51

51. sjezd odsunutých Němců

z Československa

11, červen 2000, Norimberk

(Studijní texty)

Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!

Z projevu dr. Franze Neubauera, mluvčího sudetoněmeckého landsmanšaftu

„..Tento sudetoněmecký den roku 2000 znamená důležitý mezník v mém životě. Po 18 letech naposledy vystupuji jako mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny před vás, milí hosté, a také před vás, moji milí krajané.

Na začátku tohoto roku předal jsem úřad spolkového předsedy, který jsem vykonával současně s úřadem spolkového mluvčího, Berndu Posseltovi. Tento je vám všem již po mnoho let dobře znám jako angažovaný a činorodý bojovník za naši věc. Jako člen Evropského parlamentu má kromě toho vlivné a důležité postavení při zastupování našich požadavků v procesu integrace České republiky do Evropské unie.

S ním přichází k nejvyšší vedoucí zodpovědnosti i nová generace, která sama nikdy na vlastním těle nepoznala osud vyhnání. Přesto ji ale dobře poznamenaly tyto základní sudetoněmecké zkušenosti. Bernd Posselt a s ním i angažovaní krajané této generace jasně ukazují: Také jim byla ztrátou vlasti jejich otců a matek zcizena část jejich identity.

Vyhnání nelze promlčet. Vlast, to jsou kořeny, které zapustila v určité zemi práce mnoha generací. Mladá sudetoněmecká generace je si těchto kořenů dobře vědoma. Proto i ona prosazuje právo na vlast, aby mohla svobodně a sebevědomě definovat svoji identitu.

Konečně dnes předám i štáb mluvčího národnostní skupiny prezidentovi bavorského zemského sněmu, našemu věrnému a váženému krajanovi Johannu Böhmovi.

S ním převezme jeden z největších reprezentantů svobodného státu Bavorska i nejdůležitější úřad našeho krajanského spolku a naší národnostní skupiny. On ztělesňuje vynikajícím způsobem požadavek sudetských Němců, aby se i oni stali tvůrci a aktivními staviteli moderního Bavorska.

Ty ženy a ti muži, kteří byli vyhnání z Čech, Moravy a sudetského Slezska, byli zbaveni práv, mučeni a okradeni o svou vlast. Ti však nerezignovali a nepropadli zatrpklosti. Statečně se vzchopili a dali se do výstavby nových míst svého bydliště…

Když Johann Böhm, který pracuje z plného srdce pro toto nové Bavorsko a také jednou v budoucnosti bude jako mluvčí reprezentovat sudetoněmecké krajany, tím více se upevní těsný svazek mezi naší národnostní skupinou a svobodným státem. Z tohoto místa přeji svým oběma nástupcům mnoho úspěchu v jejich obtížných funkcích. Vím, že máte potřebné pracovní a tvořivé schopnosti. Vše nejlepší do vaší práce v nastávajícím roce. Krajané stojí za vámi! …

S vděčností vzpomínám na spolupráci s předsedy vlád nás vždy ochraňující země Bavorska: jmenovitě Franz Josef Strauss, Max Streibel a Edmund Stoiber. Zejména vám, velice vážený pane předsedo, pane doktore Stoibere, jako tehdejšímu bavorskému ochránci naší národnostní skupiny, patří upřímné, hluboké a trvalé poděkování všech sudetských Němců za vaše rázné a přesvědčivé vystupování ve prospěch jejich oprávněných požadavků. Nebude nikdy zapomenuto, že vy jako jediný v odpovědné vládě stojící špičkový politik při nedávné návštěvě českého státního prezidenta v Německu jste nekompromisně a s přesvědčivými argumenty vyslovil očekávání, že český národ na cestě do EU zruší nešťastné Benešovy dekrety, které postihují sudetské Němce.

Děkuji Vám nejen jménem národnostní skupiny, ale i osobně za to, že pro nás vaše dveře zůstávají stále otevřeny, že vás naše problémy vždy zajímaly a že jste o nich s námi s plným pochopením často diskutoval a že Bavorsko právě v posledních letech jakýmkoliv způsobem to bylo možné tak nám pomohlo i tam, kde tehdejší Spolková vláda své služby vůči nám zkrátila nebo vůbec škrtla. Jako nás ochraňující vedoucí činitel ztělesňuje Edmund Stoiber silné, nezlomné a rozhodné postavení svobodného státu Bavorska při plnění jeho ochranných a podpůrných povinností vůči naší národnostní skupině. Jsem hrdi a šťastni, že víme, že na naši straně je bavorské státní zřízení, tato velkolepá země Bavorsko a ohromná většina jeho lidí.

Zejména v letech pronikavých společenských změn ve střední a východní Evropě bylo pro nás obzvláště důležité mít ve Spolkové vládě partnery, kteří by s porozuměním a sympatiemi byli nakloněni našim požadavkům. Zde platí můj dík především Theo Weigelovi, který během výkonu své funkce spolkového ministra při každém setkání dával najevo svoji solidaritu se sudetoněmeckými krajany.

S hlubokou vděčností a velkou úctou uvádím rovněž jméno dr. Otto von Habsburka, Jeho Císařské Výsosti. Po mnoho desetiletí jeho rod vykazoval nám podporu slovy i skutky. Náleží mu srdce všech sudetoněmeckých krajanů. Po řadu let jako evropský poslanec a prezident panevropského hnutí rozhodně protlačoval mnohé z nejdůležitějších požadavků sudetských Němců na národnostní území a staví se za ně až dosud s výraznou precizností argumentů. Uvádím jen naši snahu o realizaci práva na sebeurčení pro všechny národy a národnostní skupiny u našich rodných sousedů, aby všichni měli univerzální garanci práva na vlast…

Naše zásady „Pravda, právo a mír“ – to si napsali na své vlajky němečtí vyhnanci z vlasti jako požadavek hned od počátku svého vlasteneckého a společensko-politického angažmá… Pro nás tyto zásady platily vždy a budou platit stále v nezměněném rozsahu…

V r. 1982 nastal zřejmý obrat v politickém vědomí široké veřejnosti. Když jsem přejímal své funkce jako předseda a mluvčí landsmanšaftu, byly soustředěny veřejné zájmy na konflikt mezi Východem a Západem. Dosud působil duch sedmdesátých let s příliš velkou ústupností vůči pozicím komunistických států, což nám ztěžovalo naši práci. Nemálo lidí chtělo z krajanského sdružení utvořit čistě kulturní spolky. Této neoprávněné žádosti jsme již tenkrát jako dnes rozhodně odporovali. Nikoho nepřekvapovalo, že se tenkrát v dobách komunismu zvláště v sudetoněmecko-českých vztazích nic nedělo.

