Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!

 

Pozdrav Bůh, srdečně zdravím všechny sudetské Němce zde ve Frankenhalle i všechny ty, kteří se shromáždili zde na norimberském výstavišti. Opět jste se sem dostavili, staří i mladí, zdaleka i z blízka, ze Sudet i z nových spolkových zemí a ze zahraničí, přijeli jste do Norimberka, abyste se zde účinně přihlásili ke své vlasti. Také 53. sudetoněmecký den, padesát sedm let po vyhnání ukazuje všem pozorovatelům z domova i z ciziny: Čtvrtý bavorský kmen stále žije.

Dnes je mi dopřáno oslavit malé jubileum. Stojím o dnešní svatodušní neděli před vámi pravě po desáté jako ministerský předseda Svobodného bavorského státu, který má nad těmito dny patronát. A po desáté je se mnou také moje paní. Toto úzké spoje­nectví mne naplňuje hrdostí.

V roce 1993 – to jsem byl právě dva dny ministerským předsedou – jsem vás ujistil, že se beze zbytku zasadím o vaše oprávněné zájmy. Od té doby jsme ušli společně již dlouhý kus cesty společně s Franzem Neubauerem, dnešním čestným předsedou, s Johannem Böhmem, s Berndem Posseltem, s profesorem Sehlingem, s Fritzem Witt­mannem a mnoha dalšími, jako například s dnes téměř devadesátiletým Siegfriedem Zogelmannem.

Tehdy, v roce 1993, jste zde ve Frankenhalle seděli a stáli v očekávání, jaká slova má pro vás nový ministerský předseda. Dnes tu sedíte a stojíte v očekávání slov svého ministerského předsedy a kandidáta na funkci spolkového kancléře.

Rovněž jako kandidát na funkci spolkového kancléře si stojím za tím, co jsem vám říkal jako ministersky předseda. Skutečně se nepotřebuji ohýbat. Pravě naopak: Pokud budu 22. září zvolen do funkce spolkového kancléře Spolkové republiky Německo, budu se i nadále zasazovat o vaše zájmy.

Co bylo našim největším úspěchem v minulých devíti letech? Naším největším úspěchem bylo, že se sudetoněmecké zájmy neztratily z veřejné diskuse ani v Německu ani v České republice. Červenozelená koalice chtěla odložit vaše zájmy do muzea německých dějin. Jistě si vzpomínáte na slova místopředsedkyně Spolkového sněmu Antje Vollmerové. A rovněž spolkový kancléř dal při návštěvě českého předsedy vlády Zemana zcela jasně najevo, že nechá otázky týkající se minulosti v klidu odpočívat.

Tohle mrtvé mlčení jsme mohli překazit. Vaše zájmy nejsou dnes minulostí, jsou aktuální přítomností. A pravě, protože jsou přítomností a protože se mezitím staly otázkou evropskou, patří také na evropský stůl. Bernd Posselt už se postará, aby pod tento stůl nespadly.

Je to zvláštní: České politické špičky v minulosti neúnavně při každé příležitosti zdůrazňovaly, že Benešovy dekrety se mají ponechat historikům. A pak se najednou česká vláda a dokonce český parlament zabývá Benešovými dekrety daleko víc, než za celých minulých dvanáct let. Ptáme se proč, když jsou přece údajně vyhaslé. Proč, když údajně již nemají žádnou právní účinnost. Tak jednoduše se totiž dějiny a nes­pravedlnost vyhnání nedají odsunout.

Na to musí přijít i český premiér Zeman. Jeho interview v rakouském časopise Profil nejen vylekalo, nýbrž přímo poděsilo a nepříjemně se dotklo dokonce i červenozelené koalice. Toto interview totiž ukazuje: Většina politické elity v České republice se ani dnes, po dvanácti letech od konce komunistické vlády, nemůže odpoutat od starého nacionalistického myšlení. Ten, kdo sudetské Němce paušálně a kolektivně označuje za „Hitlerovu pátou kolonu“ a za „vlastizrádce“, kteří z toho vyhnání vlastně vyšli ještě dost mírně, ten se chová cynicky k lidskému utrpení tváří v tvář přes 200 000 mrtvých, jakožto následku vyhnání.

Takováto slova padesát sedm let po vyhnání, musí sudetské Němce a jejich potomky hluboce zraňovat. Ale tato slova šéfa vlády jedné z demokratických zemí, jednoho z kandidátů na vstup do Evropské unie, se musí hluboce dotknout všech, kteří v Evropě vidí něco víc než pouhý hospodářsky prostor. My v Evropě potřebujeme poctivé zacházení s dějinami.

Jakožto patron sudetských Němců jsem ve dvou listech českému premiérovi důrazné vyvrátil jeho vyjádření. Kolektivní vyhnání sudetských Němců se nedá ničím omluvit. Vyhnání, ať již bylo podniknuto kdekoli a za jakýchkoliv okolností, odporuje lidským právům. Vyhnání sudetských Němců bylo od samého počátku bezprávím.

Poprosil jsem spolkového kancléře, aby se postavil za sudetské Němce vyhnané ze své vlasti a aby se zastal proti neoprávněným Zemanovým obviněním. Spolkový kancléř sice zrušil plánovanou cestu do Prahy, ale měl také důrazněji dát najevo, že takovéto výroky odmítá.

Že takovéto výroky českému premiérovi nevyklouzly jen náhodou, ukazuje inter­view ministra zahraničí Kavana v týdeníku Die Welt z 16. února 2002: „Nemůžeme dekrety prezidenta Beneše vnímat jako bezpráví.“ Také Kavan tedy na věci pevně trvá. Tato slova se nás hluboce dotýkají. Což to není bezpráví, někoho kolektivně vyvlastnit, zbavit práv a vyhnat. Pokud by tohle mělo být evropské myšlení, tak by náš kontinent skutečně neměl žádnou dobrou budoucnost. Pokud je vyhnání na Západě považováno za bezpráví, tam ale nikoliv, pak by to znamenalo trhlinu v naší společné hodnotové základně.

Předseda české vlády k tomu v izraelském časopise Haaretz ještě přiložil. Tam doporučil Izraelcům, aby palestinský problém v případě nouze řešili podle českého vzoru jejich vyhnáním. Kdo na počátku 21. století doporučuje vyhnání sudetských Němců jako příklad k následování, ten eklatantním způsobem porušuje evropský domácí řád.

