jsme dosáhnout nesporně více, kdyby se byla spolková vláda jen trochu více o sudetské Němce zasadila. Ale ani Schröder, ani Fischer, který jinak bojuje za lidská práva po celém světě, nehnuli pro sudetské Němce ani prstem. A to platí i o komisaři pro rozšíření Güntheru Verheugenovi. Pro oba přitom musel být zákon o svobodě potrestání (Straffreistellungsgesetz) ranou proti právnímu pořádku Evropy. Připomínám zde též, že na minulém sudetoněmeckém dni ministr vnitra Schilly vyzval českou vládu, aby zrušila Benešovy dekrety. Slovům spolkové vlády však nenásledo­valy žádné činy, čehož jsme již poznali na této vládě dostatek. Tato červeno­zelená vláda v průběhu celého přístupového procesu nevzala zájmy vyhnanců z vlasti vůbec v úvahu.

Nerozumím však ani postoji české vlády. Přičemž již nechci zmiňovat nereprodu­kovatelná slova bývalého českého předsedy vlády Zemana, která pronesl k vyhnání. Ale stejně děsivým pro mne bylo, že během přístupového procesu a vzdor poukazům na Benešovy dekrety ve zprávách o přístupovém procesu český parlament minulého roku dekrety demonstrativně znovu potvrdil. To je útok proti sudetským Němcům a útok na evropskou stupnici hodnot.

A to že český předseda vlády Špidla krátce nato znovu ve Frankfurtu nad Moha­nem opakoval „Benešovy dekrety platí a platnými zůstávají“, žádným způsobem nezapadá do povinnosti vytvářet dobré sousedské vztahy a zapojit se do evropské stupnice hodnot. Tím Špidla v Berlíně i Bruselu odbyl všechny, kdo si namlouvali, že Benešovy dekrety již neplatí.

Bernd Posselt proto právem hovořil „zvučné facce“, kterou dostal komisař Evropské unie pro rozšíření Verheugen. Byl to totiž Verheugen, který na zasedání Česko-německého fondu budoucnosti v březnu v Mnichově věřil, že mne musí vyzvat ke zdrženlivosti na sudetoněmeckém dni. Měl toto napomenutí adresovat raději Špidlovi. Ten, kdo požaduje rušení nespravedlivých de­kretů v Evropě je pokárán, kdo na bezpráví lpí, je tolerován. To je již skutečně neobvyklý posun hodnotících měřítek. Něčemu tako­vému by se nemělo v Evropě vyučovat.

Postoj českého parlamentu a české vlády jasně ukazuje: U Benešových dekretů nejde jen o bezpráví minulé. Samozřejmé že tyto dekrety byly bezprávím proti lid­skosti a lidem již v letech 1945–46. Ale jsou jimi doposud. A jejich potvrzení současnými českými ústavními orgány znovu potvrzuje jejich protiprávní povahu i v současnosti. To právě činí z Benešových dekretů bezpráví dnešní, bezpráví, které pokračuje i dále do budoucna.

Proto nejsou Benešovy dekrety žádnou uzavřenou kapitolou dějin, jak tvrdí naše červenozelená vláda. Proto nejsou Benešovy dekrety jen tématem pro historiky, jak říká strana česká. Jsou na­opak tématem pro zde a dnes, jsou tématem pro politiku.

Nechci zde rovněž nic zamlouvat a okrašlovat. Jsme zklamáni.  Vy jako lidová skupina a já jako její ochránce. Jsme zklamáni Evropou, komisí Evropské unie, Ev­ropským parlamentem, vzdor všemu snažení našich poslanců. Tolik zapřísahané společenství evropských hodnot zklamalo přinejmenším v tomto bodě. Frankfurter Allgemeine Zeitung ostře kritizovalo postoje Evropy, „Minula příležitost“ nadepsal jeden z komentářů a předhodil tím Evropě „nedůvěryhodnost v politice lidských práv“ (FAZ 07/04/03).

A tak to je. A je a zastává hořkou skutečností, že v uplynulých letech došlo v přístupovém pro­cesu sotva k jakému pokroku v otázce sudetoněmecké. Lpění Prahy na nespravedlivých dekretech hrubě odporuje smlouvě o přátelských vztazích z roku 1992. A zde pak platí: Bavorsko je pro dobré sousedské vztahy, ale dobré sousedské vztahy musí chtít i druhá strana a něco pro to udělat.

Kdo jako přicházející člen Evropské unie ještě šedesát let po vyhnání obhajuje vysídlovací de­krety, chová se vůči integraci nepřátelsky. Znalec bavorské vlády profesor Netteshe­im ve svém dobrozdání jasně konstatoval: „Benešovy dekrety působí proti integraci.“ Musí být v zájmu Evropské unie odstranit dekrety, nařízení a zákony, které brzdí integraci, pokud ještě platí a pů­sobí.