Se zlomem režimů ve střední a východní Evropě viděli potom mnozí součastníci, že nastává doba zlatých časů. Američtí vědci mluvili dokonce o „konci dějin“. Po obratu v letech 1989-1990 zasáhly nás, sudetské Němce, nejdříve mnohoslibné signály z Prahy. Na budoucnost ukazující Havlova slova politování nad vyhnáním, návštěvy a projevy českého ministerského předsedy Pitharta v Mnichově v r. 1990, návštěva tehdejšího československého velvyslance na sudetoněmeckém dni 1990 a mnoho jiných. Určitý ústup do starých českých pozic a do starého antagonismu nastal ale zřejmě již od návštěvy tehdejšího československého ministerského předsedy Čalfy v r. 1990 v Mnichově. Od té doby až dosud se změnilo, bohužel, jen málo…

Všichni vzpomínáme ještě na sudetoněmecký den, který byl před rokem. Tenkrát nám šokující obrazy z Kosova stavěly před oči skličující podobnosti s vyháněním Němců před 50 lety.

Dnes vzpomínáme na lidi v Čečensku a na ty, kteří válkami v Africe byli vyhnáni ze svých zemí.

Podle mezinárodního práva tato zločinná vyhnání a práva vyhnanců, zejména právo na vlast, se po těchto událostech dostala do středu zájmů světové veřejnosti.

Komise pro lidská práva při OSN v dubnu 1998 v důsledku toho potvrdila usnesení, které každému člověku přiznává „právo návratu, podle svobodného rozhodování, bezpečně a důstojně se vrátit do země svého původu a stejně tak v ní se usadit podle své volby na místo svého původu“. Právě toto usnesení obsahuje i podklady k odškodnění za ztráty majetku…

Jasně patrné je bezprostřední působení našeho již desetiletí trvajícího zapojení do rozhodujících jednání Evropského parlamentu, rakouské Národní rady a rakouských zemských parlamentů. Na těchto rozhodujících jednání byla Česká republika vyzvána, aby zrušila ty zákony a dekrety z let 1945 a 1946, které se vztahují na vyhnání jednotlivých národnostních skupin…

Nesčetné diskuse, které jsme vedli se zahraničními politiky, vědci a publicisty, diskusní fóra, žádosti o zveřejňování, v nichž jsme předávali naše požadavky, přece jenom jasně hnuly s něčím v hlavách a možná také i v srdcích. Zajisté při tom hrály důležitou roli námi podnícené a na bavorské zadání vypracované a vydané znalecké posudky mezinárodně uznávaného profesora Felixe Ermacory, právě tak jako dobrozdání ostatních státních a národních právníků, zvláště profesora Blumenwitze.

Uvedená vyjádření posilují duch kodaňských přístupových kritérií z roku 1993 a jsou základem pro jednání s Českou republikou. Odpovídají také našemu přesvědčení, které vlastně byl měl sdílet každý Evropan: nenávist z minulosti nesmí být zavlečena do nové Evropy přetrváváním nesnesitelných právních předpisů.

Nikoliv náhodou má tento sudetoněmecký den heslo: „Vyhnání dát do klatby na celém světě!“ Sudetoněmecké krajanské sdružení pohlíží na sebe s pýchou a sebevědomím jako na předního bojovníka za uchování všeobecných lidských a menšinových práv. Proto musí být anulovány a zrušeny nás postihující Benešovy dekrety a takzvaný amnestijní zákon, které ještě dnes nehodnotí zločiny, které se udály bezprostředně v poválečné době na Němcích a Maďarech a vedoucí až k jejich zavraždění, jako činy odporující právu.

Vy všichni znáte oficiální přístup Prahy k těmto otázkám. S politováním nutno konstatovat, že v Německu nebyl tento přístup odsouzen ani spolkovým prezidentem, ani spolkovou vládou. Před několika týdny při příležitosti návštěvy Německa státním prezidentem Havlem spolkový kancléř Schröder objasnil, že pevné trvání české vlády na Benešových dekretech není pro něj žádnou překážkou pro vstup ČR do EU. Podle spolkového kancléře by tím nemělo být nijak narušeny vztahy mezi Spolkovou republikou Německo a Českou republikou…

Směrodatní státní a národní právníci považují vyhnání sudetských Němců nejen za čin odporující mezinárodnímu právu, ale i za nepromlčitelnou vraždu na národě, totiž za genocidu. Proto na sebe bere spolkový kancléř i určitou vinu proti duchu na Spojených národech podepsanou konvenci proti genocidě. Tu podepsala jak Spolková republika Německo, tak Česká republika.

A EU, která podle kodaňských usnesení o vstupu zemí do EU vyžaduje plnou právní státnost každé vstupující země a odstranění jejích diskriminačních předpisů, by musela být vzata v potaz, proč ona souhlasí s přijetím takové země, která pevně hájí tyto dekrety, které legalizují skutky spáchané proti národním a lidským zákonům…

Milí krajané, co si máme o tom myslet, když někdo věří, že problémy byly řešeny, a když se tím dále nezabývá. Jaký názor stojí za tím, když někdo řekne, že vzájemné vztahy by pravda a otevřený rozhovor mohly jen ztížit? Každopádně sudetoněmecké krajanské sdružení podá již oprávněnou stížnost proti Spolkové republice Německo pro odepření diplomatické ochrany a u Mezinárodní komise pro lidská práva OSN podá stížnost proti České republice za odpírání práva na návrat a diskriminaci při restitucích. Přípravy k tomu, už značně pokročily.

Dále se po právu snažíme o to, aby bylo provedeno odškodnění českých obětí nacionálně socialistického násilí – vždy jsme se o taková odškodnění zasazovali – ale na druhé straně i obráceně – aby u zvlášť těžkých případů byly zapojeny do odškodnění i sudetoněmecké oběti českého násilí. Proti tomu na veřejnosti vzniklý odpor je naprosto nepochopitelný. Nesmí být oběti první a druhé kategorie. Bezpráví musí být označováno jako bezpráví bez ohledu na národnost oběti a pachatelů. Kdo by mohl chápat to, že oběti násilí na straně jedné budou po právu odškodněny, naproti tomu by se nesmělo hovořit o obětech násilí na straně druhé?

Je proto zcela nepochopitelné, že správní rada německo-českého Fondu budoucnosti před několika dny na svém posledním zasedání vůbec neprojednala jeden z námi podaných odpovídajících požadavků. Příčinou byla zřejmě jasná prohlášení českého – a jen nerad to říkám – i německého ministerstva zahraničí, která náš požadavek označila za „nepřijatelný“. Přitom šokující byl zejména postoj německého ministerstva zahraničí… Jmenovitě toto ještě před několika měsíci tento požadavek doporučovalo.

Nicméně jsem si jist, že oprávněné požadavky našeho krajanského sdružení, tak jak už je po léta prosazujeme, i mými následníky budou dále prosazovány, a to zejména:

- bezprostřední rozhovory mezi postiženými,

- naprosté a jednoznačné odsouzení vyhnání jakožto takového,

- zrušení protiprávních Benešových dekretů, které postihují sudetské Němce, a zrušení tzv. zákona o amnestii,

- uznání práva na vlast, včetně práva na návrat a na přiměřené odškodnění.

Na konci mé činnosti jako mluvčího mě naplňuje zadostiučiněním to, že společně s mnoha přáteli z landsmanšaftu a z mnoha jiných sudetoněmeckých organizací se nám podařilo to, že také v posledních 18 letech se udržela pohromadě naše těžce zkoušená národnostní skupina, dále že se nám podařilo formulovat jasně naše představy, vystupovat vždy otevřeně, zřetelně a v duchu usmíření, právě tak jako vysokým počtem našich dlouholetých aktivit přispět k tomu, že se současně s nástupem světových politických změn zásadně změnily i perspektivy naší národnostní skupiny.