Zatímco v Haagu je bývalý srbský diktátor Miloševič obžalováván ze zločinů proti lidskosti a z vyhánění obyvatelstva, doporučuje jiný šéf vlády vyhánění à la Beneš. K tomu nemohla Evropská unie déle mlčet: „To není to, co bychom od nějakého kandidáta na členství očekávali, zaznělo diplomaticky vznešeně z Bruselu. A skutečně: Zde došlo k prohřešku vůči evropskému duchu, vůči evropskému hodnotovému řádu.

To ovšem není všechno. Český předseda parlamentu šel ještě o krok dál. Chtěl, aby Evropská unie zaručila další existenci Benešových dekretů. Tím by Evropa prohlásila bezpráví právem a sama sebe jakožto právní společenství, dovedla ad absurdum. Pokud by se toto stalo, „pak někdo takový jako já, bude hlasovat proti žádosti o přijetí“, tolik slova bývalého prezidenta Evropského parlamentu Klause Hänsche.

Klausův požadavek vedl k tomu, že se parlament Evropské unie nyní výslovně dekrety zabý­vá. Evropsky parlament se rozhodl, že si nechá vypracovat znalecký posudek ve věci slučitelnosti Benešových dekretů s evropským právním řádem. Bavorská vláda bude tento proces doprovázet vlastním vyjádřením.

Stejně politováníhodným jako Zemanovy výroky a Klausovy požadavky, je i usnesení českého parlamentu k Benešovým dekretům. Uprostřed Evropy považuje v roce 2002 jeden demokra­tický parlament následky vyhnání a zbavení práv u tří a půl milionu lidí za spravedlivé. Padesát sedm let po vyhnání, uprostřed Evropy, nenalezne jeden ev­ropský parlament ani slovo lítosti a omluvy za vyhnání svých bývalých krajanů. Upro­střed Evropy tak je jedním demokratickým parlamentem toto bezpráví stvrzeno.

Rovněž tento závěr českého parlamentu je dokladem toho, že Benešovy dekrety nejsou věcí minulosti.

Naopak zatěžují přítomnost i budoucnost. Zatěžují dobré sousedské vztahy mezi Německem a Českou republikou a zatěžují sjednocující se Evropu.

Tato Evropa chápe mír jinak, než jak je to vyjádřeno v neodpovědných slovech českého místopředsedy vlády a předsedy sociálních demokratů Vladimíra Špidly. Vy­hnání totiž není žádným „zdrojem míru“, jak přímo cynicky tvrdí. Je trvalou ranou a přetrvávajícím bezprávím, které je třeba zhojit!

My Němci známe velmi dobře dějiny 20. století. Víme, jaké bezpráví a opovrhová­ní lidskostí se dělo německým jménem. Ale pochopili jsme, že domluva s našimi sou­sedy je možná, neboť jsme svou vinu pojmenovali, přiznali se k ní a vynasnažili se bezpráví a utrpení napravit.

Nechápu, že spolková vláda jen tak přijala ono usnesené českého parlamentu a ne­odkázala je na německo-českou smlouvu o sousedství z roku 1992. Vždyť to je pře­ce smlouva a ne nějaké pouhé prohlášení. Tato smlouva je teď pravě deset let stará. V její preambuli se praví: „Rozhodnuti navázat na staletou tradici společných dějin i na výsledky dosavadní spolupráce a postavit vzájemné vztahy v duchu dobrého sou­sedství a přátelské spolupráce na perspektivní základnu… v pevném odhodlá­ní… společným úsilím zvládnout následky bolestné kapitoly společných dějin…“ ( srov. orig. text smlouvy).

Ptám se tedy, jak se Klausovy požadavky, jak se usnesení českého parlamentu slučuje s touto smlouvou o dobrém sousedství? Odpovídá to duchu dobrého soused­ství, když se potvrzují vyháněcí dekrety a zákony i jejich následky a odmítá se vést o nich jakýkoliv dialog, obzvláště s postiženými? Vypadá takhle „společné úsilí“ zvlád­nout následky bolestné kapitoly společných dějin? Takto se podkopává i vážně míněná snaha německo-českého fóra vypořádat se s problémy minulosti a najít dobrý způsob společného soužití v budoucnosti.

Tato spolková vláda si to od začátku s těmi nespravedlivými dekrety až příliš zjed­nodušovala. Pouhé zachovávání klidu a zamlčování nevede k ničemu. V březnu 1999 se Schröder se Zemanem lehce přenesli přes tyto problémy. Teď je ale dějiny opět dostihly. Na konci funkčního období Gerharda Schrödera jako spolkového kancléře a na konci vlády sociálních demokratů v Praze stojí toto parlamentní rozhodnutí. Z pokroku v sousedských vztazích je bohužel cítit jen málo.

Proč se česká politika nepostaví k dialogu s Německem, Rakouskem a Maďarskem otevřeně a vstřícně? Proč označují čeští poslanci Mnichov, Vídeň a Budapešť za „osu zla“?

To je neslýchaná výtka, kterou co nejrozhodněji odmítám. Proč není česká politika schopna rozpoznat a pojmenovat svou vlastni vinu a distancovat se od ní? Proč se čes­ká politika nemůže zachovat tak, jak to již dávno udělalo Maďarsko? Tyto otázky si nyní u našich sousedů klade stále více a více lidí. V České republice existují přece také jiné hlasy. Zemanovy a Klausovy výroky jsou z mnohých stran komentovány velmi kriticky. Pavel Tigrid například řekl: „Zemanovy výpady jsou chybou velkou jako Sněžka a vyhnání je jednou z největších etnických čistek v evropských dějinách.“ (FAZ, 2. března 2002)

Jiný příklad: Po výzvě Usmíření 95, po prohlášení Litujeme, které podepsalo sto třicet osobností, zaujalo nyní tři sta intelektuálů, novinářů, zástupců církví nepřeslechnu­telně kritické stanovisko k usnesení parlamentu. Tato občanská elita si oprávněně dělá starosti o pověst své země. „Hrozí takto nebezpečí,“ praví se v petici poslancům české­ho parlamentu, „že jim budou poškozeny vztahy k našim sousedům, zkomplikuje se i náš vstup do EU.“

Skutečně. Kdo v roce 2002 hájí vyhnání a zneprávnění, které se stalo před více než padesáti sedmi lety, ten si musí nechat od všech Evropanů líbit otázku do jaké míry je integrace schopen. Lpěni na dekretech je sice problémem českým, ale konec konců i problémem evropským. Nakládání s ním je měřítkem schopnosti České republiky patřit do Evro­py. Tato země si svým postojem v Evropě žádné přátele nenadělá. To jasné vidí a roz­poznávají signatáři této petice. Doufám, že to není poslední slovo českého parlamentu k Benešovým dekretům. Neboť žádný stát v Evropě nesmí schvalovat vyhánění a jeho následky.

