52

52. sjezd Němců odsunutých

z Československa

3. června 2001, Augsburk

(Studijní texty)

Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!

Z výzvy předsedy Sudetoněmeckého landsmanšaftu, Berndta Posselta

„Desetiletí je Augsburk vzorným kmotrem našich krajanů z okresů Liberec a Nejdek. A před několika týdny se stal partnerským městem dnešního města Reichenberk (Liberec?)

56 let po protiprávním vyhnání z vlasti potřebuje nezlomná životaschopná mnohotvárná národní skupina soudržnost a svoje pevné centrum. Tomu slouží především sudetoněmecký sraz, který organizujeme nyní po dvaapadesáté.

Právo na vlast je lidským právem a kdo vidí, jak dochází k vyhánění z vlasti i dnes, ví, že rozhodující je učinit právo na vlast základem mezinárodního a evropského právního řádu…Bezpráví se ani s odstupem času nestane právem, bezpráví musí být v rámci možného vyléčeno a napraveno. K tomu je především odvahy k historické pravdě, která bezpráví nazývá bezprávím a bezpráví nepřikrašluje a nezamlčuje.

Od založení našeho krajanského sdružení se snažíme v této záležitosti o dialog s českým národem, se kterým jsme po staletí žili v nejplodnějším sousedství. Čechy, Morava a Slezsko jsou vlastí obou národů (pozn. red.-národa českého a národa německého) a toto společné dědictví nás vede dohromady. Na nižší úrovni dochází k tisícerým setkáním a jsou uskutečňovány společné projekty k prospěchu obou stran. Jen při setkáních člověka s člověkem, která vedou ke změně myšlení a staví mosty přes příkopy, dají se léčit bolestivé rány, které dějiny oběma národům přivodily.

Máme radost z toho, že mezi mladými v České republice již pociťujeme zlom. Česká Studentenvereinigung Antikompex usiluje na Karlově univerzitě o odbourání protiněmeckého a protisudetoněmeckého komplexu v řadách vlastního národa. „Interkulturelle Jugend“ v Brně tlačí tamní městskou správu k vyšetření zlověstného pochodu smrti Němců z Brna. V české politice se ohlašuje generační změna, která ulehčí nezatížené a pragmatické rozhovory.

Proto na vás apelujeme: Přijďte ve velkém počtu o svatodušních svátcích na sudetoněmecký svaz do Augsburku, přiveďte sebou ještě více svých dětí a vnoučat, které se zde mohou dovědět o svých rodinných kořenech, pozvěte také své přátele a známé – na víkend shledání a nového setkání, ve kterém ožije naše nezapomenutelná domovina v tehdejším stavu.“…

Z projevu dr. Edmunda Stoibera, bavorského předsedy vlády

Poprvé se sešli sudetští Němci v Augsburku. Založili své organizace ve Švábsku a Bavorsku. Byl to svaz v Memmingenu, který jako první byl licencován pod bdělým dohledem americké vojenské vlády. Také v Memmingenu se konal první sudetoněmecký sjezd. Po 51 letech se sešli sudetští Němci ve švábské metropoli. Byli zde všude přivítáni. Jsou našim čtvrtým kmenem. Patří k nám. Do Fuggerstdtu přišlo tuto svatodušní neděli 100.000 Němců.

…Sudetští němci drží pohromadě všude na světě od New Yorku po Argentinu. Hlásí se ke své vlasti – 56 let po vyhnání, také na počátku 21. století. Správní okruh Švábska v r. 1946 … přijal většinu vyhnanců. Neugablonz (Nový Jablonec) je symbolický pro jejich přijetí a integraci zde v Bavorsku… Zakrátko tu vznikla bižuterní výroba…

Augsburk má živé partnerství s vyhnanci z Liberce. K tomu přistupuje i partnerství s Neudeck na Chebsku…Město tím staví pevné mosty do Čech…Uplynulo více než deset let od sametové revoluce v Praze. Ptáme se, co se změnilo v České republice v pohledu na vyhnání? Vždy jsem nazýval věci pravými jmény. Klid, nepohyblivost, cynická prohlášení o tlusté čáře jsem vždy tvrdě kritizoval. Vždy jsem vás, sudetské Němce, vyzýval k hledání setkání, dialogu s českými sousedy. A vy jste to mnohokrát uskutečnili na seminářích a rozhovorech s Mariánských Lázních, Jihlavě a na kulturních setkáních.

Můžete být hrdi na to, co jste udělali pro sousedství, pro Evropu občanů a hodnot. Ukázali jste evropského ducha přes mnohá prožitá trápení. Nesklonili jste se a zůstali jste věrní vašim principům. Nepochovali jste historii do muzea, jak si to přál ministr zahraničí Fischer nebo místopředsedkyně Spolkového sněmu Vollmerová. Nepřenechali jste dějiny historikům, jak to chtěl dřívější český premiér Klaus.

Vzali jste váš osud a také vaše dějiny do svých vlastních rukou. Chcete spolu s Čechy být v sudetoněmeckých českých dějinách…. Kdo přijme minulost slovně zpracovanou, ten pracuje pro budoucnost, pro sousedství, pro smysluplně spojenou Evropu.

Berndt Posselt, předseda sudetoněmeckého krajanského sdružení, nazval provolání ke sjezdu v Augsburku: „Setkání, která změní myšlení.“ Myslím, že v posledních dvou letech se u lidí v našem sousedství něco pohnulo. Na tom mají podíl sudetští Němci, kteří vyhledávali setkávání. Chceme vidět, co začne ve veřejné diskusi o vyhnání v České republice. Poukazuji na novou občanskou iniciativu – Českoněmecká vzájemnost. V jejím programovém prohlášení stojí: Odsuzujeme největší etnickou čistku našich dějin – vyhnání. Iniciátoři si stěžují, že po více než deseti letech po pádu komunismu v Čechách se v otázce vyhnání sudetských Němců udělalo tak málo. Není možné se prošvejkovat do EU. Zde se požaduje pravdivé zpracování vzájemných vztahů, což činí stále více vědců, žurnalistů a publicistů v sousední zemi. A obě církve, katolická a evangelická, připravují již dlouho cestu k porozumění. 130 českých osobností podepsalo prohlášení nadepsané „Litujeme“. Říká se v něm: „Jsem přesvědčeni, že odsun sudetských Němců byl brutální a nelidský čin, který se nedá ničím ospravedlnit. Litujeme nejen excesů, ale i vyhnání jako takové a utrpení způsobené nevinným lidem. Proto se omlouváme našim zapuzeným spoluobčanům.“ Jsou to upřímná a poctivá slova, která jsou v Bavorsku slyšena vámi i vládou.

Odkazuji na setkání studentské mládeže v Brně a v Praze, kde byly kladeny kritické otázky, jak to bylo vlastně s odsunem. Tady se projevuje nová otevřenost a nezaujatost mladé generace. To nezůstane dlouho bez odezvy.

Město Brno bylo vyzváno k vyjádření o brněnském pochodu smrti. Bývalý Brňan, žijící dnes v Karlsruhe, jenž byl účastníkem hrozného pochodu smrti před 51 lety jako dvanáctiletý chlapec, říká, že pro něj jsou taková prohlášení důležitá, protože mu dávají pocit, že pojede opět domů ne jako turista do cizího města. Myslím, že sudetští němci skrze takovou upřímnou omluvu za vyhnání a přiznání o utrpení budou duchovně a historicky přijati do své staré vlasti.