I tak jsem dobré mysli, přestože nyní je pro nás nejistá situace; v letech, která přijdou, ještě můžeme zažít rozhodné obraty v poměru mezi sudetskými Němci a Čechy.

Pochopil jsem svoji úlohu také jako svůj samozřejmý závazek vůči četným generacím, které před námi v naší vlasti žily a působily, tam poznaly radost i utrpení, a které odpočívají v rodné půdě. Proto jsem se zařadil k velkým tradicím svých předchůdců, jako byl dr. Rudolf Lochman von Auen, dr. Hans Christoph Seebohm a dr. Walter Becher.“

Z projevu dr. Edmunda Stoibera, bavorského ministerského předsedy

Tento 51. sudetoněmecký den v roce milénia 2000 představuje obrat v dějinném vývoji národní skupiny. Ve štafetovém běhu jejího dějinného vývoje bude dnes vedení Franzem Neubauerem předáno Johannu Böhmovi. Osmnáct let byl F. Neubauer jejím mluvčím. 18 let to už je éra! Během jeho působení ve funkci nastal epochální zvrat v Evropě. Tato změna poprvé dala možnost porozumění jak sudetským Němcům, tak Čechům, možnost jejich vzájemného se přiblížení. Sudetským Němcům bylo umožněno setkání s vlastí a v ní žijícími lidmi, se starosty, zemskými rady a faráři, a toho bylo také velmi intenzivně využito. V minulých letech udělali sudetští Němci opravdu velmi mnoho pro svoji vlast. Renovovali kostely, znovu upravili hřbitovy, hledali a nalezli partnery k jednání. Velká angažovanost v minulých letech ukazuje, jak úzce a s jakou láskou jsou sudetští Němci stále spojeni se svou starou vlastí. Oni skutečně pracovali na tom, aby rozlomili ledy, které se nahromadily působením nacistických zločinů, vyhnáním a čtyřicetiletou studenou válkou. Postavili tisíce mostů do staré vlasti.

Ale také mnohé naděje se nesplnily. Ještě po deseti letech po změně situace je cesta k vzájemnému přiblížení i dále namáhavá a kamenitá. Ani Ty, Franzi Neubauere, jsi v této době nebyl ušetřen četných zklamání. Ale důležité pro tebe bylo vždy jedno: pevná jednota sudetoněmecké národnostní skupiny! Já si myslím, že ty můžeš na dnešním dnu se zadostiučiněním potvrdit: sudetoněmecká národní skupina žije a zůstala jednotná. Bylo možno sudetské Němce vyhnat, bylo možné je rozprášit po Německu a Rakousku, ale nebylo možné zlomit vůli této skupiny v tom, aby nezůstala pohromadě. Zůstala věrná své staré vlasti. Sudetští Němci v Německu i v Evropě zůstávají přítomni politicky, personálně i názorově…

A tak mnohý Čech po setkání se sudetskými Němci nabyl jiného názoru, má více pochopení pro jejich utrpení a bezpráví, které jim bylo způsobeno vyhnáním. Něco se pohnulo u občanů v sousední zemi. Média, intelektuálové, vědci, studenti i komunální politici se více otevřeli sudetským Němcům a jejich historii. Sám jsem to zažil a sledoval, když před nějakou dobou jsem ve státní kanceláři diskutoval s českými žáky, kteří byli hosty ve školním roce v Bavorsku. Tito mladí Češi vidí Německo a Bavorsko zcela otevřeně a bez předsudků.

Krátce před sudetoněmeckým dnem český politolog na Karlově univerzitě a bývalý vládní poradce Bohumil Doležal vystoupil se skutečně pozoruhodným podnětem, aby se v České republice zřídil fond pro usmíření vyhnaných sudetských Němců. To ukazuje, že i v českém veřejném životě jsou diskutovány sudetoněmecké otázky. Ukazuje se také, že tvoje věcná, uvážlivá a přitom pevná pohotovost v zastupování sudetoněmeckých požadavků byla postupně stále více přijímána v sousední zemi. Občanky a občané v České republice si nyní dělají starosti o budoucnost své země, jak se dostane do Evropy a jak se bude moci zbavit neblahého dědictví minulosti. Milý Franzi Neubauere, již sedm let jsem ochráncem sudetských Němců. Již sedm let spolu úzce spolupracujeme. Jako váš ochránce a bavorský ministerský předseda ti děkuji za všechny dobré projevy a rady. A na tomto místě chci říci: jsem hrdý na to, že sudetští Němci mají plnou důvěru v bavorské státní zřízení, důvěru ve svou ochranitelskou zemi. Při tomto předávání funkcí mezi bývalým a novým mluvčím chci ujistit, že bavorský stát bude pevně stát při čtvrtém kmeni v Bavorsku. Co znamená čtvrtý kmen pro Bavorsko, jakou roli zde hraje, to už jsem podrobně vysvětlil státnímu prezidentovi Havlovi v Řezně. Do budoucna přeji ti hodně zdraví a vše nejlepší. Neexistuje žádná cesta zpátky. Jako čestný předseda krajanského sdružení budeš vždy tázán o radu.

Vedení štábu přejímá Johann Böhm. Pochází z Chebska, je jedním z nejzkušenějších politiků v Bavorsku. Byl vedoucím státní kanceláře, když se jednalo o německo-československou smlouvu z r. 1992. Zastupoval Bavorsko u Evropské unie a tak zná i evropskou scénu. A k tomu zastává i druhý nejvyšší politický úřad v Bavorsku…

Jsi osobnost v jasném postavení, s pevnými křesťansko-sociálními kořeny a zavázaná k lidskému vyrovnání…

I Bernd Posselt přejímá svůj díl zodpovědnosti jako předseda krajanského sdružení. S Berndem Posseltem nastupuje po generaci, která vše prožila, nová generace, která vše teprve poznává. Tato změna prostě nastává v mnoha sdruženích. Ale právě tento hladký přechod od Franze Neubauera na Bernda Posselta ukazuje: sudetoněmecké požadavky, nebyly vyrovnány v průběhu doby. Ti, kteří se domnívali, že to bude otázka jedné generace, se zmýlili. V Berndu Posseltovi volili do vedení krajanského sdružení zkušeného evropského politika. A právě v budoucnu Evropa a Evropský parlament budou vždy žádat odpovědi na své otevřené otázky.

Nastupuje nová směna, ale otevřené otázky jsou stále stejné. A řešení těchto otázek je stále naléhavější. Domnívám se, že naléhavější jsou proto, že ti, kteří museli sami prožít utrpení a válečné bezpráví a kteří byli postiženi vyhnáním, stále usilují o vyléčení z těchto ran. To je přece historická a lidská nutnost ve sjednocené Evropě. Také tím je to více nutné, že Evropa se mění a stojí před svým rozšířením na východ. Před svým rozšířením potřebuje tato Evropa plné porozumění mezi svými národy a lidmi, potřebuje dobré sousedské vztahy mezi všemi státy…

A jedině tak je konečně možno rozvinout Evropu jako jednotné majetkové a právní společenství. Přitěžující otevřené otázky nesmějí proto v evropském prostoru jednoduše zůstat stát. Je třeba chtít mírovou budoucnost a zasadit se o toto řešení.