O to víc těší, že dnes poprvé bude s vámi slavit mši český biskup, předseda České biskupské konference Jan Graubner. Ten chápe svůj příchod podle svých slov jako „službu usmíření“ mezi Čechy a Němci. Srdečně Vás vítáme v Bavorsku.

Česká strana vždy ráda pracovala s pojmovou dvojicí budoucnost nebo minulost. V tomto po­hledu na svět byly po celé roky ti, kdo chtěli tematizovat a odsoudit vy­hnání, věčnými zpáteč­níky. A ti, kdo schvalovali zneprávnění a vyhnání, urputně je hájili usneseními, ti se zřejmě považují za pokrokové, za nositele budoucnosti. Jak nemístný a absurdní názor ve sjednocující se Evropě, která je založena na právu a svobodě, na hodnotovém řádu křesťanského Západu.

Zde nejde o budoucnost nebo minulost, jak ostatně i spolkový kancléř rád zjedno­dušuje. Jde o budoucnost s uvědomováním si minulosti. Evropská budoucnost má také minulost. A budoucnost bude pouze tehdy dobrá, pokud v ní minulost nebude nadále vřít a kypět, nýbrž když bude do budoucnosti zapracována, když se s ní vyrov­náme a tak ji zhojíme.

A jelikož vyhnání bylo od samého počátku bezprávím – a tento názor sdílí i spol­ková vláda – pak je tu otázka: Jak naložíme dnes s tímto bezprávím? Co je tedy třeba udělat? Nejprve se musí zřetelně prohlásit: Po bezpráví nesmí následovat bezpráví!

Nikdo ze sudetských Němců nechce nahánět strach ani jediné české občance, ani jedinému českému občanovi. Je přece pozoruhodné a úžasné, že právě tam, kam sudetští Němci přicházejí, totiž do své staré vlasti, jsou emoce vůči nim podstatně menší, než ve vnitrozemí Čech. To přece ukazuje: Setkávání odstraňuje obavy. Je uznáváno, jak se zasazujete o kostely, o hřbi­tovy, o objektivní posouzení dějin, o mí­rově soužití. Mladá generace a také řada starostů se vě­nuje dějinám sudetských Němců a vyhnání. Tak byla například otevřena minulý týden v moravských Ivančicích výstava o brněnském pochodu smrti. Ona tolikrát citovaná lidová diplomacie přináší plody, staví mosty, dělá toho hodně pro evropskou integraci. Vyzývám Vás, neochabujte ve svém úsilí.

Nikdo ze sudetských Němců nechce vytlačit nebo vyhnat ani jednu českou ob­čanku, ani jednoho českého občana. Sudetští Němci zakusili na vlastní kůži, co pro lidi znamená vyhnání, zbavení práv a vyvlastnění. Nepřáli by to nikomu.

Nikdo ze sudetských Němců nechce destabilizovat Českou republiku. Zcela naopak. Chtějí dorozumění. Veškeré obavy, které se vyskytují u lidí v České republi­ce, veškeré obavy, které jsou šířeny z určité strany, postrádají jakékoli opodstatnění.

Ale sudetští Němci si přejí, aby se bezpráví vyhnání pojmenovalo, aby se nad ním vyslovila lítost a aby se zhojilo. A toto zhojení je možné nejlépe tak, že postiže­ní spolu budou o minulosti mluvit. Přímý, otevřený, nepředpojatý dialog, jenž ne­vyvolává obavy, je nejlepší cestou k dobrému sousedství.

Je třeba mluvit o tom, že Benešovy dekrety ještě nyní diskriminují německou menšinu v České republice. Existují soudní rozsudky a mnoho příkladů, kde tomu tak je, jako například ona žena německé národnosti, které kvůli Benešovým dekretům nebyl uznán diplom získaný na vysoké škole v Brně. To mělo dalekosáhlé dopady na její plat a na její nárok na důchod.

Je třeba mluvit o tom, jak uplatnit právo na vlast. Benešovy dekrety vzaly sudet­ským Němcům jejich vlast. Udělit sudetským Němcům, nezávisle na svobodě usadit se kdekoli v Evropské unii, právo na vlast, by byl velký krok do Evropy práva.

Musí se konečně zrušit onen neuvěřitelný zákon z května 1946, který osprave­dlňoval zločiny spáchané na Němcích a Maďarech a zaručoval za ně beztrestnost. Je nepochopitelné, jak mohl parlament demokratického státu tento zákon ještě dnes po­tvrdit. Tento zákon hluboce zraňuje sudetské Němce a jejich potomky. Odporuje ja­kémukoli civilizovanému právnímu řádu, i právnímu řádu, jak platil v roce 1946.

A je třeba mluvit o tom, jak ony Benešovy dekrety, které se týkají vyhnání su­detských Němců, zrušit a odstranit ze světa. Odporují evropskému právnímu a hod­notovému řádu. Jsou pro Evropskou unii nepřijatelné. Vždy jsem říkal: Je ve vlastním zájmu České republiky, konečně se závazně a smířlivě rozloučit s touto částí své minulosti.

O všech těchto otázkách se musí hovořit. Přitom je třeba vypátrat, co je pro obě strany přijatelné, snesitelné a co je v souladu s obecným dobrem. Mezi ničím a vším, mezi nulou a stem existuje celá řada myslitelných řešení. Musejí a mohou se společně nalézt.

Již před dvěma roky navrhl známý český politolog Bohumír Doležal, aby se v Čes­ké republice z jejích prostředků zřídil pro sudetské Němce Fond smíření. Také ra­kouský spolkový kancléř Wolfgang Schüssel, v němž mají sudetští Němci chápavého partnera a jemuž jste v minulosti udě­lili sudetoněmeckou Karlovu cenu, je nakloněn této myšlence. Tento fond by neměl sloužit pouze k určitému odškodnění, nýbrž by měl být rovněž fondem rozvojovým.

I já považuji tuto myšlenku za hodnou úvahy. Prosím vás všechny, abyste tento návrh nezaujatě zvážili. Přitom musí být samozřejmě zaručeno, aby sudetští Němci měli možnost podílet se na správě takového fondu.