J. Böhm v Jihlavě a B. Posselt na pražské univerzitě vystoupili úspěšně… Jsem rád, že B. Posselt na pozvání starosty Broumova promluví ke všem žákům města o vyhnání. To je znamení, jak se staví komunální politika k historii města.

Upozorňuji na nově zřízené české centrum v Mnichově, které sídlí v někdejším státním kancléřství. S tímto centrem se vyvinula dobrá spolupráce.

Poprvé za deset let od setkání pánů Čalfy a Neubauera se setkal český premiér s mluvčím národní skupiny. Pan Zeman byl v Mnichově kvůli jiným tématům. Ale setkání s J. Böhmem má symbolický charakter. J. Böhm řekl: „ Je dobré, že premiér Zeman prolomil tabu a čtvrtý kmen neodsunul za hranice.“..

Premiér Zeman a já jsme začali spolupráci mezi našimi zeměmi. Kromě evropsko politických otázek půjde i o sudetenoněmecké otázky. Vůle k dobrému sousedství se ukazuje v tom, že se nevyhýbáme obtížným tématům, jak to dělá spolková vláda, ale stavíme se k nim otevřeně. Sudetští Němci se budou na takovýchto rozhovorech intenzivně podílet.

Z fóra rozhovorů se tvoří menší podfórum, na kterém jsou sudetští Němci dobře zastoupeni. Toto podfórum poskytuje potřebný prostor pro … otázky vyhnání. Podfórum sněmovalo poprvé v březnu v Drážďanech. Na podzim se sejde v Budyšíně a bude jednat o situaci lužickosrbské menšiny v Německu. Kulturní podpora Lužických Srbů může sloužit jako příklad. Nikdo nebrání České republice přenášet tyto standardy na německou menšinu v její zemi…

Sudetoněmecké krajanské sdružení by chtělo v Praze otevřít svou reprezentaci. Považuji to za správný a důležitý krok. Sudetští vyhnanci by byli na místě prezentování.

Mluvil jsem o veřejné diskusi v Čechách, protože jsem chtěl signalizovat mladé generaci, občankám a občanům ČR, že debaty o vyhnání bereme vážně. Kvitujeme, že se v Čechách více a více mluví o vyhnání. Zde zdola vzniká něco, co je důležité pro sousedství v Evropě. Přijmout vlastní historii, uznat utrpení, kterým jsme jiným kolektivně způsobili, bezpráví pojmenovat bezprávím, zraňování lidských práv označit jako takové.

V Čechách jsou mladí lidé, studenti, historici, politologové, žurnalisté a církve, které se vážně snaží hojit rány způsobené vyhnáním. Věříme, že tento duch, tyto debaty a vysvětlení přesáhnou na politické strany a vládu. Přes deset let po sametové revoluci bylo vyhnání ospravedlňováno a otázka jako taková ignorována. Benešovy dekrety jsou označovány za pilíře českého právního řádu…

Bylo by dobré, kdyby se Česká republika v procesu přistupování (do EU-pozn.red.) oddělila od dekretů a zákonů, které brání lidským právům, jež jsou vyjádřením neblahé minulosti a nejsou v souladu s evropským právním vědomím. FAZ nedávno napsal: „Musíme se důrazně ptát, zda takový právní řád (český - pozn. red.) je slučitelný s evropským právním řádem. Veřejné mínění v Německu se ptá, zda vysídlovací dekrety mohou být dnes ještě akceptovány.“

Česká politika ví: Dekrety dávno nejsou problémem, který se týká jen sudetských Němců. Mezitím se staly evropským problémem, ránou Evropy. Zdá se mi nemožné, aby národy Evropy se svým společenstvím strpěly dekrety a zákony, které odporují lidským právům a nazývají bezpráví dobrem, jež jiné diskriminuje… Setrvání ČR na Benešových dekretech vede do slepé uličky.

Benešovy dekrety nestojí v prostoru jako důstojné pyramidy, ale jako zdi. Zdi by měly být v dnešní EU překonány. FAZ píše v citovaném článku: „Dokud Praha trvá na tom, že vyhnání bylo legální a legitimní, a dokud Berlín k tomu mlčí, nezaslouží si německo-české usmíření své jméno.“ Doufám, že více lidí v ČR pozná, že zeď Benešových dekretů musí být odstraněna.

Motto letošních sudetoněmeckých dnů zní: „Uznávat lidská práva, být mostem.“ Lidská práva jsou základy, na kterých stojí mosty mezi národy. Mosty se nedají stavět na bezpráví, ale na právu. Slovenský prezident Schuster citlivými slovy napsal, o co v Evropě jde: „Podle mého mínění nestačí, aby země, z níž byli občané německé národnosti násilně vysídleni, se příležitostně za tento omyl omluví, ale měly by se učit, jako v případě holocaustu, přiznat vinu a ukázat příštím generacím, že Evropu lze stavět na principech tolerance, porozumění a lidskosti.“

Myslím, že mnou navržené sociální dílo, na pozadí nejnovějších diskuzí o rozhodnutí, vyvolá nové posouzení v ČR. Lidé, kteří byli zvlášť tvrdě postiženi vyhnáním a dnes jsou staří, čekají na to, že toto sociální dílo se konečně naplní. Nikdo nebrání české straně udělat samostatně gesto dobré vůle. Jde o navrácení práva německým obětem. Mezi oběťmi nelze dělat rozdíly…

Jestli ČR žádá přechodné období pro získání pozemků a půdy, může v Evropě narazit na nepochopení. Neměli by být vyhnanci a jejich potomci vyňati z této klauzule? Bylo by to kompaktní gesto vůči sudetským Němcům. Připomínám, že Estonsko, Litva a Slovinsko takovéto přechodné lhůty pro získání půdy a nemovitostí nežádají.

Nikdo nebrání české straně hovořit o otázkách jako je právo na domov… bezprostředně s vybraným vedením sudetských Němců. Léta podávají roku k tomuto rozhovoru…

Ale sudetští Němci stejně jako všichni vyhnaní z domova mají nárok, aby je spolková vláda podpořila něčím více než mlčením… Vláda se vyjadřuje, že nechce zatěžovat vztahy minulostí… Spolkový kancléř nesmí tyto prosby lehkovážně potlačovat a odvrhávat. Musí z nich udělat témata, musí je včlenit do evropských debat…pro tyto debaty potřebujeme spojence. A spojencem Německa v mnoha otázkách dalšího rozvoje Evropy je Rakousko. Rakousko je domovem statisíců sudetských Němců. Rakousko bylo po staletí státním domovem Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ale zacházení německé vlády s Rakouskem bylo a je skandální…Nefér jsme obvinili Rakousko z porušení evropských hodnot…Tak se děláme nedůvěryhodnými.