Jednou z těchto otevřených otázek jsou Benešovy dekrety, a to zejména ty, které se týkají vyhnání, vyvlastnění a diskriminace sudetských Němců a Maďarů. Nechceme zapomenout na utrpení a bezpráví, které museli Maďaři vytrpět v Československu po roce 1945. Podle těchto dekretů byli vyvlastněni a vyhnáni lidé, protože patřili k určité národnostní skupině. Proto tyto dekrety a zákony jednoznačně odporují předpisům o právech národů a jsou diskriminující. Nezapadají do Evropy 21. století. Jestliže tak tomu je podle prohlášení ministerstva zahraničí, proč nevyvine tlak ministr zahraničí Joschka Fischer a spolkový kancléř Schröder na to, aby ze světa byly odstraněny takové dekrety?

Považuji za pobuřující to, že německý spolkový kancléř není schopen hájit oprávněné požadavky těch, kteří byli vyhnáni z vlasti. V březnu minulého roku při návštěvě českého ministerského předsedy Zemana prohlásil, že „vyhnání je uzavřenou historickou epochou“. S podobnými bezobsažnými slovy se spolkový kancléř vyjádřil i při návštěvě státního prezidenta Havla. A nyní také před dvěma dny místopředsedkyně Spolkového sněmu, paní Antja Vollmerová, ještě jednou výrazně zdůraznila, když řekla: ´Toto téma náleží do muzea německých dějin.´

Tady nelze pozorovat ani nejmenší známky historického sebevědomí, žádnou schopnost se vcítit a žádný smysl pro spravedlnost. To jsou tvrdé rány do obličeje milionů lidí, kteří prožili a protrpěli vyhnání. Schröder a Vollmerová dělají za osudem milionů lidí vyhnaných z vlasti tlustou čáru. Před dějinami se ale nesmí a nemůže ustupovat. To známe my, Němci, z vlastní zkušenosti nejlépe. Německý spolkový kancléř má hájit požadavky nejen celého německého národa, ale zejména také těch, kteří byli vyhnáni z vlasti. To je jeho úkolem a povinností!

Při návštěvě českého státního prezidenta Havla jsem zřetelně položil tyto otázky. V Řeznu jsem vlastními slovy zdůraznil: ´Evropa je nejenom společenství hospodářské a obchodní, ale také společenství právní a hodnotové. Proto trvám na tom, že český národ na cestě ke vstupu do Evropské unie se musí sám odtrhnout od protinárodnostních a protiprávních dekretů a zákonů, které jsou jen výrazem jeho nešťastné minulosti.´

Je již pozoruhodné to, že Havel při své návštěvě Německa přišel do Bavorska, to je do země, která je ochrannou zemí sudetských Němců. Bylo to jeho výslovné přání. Mohl si myslet, že tady mnoho věcí vidíme a říkáme jinak než v Berlíně. Byl naprosto připraven na to, že v Regensburku (Řeznu) se bude mluvit o problematice vyhnání.

Vláda Spolkové republiky bohužel k této otázce mlčela. Při návštěvě českého státního prezidenta se od ní neslyšelo ani slovo o Benešových dekretech. Sudetští Němci a ti, kteří byli vyhnáni z vlasti, musí s hořkostí vzít na vědomí, že rudozelená spolková vláda neprosazuje jejich oprávněné požadavky. Také záležitost vyhnání patří k projednávání německo-českých vztahů a nesmí být vypuštěna, patří na stůl.

V Regensburku se ukázalo: Kdo čestně usiluje o porozumění, aniž by něco přikrašloval nebo potlačoval, je nakonec otevřenějším a čestnějším partnerem než ten, který chce minulost jednoduše strčit pod koberec. Domnívám se, že toto také postupně a stále více poznávají občané v České republice. V českém tisku byl každopádně den v Regensburku kladně přijat a byla o něm podána podrobná zpráva. Především se z mé řeči citovaly zrovna pasáže o Benešových dekretech.

Myslím si také, že není náhodou, že český prezident Havel při diskusi se studenty v Regensburgu ještě několikrát výslovně odsoudil vyhnání sudetských Němců. Tato slova jsem na závěr jeho návštěvy slyšeli velmi rádi nejen my, ale i sudetští Němci. Bohužel sama slova, i když mohou být jakkoliv cenná, nemohou nahradit jednání v české politice.

Sudetští Němci pocházejí ze země, která je srdcem Evropy. Jejich vlastí jsou evropské prahory. Čechy jsou integrální součástí Evropy. Vzdor svému vyhnání jsou to zrovna sudetští Němci, kteří dík dlouholetým společným dějinám jsou přirozenými zastánci vstupu i jejich vlasti do EU, určitě více než Portugalci nebo Řekové. Pro nás je vstup České republiky do EU příkazem historického a politického uvědomění.

Tato Evropská unie je považována za společenství hodnot. Proto byla v r. 1993 v Kodani určena příslušná měřítka a kritéria. Při stanovení těchto kritérií se nejedna o „monetiku, ale o etiku“, abychom dobře pochopili jedno slovo arcibiskupa Nosola z Oppelu, které použil nedávno v tiskovém klubu v Mnichově. Demokratický a státně právní pořádek, lidská práva a ochrana menšin jsou a zůstávají tímto měřítkem. A tady říkám zcela jasně: Benešovy dekrety jsou neslučitelné se státoprávním evropským pořádkem. EU nemůže vlastně trpět a legalizovat něco, co je jasně proti národnostním zákonům.

Také Evropský parlament vyzval českou vládu, „aby zrušila dosud trvající zákony a dekrety z r. 1945 a 1946, pokud se vztahují na vyhnání jednotlivých národnostních skupin z bývalého Československa“. To jsou jasná slova a zde bude Bernd Posselt na tom přirozeně trvat.

Také bavorský zemský sněm a rakouská Národní rada ukázaly jasně svůj postoj vůči dekretům. Oba tyto parlamenty stanovily jejich neslučitelnost s kritérií z Kodaně. Benešovy dekrety nejsou žádným bilaterálním problémem, jsou problémem celoevropským.

Frakce Spolkového sněmu CDU/CSU podaly nyní sněmu podobný návrh. Minulý pátek v debatě o tom opět ukázal jasně zamítavý postoj spolkové vlády k vyhnání. Náš požadavek byl odložen, ačkoliv v něm stojí totéž, na čem se již usnesl Evropský parlament a rakouská Národní rada. Spolková vláda přesto smetla ještě jednou ze stolu oprávněné požadavky těch, kteří byli vyhnáni z vlasti. To není obhajoba zájmů, na kterou mají u spolkového kancléře oprávněný nárok. Ten se zde měl na to orientovat podle své rakouské sesterské strany…

A v této souvislosti nejde vůbec dohromady, abychom plísnili naše sousedy z Rakouska za porušení „evropské hodnoty“, dávali je do klatby a při Havlově návštěvě se současně mlčky odtahovali od Benešových dekretů. Je přece jenom skandální tato dvojí morálka, která přináší jen škodu evropské ideji a řádu hodnot. Kde porušilo Rakousko práva EU nebo kodaňská kritéria? Kde jsou v Rakousku dekrety odporující národnostním právům?...