Potřebný přímý dialog mezi sudetskými Němci a zástupci české strany je jen jed­nou rovinou. Samozřejmě se musí zapojit i spolková vláda. A já vás ujišťuji: Já nenechám otázky vyplývající z minulosti na pokoji. Jako ministerský předseda a jako váš patron jsem vždy zdůrazňoval, že jsem kdykoli připraven k rozhovoru. To bude samozřejmě platit tím spíše, když budu kancléřem.

Česká vláda vždy zdůrazňovala, že Berlín a ne Mnichov je jejím jediným partne­rem. Budu-li zvolen, pak nalezne partnera, který se nevyhýbá nepříjemným tématům, který se ve věci vyzná, který je připraven vést dialog a který stojí a usiluje o dobré sou­sedství ve smyslu Smlouvy o dobrém sousedství. Obrátím se na českého souseda „s pevnou vůlí společným úsilím zvládnout následky bolestných kapitol našich společ­ných dějin“. To je zadání a závazek smlouvy o dobrém sousedství – pro obě strany! Právě to je to, co Evropa ve svém středu, na bývalém předělu mezi Východem a Zá­padem potřebuje. To, co nás dělí, nemůže byt překonané pouze u zhruba dvaceti kapitol, jako jsou doprava, životní prostředí nebo vnitřní trh. To, co nás dělí, musí být překo­náno i v kapitole vyhnání. To totiž tvoří Evropu jakožto společenství. CDU a CSU se ve svém vládním programu k tomuto úkolu jasně přiznávají.

A samozřejmě budeme sudetoněmeckou otázku nastolovat i na evropské úrovni To by vlastně mělo být úkolem komisaře pro Evropskou unii Verheugena. Ten musí jasně ukázat, že Evropská unie je právním společenstvím a že pro všechny kandidáty na přistoupení platí Kodaňské prohlášení. Toto smí všichni Evropané očekávat od onoho komisaře, který je odpovědný za rozší­ření unie na východ a to především tehdy, když evropský parlament již mnohokrát zřetelně vyjádřil skepsi vůči Benešovým dekretům. V tom se účinně zapojil Bernd Posselt a další poslanci Evropského parlamentu.

Budu se snažit, abych konečně rozjel mnou navržený sociální projekt v rámci Fondu budoucnosti. Tento projekt, pamatující humanitárním gestem na obzvlášť tvrdé případy vyhánění, leží již celé roky u Fondu budoucnosti. Dosud se s tím nic nedělo. Fond budoucnosti vykonává jinak dobrou práci, ale je zklamáním, že toto malé skromné humanitární gesto bylo dosud nepochopitelným způsobem blokováno jak červenozelenou koalici v Berlíně, tak i Prahou.

Sudetoněmecky problematika se dostala krátce před přistoupením České republiky do obrovského pohybu. Musíme se teď snažit, aby z toho pohybu vyrostly rozumné rozhovory a z rozhovoru jednání a z jednání řešení. Já se každopádně budu zasazo­vat o domluvu. Bezprávnost vyhnání nesmí jakožto bezpráví přetrvat v evrop­ském právním a hodnotovém prostoru.

Červenozelená spolková vláda neudělala v evropském a zahraničněpolitickém mě­řítku pro německé vyhnance z vlasti vůbec nic. Zato na domácí půdě řádně zatočila s kulturní činností vyhnanců z vlasti. Neuvěřitelná a nekompetentní, tzv. nová kon­cepce někdejšího ministra pro kulturu a média Michaela Neumanna způsobila těžké škody. Byl to vědomý úder proti vyhnancům. Tento úder se záměrně konal v době, kdy je třeba předávat péči o kulturní dědictví do mladších rukou.

K tomu přistupuje drastické krácení finančních prostředků v kulturní oblasti. Červenozelená spolková vláda snížila za pouhé tři roky tyto prostředky z 23 miliónu euro na 16,5 miliónu euro. Kulturní referenti a instituce musejí svou práci zcela nebo částečně zastavit. To je útok proti identitě, proti duchovnímu jmění naší vlasti. Vaše dějiny a kultura jsou částí celoněmeckých dějin a jako takové jsou součástí našeho kulturního dědictví. Máme jako národ povinnost toto dědictví zachovat. My proto zastavíme škrty červenozelené spolkové vlády v kulturní ob­lasti. Spolková vláda vedená unií bude tyto prostředky opět postupně navyšovat. Stejně tak se unií vedená spolková vláda konečně ujme myšlenky Centra proti vyhánění. Já jsem se od samého začátku hlásil k této myšlence prezidentky Spolku vyhnanců paní Eriky Steinbachové. V kruhu (zemských) ministerských předsedů jsme o tom již mluvili. Pustíme se do realizace této myšlenky. O rozsahu a vybavení finančními prostředky se ještě zřejmě bude diskutovat.

V Německu existuje opravdu hodně národních pomníků, památníků a ba­datelen. Tak se to také na kulturní národ patří. V Německu ale neexistuje žádný památník na vyhnání téměř patnácti milionů krajanů. Vyhnání Němců z Východu byl zásadní hluboký zásah do našich dějin. To je třeba zachovat našim potomkům. Toto centrum se neobrací proti nikomu. Naopak potřebuje­me toto centrum právě pro kvalifikovaný přeshraniční dialog s našimi sousedy. Mělo by dokonce být v zájmu Polska, České republiky a jiných států, že v Německu, že v jeho hlavním městě Berlíně, bude takovéto centrum, které bude připomínat bolestnou minulost, které bude připomínkou pro budoucnost a kte­ré bude sloužit budoucnosti spravedlivé a svobodné Evropy. A já v něm vidím v jistém smyslu rovněž dokončení integrace.

V naší společnosti se rýsuje obrat ve věci vyhánění. Obsáhlé pořady v televizi, velké repor­táže v tisku jako například ve Spiegelu a rovněž nová kniha Güntera Grasse „Krebseang“ (Račí pochod – pozn. překl.) – to vše jsou známky toho, že vy­tlačování vyhnání z našich dějin je konec. A to je dobře. Za to jsme se vždy zasazovali. Vyhnancům z vlasti se tím dostává pozdního zadostiučinění.