Rakouskému kancléři dr. Wolfgangu Schüsselovi byla propůjčena Karlova cena. Byl vyznamenám muž, který se zasadil o euroregiony a o Evropu práv a hodnot…který se angažoval za prosby sudetských Němců, W. Schüssel snášel zranění a přehlížení, jež jeho zemi přisoudila Evropa… Bavorsko stálo při Rakousku…Tento vztah k Rakousku si nenecháme červenozelenými pokazit.

Spolkový kancléř G. Schröder byl minulý rok hostem na Dni vlasti v Berlíně… Bohužel neřekl nic o Centru proti vyhnání, které němečtí vyhnanci chtějí vybudovat v Berlíně… Nejen já, ale i premiéři Teufel a Koch považují vybudování tohoto centra za dobrou a správnou myšlenku… Je národním úkolem toto centrum zřídit.

Spolek a země jsou společně vyzývány k solidaritě s vyhnanými, kteří obzvláště trpěli následky druhé světové války… Stojím při této solidaritě. Říkám zcela úplně jasně: Pokud Unie (CDU a CSU, pozn. překl.) v příštím roce vyhraje volby, vybudujeme Centrum proti vyhnání.

Centrální otázkou nadcházejících let je zprostředkování dějin a kultury vyhnaných mladé generaci. Dlužíme to 12 milionům obětí, dlužíme to naší historií, aby toto bylo hluboce zakořeněno v povědomí našeho národa.

V Bavorsku v Tranreutu je putovní výstava „Příchozí do Bavorska“. Byla vytvořena spolu s vyhnanci. Výstavu navštěvují školní třídy. Výstava bude instalována v 15 městech Bavorska, nakonec ve Státním kancléřství.

Ministerstvo kultury připravuje projekt Svědek času. Žáci a žákyně se mají autenticky dozvědět, co prodělali vyhnaní. Na univerzitě v Řezně zřídila vláda fakultu bohemistiky, která má velký ohlas u českých i německých studentů. Prezident Václav Havel tento krok ocenil při své návštěvě Řezna. Dovedu si představit k bohemistickým studiím přičlenění „Sudetica“ v Praze nebo Plzni.

V bavorském zastupitelstvu v Berlíně necháme vedle erbů sedmi bavorských okresů a měst Mnichova a Norimberka umístit erb sudetských Němců.

Sudetští Němci připravili vynikající výstavu – Odsun. Je právě prezentována v Augsburku. Byla vystavována i v Čechách. Obsáhlý dvojjazyčný katalog, který právě vyšel, bude v budoucnu tuto výstavu doprovázet.

Důležité je i muzeální prezentace dějin a kultury vysídlených. V sudetské oblasti máme v Markredwitz chebské muzeum, které spolková vláda a Bavorsko podpořily 3 miliony marek. V Novém Jablonci se dokončuje muzeum, na které jsme přispěli 1,8 mil. marek…

V konceptu červeno-zelené spolkové vlády pro centrální muzea není na sudetské Němce pamatováno. Co ještě chybí je sudetoněmecká výkladní skříň v Mnichově, ve kterém žije velká část sudetských Němců. Mnichov je vůbec největší sudetoněmecké město, jaké kdy existovalo. Že se chtějí sudetští Němci v hlavním městě Bavorska prezentovat, je pochopitelné. Budeme o to usilovat ve spolkové vládě, nezbavíme ji jejích povinností.

Zachování identity sudetoněmecké národní skupiny je velký úkol, který si kladu stále znovu. Tato identita z ní dělá velkou politickou sílu. S J. Böhmem, B. Posseltem a tisíci dobrovolnými pracovníky i aktivní mladou generací zůstanou i v budoucnosti velkou, uzavřenou, silnou a sebevědomou národní skupinou, jak ji znám.

Co bavorská vláda, co Christa Stwensová a já můžeme udělat, uděláme. Záležitosti našeho čtvrtého kmene jsou i záležitostí bavorské vlády a moje.

Všem sudetským Němcům hodně štěstí.

Z projevu mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny Johanna Böhma, prezidenta bavorského zemského sněmu, na hlavním zasedání 3. června

Velevážení čestní hosté, milí krajané,

už uplynulo 56 let, tj. celé dvě generace od vyhnání naší národnostní skupiny z její vlasti, v níž po staletí žila a z níž pocházela. Byla to nepochybně nejpronikavější událost v nyní déle než 800 let trvající historii sudetských Němců. Ale tato historie jde dále. Desetitisíce krajanů, které se shromáždily na konci tohoto týdne, to potvrzují. Tak dlouho, jak se mnozí lidé budou poznávat jako sudetští Němci a nebudou připraveni přijmout vyhnání jako poslední slovo v historii naší národnostní skupiny, tak dlouho budou bezvýsledné všechny pokusy udělat za sudetoněmeckou otázkou tlustou čáru.

Sudetoněmecká národnostní skupina existuje dnes stejně jako dříve, ale nežije již tak jako před šedesáti lety, žije roztroušeně, ale žije. Jsem zde, to každý může vidět, zda mu tento pohled udělá radost či nikoliv. A to, že jsme tu, za to se nemusíme omlouvat, to nesmí být pro nikoho žádný problém, to je vyhlídka na úspěch. Neboť my jsem konstruktivní a nejmírumilovnější faktor ve střední Evropě (zvýrazněno red.).

Kde jinak ve světě se nacházejí skupiny vyhnanců v takové velikosti jako v Německu, skupiny, které se nestaly sociální rozbuškou? Které nerevoltovaly a nesabotovaly? Které si vyhrnuly rukávy a pracovaly. Které by se staly uznávaným čtvrtým kmenem v Bavorsku, jako např. sudetští Němci? Které by se významně podílely na znovuvytvoření Německa? Pro nikoho není přílišným požadavkem (zatížením) s námi mluvit a s námi navazovat spolupráci.

V tomto roce se setkáváme již na 52. sudetoněmeckém dnu, letos poprvé v Augsburku, na pozvání starosty města Augsburku – města, jež je již 2000 let staré a jehož jméno se odvozuje od římského císaře Augusta… Augsburský biskup, Josef Dammertz, letos poprvé s námi sloužil slavnostní mši.. Ostatně služba boží patří k sudetoněmeckému dnu. To ukazuje, že my se stavíme za slovo boží a vůli Boha…

Římské smlouvy z roku 1957 zdůrazňují duchovně-morální základy evropského sjednocení, vyjma toho tu vždy jsou legitimní hospodářské zájmy na společném růstu Evropy. Společnou částí obou těchto pilířů je právo. Každý právní systém je založen na společných hodnotách. Také a právě v Evropě tyto hodnoty jsou základem domácího řádu – jako projev úcty k důstojnosti člověka.

Pro nás, sudetské Němce, je jasné, že vstup do právního společenství EU může nastat teprve tehdy, až ten, kdo chce do něj vstoupit, se napřed zbaví balastu starého bezpráví a to tím více, čím déle toto bezpráví v mnoha formách dále působí a přetrvává. Česká republika vláčí takové bezpráví stále v sobě. Více než 3 milionů Němců byly vyhnány z území této země, zbaveny svého majetku a byly opakovaně zatýkány a mučeny. Němci byli do jisté míry prohlášeni za bezprávné. Naproti tomu ti, kteří jim toto násilí činili, byli trestu zbaveni.