Jsme zklamáni. Ale při tomto zklamání nechceme a nehodláme zůstat. Otázka, která vámi hýbe, je tato: Co zbývá nyní udělat?

Česká republika se stane 1. května 2004 členem Evropské unie. Smlouvy byly před nedávnem podepsány v Athénách na úpatí Akropole. Čechy se tím vracejí zpět, kam podle dějin a kultury přísluší, do Evropy zformované křesťanstvím, renesancí, barokem a osvícenstvím. Čechy, Sudety, vaše vlast patří k prazákladům Evropy.

A posledních padesát let ukázalo: Proces sjednocování Evropy v druhé polovině 20. století byl a je velikým mírovým projektem. Tento mírový proces byl a je protikladem té první poloviny 20. století, ve které evropské národy v neúprosném nepřátelství stály proti sobě. Dnes žijí lidé svobodně a beze strachu vedle sebe tak, jak o tom vy­hnanci již v roce 1950 snili. To se v dějinách Evropy ještě nikdy nestalo. Sen se stal sku­tečností. A toto mírové úsilí musí být dokončeno tím, že bude vyléčeno bezpráví na vyhnancích.

Nyní se šíří tento projekt sjednocení míru, svobody a práva na východ. Ze sjed­nocovacího pro­cesu západoevropského stává se proces celoevropský. Tím rozrážíme ve skutečnosti brány k míru a blahobytu pro evropské národy, pro lidové skupiny, pro menšiny a pro mládež v celé Ev­ropě. Existuje skutečně naděje, že v Evropě budeme moci navždy zažehnat válku a zkázu. A tím také vyhnání, ztrátu vlasti, ztrátu majetku a zneprávnění lidí.

Ale Čechy do této Evropy přinášejí Benešovy dekrety. A ty s konečnou platností do Evropy už naprosto nepatří. Co lze nyní dělat?

Rád bych vám předem něco připomenul: K rezignaci neexistuje žádný důvod. Kdo se vzdá, již prohrál. Sudetští Němci bojují o vyrovnání s Čechy od svého vy­hnání, bojují o právo a historickou pravdu. Sudetští Němci trvali na svých nárocích neústupně, i když nebyla žádná naděje na úspěch – po všechny roky až do roku 1990.

Od té doby usilují sudetští Němci s Čechy o otevřený dialog. A všichni, kdo zde od roku 1990 spolupůsobí a jsou to potěšitelně všichni, vědí. Je to nesnadný proces.

Sam jsem v 90. letech výslovně hovořil s tehdejším ministerským předsedou Klausem. Mluvil jsem s Havlem a Zemanem. Vím, jak neústupně se hovory vedou. Všichni víme od roku 1990: Potřebujeme dlouhý dech. Ale na konci cesty bude stát vyrovná­ní. O tom jsem vzdor všem zvratům přesvědčen. Protože nespravedlnost nemůže a nebude mít v Evropě trvání.

Říkám to ještě jednou. K rezignaci není žádný podnět. Vnitřní síla sudetoněmecké lidové skupiny je nezlomena. Víte dobře, že k prosazení cílů je třeba pevnosti. Sou­držnost a pevnost jsou vynikající znaky sudetských Němců. Právě nyní máme odva­hu pokračovat. A je to sebeúcta sudetských Němců, která jim tuto odvahu dává. Cí­títe se zavázáni odkazu a úsilí svých předků. A já chci vaši odvahu k další cestě posi­lovat. A co pro to mohu udělat, to také udělám.

Nevzdáme se úsilí prosazovat ve své zemi a u své spolkové vlády požadavky vyhnanců. To bylo a bude potřebné, i když poslední roky ukazují, co si naše společ­nost zvýšenou měrou počíná uvědomovat. Také miliony Němců byly oběti násilí, vyhnání, nucených prací a teroristických náletů. Po dlouhá desetiletí bylo toto téma umlčováno a vytlačeno z veřejných diskusí.

Spisovatelé a televizní vysílání se v poslední době zvýšenou měrou tímto tématem zabývají. Sám ministr vnitra Schilly nalezl před nedávnem soucitná slova pro vyhna­né. Vcelku pak doufám, že rozšířením Evropské unie na východ dojde v naší společnosti ke změ­ně sebeuvědomění ve prospěch vyhnanců z vlasti.

Nepovolme ani ve svých požadavcích na závazné zrušení Benešových dekretů. Tento požadavek zůstává na stole i pak, až se Česká republika stane členem Evropské unie. I v budoucnosti budeme Benešovy dekrety v Evropském parlamentu připomínat při každé naskytnuvší se příležitosti. Nikdy nepřestaneme poukazovat na neslučitelnost těchto dekretů s evropským systémem hodnot. Benešovy dekrety jsou a zůstávají evropským tématem.

Nepovolme ve svém požadavku na přímý dialog mezi reprezentanty sudetských Němců a českou stranou.