Mohu zde citovat ze dvou čtenářských dopisů zaslaných Spiegelu: „Narodil jsem se v roce 1971. Teprve nyní si uvědomuji, jaké neštěstí si asi musela před ani ne tak dlouhou dobou tato generace prožít.“ Také mladší generace si uvědomuje utrpení, bolest a nespravedlnost vyhnání. Nová genera­ce si uvědomuje, že ani válka, ani vyhánění se již nikdy nesmí v Evropě opakovat. Nejen kvůli těm postiženým, nýbrž také kvůli mladé generaci se musí vyhánění odsoudit – vyhá­něcí dekrety musí z Evropy zmizet.

Druhy hlas: „Řada lidí v naší zemi je ve věci uprchlictví a vyhnání spíš lhostejná, bez porozumění, protože si vůbec neumí představit jejich hrůznost a dosah, který měly pro milióny postižených. Oběti útěku a vyhnání si zaslouží, aby jako takové byly vzaty na vědomí.“

Oněch patnáct milionů vyhnanců, ty více než dva miliony mrtvých jakožto obětí vyhnání, si skutečně zaslouží, aby jim národ zřídil toto Centrum proti vyhánění.

„Pro naši budoucnost bude rovněž důležité“ řekl profesor Arnulf Baring v roce 2000 na Dnu vlasti v Berlíně, „přiblížit následujícím generacím to z dějin Němců ve východní Evropě, co je hodno připomenutí.“ Já to vidím stej­ně jako Baring, kterému jste včera udělili svou Karlovu cenu. Bavorsko dělá celkem hodně pro dějiny a kulturu vyhnanců z vlasti – ve školách, prostřed­nictvím výstav, podporou různých projektů. Zde v Norimberku jsme vztyčili pomník vyhnancům a ve státním kancléřství jsme upevnili pamětní desku. Jak víte, naší zemí právě s velkým úspěchem putuje výstava Když jsme přišli do Bavorska… V červnu a červenci ji budeme mít také ve Státním kancléř­ství. Na příští rok připravuje v Amberku Dům bavorských dějin vědeckou vý­stavu o zimním králi (Winterkönig). A vy, sudetští Němci, plánujete v Mni­chově své ústřední muzeum. Jsem si jist, že se nám podaří toto muzeum posta­vit na nohy.

Vyhnanci z vlasti vsadili hned po válce na Evropu. Ve své Chartě z roku 1950 rozvinuli vizi Evropy, ve které budou všechny národy moci žít v míru a bez strachu a násilí. Na této Evropě svo­body, blahobytu, míru a práva pracu­jeme již více než padesát let.

Uskutečnili jsme tuto Evropu směrem na západ a na sever. A právě se při­pravujeme ji rozšířit na východ. Dítě, které je vyobrazeno na vašem plakátu k tomuto 53. sudetoněmeckému dnu hledí s nadějí do Evropy míru a práva. Toto dítě – a ono zastupuje všechny děti v Evropě – od nás očekává, že mu tuto spravedlivou Evropu vytvoříme.

Sázíme na Evropu práva, na Evropu, ve které již nebude platit ne­spravedlnost vyhnání.

Sázíme na Evropu práva, neboť pouze taková Evropa trvale zaručuje mír.

Sázíme na Evropu práva, jelikož pouze tam, kde vládne právo, není diskriminována žádná sku­pina obyvatelstva.

V Evropě, která staví na vládě práva, nesmí nikdo zavírat oči před porušo­váním lidských práv a prav národů, ať se stalo v minulosti či se děje v součas­nosti.

Potřebujeme tuto velkou, silnou, se sebou smířenou Evropu, aby mohla převzít ve světě svou odpovědnost za mír, svobodu a lidská práva. To je velká vize. Je to také odkaz našich vyhnanců. Na této vizi budeme dál společně pra­covat, stejně jako jsme to dělali doposud. A já věřím, že se tato vize stane skutečností.

Všechny sudetské Němce, ať žiji kdekoliv, ze srdce zdravím!

 

Svatodušní svátky – od mých dětských let mělo toto slovo dobrý zvuk. Teh­dy současně přichází jaro, teplo, otevírání dveří a setkávání se. Mám zde před očima veselé, radostné lidi, lidi, kteří jsou jednotni duchem, a nic je nerozděluje. Je tu soudržnost.

Doma na Chebsku, na úpatí Chlumu Sv. Máří, bývaly svatodušní svátky vel­kým svátkem. „Letnice na Chlumu svaté Máří", to bylo heslo, to bylo okříd­lené slovo. Chodilo se vzhůru k Matce Boží na Chlumu (Chlum Svaté Máří měl dříve název Chlum nad Ohří u Sokolova – pozn. překl.)

„Sudetoněmecký den o svatodušních svátcích“ – toto heslo zní již téměř padesát let. Zde se znovu setkáváme. Zde si vyměňujeme vzpomínky. Přitom se do to­ho vtírá trochu zármutku

Tady se ale také stavíme pevně, rok po roku, že my všichni jsme opět uči­nili krok dopředu. Již dlouho není sudetský den jenom setkávání vyhnanců, ale je to setkávání sebevědomých, čino­rodých lidí, kteří se z ponížení opět vy­pracovali vzhůru.

Tyto svatodušní svátky nám říkají: „Nebyli jsme malí, abychom nemohli válčit. Ztráty jsme mu­seli snášet. Ale jsme zde!“ Padesát šest let po vyhnání se cítíme znovu uvedeni do formy. Vzdor vyhnání jsme přece nalezli vlast. Jsme známí jako čtvrtý bavorský kmen. Udělali jsme velkou výstavbu. To bylo možné, protože jsme důvěřovali Bohu – to ukazujeme každoročně při bohoslužbách, a proto jsme opět nabyli sebevědomí.

Těší mne, že jsem dnes mezi takovými mými bližními. „Zde jsem člověk, zde jím mohu být“, je možné říci podle Goetha.

Zdatnost, možnost, znalosti a vůle takových lidí mohou mnoho. To jsme prokázali. A právě tento potenciál Češi v letech 1945–46 vyhnali a tím se oslabili. Nechtěli nás, protože máme majetek. Vycházeli tedy z toho, že my bez majetku budeme ztraceni a doufali, že po převzetí majetku Němců se oni stanou mocnějšími.

Zmýlili se v tom, že nás neučinilo silnými vlastnictví majetku, ale že my jsme měli majetek proto, že jsme byli zdatní.

Sudetští Němci tvořili dobrou čtvrtinu celkového osídlení. Vyhnáním tudíž třem Čechům vzrostl majetek o majetek jednoho Němce. „To učiní náš národ sil­ným” věřili tajní původci vyhnání, avšak to byl omyl.