Došlo k těžkému bezpráví na obou stranách: v nacionálně socialistické době na českém národu, potom na sudetských Němcích. Ale bylo uznáno pouze jedno bezpráví a v rámci možnosti byla provedena reparace. Bezpráví, které potom následovalo, zůstane zcela neodčiněno.

Češi si stěžují, že:

- podle mnichovského diktátu byla od jejich státního území odtržena sudetoněmecká území (zvýrazněno red.),

- že Hitler svým vstupem v r. 1939 zničil jejich stát,

- že nacisté mnohé české občany pronásledovali a zle s nimi nakládali.

Toto bezpráví bylo napraveno v rámci možnosti: sudetoněmecké území – nyní již etnicky čisté – už opět již dávno náleží českému státu. Stát je opět od konce války osídlen a existuje. Nacisté zle nakládali s českými občany – ti by bývali mohli být odškodněni českým státem, který za tímto účelem zkonfiskoval sudetoněmecký majetek, byli, jak možno, odškodněni v rámci německo-českého fondu budoucnosti. Jako člen jeho správní rady jsem se o to velmi zasadil, aby obětem bylo rychle pomoženo.

Sudetští Němci mají také důvod ke stížnosti. Byli bez náhrady vyvlastněni a ztratili tak svůj majetek. Byli z vlasti vyhnáni. S mnohými z nich bylo nelidsky zacházeno, stali se oběťmi pachatelů, kteří pak sami byli zbaveni trestního postihu…

Je odškodnění nutné? Tato nutnost je pro mnohé otázkou. Nedávno jsem měl na zemském sněmu na návštěvě mladé Čechy. Byli to studenti z Plzně. Jedna mladá dáma se zeptala: „Znáte přece Isaaca Newtona, přírodovědce? Ten řekl: ´Každá příčina má své následky. ´A vyhnání bylo pouhou reakcí na příčiny, které Hitler způsobil.“ Odpověděl jsem jí, že je mi znám vztah mezi příčinou a následkem ve smyslu materiálním. Hmota-látka reaguje samočinně jedním směrem. Naproti tomu člověk má svobodnou vůli. Když je uhozen, může úder vrátit. On ale může, když dostane úder na jednu tvář, ještě nastavit druhou, jak nám to radí evangelium. Co udělá, to záleží na jeho rozhodnutí. Tady se vás ptám: je to nutné, aby člověk splácel zlé zlým?...

Ne, to nesmí být v humánním světě. A k tomu poznatku se němečtí vyhnanci dlouho probojovávali. V r.1950 se slavnostně vzdali pomsty a odplaty. Rozlomili spirálu mezi mocí a protimocí. Přiznali pravdu. Na odplatu již nemysleli. Ale odškodnění za bezpráví považují za nutné. A podle Benešových dekretů bylo protiprávní, že bylo nařízeno vyvlastnění a vyhnání Němců a beztrestnost pro české násilníky. Byli někteří Němci, kteří se prohlásili za viníky. Ty potrestat by bývalo bylo legitimní. Ale považovat všechny Němce za viníky nebylo oprávněné. Když si vzpomenu na Volkmara Gaberta, starého zasloužilého sociálního demokrata, připomenu si, že utekl s rodiči a sourozenci před nacisty. Nesměl se již více vrátit do vlasti, protože byl Němec. Proto řekl Václav Havel o vyhnání: „To nebyl trest, to byla pomsta.“ Na tomto světě by neměl být žádný prostor pro skutky pomsty. Proto milí sousedé v Čechách: Nechte nás o tom mluvit, abychom se společně dohodli.

„Nic už takové nebude, jaké to bylo,“ říkával Hans Schütz, vyhnaný sudetský Němec, později bavorský státní sekretář. Po 56 letech už se nedá vše napravit. Ale to není důvod k tomu, abychom nechali vše odpočívat. Předseda vlády Zeman mi řekl v jednom rozhovoru – a také to řekl v jenom inerwiew: „Co bylo, tím se musejí zaměstnávat historikové. To už je minulostí.“ Pro vysvětlení doložil: „Během třicetileté války Švédové v Čechách zle běsnili. Nebudu požadovat po Švédsku žádné odškodnění.“ Odpověděl jsem mu: „Mám problémy s tím, abych určil, co je minulost a pouhá historie a co je ještě přítomnost“. Pro vysvětlení jsem to ukázal na případu. Před padesáti lety se dva lidé dohadovali o jednom úrazu. Jeden si zlámal při tom nohu. Tato zlomenina se vyléčila. Ten druhý si způsobil těžkou zlomeninu obratle. V důsledku toho má příčné ochrnutí páteře. Ještě dnes sedí na vozíku. Minulost? Otázka stojí takto: „Kdo odstraní bezpráví? Kdy jsou jím lidé ještě bezprostředně postiženi? Toto přísluší politikům a nikoliv historikům.“

Pro Česko nemá žádný smysl vsadit vše na uplynutí času a doufat, že všechno usne. Zajisté je tomu tak, že zpětné vrácení vyvlastněného majetku bude tím těžší, čím déle tato situace v zemi trvá, čím déle někdo hospodaří s cizím majetkem, tím slabší je pozice skutečného majitele. Právní poměry budou čím dál tím více zmatené a nejasné. Oprávnění postupně umírají a nemohou vznášet žádné další požadavky. S tímto vývojem pravděpodobně počítá česká strana. Nicméně zůstává vznesena tato otázka: Jaké oprávněné měli Češi k tomu, aby vyhnali a vyvlastnili tři miliony německých občanů? K tomu nemají žádné oprávnění.

(Pozn. red. O transféru či vysídlení, odsunu Němců rozhodla s definitivní platností Postupimská dohoda vítězných velmocí. Ty tehdy představovali Německo a jednali jeho jménem. Německo tehdy nebylo suverénním státem, nemělo ani příslušné státní orgány. Bylo poraženým státem, který bezpodmínečně kapituloval. Pařížská reparační smlouva zavázala všechny signatáře k tomu, aby konfiskovali veškerý německý majetek na svém území tak, aby se nemohl dostat do německých rukou. Československo nadto konfiskovaný majetek ani nemuselo odečítat z reparací. ČSR při odsunu Němců jednalo v souladu s rozhodnutím Spojenců. Při konfiskaci ČSR jednala v souladu s dřívějšími rozhodnutími protiněmeckých mocností a pařížskou reparační dohodou. Tato stanovila pro ČSR reparace ve výši cca 360 miliard předválečných korun, z nichž SRN, jako právní nástupce Třetí nacistické říše, nám zaplatila pouze několik set milionů korun. Ne Němci jsou oprávnění na nás požadovat miliardy, ale my na nich. Faktem je, že nám dosud dluží miliardové reparace.)