V Evropské unii proběhla diskuse o Evropské chartě o základních lidských právech. Pro bavorské státní zřízení bylo od počátku samozřejmé, že dojde k projednávání zákazu vyhnání a práva na vlast. Evropa se musí jasně přihlásit k právu na vlast už s ohledem na dějiny 20. století se strašnými vyhnáními obyvatelstva a také s ohledem na poslední události na Balkáně… Právo na vlast zahrnuje v sobě právo žít ve vlasti svého původu a do ní se také moci vrátit. Přitom všichni dobře víme, že po 55 letech vyhnání již nemůže nikoho ohrozit… Ale právo na vlast v Chartě EU by bylo signálem pro další humánní vývoj národnostních práv.

A nic jiného neprosazuje také motto letošního sudetoněmeckého dne: „Vyhnání dát na celém světě do klatby.“ Poučení, které z práva na vlast vyplývá: „Etnické čistky nesmějí přinášet výhody!“ Byla to americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová, která jasně v časopisu Welt z 23. března 2000 k válce v Kosovu napsala: „Můžeme rozhlásit plnomocnou zprávu, že etnické čistky jsou nejenom zločinem, ale že jsou i nesmyslné, protože ti, kteří je provádějí, upadnou do izolace a opovržení. Toto pronesla Madeleine Albrightová tak jasně, že není třeba si již nic jiného přát. Právě toto poselství musí vyjít z Evropy. Proto právo na vlast patří mezi základní práva EU.

A proto také, paní Steibachová, je třeba přivítat myšlenku „Svazu vyhnanců“ a v Berlíně zřídit „Centrum proti vyhnání“. Při naší rozmluvě jsem vám podrobně vysvětlil základní připravenost Bavorska na tom spolupracovat. Ale právě tady je dotaz na spolkovou vládu, protože ona bude muset ukázat, jak se vyrovnává se vzpomínkou na vyhnání. Z našeho národa tím bylo postiženo 15 milionů lidí a 2 miliony lidí přišlo o život. To byl nesmírně hluboký řez v dějinách Německa…

Po hrůzách druhé světové války v Evropě byli vyhnanci z vlasti první, kteří vystoupili proti. Jejich Charta ze srpna 1950 bude letos již 50 let stará. Charta je nesena v evropském duchu, žádá, aby byla vytvořena jednotná Evropa bez násilí a zcela rovnoprávná. Charta je vysoce odpovědným dokumentem na evropské úrovni. Charta udělala z vyhnanců stavitele Evropy. Podle našeho všeobecného názoru by se na budování domu Evropy měli podílet zejména ti, kteří na svém vlastním těle zažili nelidskosti 20. století. Vytvořit z postižených budovatele, to posiluje proces vzájemného porozumění, to jej pohání dopředu.

S Diskusním fórem a Fondem budoucnosti se vytvořila dvě německo-česká grémia, v nichž jsou zastoupeni sudetští Němci. Ale i v dobách mezi schůzemi fóra může docházet k setkáním na vysoké úrovni. To je možné tak: Například naši přátelé Neubauer a Posselt byli přítomni v Řezně při návštěvě prezidenta Havla. Posselt se sešel s Havlem ještě ve Štrasburku. Již léta Ackermann-Gemeinde se zúčastňuje konferencí v Jihlavě s českými politiky z různých stran. Před několika málo týdny se vedení sudetoněmecké rady zúčastnilo ve státní kanceláři setkání s tehdejším zástupcem ministra zahraničí Pickem. Toto jsou malé krůčky dopředu. Tyto vytvářejí důvěru a důvěra je předpokladem pro porozumění.

Ale k přímému vyjednávacímu dialogu dosud nedošlo. Jednoduše k němu asi nedojde v Evropě v roce 2000.

Dobré sousedské vztahy v Evropě – to znamená dialog, a to s volenými zástupci sudetských Němců. Ti mají legitimaci k tomu, aby mluvili za sudetské Němce. To jsem také ostatně zřetelně doporučil spolkové vládě, aby se, pokud to půjde, nově obsadilo fórum mluvčích. Srdečně se na to těšíme a i všichni sudetští Němci, kteří budou povoláni do nového fóra mluvčích. Ale musí si také Berlín udělat jasno v tom, že je jediným dobrým demokratickým způsobem to, aby byli povoláni ti, kteří mají od sudetských Němců mandát a tím i důvěru…

Svého času ve Vilshofenu v Bavorsku spolkový kancléř otevřeně hrozil, že těm, kteří nebudou ochotni s tím souhlasit, dá kameny místo chleba. Právě tak se vede sudetským Němcům.

Před dvěma týdny byli náhle sudetští Němci na titulních stránkách některých novin. Co se stalo? Sudetští němci se snažili podat Fondu budoucnosti požadavek, aby se dostalo odškodnění těm sudetským Němcům, kteří obzvlášť těžce byli postiženi vyhnáním a nucenou prací v českých táborech, dolech nebo továrnách, mělo by se jim dostat gesta uznání. Nejedná se o reparace, jak bylo mnohokrát psáno. Mělo by to být částka asi 58 milionů DM. Jedná se o mnohem více: o uznání utrpení, o humánní gesto.

Nyní došlo k velkému rozruchu v některých novinách. Co všechno nebylo sudetským Němcům předhazováno: byla tu řeč o „střelných zbraních“, o „strašlivých požadavcích“, o „zúčtování“ a o „požadavcích z minulosti“. Paní Antje Vollmerová, místopředsedkyně Spolkového sněmu, mluvila dokonce o „neuvěřitelné roztržce“. Svou nezodpovědnou mobilizací proti tomuto návrhu masivně uškodila požadavkům usmíření. Před lety si jen stěžovala, že Zelení jsou znevýhodňováni proti utrpení těch, kteří byli vyhnáni. V těchto dnech a týdnech nyní ukázala, jakou cenu měly její tehdejší výpovědi. Kdo odpírá příslušná humánní gesta lidem, kteří na základě své národní příslušnosti museli sami vytrpět nejtěžší bezpráví, ten se jasně velmi málo stará o osud těch, kteří byli vyhnáni z vlasti a o vzájemné porozumění mezi sudetskými Němci a Čechy…

Proč toto pobouření v širokém veřejném mínění? Dotýká se vždy nějakého tabu, když nazýváme utrpení utrpením, bezpráví bezprávím, porušování lidských práv porušováním lidských práv a oběť objetí? Lze jenom ocenit, když se mezi oběťmi nedělají žádné etnické rozdíly, neklasifikují se, ale každý člověk se posuzuje individuálně na jeho osobní cestě bolesti. Když se to vidí jinak, rychle se lze dostat do kolektivních kategorií provinění. Ale musíme už konečně přestat s tím, abychom mysleli na takové kategorie. Ale ani všichni Němci a sudetští Němci nebyli nacistickými zločinci, stejně tak jako všichni Slováci, Poláci nebo Češi nepatřili mezi ty, kteří vyháněli. Z pravdy dějin je ale známo, že jeden zločin byl vyrovnán jiným zločinem, ale že jedno bezpráví nemůže být nikdy napraveno jiným bezprávím. Jedno bezpráví může být postaveno proti druhému bezpráví, ale nikdy nemohou být spolu srovnávána. Každé bezpráví stojí samo o sobě.