Milí krajané, tak jako jsme my na Západě provedli velikou výstavbu, tu by­chom také učinili ve staré vlasti. Máme důvod k domněnce, že Čechy a Morava by měly jiný vzhled, kdybychom tam my byli bývali mohli zůstat. Nebylo by zpustlého pohraničí. Mohla by se s přesvědčením zpívat chvála na „české háje a luhy“, kdybychom tam bývali mohli uplatnit naši dovednost a naše znalosti.

U mnoha Čechů se toto poznání prosadilo. Národ netrvá tak neústupně na svém názoru, jako jeho politické vedení. My, sudetští Němci, to víme. Proto také podáváme to tomuto národu ruku. My, sudetští Němci, máme také nejednou problémy s českým politickým vedením. České poli­tické vedení má ale také problémy s námi. Nikoli proto, že bychom my mu dělali těžkosti – my jsme připraveni k jednání, ale proto, že oni nevědí, jak s námi mají jednat.

Výroky ministerského předsedy Zemana byly sice zlomyslné, ale nakonec byly výrazem bezmocnosti. „Čeští politikové pociťují, že před světovou veřejností se stává pomalu trapné, když na nás dorážejí a neuznávají nás jako partnera k jednání. Proto hledají ospravedlnění k tomu, že se vyhýbají nám, svým kraja­nům, protože kdyby nebylo vyhnání, byli bychom dnes českými státními občany. Ministerský předseda Zeman z nás proto udělal Hitlerovu pátou kolonu. A oslovil nás jako zemské zrádce, kteří by vlastně zasluhovali trest smrti, ale kte­ří pouze z velkomyslnosti byli jen vyhnáni. A později doporučil Izraeli, aby s Palestinci jednali tak, jako Češi se sudetskými Němci: Aby je vyhnali.

Ale musí se zde vzdát čest historické pravdě. Odpůrce nacistického režimu Volkmar Gabert, dlouholetý předseda frakce SPD v bavorském zemském sně­mu, okamžitě vyvrátil Zemanova obvinění. Poukázal na to, že sudetští Němci ještě v roce 1935 volili z 80 % demokratické strany  (Jaká je pravda? Sudetoněmecká strana Konráda Henleina získala v parlamentních volbách v roce 1935 asi 1 249 000 hlasů, asi 66 % hlasů všech německých voličů., získala 44 man­dátů v Poslanecké sněmovně ČSR a tak se stala druhou nejsilnější stranou re­publiky – pozn. dr. O.T.) a dokazoval, že když v roce 1938 Čechy vyhlásily mobili­zaci proti Německu asi devadesát procent vojenskou službou povinných Němců bylo po­voláno do kasáren, třebaže ti dobře věděli. že v případě vojenského konfliktu by museli střílet na Němce.

Jak jinak se zachovali Češi na konci první světové války. Jako občané rakousko-uherského státu byli povinni zachovávat loajalitu k tomuto státu. Čeští vojáci masově utíkali k nepříteli nebo tvořili legie proti Rakousku a byli za to oslavováni jako vlastenci. Sudetské Němce nelze odsuzovat jako válečné zločince k trestu smrti, což ve srovnatelné situaci bylo učiněno a posuzováno jako legitimní.

Přirozeně, že se mezi sudetskými Němci vyskytovali také nacisté. Přiroze­ně, že byli v jejich řadách provinilci, kteří zlo připravili. Ale jako společen­ská skupina nebyli žádnou Hitlerovou pátou kolonou. Doufali v podporu a pomoc z Německa nikoli proto, že tam vládl Hitler, ale protože se cítili jako Němci. V roce 1978 zveřejnil Leopold Grünwald svou knihu Sudetoněmecký odboj proti Hitlerovi. Jasně tam vyvrátil výtku kolektivní viny sudetských Němců, poukázal na to, že všude v Sudetech byl organizovaný odboj proti na­cistům. Jenom v roce 1938 zmizelo v koncentračních táborech více sudetských Němců, než v letech 1933 a 1934 občanů na území Říše.

Sudetští Němci ale nebyli radikálové. Třebaže v Československé republice s nimi bylo špatně zacházeno, nevytvořili žádný odboj. Byli pilnými občany. V roce 1919 demonstrovali pro autonomii – a byli postříleni. Nebyli žádnými revolucionáři, nebyli rebely, ale především nebyli žádnými teroristy a takový­mi byli, i když se jim nevedlo dobře. Udávám k tomu situaci z Neue Züricher Zeitung, to je švýcarský deník s výbornou žurnalistickou pověstí: „Sudeto­němečtí vyhnanci – převážně němečtí vyhnanci – si nenechali proti sobě bezo­hledně postupovat. Stalin jich milióny odsunul do rozbitého, zpustošeného Německa. Věřil, že tímto způsobem vyvolá sociální výbuch. Ale tento předpo­klad nevyšel. Němečtí vyhnanci nebyli žádnými faktorem nestability nebo radikalizace. Projevili se jako stabilizační faktor. Podívejte se jednou i na jiné části světa a srovnejte si, jak se tam vyvíjely problémy vyhnanců.

Češi sami v roce 1946 volili asi ve 40 % komunisty. V roce 1948 byli ko­nečně skutečně odvlečeni pod komunistické jho. Kdyby byli bývali ve své ze­mi nechali svých více než tři milióny Němců, pravděpodobně by nedošlo k úpl­nému komunistickému vpádu. V tom spočívá další důvod pro Čechy, aby o tom zauvažovali, zdali vyhnání z jejich hlediska mělo smysl a zdali si sami ne­řízli do vlastního masa.

Kolektivní vyhnání, vyvlastnění a zbavení práv jsou provinění proti lid­skosti a národnostním právům. V Srbsku zabránil západní svět při nasazení vojenských sil tomu, co Čechové učinili více než padesát let předtím. Má potom v Česku přetrvávat to, co bylo u Srbů zločinem? Má dále tr­vale platit to, co Ha­vel označil nikoli jako trest, ale jako pomstu?

Představte si případ, že kapitán jedné dopravní lodi odejme převážená za­vazadla 250 pasažérům z celkového počtu 1 000 pasažérů a pasažéry pak vylo­dí na pustém ostrově. Může pak doufat, že bude v přístavu přijat jako řádný námořník? Přesně to je ta otázka, před kterou teď stojí Evropská unie.