Mladí Češi se táží po právním oprávnění. (Pozn. red. Ptají se, poněvadž nikdo jim asi nesdělil výše uvedené skutečnosti.) Tento dotaz budou klást stále hlasitěji, neboť mladí v důsledku „milosti pozdního narození“ nemohli být zapojeni do tehdejší politiky. Nemají tedy žádnou osobní odpovědnost. Nemusejí konejšit své svědomí tím, že potlačují některé věci, směle jdou na všechny skutečnosti. Na příklad proto jsou studentské skupiny v Praze i v Brně, v Praze je skupina „Antikomplex“ a v Brně „Mládež pro interkulturní porozumění“. Mám velkou úctu k těmto mladým lidem. Bojují proti potlačování. Jak je těžké si vzpomenout na vlastní chybné kroky, líčí Nietsche těmito slovy: „Paměť říká: To jsi ty udělal. Pýcha říká: To jsi nemohl udělat. Nakonec se dá za pravdu pýše.“

Protože tady není žádné přesvědčivé opodstatnění pro vyhnání a vyvlastnění, také v Čechách je stále silnější volání po odškodnění. Čím toto bude dále odsouváno, tím méně může být realizováno. Nakonec zůstane velká morální hypotéka ležet na tomto státě. Protože není již možno ji vyrovnat, musí být odtažena do další budoucí doby. To se nevyplatí. Přísloví říká: „Bezpráví nepřispívá dobru/nedělá žádné jmění/. Kdo je chytrý, ten si z toho poznání vyvodí důsledky.

Dámy a pánové!

My, sudetští Němci, musíme překonat hodně překážek. Často narážíme na neporozumění. Jako strůjci nepokojů platíme za mnohé. Ale nejsme v tom zcela sami. Dnes se angažuje podle našich zásad mimo svobodného státu Bavorsko především Rakousko. Tamní vláda Wolfganga Schüssela dělá přesně to, co jsme také my vždy očekávali od německé vlády. Bez diplomatické ostrosti, ale důsledně znovu a znovu klade sudetoněmeckou otázku na denní pořad jednání s českými politiky (zvýrazněno red.). To byl jeden z důvodů, proč jsme včera rakouského spolkového kancléře poctili Karlovou cenou. Tato vytrvalost přináší nyní ovoce. Před několika týdny, na konci března, začaly ve Vídni oficiální rozhovory mezi rakouskými a českými experty o Benešových dekretech. Vycházíme z toho,že tyto rozhovory povedou také k výsledkům a že mohou být zrušeny obzvláště křiklavé následky bezpráví těchto dekretů.

Příklad: Rakousko – Slovinsko. Že je to zásadně možné, to ukazuje dobrý průběh rakousko-slovinských rozhovorů. Tady se vyskytují podobné problémy jako ve vztahu k České republice, i když jejich dimenze jsou podstatně menší. Co jsou v České republice Benešovy dekrety, to jsou ve Slovinsku AVNOJ-dekrety. Rakouská vláda pod vedením Wolfganga Schüssela to tak zařídila, že malé, dosud ve Slovinsku žijící německé skupiny byly oficiálně uznány za německé. Mimo to mění Slovinsko také svůj postoj k AVNOJ-dekretům, a to až tak dalece, že v některých případech došlo k navrácení majetku.

To vyvolává velký respekt, jak vůči Rakousku, tak i Slovinsku. Vídeň toho mohla dosáhnout jen proto, že přiznala odškodnění v dosud otevřených otázkách židovského majetku a odškodnění nuceně nasazeným.

Máme respekt pro Republiku Slovinsko i proto, že letos, v roce 2001, zcela podle smyslu zásad EU vypracovala způsob, jak se zbavit břemen minulosti. Slovinsko učinilo totéž, co předtím učinilo již Maďarsko, Estonsko, Litva a také Slovensko. Kdyby k tomu došlo také mezi Čechy a sudetskými Němci, potom by bylo možné si ušetřit všechny diskuse kolem problémů kvůli Benešovým dekretům při vstupu České republiky do EU. A proč by nemohl být takový pokus možný ze strany České republiky? Důrazně dodáváme odvahu německé a rakouské vládě, aby podporovaly všechny možnosti ke spravedlivému vyrovnání sudetoněmecké otázky a nepřipustily politiku „zplesnivění“, politiku „tlusté čáry“ a ztráty paměti. Protože „tlusté čáry“ jsou v matematických klausurách, ale nikoliv v dějinách a všechno potlačované vyjde dříve nebo později zase nahoru. To věděl již Abraham Lincoln, když řekl: „Není nic natrvalo rozřešeno, co nebylo rozřešeno po právu.“.

V současné době ale je na povrchu sudetoněmecké otázky málo pohybu. Ale kdo se na situaci dívá s větší pozorností, ten může zjistit mnoho jednotlivých změn, které v celkovém počtu znamenají zřetelný pokrok. Následně chci stručně ukázat na ty nejdůležitější vývojové změny.

Na konci ledna byl český ministerský předseda Miloš Zeman v Mnichově a přitom vedl jednání s ministerským předsedou Edmundem Stoiberem a se mnou jako prezidentem bavorského zemského sněmu. Samozřejmě věděl, že jsem také mluvčím sudetských Němců. Byla to jen krátká výměna názorů, ale během tohoto dialogu se zmírnil odpor české vlády proti nám. V určitém smyslu bylo prolomeno určité tabu.

Samozřejmě také ministerský předseda Stoiber otevřel sudetoněmeckou otázku. Nicméně je třeba ohlásit konkrétní výsledek, že nyní se má vytvořit oficiální bavorsko-české diskusní fórum, na kterém by také byly projednávány sudetoněmecké požadavky a kde by také měli být zastoupeni sudetští Němci.

V polovině března se také konal rozhovor se spolkovým ministrem zahraničních věcí Fischerem. Byl považován za první výměnu názorů. Kdyby v něm bylo možné pokračovat, mohlo by to být jen k dobrému. Neboť je nutné, aby bylo provedeno ještě velké množství vysvětlovací práce ve směru na Berlín. Této diskuse se také zúčastnil státní ministr Zöpel. Je rodákem z Horního Slezska, náleží k německo-českému diskusnímu fóru a má relativně hodně citu pro naši věc.

Další diskusi jsem měl na konci března, několik dní po spolkové schůzi Sudetoněmeckého krajanského sdružení, s předsedkyní CDU, Angelou Merkelovou.

Na konci dubna se konečně uskutečnil námi již dlouho požadovaný rozhovor se spolkovým kancléřem Gerhardtem Schröderem. Nebylo možné očekávat zázraky a ty také nebyly požadovány, ale přece se ukazuje, že v posledních měsících stoupl zájem spolkové vlády o sudetské Němce. Pravděpodobně to souvisí s tím, že v srpnu loňského roku byla s podporou Sudetoněmeckého krajanského sdružení vznesena stížnost sudetských Němců proti spolkové vládě. Každopádně tato stížnost nebyla ke škodě.

Milí krajané, chci veřejně říci to, že tyto projevy ještě obsahově neovlivňují změny názorů, které my považujeme za nutné. Ale přece se ukazuje: Jsem stejní, jako jsme byli dříve, dnes, již celé dvě generace po vyhnání, je zde stejná politická síla a stejný faktor v německo-českých vztazích.

Je také celá řada pozitivních věcí v mezinárodním vývoji, především v USA. Americký prezident Georgie W. Bush se loňský podzim v předvečer voleb neočekávané zřetelně vyjádřil ve prospěch německých vyhnanců. Mezi jiným Bush prohlásil: „Již při výrazu „etnická čistka“ mi běhá mráz po zádech – to je odpuzující falešné označení, kdy je snaha dát barbarskému jednání nezáludné krycí jméno. Morální společnost nesmí nikdy připustit, aby nějaký národ byl vysídlen kvůli své rase nebo kultuře. Je úděsné, že lidé v posledních padesáti letech minulého století, v letech, které mohly být jednou z nejskvělejších dob v dějinách, upadali do této hrozné praxe.