Je dobře známo, že utrpení Němců z východu je stále ještě tabuizováno. Tady byly na německých ženách, mužích a dětech spáchány strašné zločiny proti lidskosti. Ale zveřejnění těchto zločinných skutků spadá stále ještě pod zákaz zveřejňování a pojmenovávání. To považuji již za překonané. Mohu dostatečně dobře cítit, co dráždí mnohé Němce, když vidí, že míra utrpení je měřena dvojím metrem. Vyhnání mnoha milionů Němců, ohromné ztráty na majetku a nucená práce Němců, ať již těch deportovaných nebo vyhnaných ještě před opuštěním jejich vlasti, nebo jako válečných zajatců, to je rovněž těžké porušení lidských práv. Také tito lidé mají nárok na uznání jejich bezměrného utrpení, které jim bylo způsobeno…

Prošel jsem celý návrh sudetských Němců od začátku až do konce. Považuji jej za oprávněný. V tomto návrhu se skutečně nejedná o zpětné nabytí majetku nebo vyrovnání, ale mnohem více o projevy uznání a ocenění jejich obzvlášť těžkého osudu po válce. Kdo něco takového zavrhuje, ten uráží postižené sudetské Němce. Taková gesta by měla vést k uvolnění, vytvářet mosty a vést k usmíření. Velmi doufám, že zde ještě nepadlo poslední slovo.

Přitom je třeba výrazně se zmínit o tom, že to byli vždy sudetští Němci, kteří požadovali odškodnění českých obětí nacismu a nuceného nasazení.

Podíváme se v tomto roce milénia na tisícileté dějiny a kulturu Německa v jeho části dále na východ od Odry a Nisy a na východ od Českého a Vídeňského lesa. Před několika týdny byl spolkový kancléř po stopách císaře Otty III. v Gnesenu. Maďaři slaví svatého Štěpána, který před 1000 lety přijal křesťanství z Pasova. Je to bohaté a mnohočetné kulturní území, které se rozprostírá od Baltického moře na severu až k oblouku Karpat a k Volze. V této krajině zanechala nezapomenutelné stopy. Abychom toto uchovali v paměti našeho národa, to je také požadavek spolkového zákona o vyhnání.

Je třeba si představit ten rozsáhlý geografický prostor. Za tím účelem byly v r. 1992 ve Spolkové republice po třináctileté sociálně-liberální koalici uvolněny ubohé 4 miliony DM. V kulturním státu by to bylo nedůstojné. Za Kohlovy vlády byly pak tyto prostředky zvýšeny na 46 milionů. Ale už jenom po dvou letech červeno-zelené vlády je to jen trochu nad 39 milionů DM. Státní ministr Neumann pak tuto částku nejenom snižuje, ale také rozbijí struktury mnohostranně rozsáhlé práce…

Německé dějiny a kultura na východě nejsou v dějinách žádnou poznámkou pod čarou, nýbrž jsou integrální součástí německých a evropských dějin. Musí se s nimi zacházet také tak, jak je to důstojné kulturního státu. Lidé žijí v regionálních identitách. To platí pro Bavorsko a právě tak pro Švábsko, Franky, sudetské Němce, východní Prusko, Pomořany nebo Sedmihradsko, abych vyjmenoval několik regionů. To odpovídá vlastnímu pojetí, jak je podávají německé dějiny s jejich územní mnohostranností. K tomu se připojil zásadně nesprávný dodatek, aby se centralizovala kulturní práce a k tomu ještě snaha považovat regionální mnohostrannost výlučně za finanční zatížení a ne jako obohacení… Sudetští Němci obohatili Bavorsko nejenom hospodářsky, ale i kulturně. Ve stejném měřítku to platí pro všechny ostatní vyhnance, kteří přišli do Bavorska. My v Bavorsku se staráme, abychom jejich kulturní dědictví dále pěstovali a uchovávali.

V listopadu jsme v Norimberku pro Bavorsko zřídili centrální pomník: „Útěk, vyhnání, integrace“.Na začátku tohoto sudetoněmeckého dne tam sudetští Němci položili věnec na památku obětem vyhnání. Snad tam také někdy položí věnec český státní prezident. V červnu loňského roku jsme ve státní kanceláři umístili desku, která připomíná tragedií útěku a vyhnání a namáhavou práci spojenou s budováním. Snažíme se, aby dějiny a kultura Němců na východě byly na bavorských školách a univerzitách pevnou součástí vyučování, nauky a výzkumu. My v Bavorsku nijak nesnižujeme naši výpomoc kulturní práci těch, kteří byli vyhnáni z vlasti. Oni zase dobře vědí, že kulturní stát jako Bavorsko se zde ukazuje jako příklad. Tak to také zůstane.

Přicházející dekáda má určitě rozhodující význam pro požadavky sudetských Němců. Před deseti lety došlo k pádu železné opony mezi Bavorským lesem a Šumavou. Dnes se na bavorsko-české hranici nachází Euroregion Egrensis a Euroregion Bavorský les- Šumava. Již deset let tu působí úspěšně bavorsko-česká pracovní skupina.

Nynější starosta z Brna přichází na setkání brněnských rodáků do švábského Gmündu. To jsou setkání, která před deseti lety nebyla myslitelná…

Česká republika se mezitím stala našim partnerem v NATO. Společně zajišťujeme bezpečnost v Evropě. Společně jsme bojovali proti etnickým čistkám v Kosovu. V uplynulých deseti letech se opravdu hodně změnilo. A přece: jak spolkový prezident Rau řekl při návštěvě prezidenta Havla, ještě zdaleka nestojíme na konci vzájemného porozumění, zatím jsme stále někde na začátku. Věci by se měly čestně označovat pravými jmény a nikoliv je přikrašlovat. Nepochybně jsme hodně postoupili. Ale před námi leží ještě značný úsek cesty, než dospějeme k porozumění mezi sudetskými Němci a Čechy.

V následujících deseti letech dojde ke vstupu České republiky a tím i vaší staré vlasti do EU. Do té doby by měla být z cesty odklizena veškerá přítěž z minulosti, nejlépe společnou prací sudetských Němců a Čechů. Spoléhám na to, že toto učiní čeští občané a čeští politici z vlastního rozhodnutí a poznání. To nejlépe a trvanlivě vyléčí všechny rány.

Chceme společně dále pracovat na tomto procesu vzájemného porozumění – rozvážně, připraveni k diskusi, ale pevně na svém stanovisku a věrni svým zásadám. To je poselství z tohoto sudetoněmeckého dne a doufám, že média o tom podají pravdivou a nezkreslenou zprávu.

Dobrou spolupráci přeji novému vedení – Johannu Böhmovi a Berndu Posseltovi. Přeji jim mnoho společných úspěšných zákroků, které by vedly k úspěchu…“.