Jestliže Česko ještě po padesáti letech není připraveno na to, aby kriticky zhod­notilo provedenou etnickou čistku, potom je to právě jako po událostech v bý­valé Jugoslávii trestné. Nebylo by sice nic k ospravedlňování, ale ani k pocho­pení, že odpovědným není ke cti, když se mlčky dívají zpět na to, co jejich předchůdci spáchali. Ale ne! Zcela takovým tvrdohlavým způsobem jedno­hlasně označují čeští poslanci v parlamentě za dobré a správné to, že více než tři milióny lidí byly zbaveny svých práv. To je návrat do temných časů. To je nepochopitelná zatvrzelost. To je potvr­zení bezpráví vlastní doby. To je vědomé doznání k protiprávnímu jednání. To je dohadování, že v roce 2002 už není k tomu co více vysvětlovat, že z hněvu nad utrpěným nacistickým bezprávím se o tom již nebude jednat.

Chování nacistického Německa vůči Česku bylo špatné. Byl to akt brutality. Přitom se provinili mnozí Němci – přirozeně i sudetští Němci. To neříkám poprvé. To už řekli také i jiní funkcionáři – včera už Bernd Posselt a před třiceti lety Hans-Christoph Seebohm – na sudetoněmeckém dnu a při jiných příležitostech. Ale není možné, aby se utrpěné bezpráví používalo jako zámin­ka k tomu, aby se udělalo jiné bezpráví.

Teprve včera na tiskové konferenci jeden z českých žurnalistů poukázal na to, že vyhnání a zbaveni práva sudetských Němců bylo pouze přirozenou reakcí na předchozí jednání Hitlerova Německa. Vždy opět zaznělo zvolání: „Vy jste začali“, „Ano, vy jste začali!" To je chování malých hochů. Nemají odvahu a sílu, aby stáli za vlastním činem. Ospravedlňují své špatné jednání tím, že je k tomu jiní přiměli.

Kdo poraní cizí práva, ten má tato poranění vyléčit. To je první povinnost. Nezaleží na tom, že pachatel se ospravedlňuje, ale rozhodující je, že nepomů­že, zatímco poraněný trpí. Češi byli poraněni:

1.      V mnichovské dohodě vidí takové poranění.

2.      Pocítili rozbití československého státu jako zlý zásah.

3.      Mnoho Čechů muselo trpět pod nacistickou nadvládou.

Trvají tyto akty bezpráví dosud? Byly tyto zásahy napraveny?

Projděme postupné třemi body v tomto pořadí:

Mnichovská dohoda – ta byla ostatně dojednána současně Anglií, Francií a Itálií. Je to už dlouho, co byla prohlášena za neplatnou. Území náležejí už dlouho zase České republice. Státní hranice jsou uznávány. Česko má poža­dovaná území zpět. Už tam nemá Němce, kteří tam dříve bydleli. Získalo jejich majetek. Bezpráví bylo vyléčeno. Je dokonce překompenzováno. Česko­slovenský stát na konci války povstal. Republika byla zbavena něme­ckého poručníkování. Češi a Slováci se stali výhradními pány v domě. Tato republika se sice před několika lety rozdělila na dvě části, ale to zále­želo na vlastním rozhodnutí obou zúčastněných zemí. S německými a požadavky nebo s pozdějšími následky Hitlerova vtrhnutí do země toto nemá nic společného.

Na tom trváme pevně: Tehdejší zásah je odstraněn. Staré právo bylo znovu nastoleno.

Mnoho Čechů trpělo nacistickým bezprávím a to ustalo dlouho bez povšimnutí. V době komunistické vlády bylo odškodnění z německé strany sotva možné. Tehdejší český režim by býval mohl a měl pomoci. Měl postiženým proto pomoci, že konfiskace německého majetku byla založena na nutnosti, že čes­kým obětem je třeba pomoci. Vyjma přidělení německých pozemků českým občanům se udělalo ovšem velmi málo.

V rámci Německo-českého fondu budoucnosti byla konečně poskytnuta ur­čitá pomoc. Byl jsem tenkrát sám členem správní rady fondu a sám jsem se tenkrát zasadil o takzvanou humanitární pomoc nacistickým obětem. Učinil jsem to proto, že jsem zde viděl ještě jedno místo, kde by utrpěné bezpráví sotva bylo odškodněno.

Dámy a pánové, také sudetští Němci museli trpět. Tady vidím také tři hlavní celky:

Za první je to odebrání všeho majetku, konfiskace, která nebyla odškod­něna Němcům, za druhé je to vyhnání ze zděděné vlasti a odebrání životního prostoru, na který byli zvyklí, a konečně je to zlé nakládání s mnohými sudetskými Němci ve věznicích a táborech, na pochodech smrti a při nucených pracích. Zásahy proti Něm­cům byly dokonce označeny za beztrestné.

Jak zásahy na straně české, tak i zásahy na straně německé čekají na odškodnění. Kde toto zů­stává?

1.      Jak je to s navracením majetku? Tady se ještě vůbec nic nestalo. My, sudet­ští Němci víme, že se od konfiskace v letech 1945–46 mnoho změnilo. Celé území se změnilo, domy zpustly. Movitý majetek byl zničen nebo spotřebován. Došlo k důvěryhodnému zisku, který my, sudetští Němci, respektujeme.

Ale je tady ještě hodně pozemků, které kdysi patřily Němcům a které jsou ještě stále ve vlastnictví českého státu. Nemůže se zde myslet na jejich navrá­cení? Byl by nejvyšší čas, aby česká vláda učinila nabídky. Na příklad Maďar­sko už dávno bylo schopno vytvářet ukázky. Proč nejde v Česku to, co je jinde možné?

Z parlamentu spojených národů již byly učiněny výzvy, aby vyvlastněné majetky byly navraceny.

2.      Právo sudetských Němců na vlast nebylo žádným způsobem uznáno. Přitom tohle právo – právo „to return to the home and property“ (právo vrátit se domů a k majetku), jak říkají národnostní právníci, patří k základním lidským právům. V případě, že se tato země stane členem Evropské unie, tak právem na volné osady, které by pro Němce v Čechách nastalo, nebude dosaženo práva na vlast. Právo na vlast vede k vytvoření práv národnostních a men­šinových skupin, naproti tomu je nezaručuje právo Evropské unie na volné stěhování.

Sudetští Němci byli ve své době vypovězeni jako „státoprávně nespolehlivé osoby“. Zůstávají jimi, pokud budou přetrvávat nařízení o odsunu. V každém případě muže vyhnanec jet do Česka, ale naproti tomu nemůže „navštívit svou vlast“, protože mu byla odebrána.