Jeden z nejtěžších případů kulturního vyhlazení postihl před 55 lety Němce. Z hořkých zkušeností víme, že vyhlazení kultury může zcela zničit morální základy celého národa, že barbarství samo se může objevit i u nejcivilizovanějších národů – a že tolerance není žádná samozřejmost, že se musí naučit. Proto jsou historické vzpomínky tak důležité a revisionismus dějin tak nebezpečný. Když někdo vzpomínky na holocaust a etnické čistky v letech 1944-1950 zamlžuje zbytečnými spory, sám zmenšuje morální ponaučení, které z toho musíme vyvodit.

Etnické čistky jsou zločinem proti lidskosti a musejí být stejně hodnoceny, ať je vykonává kdokoliv na komkoliv. Podporuji úlohu Ústavu pro německo-americké vztahy, jeho zveřejnění tragédie vysídlení 15-17 milionů nevinných německých žen a dětí.“

Dík a úcta prezidentu G. Bushovi, muži s nezlomným citem pro spravedlnost.

Dámy a pánové! Češi a Němci jsou již po staletí sousedé. Kdo vedle někoho bydlí, měl by s ním dobře vycházet. Kdo to nechápe, je hloupý, kdo si to nebere k srdci, je zlý. My nechceme být ani jedno, ani druhé. Sudetští Němci a Češi mají více společného, než sami věří. Žili osm století pohromadě. I na jménech je to patrno. Profesor Seibt poukázal na to, jaké kuriozity zde jsou. Tak předseda německých sociálních demokratů se jmenoval Čech a předseda českých sociálních demokratů Němec. Nápadná mohou být různá spojení, přesmyčky a spojky.

My, sudetští Němci, přirozeně zastupujeme naše zájmy. Ale neděláme žádnou protičeskou politiku. Stavíme mosty. Naše úsilí je nepřehlédnutelné. Např.:Euroregion Egrensis. Kdo stál u kolébky Euroregionů? To byli sudetští Němci! Kdo navazoval kontakty ve formě partnerství měst (družební svazky měst: německá města převzala patronáty) pro sudetské krajanské kruhy, a ty nyní, přes tyto krajanské kruhy tvoří spojení i na druhé straně! Kolik darovaných peněz z peněženek sudetských Němců plyne na renovaci kostelů? Ne! Tady není žádné nepřátelství! Tady je hodně dobré vůle!

Milí krajané, věřím, že můžeme být již dlouho hrdi na to, co děláme a na to, jak si na tom stojí naše národnostní skupina po více než padesáti letech. Naše kultura žije, naše soudržnost je nezlomena, naše právní postavení je neporušené. Také naše vůle po sebeurčení je neporušená, tedy vůle - náš zájem a snaha – toto právní postavení znovu přivést k politické platnosti v té či oné formě.

Největší zásluhu na této veskrze pozitivní bilanci mají ale naši angažovaní členové a nositelé čestných funkcí, to jste vy, milí krajané, a to zejména všichni ti, kteří kdekoliv a po desítky let neúnavně hájili naši věc. Zato vám platí můj upřímný dík!

My, sudetští Němci, jsme prokázali, že máme opravdu velmi „dlouhý dech“. 56 let této velmi pevné soudržnosti ve vyhnanství, tato nezlomnost, to je náš vlastní, úctyhodný kapitál v déle než 800 let trvající historii naší národnostní skupiny. Na naší straně máme dobré právní i věcné argumenty.

Po dlouhou dobu pravdě a právu nelze odolat – na to máme nesčetné příklady v historii. Této skutečnosti se jednou dotkl ministerský předseda Stoiber, když prohlásil, že naši protivníci nevydrží dlouho odolávat tlaku historické pravdy.

Nacionalismus a bezpráví, lži a absurdita – nesmějí mít poslední slovo v dějinách střední Evropy, musejí být jednoduše překonány ve prospěch nové generace lidí dobré vůle. Všem, kteří nás v tom podporují, patří můj upřímný dík, dnes především rakouské spolkové vládě a svobodnému státu Bavorsku, ale také našim českým přátelům a čestným hostům…“.

Laudacio mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny, Johanna Böhma, na nositele evropské Karlovy ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení 2001, kterou získal spolkový kancléř Republiky Rakousko dr. Wolfgang Schüssel u příležitosti 52. sjezdu odsunutých Němců z Československa na slavnostním zasedání 2. června 2001.

„Vysoce vážený pane spolkový kancléři, dr. Schüssele, (dr. Schüssel je též předsedou Lidové strany Rakouska - pozn. red.), vážení hosté, už vícekrát udělilo sudetoněmecké krajanské sdružení své nejvyšší vyznamenání, evropskou Karlovu cenu rakouským špičkovým politikům. To se stalo a stává se vždy proto, aby byly oceněny zásluhy nositelů cen, ale také proto, aby byla vyjádřena sounáležitost, která sahá daleko do minulosti a trvá mnoho staletí, naší národnostní skupiny k Rakousku.

Není to žádná náhoda, že naše požadavky právě v Rakousku nacházejí tolik pochopení. Tady se spojují historické vlivy a aktuální zkušenosti tisíciletého sousedství s českým národem a aktuální zkušenosti s vyhnáním devadesátých let na Balkáně v nejbližším sousedství Rakouska. Obojí vedlo k tomu, že požadavky sudetských Němců, právě tak jako požadavky jiných starorakouských národnostních skupin německého jazyka, nacházejí ve Vídni daleko větší pochopení než v německém hlavním městě Berlíně.

V Rakousku se ví daleko lépe než kdekoliv jinde, že bez účinného zákazu vyhnání, tedy i bez určité „wiedergutmachung“ již provedených vyhnání nemůže být ve střední a jihovýchodní Evropě zřízen stabilní a spravedlivý pořádek. A v Rakousku se také ví, že národnostní skupiny a národnostní menšiny mohou znamenat veliké obohacení, ale také velký konfliktní potenciál, když se s nimi jedná nespravedlivě.

Patří k velkým zásluhám našeho letošního vyznamenaného spolkového kancléře dr. Wolfganga Schüssela, že tuto historickou zkušenost Rakouska vždy používal ve své politice. Již v době, kdy jako rakouský ministr hospodářství v letech 1989-1995, když projednával podmínky vstupu do EU, byla jeho politika řízena tímto evropským záměrem. Zaslouží si zmínku, že už tehdy stanovil důležité ukazatele a strukturální reformy, které zabezpečily současný hospodářský úspěch Rakouska v rámci EU.

V r. 1995 jste se stal, vysoce vážený pane dr. Schüssele, vicekancléřem a ministrem zahraničí své země. V té době bylo Rakousko víc než většina jiných zemí Evropy, zasaženo otřesy konfliktů v Jugoslávii a připomínám jen, jak jste přijaly proudy uprchlíků. Rakousko patřilo tehdy spolu se SRN k těm zemím v Evropě, které se nejrozhodněji postavily za to, že stabilní mírové uspořádání jugoslávské oblasti není možné bez návratu vyhnaných.