Nepovolíme ve svém úsilí o poctivé a spravedlivé vyrovnaní, přijatelné pro obě strany.

Měl jsem počátkem května v Mnichově příležitost znovu navázat nit hovoru s nově zvoleným českým prezidentem Klausem. Získal jsem přitom dojem, že s Klau­sem lze o tomto tématu hovořit zcela otevřeně.

Ve všech sousedních východních státech s výjimkou Čech jsem již vykonal oficiální návštěvy. Pro mne bude mít návštěva v Praze jen tehdy smysl, bude-li se přitom hovořit o otevřených sudetoněmeckých otázkách a budou-li přitom po mém boku sedět představitelé sudetských Němců Kdyby se otevřela příležitost postoupit v su­detoněmecké otázce kupředu, pak ji okamžitě a důsledně využiji.

Také přístup České republiky do Evropské unie otevírá nové příležitosti.

Pro mne je nesporné: Česká republika zůstává středem pozornosti, zda si v práv­ních otázkách a v politice zachovává proti sudetským Němcům jakožto občanům diskriminační postoje.

Před lety jsem jednou na sudetoněmeckém dni řekl: Čas pracuje pro sudetské Němce. Toto slovo stale platí. Pracuje pro sudetské Němce proto, protože morální kvalita sudetoněmecké otázky se bude stale více drát do popředí s přístupem České republiky do Evropské unie. Přístup České republiky do Evropské unie totiž neznamená žádnou konečnou cáru za sudetoněmeckými nároky.

Ale také sudetští Němci se musí nyní po přístupu Čech do Evropské unie zamyslet nad tím, jak se k českému partneru v Evropské unii postaví. Jedno je nutno padesát osm let po vyhnání ne­sporně vidět. Materiální hlediska nejsou dnes pro sudetské Němce v popředí. V jádru jde o to, napravit zlo. Čas pracuje pro právo. Je to tak, jak to vyjadřujete ve svém hesle. „Vyhnání rozdě­luje – vlast a právo spojují“. A já k tomu připojuji: „Evropa spojuje, ale Evropa také zavazuje.“ To ví i česká strana.

Především mladí Češi a také mladší generace komunálních politiků stále více poznávají, že Ev­ropa je více než hospodářské společenství. Evropa je společenství mírové, právní a hodnotové. Mnozí z vás zde ve Švábské síni to vědí z osobních rozhovorů a setkání. Také kříž smíření v Teplicích nad Metují je pro mne znamením změn v Česku. A oznámení zastupujícího českého minister­ského předsedy Mareše, který chce odškodnit sudetské Němce, kteří ve vlasti zůstali, mohu pouze uvítat. To vše jsou povzbudivá znamení.

Na své straně i nadále tvrdohlavě sleduji mnou navržený sociální projekt Česko-­německého fondu budoucnosti. Opakovaně jsem o tom psal ministrovi zahraničí Fischerovi a nutil ho, aby se přidalo na tempu. Stálé průtahy jsou útokem proti obě­tem, které rok od roku stárnou.

V záležitosti nucených prací jednalo Německo poměrně rychle a zřídilo nadaci Připomínka, odpovědnost a budoucnost ( Erinnerung, Verantwortung und Zukunft). Ve vztahu k našim obětem násilí však existuje právní mezera. Oběti nucených prací nemají být klasifikovány. Utrpení je nedělitelné. Proto vznesla frakce CDU-CSU ve Spolkovém sněmu návrh na odškodnění nuceně nasazených v Německu. Nyní se ukáže, jak se k tomu postaví spolková vláda.

Sudetoněmecký landsmanšaft otevřel v Praze svou kancelář. Tomu se dostalo na české straně souhlasu, ale také nepochopitelných protestů. Otevřením této kanceláře jdou sudetští Němci Čechům vstříc. Sudetští Němci však nepřicházejí do Prahy, aby tam byli rušivým živlem. Jeden český komentátor k tomu poznamenal. „Kdyby byla v Praze otevřela svou kancelář Al-Kajda, nevzniklo by z toho takové pozdvižení jako nyní v případě sudetských Němců.“ Tento komentář ukazuje, jak absurdně a hystericky se dnes v Praze na sudetské Němce reaguje. Přicházejí do Prahy, protože chtějí vytvářet kontakty a hovořit s Čechy otevřeně a čestně. Otevření kanceláře v předpolí ­přístupu do Evropské unie je znamením k dialogu.

Češi by měli své strachy ze sudetských Němců konečně odložit. Jsou zcela neo­podstatněné. Češi a sudetští Němci, všichni společně budou od příštího roku občany a občankami téže Evropské unie. Všichni, Češi a sudetští Němci budou pak mít znak Evropy ve svých pasech. Všichni, Češi a sudetští Němci by měli pod velikým E v hvězdném kruhu najít pro obě strany přijatelné vyrovnání.