Z projevu Johanna Böhma, mluvčího sudetských Němců a předsedy bavorského parlamentu

„… Politici, publicisté a jiní lidé, kteří chtějí mít velkorysé, mírumilovné lidi, říkají:´Už přes padesát let je naše vlast ztracena, přes 50 let je ztracen náš majetek. Aby byl klid, všeho se zřekneme.´ Tyto názory znějí z úst ministrů, poslanců a publicistů, lidí, kteří nepocházejí z Čech, Moravy, z Východního Pruska a ze Slezska, kteří neztratili ani vlast, ani majetek. Předpokládají, že je možno zříci se něčeho, co je nic nestojí, protože zaplatit za to musí jiní – ti vyhnaní, ti vyvlastnění.

To je svérázný výklad spravedlnosti, to je divné rozdělení zodpovědnosti: oni sami se zříkají a ti druzí mají za to zaplatit. To nemá se spravedlností nic společného, to je však pouze u nás, v Německu.

Vyhnaní, ukřivdění tomu nerozumějí. Právem říkají: ´ Říká-li to někdo, rozhodl se sám – a zříká-li se někdo – a bylo by to nemálo lidí – pak by měl mít právo prohlašovat to sám.´

Kdo má smysl pro právo, musí rozumět tomu, že vyhnaní považují za právní nedostatek, staví-li se do pozice mluvčích ti, kdož nebyli postiženi, jde-li o záležitosti vyhnaných a vyvlastněných. To vyhnaní jsou postiženi. Jim byla vzata vlast, oni byli vyhnáni ze svého majetku. Vlast, právo na ni, to je právo individuální, to se týká jednotlivých osob. Majetek, to je rovněž právo, které se týká jednotlivých konkrétních osob. Jde-li o tato individuální práva, mají se ptát toho, komu tato práva patří. S ním je třeba mluvit. Jedině on může těmito právy disponovat. O vlasti a o majetku sudetských Němců musí být proto jednáno právě s nimi. Česká vláda prohlašuje: ´Se sudetskými Němci nejednáme. Vláda nejedná se spolkem jako je SDL – jedná pouze s vládami.´To je obrat k otázce prestiže, ke stínovým argumentům. Když vláda vyvlastní občana, protože potřebuje jeho pozemek pro stavbu silnice, musí samozřejmě jednat s tímto občanem. Státy jednají s jinými státy pouze tehdy, jde-li o záležitosti týkající se státu – např. jde-li o určení státní hranice anebo o reparace.

Právo na vlast není právo státní, nýbrž individuální, musí tedy česká vláda jednat s majiteli těchto práv, se sudetskými Němci. To je tím více na místě, protože tito lidé byli původně českými občany.

Protože se sudetským Němcům toto právo upírá, nezbývá jim žádná možnost svá práva předkládat anebo také jednat o eventuálních pokusech…

A to má být spolek, s nímž česká vláda nemůže jednat? A to v situaci, kdy je jiná, bavorská vláda vzala pod ochranu? Ve prospěch této skupiny pracovali mnozí; mnozí pro ni prolévali krev svého srdce. K této skupině se hlásí i mnozí z jejího okolí. V této skupině je i premiér dr. Stoiber a jeho vláda.

Za tuto skupinu bojoval v přední linii 18 let Franz Neubauer. Milý Franzi, dlouhotrvající potlesk ti potvrdil, jakou důvěru jsi si ze těchto 18 let získal v čele sudetoněmecké národní skupiny. Podařilo se ti v těchto politicky těžkých dobách udržet nejen tuto skupinu celistvou, ale ochránit ji před jakýmkoliv projevem rezignace. Kromě toho se ti podařilo – což je tvou největší zásluhou – udržet proti obrovskému odporu ze všech stran – přes půl století, že sudetoněmecká otázka zůstala otevřena. Zdůrazňuji – otevřena politicky, přestože existuje ještě mnoho jiných, stejně závažných otázek, po nichž dnes ani pes neštěkne.

To je opravdu mimořádné úsilí, vezmeme-li v úvahu, s jakým politickým odporem jsem se setkávali ve vlastní zemi. Naše cíle jsou totiž z hlediska mezinárodního práva takové, že proti nim nelze nic namítat, i když zdaleka nemají takovou podporu od naší vlastní německé vlády a mnoha masových sdělovacích prostředků, jak by si zasloužily. Sudetoněmecká otázka ještě není odložena ad akta…

Před několika měsíci napsal německý novinář, že na německo-český poměr vrhá stín nejen sudetoněmecká otázka, nýbrž že je tím přímo zahlcen. Tento novinář to zřejmě konstatoval se zřejmou lítostí, ale také s určitým respektem pro neústupnost a tvrdohlavost naší národní skupiny. Milý Franzi, že je tomu tak i dnes, to je tvoje veliká zásluha, tvoje a mnoha dalších příslušníků i přátel naší národní skupiny. Věděl jsi vždy, že se svou prací pro sudetské Němce jsi příkladem pro mnoho jiných národních skupin, kterým byla uloupena vlast i majetek. Tvou hnací silou nebyl jen zájem sudetských Němců, chtěl jsi zabránit tomu, aby bylo do budoucna z politických prostředků vyloučeno vyhnání…

Tvá práce nám však ukázala na několik důležitých věcí – jak budeme po této cestě kráčet dál a jak nakonec – a já říkám že i boží pomocí – dosáhneme úspěchu a konečně i spravedlnosti pro naši národní skupinu.

Nemíním dnes rozvíjet celou šíři sudetoněmecké otázky. Chci poukázat na tři důležité aspekty. První bod se týká obou grémií, zřízených v souvislosti s německo-českou deklarací: tzv. Fondu budoucnosti a Diskusního fóra.

V minulých dnech vyvolalo značný rozruch hlášení, že SdL vyžaduje odškodnění pro sudetoněmecké oběti českého násilí. Šlo o návrh SdL na malý projekt v rámci Fondu budoucnosti. Požadujeme, aby nebyly odškodněny pouze oběti nacistických zločinů, ale také ti, kdož trpěli při vyhánění. Neptáme se na pachatele a jejich individuální provinění. Chceme se na tuto otázku dívat z hlediska obětí, aby se pomohlo těm, kdož nejvíce trpěli. Chceme právo pro oběti…

Tento návrh SdL se týká pouze asi 2000 případů, a to je asi vždy jeden z tisíce sudetských Němců. Jde skutečně o symbolickou výpomoc. Pokládáme tento projekt za absolutní minimum, kdy by bylo zdůrazněno, jak bylo s Němci po válce špatně zacházeno. Nejde totiž o to, že by měli týraní Němci mlčet a týraní Češi být litováni. Tento názor zastávají i mnozí čeští publicisté. Tím více litujeme, že byl tento týden tento návrh – doufejme, že prozatím – zamítnut. Hrál zde důležitou úlohu vliv ministra zahraničních věcí Fischera. Málokdy dokázala takto německá vláda, že bezvýhradně odmítá a z politického hlediska potírá nároky vyhnaných. Přitom ministr přísahal, že bude hájit práva německého národa. Některé německé noviny, zvláště Süddeutsche Zeitung a Hamburger Zeit, pokládají předkládání těchto požadavků za skandální. A to ne proto, že byl tento požadavek zamítnut a že se do toho vláda skandálně zapletla, ale že jsme se vůbec rozhodli tento návrh předložit. Kdyby byl některý z těchto komentátorů v brněnském pochodu smrti nebo kopal v jáchymovských uranových dolech, mluvil by jinak. Dámy a pánové, kdo dělá rozdíly mezi oběťmi, kdo jednu kategorii vylučuje z procesu usmíření, ztotožňuje se s pachateli. Kde není oběť, tam není pachatel, kde není mrtvola, není ani vražda. Nejsou-li tu německé oběti, nelze zřejmě nikoho pokládat za pachatele. Tak nelze uvažovat. Je třeba upozorňovat na to, že 85% prostředků ve Fondu budoucnosti jsou peníze od německých daňových poplatníků, proto bychom neměli německé oběti opomíjet…