To se odrazilo v příslušných ustanoveních mírové smlouvy pro Bosnu, uzavřené v Daytonu, ve které je rovně a jasně obsaženo právo všech uprchlíků i vyhnaných na návrat a vrácení majetku. Vaše země, vážený pane doktore Schüssele, přispěla k prosazení tohoto oprávněného požadavku.

Do vašeho období jako ministra zahraničí spadá předsednictví Rady EU, které připadlo Rakousku v druhé polovině roku 1998. Tehdy už rozprostíral své temné stíny kosovský konflikt z jara 1998. I při překonání tohoto konfliktu stálo Rakousko vždy na straně mezinárodního práva a tím na stanovisku, že mezinárodní společenství se nesmí smířit s vyhnáním.

Tento princip Republika Rakousko - a Vám náleží dnes za to zvláštní dík - konsekventně

prosazovala i pro vyhnání německých a německy mluvících národních skupin po druhé světové válce. Klidně a soustavně trvá Rakousko už léta na tom, aby stále otevřené otázky těchto vyhnání byly projednávány rozumným a sousedským způsobem a byly dovedeny k nějakému řešení. Vy zde prosazujete moudrou politiku bývalého ministra zahraničí dr. Aloise Mocka, kterého za to v roce 1994 sudetoněmecké krajanské sdružení poctilo evropskou Karlovou cenou.

V roce 1999 vyzval Evropský parlament Českou republiku, aby zrušila stále platné dekrety a zákony, pokud se vztahují k vyhnání. Rakouský parlament, národní vláda tuto iniciativu ihned převzaly.Jinak než německý Bundestag, který se zřejmě bál zahraničního ohlasu, rakouská národní vláda se postavila téměř jednomyslně za přijatou rezoluci. A nezůstalo jen u toho. Rakousko trpělivě, ale důrazně trvá na tom, že vyhnání sudetských Němců, ale také vyhnání slovinských Němců, zůstává na pořadu dne v rozhovorech s dotyčnými zeměmi. Se Slovinskem se mezitím podařilo mnoho otevřených otázek vyřešit a s Českou republikou na konci března začaly rozhovory s vysoko postavenými experty.

Děkujeme vám za tuto politiku a dodáváme odvahy i vaší současné ministryni zahraničí, Ferrero-Waldnerové, aby dále pokračovala v této závazné linii ve prospěch mezinárodního práva, do doby než budou vyřešené všechny otevřené otázky.

Kdo se někdy zabýval poměry v České republice a zahraniční a evropskou politikou této země ví, že sudetoněmecká problematika pro český národ ještě dlouho nebude vyřešena. Spíše zatěžuje tato otázka vztah k přímým sousedům, Německu a Rakousku, právě tak jako českou evropskou politiku a zatěžuje také vztah k menšinám uvnitř České republiky.

Německá zahraniční politika potlačuje nebo ignoruje tyto skutečnosti k nevýhodě všech zúčastněných. Že Rakousko pod vaším kancléřstvím nejde touto pohodlnou cestou, za to vám patří náš dík a naše úcta. Nelze přehlédnout odpor proti tomu.. Mnozí říkají, že absurdní nespravedlivé sankce proti Rakousku minulého roku pramenily také z toho, že vaše nová vláda, kterou vedete, ve svém vládním,programu hovořila i o sudetoněmecké problematice. Zůstává skutečností, že se Česká republika jako jediný nečlen EU přidala k tehdejším sankcím a vyvodila z nich jisté důsledky. Mnohé české noviny se tehdy otevřeně v tomto smyslu vyjádřily.

Je tomu vždy tak, že jednání vyrůstající z pevných zásad není vždy pohodlné a to jak v politice, tak v soukromém životě.

Narodil jste se 7. června 1945 ve Vídni, tedy v době, kdy vrcholil tzv. divoký odsun sudetských Němců. Náhodou byl právě 7. červen zvlášť strašný den pro naši národnostní skupinu, jeden z nejkrvavějších dnů našeho vyhnání, zde přítomní ze Saazu a Postelbergu dobře vědí, co tím míním. Maturoval jste v r. 1963 na vídeňském gymnáziu, které je vedeno benediktiny. Říká se, že jste byl ovlivněn katolickou mládeží a katolickými studentskými spolky. Už v roce 1968 jste byl ve věku 23 let po studiu právních věd na Vídeňské univerzitě promován na doktora práv. Odtud vedla vaše přímá cesta do různých politických úřadů. Vaše těžiště leželo v hospodářské a zahraniční politice, v únoru minulého roku jste se stal kancléřem. Vytrvalost, s jakou prosazujete své cíle a to, že jste přes velký odpor pravidelně svých cílů dosahoval, nám dává odvahu. Ve vašem životopise se říká, že jste nejen vynikající klavírista, ale i horolezec a ve fotbale a ledním hokeji i obávaný tvrdý hráč.

Že i jako politik dovedete suverénně zmáhat překážky, jsme viděli v minulém roce, když se 14 evropských států v neoprávněné akci domluvilo na sankci proti vaší zemi. To nejlepší na tomto případu byl její ubohý konec, který, doufáme, bude konečně přijat i německou spolkovou vládou.

Současným uctěním oceňujeme nejen vaše zásahy pro sudetské Němce, ale i vaši evropskou politiku a vaše zásahy pro jiné národní menšiny v Evropě. To platí pro zapuzené skupiny v jihovýchodní Evropě, které se bohudík mezitím mohly vrátit do své vlasti.

Jako sudetští Němci jsme pozorně a souhlasně zaregistrovali, že slovinská skupina v Korutanech – která už dlouho užívá dobrého právního postavení – v minulých měsících dostala další práva. Zároveň kvitujeme, že v Rakousku ještě otevřené otázky wiedergutmachung a restitucí z nacistické doby za vašeho kancléřství tak rychle a velkoryse jsou vyřizovány. Mezinárodní právo platí univerzálně. Co žádáme od jiných, musíme také dělat sami. Rakousko jedná podle principu, že činy a slova mají být souhlasná.

Takovou politiku a takové politiky potřebuje Evropa dnes víc než kdy jindy. Žijeme v době, kdy se tvoří důležité evropské směrnice. EU se otevírá na východ a zároveň vytváří svůj vnitřní řád. Připravované zásady – např. vytvoření evropské ústavy – mohou platit dlouhou dobu.

S tím souvisí účel naší Karlovy ceny, podle kterého se „propůjčuje jako výzva ke spravedlivému uspořádání života národů a států ve střední Evropě“, je tak aktuální jako nikdy předtím. Vlastně dokonce aktuálnější než při vytvoření této ceny na konci padesátých let. Protože tehdy byly politické poměry ve střední a východní Evropě přikryty ledovou deskou studené války.

Evropa stojí dnes před základní otázkou. Zní: jaké principy mohou poskytnout mnohonárodnímu a kulturně heterogennímu společenství, jako je EU, stabilní vazby. Jako všechny opravdu velké otázky, je tato otázka jednoduchá a stará.