Vedle otevřených otázek, které musíme řešit se svými českými sousedy, zůstává ústředním úkolem zajistit pro budoucnost odkaz sudetských Němců zde v této zemi. To je úkolem zemských vlád i spolkové republiky. Existují přitom pochybnosti, zda spolková vláda padesát let po vydání zákona o vyhnancích této své národní povinnosti dostojí. Kdo by věděl lépe než já, že šetřit se musí. Ale snížení prostředků pro kulturní práci vyhnanců z vlasti z 33 milionů euro v roce 1998 na 14 milionů euro v tomto roce, to není jen krácení – to je vědomá holoseč. Je to úder proti vaší identitě a je to rána proti části našeho národního dědictví. Zacházeni s minulostí je současně měřítkem prestiže německého kulturního národa ve světě. My v Bavorsku jsme naproti tomu rozpočtové přípěvky pro vyhnance nekrátili.

Charta vyhnanců z vlasti z 5. srpna 1950 je výrazem touhy po míru lidí, kteří zažili obrovské utrpení. Tato charta patří k velkým manifestům Evropy. Svým zřeknutím se jakéhokoliv násilí, svou vizí spojené Evropy a přiznáním se ke znovuvybudování Německa patří tato charta společně s integrací k velikým úkolům německého národa.

Proto byl ustanoven 5. srpen, den podepsání charty, zvláštním způsobem udr­žovat v živé paměti a spojit jej se dnem vlasti. Spojenecké země proto usilují prohlá­sit tento den za národní pamětní den obětí vyhnání.

Do řady připomínek na tragédii deportací, útěků a vyhnání patří i plánované Centrum proti vyhánění (Zentrum gegen Vertreibungen). Bavorsko se pro toto ústředí vyjádřilo od samého počátku. S prozíravostí a houževnatosti se snaží uvést toto středisko do chodu paní Steinbach. Byla již založena nadace. Já jsem se pak rozhodl, že stát Bavorsko k této nadaci přistoupí, aby vyslal signál nejen k vyhnan­cům z vlasti, ale také politický signál pro ostatní země spolkové republiky, aby tento projekt podpořily.

Státní vláda se od té doby zasadila, aby vzpomínku na útěk a vyhnání udržela mezi mládeží a bavorským obyvatelstvem živou.

Připomínám, že jsme v roce 1999 zřídili v Norimberku pomník na útěk a vyhnání. Připomínám, rovněž, že jsme v bavorském úřadu vlády umístili tabuli upomínající na vyhnání a na integraci všech vyhnaných.

Připomínám, že se v Bavorsku koná již 25 let školní soutěž „Němci a jejich východní sousedé“. V minulém roce byla soutěž nově uspořádána. Navíc jsou žáci vyzýváni, aby využívali možnosti setkat se s přímými účastníky. K tomu jsou k dis­pozici svědkové z vašich řad. Od bezprostředních setkání s oběťmi vyhnání si slibuji hlubší porozumění pro tuto velikou tragédii.

Připomínám, že jsem v roce 2000 otevřel výstavu „Přišli do Bavorska“ (In Ba­yern angekommen). Od té doby putuje tato výstava Bavorskem a bude uváděna na různých místech až do příštího roku. Takže v příštím roce to budou čtyři roky, po které výstava prochází Bavorskem. To je nádherný úspěch. A jak mi bylo referováno, byla tato putovní výstava přijata od bavorských občanů a občanek velmi dobře. Za to je třeba srdečně poděkovat Domu bavorských dějin zde v Augs­burku.

Připomínám rovněž, že nedávno bylo otevřeno Muzeum Jizerských hor v českém Jablonci, které Bavorsko podpořilo 1,2 miliony eur. Tím mají sudetští Němci spolu s chebským muzeem a šumavským muzeem v Pasově již tři regionální muzea. To je pro jednu vyhnaneckou skupinu v Ně­mecku značně mimořádné.

Na těchto příkladech vidíte: Každý rok se v Bavorsku děje něco, co připomíná vyhnání. Plníme tím podle svých nejlepších sil úkol § 66 zákona o vyhnancích, udr­žovat v živé paměti dějiny a kulturu Němců z východu v povědomí našich občanů.

Musíme nyní pokročit o další krok. Myslím, že nadešel čas, abychom kulturní dědictví vyhnanců z vlasti pozvedli i v povědomí všech Evropanů. Jsme současně pro to, vypracovat evropskou ústavu. Myšlenka subsidiarity, myšlenka kulturní mnohosti v jednotě, musí v této ústavě sehrát rozhodující úlohu. K mnohosti Evropy patří kulturní přínos německých vyhnanců z vlasti. Podporovat mnohost a neusilovat o kon­centraci, to bylo vždy cílem bavorské vlády.