3.      Konečně i těm, kteří nevinně trpěli v žalářích nebo museli vykonávat nucené práce, nebylo přiznáno žádné odškodnění. Zatímco české oběti nacistického pronásledování odškodnění dostaly, německé oběti nacionalistického českého pronásledování nedostaly nic. To je v rozporu se zásadami spravedlnosti. Oběti a oběti stejnou měrou trpěly, ať byly mučeny od Němců nebo od Čechů, podle práva musí být posuzován oběti, nikoli pachatelé.

4.      Je přece těžko únosné, že čeští pachatelé, kteří v letech 1945–46 Němce usmrcovali nebo týrali, byli od trestu osvobozeni, a že oběti těchto pachatelů zůstaly bez odškodnění. Musíme všechny oběti posuzovat podle práva. Kdo dělá rozdíl mezi oběťmi, nerozděluje je jenom na dobré a špatné oběti. Přede­vším chrání určité pachatele. Taková ochrana nemá v právním státě žádné místo. Je to ukázka názoru, že „silnější má právo“. Proti tomuto mínění staví Marie von Ebner-Eschenbach svůj názor: „Právo silnějšího je to nejsilnější bezpráví.“

Dámy a pánové, milí krajané!

My, sudetští Němci, jsme realisté. Bolestně jsme zažili, že ne vždycky prá­vo dodržuje ten, kdo právo má. Často se společně prosazuje moc a svévolné jednání. My víme: Nemůžeme už víc ztratit. Již před dlouhou dobou nám čes­ký stát vzal vlast, majetek a právní postavení občanů rodné země. Víc už nám nemohl vzít. Kdo nemá co ztratit, nemusí se úzkostlivě starat, muže to nechat.

My máme ale šanci opět něco získat: Vlast, majetek, uznání jako solidní občané. Jestliže něco získáme zpět, to zaleží v první řadě na Česku. Šance ně­co získat nás ale nevzrušuje, nedělá nás nervózní a nerozčiluje nás. Protože my víme: Téměř za šest desetiletí jsme si již na ztrátu staré vlasti a ztrátu majetku zvykli. Co jsme již padesát let snášeli, můžeme snášet i nadále. Bylo by proto falešné nás podřídit, v podstatě by nám šlo jen o materiální věci… Nás osvobozuje po­znání, že my jsme nikomu ani vlast, ani majetek nevzali.

My víme: Materiálně pracuje čas pro Čechy. Čím více let se do země táh­nou, tím hůře se nechá odškodnění realizovat, čím déle na našich statcích sedí, tím více k nim přirůstají.

Je to nějaký zisk pro Česko? V žádném případě. Budou se ptát a budou tá­záni. Bylo vydáno ně­jaké oprávnění k tomu, aby byla čtvrtina obyvatelstva ze země vyhnána a byl zabrán její majetek? Nikdo nenajde přesvědčující odpověď. Druhá otázka z toho vyplývá: Proč jsme se my v přiměřené době nestarali o odškodnění? Ještě by totiž šlo odškodnění – i když jenom do jisté míra. Ale dobrá vůle by mohla být převedena ve skutek. Ulevilo by se kolektivnímu špatnému svědomí, mohlo by nastat uklidnění. Za pár let zůstane na německé straně sotva více těch, kteří mají nárok na odškodnění. Mnoho přímých dědiců po vyhnancích by již nic nevyžadovalo. Odškodnění už by se nedalo více realizovat.

Co pak na české straně zůstává, je dluh (hypoteke) na českých dějinách. Sudetští Němci byli vyhnáni, byli zbaveni majetku a práv a z toho nic nedo­stali zpátky. To je český problém. A sice pak neřešitelný problém. Nyní se musí Česko rozhodnout, jestli chce žít s takovým dluhem.

Čeští politikové by neměli vést divoké odbojné boje. Neměli by sudetské Němce stavět do špatného světla. Neměli by se pokoušet je stavět do jednoho koutu s nacisty, ani se zrádci země, ani s narušiteli míru. Tím se vystavují ne­bezpečí, že se stanou obětí své vlastní taktiky. To přejeme českému národu, se kterým nás mnoho spojuje na základě staletých společných dějin.

Psal mi jeden Čech. Byl zklamán tuhým, nerozumným postojem politické třídy své země. „Ale snad se ještě stane zázrak“, psal a dále mínil: „Kdo na zá­zrak nevěří, není realista.“ Odpověděl jsem mu: „Považuji zázrak za možný. A k tomu dodávám, že máte šanci.“

Bůh, ke kterému jsme se dnes modlili, ať nám pomůže k zázraku vyrovnání mezi Čechy a Němci!

Vážení krajané, není zvykem pronášet při těchto slavnostních chvílích závě­rečné slovo. Jsme-li však na tom časově tak dobře a naše slavnostní hodiny byly hezké, zajímavé, ale také napínavé, rád bych na konec těchto slavnostních hodin poděkoval všem řečníkům, že se dostavili jako naši hosté a učinili to, co je v demokracii samozřejmostí: Vyjádřili své mínění.

Ale, milí krajané, jedno bych zde přece jednoznačně a jasně konstatoval. My, jako sudetští Němci, jsme vždy jednoznačně a bez uhýbání kritizovali a odsoudili nacionálně socialistický režim. Jinak bychom neměli mezi sebou ta­kové lidi jako Volkmar Gabert, který sám byl obětí tohoto zločineckého reži­mu. Vždy jsme to konstatovali. Já sám jsem to nedávno v České televizi prohlásil a činíme tak i dnes. Ale, milí krajané, tak jako je v zájmu sudetských Němců i německého národa tmavé skvrny na vlastních dějinách odvážně pojmeno­vat, tak je stejné i v zájmu dobrého porozu­mění národním zájmům českého ná­roda vyrovnat se se svou vlastní minulostí. Nechceme žádnou tlustou čáru. Chceme, aby minulost byla rozpracována včetně černých skvrn na obou stra­nách, a pak žádnou tlustou konečnou čáru, ale nový počátek. A k tomuto no­vému počátku má být tento sudetoněmecký den signálem.

Redakce J. Řezníček                                                                            Připravil JUDr. O. Tuleškov

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                                                                                     

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohra­ničí a Obvodní radou Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 50. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, červenec 2002. Web: www.ksl.wz.cz  E-mail: vydavatel@seznam.cz