Již středověká římskoněmecká říše stála před touto otázkou a tato otázka stála i pět set let později před Rakousko-Uherskem. Odpověděl na ni před 650 lety Karel IV., patron této ceny. Ztělesňoval jako římský císař, jako německý a český král, starou nadnárodní říši, malou Evropu jako vzor. Byl nejskvělejší osobností vládce pozdního středověku na vrcholu rozkvětu, jehož zásluhou se země české koruny staly duchovním a ekonomickým střediskem střední Evropy.

Byl to vývoj, který má nepochybně své kořeny v tom, že Lucemburkové oba národy svého území stejně podporovali a snažili se o spravedlivý pořádek. Sloupy, na kterých jejich říše spočívala, byly na jedné straně pevný právní řád, podle zásady „rovné právo pro všechny bez ohledu na národnostní příslušnost“, a na druhé straně říšská idea, spočívající na náboženském základu.

Rakousko-uherská monarchie stála v 19. a časném 20. století před podobnými úkoly, když jí otřásly útoky moderních nacionalistů. Odpověď nezněla jinak: Bezpodmínečný právní řád, nejmožnější stejné postavení všech národů a národnostních skupin a společná idea – v případě Rakouska to bylo spojení s Habsburskou monarchií.

Jak odpoví EU současnosti na tuto staronovou otázku? Můžeme dlouho o tom diskutovat, zda dnes existuje nějaká společná evropská vize, zda ji opravdu potřebujeme a v čem by měla spočívat. Jedno je ale jisté: bez pevných právních předpokladů – pro jednotlivé občany, ale i pro národy a národnostní skupiny Evropy – nezíská evropské společenství současnosti žádnou trvanlivost.

Evropa jako společenství práv a hodnot znamená, že bezprávní akty dimenze vyhnání Němců po druhé světové válce budou prohlášeny za akty bezpráví a budou přiměřeně odstraněny.

To, podle našeho názoru, byl i záměr Evropského parlamentu, když žádal o přezkoumání a zrušení právních aktů, týkajících se vyhnání. Překonání bezpráví neznamená bezpodmínečně znovuvytvoření dřívějších poměrů.

Vážený pane kancléři, vaše politická činnost po mnoho let prokazuje v celkové linii i v detailech, že jste hluboce svázán se zásadami evropské politiky a s velkými cíli evropského mezinárodního práva. Vaše zásahy ve prospěch sudetoněmecké skupiny jsou součástí tohoto velkého celku, je to část, která se nás bezprostředně týká a za kterou jsme vám zvlášť vděčni.

Těšíme se, že vás můžeme osobně přivítat na Sudetoněmeckém dnu v Augsburku a že vám můžeme předat toto nejvyšší vyznamenání, Karlovu cenu sudetoněmeckého krajanského sdružení.“

Z projevu Johanna Böhma, předsedy bavorského zemského sněmu a mluvčího sudetoněmeckého landsmanšaftu, na Spolkovém shromáždění SL, které se konalo ve dnech 24.-25. března 2001

I.)“EU není jen velkou hospodářskou a měnovou unií, ale především právním a hodnotovým společenstvím. To pro nás znamená, že uchazeč se musí zbavit bezpráví. Češi taková bezpráví za sebou vlečou. Vyhnali miliony Němců, vyvlastnili je a týrali je. A nic nenapravili. Proto se do Evropy nehodí.

V Kodani přijatá kritéria v r. 1993 a rozhodnutí Evropského parlamentu vyžadují zrušení Benešových dekretů. Až dodnes trvá v ČR porušování lidských práv a diskriminace“.

„Naše naléhání má podporu Rakouska, Bavorska. Naproti tomu spolková vláda v Berlíně není ochotna něco pro nás udělat.“

Před námi stojí v této situaci dva úkoly:

1) „Musíme učinit vše pro to, aby před vstupem ČR do EU došlo k projednání vyhnání, především mezi odpovědnými politiky v médiích.

2) Jsem realisty, prošlých 83 let zprostilo sudetské Němce ilusionistického myšlení, měli bychom zvažovat, jak budeme reagovat, jestli dojde ke vstupu ČR do EU bez řešení sudetoněmecké otázky.“.

„Dnes musí jít o to, abychom tomu nežádoucímu vývoji zabránili. Příkladem může být Rakousko. Tamní Schüsselova vláda dělá přesně to, co jsme očekávali od spolkové vlády. Předkládá bez diplomatické ostrosti důsledně sudetoněmeckou otázku na pořad jednání s českými politiky.“

„Že je to možné, ukazuje průběh jednání mezi Slovinskem a Rakouskem. Také ve Slovinsku byla po druhé světové válce většina Němců vyvlastněna a vyhnána. Rakouská vláda W. Schüssela dosáhla, že velmi malá německá menšina byla oficiálně uznána. Také pro rakouské státní občany, kteří dokáží svou loajalitu k předválečné Jugoslávii, je otevřena cesta pro restituce. Kdyby totéž nastalo mezi Čechy a sudetskými Němci, zmizely by všechny diskuse o vetu.

V Berlíně jsou politici, kteří říkají: „Sudetští Němci provozují konfrontační politiku. Jsou to opravdu sudetští Němci? Ukázali se demokraty a garanty demokracie. Kdo označil sudetské Němce za Hitlerovu pátou kolonu?

„Také v Německo-českém fondu budoucnosti jsou novinky. Před rokem tam byla odmítnuta žádost SL o řešení několika tisíc tvrdých dopadů mezi sudetskými Němci. Zůstává skandálním, že hlavní odpor proti tomuto malému projektu ve prospěch německých obětí nejtěžšího bezpráví dnes jako před rokem, jak se zdá, přichází z německé strany“.

II.) „Probíhá řada oznámení u státních zástupců. Např. na vraždu v Orlických horách nebo na zločinné vyhnání se zastřelením u Postoloprt. Dosud české úřady nezačaly žádný takový proces, což představuje porušení zákonů o potrestání válečných zločinců a zločinů proti lidskosti.“

„Musíme důsledně všechny vraždy na sudetských Němcích při vyhnání dovést k trestnímu oznámení.“

„V uplynulém podzimu 200 vyzval jihotyrolský parlament Evropský parlament ke zrušení Benešových dekretů.“

III.) „Řada pozitivních jednotlivostí vývoje. Vnitřní vývoj v ČR.

„Se zájmem sledujeme, že i tzv, čtyřkoalice může zaznamenat volební úspěch a že leží v popředí preferencí. Tam je největší ochota vést s námi dialog.“ Také některé skupiny studentú v Praze (Antikomplex) a v Brně (skupina Ondřeje Lišky) se tímto tématem zabývají.“

„Ostrá vyjádření českých politiků o nezrušitelnosti Benešových dekretů jsou vzácnější.“

Dále shrnujeme: Využít nového zákona ČR pro požadavek na dvojjazyčné označení v obcích s nejméně 20% menšinového obyvatelstva, např. na Hlučínsku, totéž je třeba podporovat pro Poláky a Romy. Koordinace mezi SL a Němci v ČR v uplatňování požadavků je podle J. Böhma více než nutná.

Redakce: J. Řezníček Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 34. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla překladatelskou ani jazykovou úpravou. Praha, září 2001.