Musíme proto pracovat na tom, abychom Evropu zavázali. Evropa by měla na­příště poskytovat finanční příspěvek na to, aby kulturní dědictví vyhnanců na vyhna­neckých územích, která jsou od příštího roku součástí Evropské unie, bylo nefalšovaně zacho­váno. Christa Stewens tuto myšlenku uvedla již včera při zahájení těchto sudetoně­meckých dní. Byl by to věrohodný evropský signál pro německé vyhnance z vlasti. Bylo by úkolem spolkové vlády chopit se odpovídající iniciativy.

Moji sudetoněmečtí krajané, kdo hledí do budoucnosti, musí hlídat příležitosti. Našim úsilím pak musí být z příležitosti vytvářet skutečnost. A ze skutečnosti rozvíjet další sny je naší povinností. Jedna z vizí se skutečnosti již nastala, totiž ta, že evropské národy mohou žít beze stra­chu a donucení.

Další vize čeká však ještě na uskutečnění, totiž ta, aby sudetští Němci a Češi dospěli k poctivému a čestnému vyrovnání.

Na dalších vizích chceme společně dále pracovat. K tomu vás i vyzývám. A o to se budu jako váš patron zasazovat, dnes i v budoucnosti.

 

 

Evropská Karlova cena sudetoněmeckého landsmanšaftu má od roku 1958 dlouhou tradici a symboliku v duchu porozuměni mezi národy.

Cena připomíná Karla IV., českého a německého krále a císaře nadnárodní řím­sko-německé říše středověku. Karel IV. tvůrce míru epochálního významu, vytvářel již v pozdním středověku malou vzornou Evropu, protože stejným způsobem podpo­roval oba národy žijící v Čechách a pečoval o spravedlivý řád mezi nimi, rozvinul země Koruny české tak, že se staly duchovním hospodářským těžištěm střední Evropy. V souladu s tím spočívá smysl propůjčení evropské Karlovy ceny sudeto­německého landsmanšaftu ve volání po spravedlivém národnostním a státním uspořádání ve střední Evropě. V minulých letech mé činnosti ve funkci mluvčího sudetských Němců jsem z tohoto místa mohl odevzdat naši Karlovu cenu velkému počtu osobností, které se ve shora zmíněném smyslu zasazovaly o spravedlivé vyrovnání mezi národy a o sjednocenou Evropu.

Jestliže je v tomto roce Karlova cena sudetoněmeckého landsmanšaftu propůjčována mně samotnému, pak za tuto poctu chci velmi srdečně poděkovat. Ale dovolte mi, abych k tomu něco konstatoval.

Jestliže jsem přes pracovní a rodinnou zátěž vykonával úřad mluvčího sudetských Němců přes osmnáct let, pak se to dělo jednak se znalostí právního cítění sudetských krajanů, které bylo nelidským vyhnáním těžce porušeno, jednak však neméně i z povinnosti, již jsem vždy považoval za samozřejmost vůči nesčetným lidem, kteří žili v naší vlasti po staletí, narodili se tam, zúrodnili zem, prožívali tam po mnoho generací štěstí i utrpení a spočívali v půdě vlasti. Stalo se tak konečně i v přesvědčení, že vyhnání vice než tří milionů sudetských Němců a ostatně i jiných Němců z jejich vlasti bylo nepromlčitel­ným českým porušením mezinárodního práva, lidských práv a že přes ně nelze přejít k dennímu pořádku.

Dovolte mi, abych vás ujistil, že tuto cenu chápu jako uznání platného citového zá­vazku, kterému jsem se trvale upsal. Totiž:

·         vizi Stressmanna a Brianda o mírové střední Evropě s dobrými sousedskými vztahy, která překonává stará nepřátelství,

·         vizi Charlese de Gaulle,

·         vizi Konráda Adenauera a Franze Josefa Strausse, kteří předvídali vítězství demokracie a svo­body nad potlačováním a diktaturou

·         a konečně vizi německých vyhnanců z vlasti o politicky sjednocené Evropě.

Ve zpětném pohledu vidím v letech své činnosti ve funkci mluvčího zhruba tři časové úseky hodné pozornosti.

Léta až k pádu železné opony a k politickému převratu v ČSSR byla charakterizována působením tehdy v Československu rigorózně panujícího komunistického systému. Rozhovory se západními státy o sudetských Němcích nebo dokonce rozhovory se sudetskými Němci byly tehdy striktně odmítány. Přesto jsme my sudetští Němci nikdy nepolevili v tom, abychom v souvislosti s více než před třiceti lety vydaného Eichstattského prohlášení stále znovu a znovu vyhlašovali svou upřímnou ochotu ke smíření. Při tom jsme již tehdy jako první sva­zovali svou naději s vizí politicky sjednocené Evropy. Právě my sudetští Němci jsme se od začát­ku vášnivě zasazovali za uskutečnění evropské ideje.

Léta 1990–91 začala zprvu velmi nadějně. Tehdy významní čeští politikové několikrát navštívili bavorskou státní kancelář k rozhovorům. Přitom se mluvilo i o sudetoně­meckém problému, přičemž se nikdo nepozastavoval nad tím, že k nim z bavorské strany byl přizván i mluvčí sudetských Němců. V této době mimochodem padla i známá do budouc­nosti se obracející slova tehdejšího československého prezidenta Havla, která ovšem nesdílela adekvátní česká politika.

Tento velmi pozitivní vývoj krátce po převratu byl však brzy prudce ukončen návštěvou tehdejšího československého předsedy vlády Čalfy v Mnichově. V rozho­voru se mnou, který napláno­vala bavorská státní kancelář, mi dal starý komunista Čalfa a ještě víc jeho český průvodce téměř ostře na srozuměnou, že sudetští Němci nemohou očekávat od české politiky pražádnou vstřícnost.

Tato léta přinesla četná sice mnohá potěšující setkání na nejrůznějších úrovních, ale politicky se mezi Českou republikou a sudetskými Němci nic podstatného nepohnulo dopředu. Česká republika se spíše i nadále snaží zamést problém vyhnání sudetských Němců pod koberec. Německo-česká smlouva z roku 1992 se o sudetských Němcích zmiňuje jen na okraji. Dnes není třeba se jí dále zabývat, protože se ani nepoku­sila udělat za věcí konečnou čáru.

Jinak se to má s Německo-českou deklarací z roku 1997. Tou měl být problém vyhnání sudetských Němců definitivně uzavřen. Spolkové předsednictvo sudetoněmeckého landsmanšaftu v mno­ha rozhovorech s tehdejším spolkovým kancléřem Kohlem a ministry zahraničí Genscherem a Kinklem předneslo závažné pochybnosti proti deklaraci. Proto také sudetský landsmanšaft s touto deklarací ne­souhlasil.

Problém vyhnání a Benešovy dekrety, kterými se udržuje bezpráví, se vynořil pak znovu vehementně, když v následující době začal být aktuální přístup České republiky do Evropské unie a tím také přizpůsobení českého práva k právnímu systému Evropské unie.

V této souvislosti je zajímavá i změna postoje, ke kterému došla krok za krokem vět­šina v Evropském parlamentu v otázce sudetských Němců. V roce 1999 požadoval Evropský parlament v pro­cesu jednání o přístupu České republiky k Evropské unii ještě od Prahy, aby zrušila tyto „dekrety a záko­ny“, pokud souvisejí s vyhnáním jednotlivých národnostních skupin.

V roce 2002 se tento původně jasný požadavek podmínil. V rezoluci zahraničněpoli­tického vý­boru se totiž pravilo, že parlament očekává „pro případ, že současný český právní řád obsahuje – například na základě těchto dekretů – stále ještě diskriminující for­mulace“ jejich zrušení „nejpozději do doby přístupu České republiky k Evropské unii“.

Dne 19. listopadu 2002 pak Evropský parlament na základě jím objednaného tzv. Froweinova dobrozdání ve své většina rozhodl, že Benešovy dekrety nepředstavují žádnou překážku pro vstup České republiky do Evropské unie. V této rezoluci se ovšem ještě konstatovalo, že tzv. „zákon o beztrestnosti" z 8. května 1945 (zákon č. 115 o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slov­áků je z 8. května 1946 – pozn. red.) „z hlediska moderní právní státnosti nemá žádné oprávnění k existenci". A kromě toho pak bylo řečeno, že nějaké „gesto“ z české strany „by bylo žádoucí“.

V závěrečné zprávě o přístupových jednáních a kodaňském vrcholném setkání, na nichž bylo rozhodnuto o přijetí deseti přistupujících kandidátů, mezi nimi také České republiky, nebyly konečně „zákon o beztrestnosti“ a „politické gesto“ už vůbec zmíněny.

Evropský parlament tedy pokud jde o přijetí České republiky do Evropské unie přesto, že ta trvá na dekretech o vyhnání odporujících mezinárodnímu právu a lidským právům, ignoroval kodaňská kritéria o přístupu přímo školským přístupem. Tím se také ztratila šance pro rozumné a pro obě strany přijatelné vyrovnání mezi sudetskými Němci a Čechy. Známý novinář Karl Peter Schwarz ve svém komentáři v listě Frankfurter Allgemeine Zeitung z 7. dubna t.r. šel ještě o krok dál, když píše: „Tím se zhatila šance civilizačního pokroku ve společné Evropě.“

Sudetoněmecký krajan, světící biskup W. G. Pieschel označil právem za legalizaci vyhnání novou Evropou, bude-li Česká republika přijata do Evropské unie bez předchozího zrušena Benešových dekretů. Jinak než světící biskup Pieschel se na přístup České republiky do Evropské unie dívají profesoři Frowein, Benutze a Kingsland ve zmíněném společném dobrozdání o Benešových dekretech. Považují je za neškodné.

Pieschel ve svých vývodech poukazuje i na právní dobrozdání, která Froweinovu dobrozdání odporují, zvláště na dobrozdání vysoce uznávaného profesora Felixe Ermacory, kterému ho zadala bavorská vláda. Ten označil již v roce 1991 vyhnání za genocidu, jež se ve smyslu konvence o genocidě Spojených národů nepromlčuje a nesmí být uznána. K Froweinovu posudku se kri­ticky vyjádřil mezi jinými velmi jasně i nositel naší Karlovy ceny profesor Blumenwitz a Otto Habsburg označil znovu před nedávnem v rakouském Kloster Neuburgu Benešovy dekrety ve shodě s nimi za neslučitelné s evropskými základními hodnotami.

Důsledkem tohoto pohledu bylo, že bavorští poslanci Evropského parlamentu – včetně našeho krajana Bernda Posselta – jednomyslně hlasovali proti přijetí České republiky do Evropské unie, protože Česká republika se ne­chce rozloučit s Benešovými dekrety. Někteří poslanci CDU hlasovali negativně, respektive zdrželi se hlasování, takže Česko při jmenovitém hlasování v parlamentě dosáhlo nejhoršího výsledku.

… Jak bavorským poslancům CSU v Evropském parlamentu, tak i bavorskému předsedovi vlády a jeho kabinetu a zvlášť naší příznivkyni, ministryni paní Christě Stewens, náleží náš upřímný dík za jejich jasnou a odvážnou podporu našich záležitostí. Znovu se ukázalo, že vláda a ministerský předseda Bavorska, který nás ochraňuje, stojí přesvědčeně na naší straně.

Samozřejmě ono „ne“ bavorských poslanců CSU a některých poslanců CDU v Evropském parlamentu není žádné „ne“ k rozšíření Evropské unie, ani žádné „ne“ českému lidu. Ale byl to velmi jasný protest proti tomu, že se Česká republika při vstupu do Evropské unie i nadále zatvrzele drží zákonů a dekretů o vyhnání, které odporují mezinárodnímu právu a lidským právům. Jak prohlásil předseda poslanecké skupiny CSU v Evropském parlamentu M. Ferber, čekali poslanci marně na přesvěd­čivý signál české vlády, kterým by se zhojily rány minulosti vůči Němcům vyhnaným z vlasti.

Místo takových smířlivých slov byly i v poslední době slyšet z České republiky znovu tvrdé a nesmiřitelné tóny. Tak například nový český ministerský předseda Špidla označil vyhnání sudetských Němců za „nutné“ a za zdroj míru. To znamená, že by teď i v budouc­nosti mohl každý jiný stát označit ze svého hlediska vyhnání za „nutné" a provést ho. Český parlament ve svém jednomyslně přijatém prohlášení 24. dubna 2002 vyhnání označil za „nezpochybnitelné, nedot­knu­telné a nezměnitelné“ a za nedílnou součást současného právního řádu. V souladu s tím pak Špid­la prohlásil: „Benešovy dekrety jsou platné a zůstanou platné i v budoucnosti“.

Česká strana přirozeně může cítit, že je k takovému postoji přímo povzbuzena, když německému ministru zahraničí Fischerovi nedávno při jednání v Mnichově k tomuto námětu napadne jen poznámka „minulost je minulost“ a spolkový kancléř Schröder již před lety označil vyhnání Němců za „uzavřenou kapitolu dějin“.

Zastupování oprávněných zájmů německých občanů tohoto druhu lze konfronto­vat jen trefnou výpovědí Joachima Gaucka, pověřeného v minulých letech zpracováním státních podkladů. Ten u příležitosti katolického dne 2000 v Hamburku řekl: „Závěrečná čára posloužila v dějinách jen těm, kteří před tím žili křivdou“.

Dámy a pánové, milí krajané, protože Evropská unie chápe sama sebe nejen jako právní a hospodářské společenství, ale pře­devším také jako hodnotové společenství, předložil náš mluvčí Johann Böhm při realizaci rozhodnutí spolkového shromáždění sudetoněmeckého landsmanšaftu a prezidia sudetoněmecké rady … požadavek zachovávání práva. Mluvčí odůvodnil tento krok tím, že v českém právním řádu jsou ještě stále zakotveny předpisy, které „nařizují nebo ospravedlňují jednání a právní akce odporující mezinárodnímu právu a lidským právům“. V tomto dokumentu ukazuje dosud platné účinky odpírání práva na vlast, na konfiskované majetkové hodnoty a dospívá k závěrům, že „vyhnání sledovalo cíl zničit identitu sudetských Němců jako národní skupiny a že proto je třeba na ně nahlížet jako na genocidu ve smyslu mezinárodního práva. Toto pojetí je v souladu s již dříve zmíněným názo­rem profesora Ermacory, profesora Blumenwitze a jiných odborníků na mezi­národní právo. … Doporučuji, abychom se od tohoto výstižného právního pojetí aniž v bu­douc­nosti v žádném případě neodchýlili.

Tato právní stanoviska byla tím více na místě, čím méně současná spolková vláda je ochotna se zabývat problémy a potížemi sudetoněmecko-českých vztahů. …­

Se vstupem České republiky do Evropské unie nejsou naše oprávněné požadavku nijak vyřízeny, proto je budeme i po vstupu do Evropské unie prosazovat jako dosud. A podle mého názoru bychom měli trvat i na naší ochotě ke smíření, kterou jsme projevovali od poloviny minulého sto­letí. Ale nechceme smíření jenom pro samo smíření, tedy smíření za každou cenu, nýbrž chceme smíření na základě pravdy a práva jako fundamentu spravedlivého mezinárodního pořádku.

Co potřebujeme, je uznání křivdy vyhnání včetně následků, které z toho vznikly, přičemž je třeba hledat v jednání taková řešení, s nimiž budou moci souhlasit obě strany, tj. sudetští Němci i Češi. Tento názor sudetoněmecký landsmanšaft vždy zastával. … Symbolika, která je vlastní propůjčování Karlovy ceny, by měla nám všem, Němcům i Čechům, být po­pudem k tomu, aby si uvědomili to společné z minulosti a v duchu Karla IV. vytvořili ve spolehlivém společenství krok za krokem i současnost a budoucnost.

V nejbližší době se také ukáže, zda a do jaké míry skutečně existuje ochota k rozhovorům o sudetoněmecké tématice, jak ji před nedávnem ohlásil prezident Klaus při návštěvě Vídně a zda jednotlivé pokusy o vyrovnání jiných českých politiků – například místopředsedy vlády Mareše – se v parlamentě a ve vládě vůbec setkají s ohla­sem. Přitom zvláště uskutečnění Marešova návrhu přiznat těm sudetským Němcům, kteří zůstali ve vlasti, jisté odškodnění, by rychle sudetoněmecko-český vztah zlepšilo.

Ale jedno je jisté a je to třeba otevřeně říci: Pouhé „gesto“, které je stále vnášeno do hry, nemůže být v žádném případě dostačující základnou pro vyrovnání, o které sudetští Němci ve svém celku poctivě usilují. To platí i pro ten případ, kdyby se jenom jedné části naší národní skupinu měla nabídnout nějaká úprava vyrovnání. Protože tím by se zase jiné části stala křivda a nedostalo by se jí žádné spravedlnosti.

Jestliže nelze nalézt žádné pro obě strany přijatelné řešení vyrovnáním, jestliže česká strana bude i nadále odmítat dialog s námi a jestliže současná spolková vláda nebude i nadále žádným způsobem zastávat zájmy svých sudetoněmeckých spoluob­čanek a spoluobčanů, budou sudetští Němci nuceni vyčerpat všechny, opravdu všechny možnosti právních cest k národním a mezinárodním soudům.

Dovolte mi ještě něco poznamenat: Německá a mezinárodní veřejnost považuje vyhnání Němců z východu, ke kterému došlo po druhé světové válce – pokud si ho lidé vůbec pamatují ­ – za jednorázový proces. To neodpovídá skutečnosti. Vyhánění celých lidských skupin z etnických, rasových nebo náboženských důvodů se v mnoha částech světa v posledních více než sto letech … přímo hrozivým způsobem rozrostla. Problém vyhánění se stal globálním problémem, ohro­žujícím mír. Z množství případů, které náš krajan dr. Hilf nedávno shrnul v jedné práci, se například zmiňuje o vyhnání Řeků a Turků na konci první světové války, o stalinistických nucených přestěhováních ruských Němců a Čečenců během druhé světové války, o vyhnání Palestinců, Kurdů… a konečně stále ještě trvající útěky a vyhánění lidi v Africe z jižní Sahary a Konga.

Tváří v tvář této situaci musím seznámit veřejnost s faktem, že osud svého vy­hnání chápeme i jako závazek přispět svým vystupováním vůči vyháněním a etnickým čistkám.

Slova Theodora Fontaneho „věrný je v hloubce duše ten, který miluje vlast jako ty“ by nám měla být jak v minulosti a současnosti tak i v budoucnosti varováním, úkolem a povinností. Ztraceno je jen to, čeho se člověk vzdá.

Redakce J. Řezníček                                                                            Připravil JUDr. O. Tuleškov

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                                                                                     

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Křesťanským dialogem a Historicko-dokumentační komisí Národní rady Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 91. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, září 2003. Web: www.ksl.wz.cz  
E-mail: vydavatel@seznam.cz