Kromě tohoto Fondu budoucnosti vzniklo německo-české Diskusní fórum, druhé grémium, zřízené na základě německo-české deklarace z r. 1997, v němž působí rovněž sudetští Němci. Toto fórum vytvořila tehdejší vláda – Kohl-Kinkel – jako náhradu za bezprostřední dialog mezi Čechy a sudetskými Němci; k tomu však není od roku 1991 česká vláda ochotna. Tenkrát bylo důležité a nutné, aby byl SdL byl v tomto grémiu přiměřeně zastoupen. To bylo pro novou rudo-zelenou vládu příliš. Ohlásila „mírné změny“ v jeho složení. Před několika týdny vylezlo šídlo z pytle – místo dosavadních tří zástupců SdL se bude jednání fóra zúčastňovat pouze jeden. Bohužel zjišťujeme, že máme větší problémy s Berlínem než s Prahou…

Skutečné smířlivé a evropsky zaměřené síly jsou zbaveny odvahy a kompromitovány. Proč však nemůže být v České republice stejný názor na vyhnání a tím i stejné pravé usmíření možné tak, jak tomu bylo v Maďarsku, v Estonsku? Na Slovensku je vývoj mnohem pokročilejší a v Polsku je na dobré cestě. Kdo dnes v Čechách prohlásí, že vyhnání bylo bezprávím a že je třeba zrušit Benešovy dekrety a že je třeba mluvit se sudetskými Němci – a takoví odvážlivci existují – kdo toto v České republice prohlásí, bude obviněn, že je němečtější než německá spolková vláda…

Druhá základní myšlenka obsahuje otázku, co dnes můžeme ještě politicky udělat. Základním bodem je zde vstup České republiky do Evropské unie. Nemusím zde opakovat, že tento vstup rozhodně podporujeme. Vidím v tom pro naši vlast v rámci EU dobrou budoucnost. Často bylo řečeno, že tato EU musí být právní a hodnotovou společností, aby byla stabilní a odolná. Není ve skutečnosti pouze společností měnovou a hospodářskou. Dámy a pánové, nejen z hlediska vyhnaných, kteří stále ještě čekají na spravedlnost, musí to být silná, právní společnost…

Rovněž ochrana menšin není zde rozvinuta a právo na vlast není zaručeno. Na Balkáně už EU právo na vlast vyžaduje – např. pro Chorvaty. Ale zda bude toto právo přijato do základní charty a bude v budoucnu platit pro všechny vyhnance – také pro Němce nebo Italy vyhnané z Istrie, vyhnance z Karélie ve Finsku – to je ještě zcela otevřeno.

Zde bude hrát samozřejmě velikou roli otázka, jak bude EU s těmto zeměmi jednat; se zeměmi, z nichž byli lidé vyhnáni a které se budou chtít stát členy EU. Jednalo se o něm se Slovinskem a rovněž také s Chorvatskem. Samozřejmě, že očekáváme, že k tomu dojde i při jednání s Českou republikou. Nelze říci, že to jsou bilaterální otázky. Anebo: tím se zabývat nebudeme, protože tyto otázky vznikly ještě před platností Římských dohod z roku 1958. To však nelze zaměňovat, následky bezpráví trvají i v přítomnosti, a pokud jde o Slovinsko, tento argument neplatil, říkáme klidně: ´Na tuto výmluvu se nevztahují.´…

Je nutno o Benešových dekretech diskutovat tak, jaké by mělo jejich zrušení důsledky. Mnozí lidé se domnívají, že žádné, protože k vyvlastnění, nucené práci, soudním procesům atd. došlo před desítkami let. Jsou zde však přece jen rozdíly. Některé dekrety vyvolávají bezpráví i v současnosti. V České republice žije asi ještě 100 000 Němců s českým státním občanstvím. Je diskriminující, že ani oni nedostanou zpět svůj majetek, tak jako každý český občan. A tato nespravedlnost je přímým důsledkem Benešových dekretů.

Prezident Havel – i někteří němečtí politikové – zastávají názor, že na základě Benešových dekretů nebude už žádný Němec vyhnán nebo mu nebude vyvlastněn majetek, protože k vyhnání a vyvlastnění došlo již dávno – a v tom to smyslu jsou dekrety již bez právní účinnosti. Zůstávají však platit stále, jsou bezprávím a toto bezpráví nemůže být součástí právního řadu…

Citoval jsem již Havla, kdy řekl, že dekrety již nemají právní platnost. Souhlasí to? Uvedu případ. Jeden můj známý, sudetský Němec, napsal prezidentu Havlovi dopis a sdělil mu, že se zříká svého domu v Aši a žádal ho, aby to vzal na vědomí. Prezident mu odpověděl: ´Nikdo se nemůže zříci toho, co mu nepatří.´ Otázka: proč mu nepatří? Protože stále platí Benešovy dekrety!

Země EU uplatňují nyní ostrou politiku proti Rakousku, protože se domnívají, že se zde projevují nacistické tendence. Uplatňují tvrdá měřítka. EU tedy musí v budoucnu měřit svými vybranými měřítky. Očekáváme, že bude na český otevřený nacionalismus a rasismus v České republice reagováno neméně tak, jako na tyto projevy v Rakousku.

Stále se nám říká, že jakmile ČR vstoupí do EU, bude naše nejdůležitější věc, právo na vlast, konečně naplněno. Pak se bude moci každý znovu usídlit ve svém domově.

Milí krajané, právo na vlast není jen pouhá možnost usadit se, kde si kdo přeje. Kdyby byla právem na vlast pouze možnost usídlit se svobodně, kde si kdo přeje, měl by Čech v Bavorsku stejné právo na vlast jako obyvatelé Chebska na Chebsko! Svoboda usídlit se dle svého přání je krásná věc, ale nemá s právem na vlast moc společného. K tomu patří rovněž právo národnostní menšiny na zahojení dalších ran způsobených vyhnáním. Právo na usídlení vyplývá z práva na sebeurčení přijímajícího státu, právo na vlast oproti tomu vyplývá z práva na sebeurčení vyhnané skupiny národa. To je základní rozdíl a na to musíme klást důraz, má-li mít naše národnostní skupina budoucnost.

Je to potěšitelný a důležitý vývoj, že OSN zaujímá k vyhánění jednoznačné stanovisko. Mezitím existují doklady Spojených národů, v nichž je právo na návrh vyhnaných a tím právo na vlast zcela jasně obsahově popsáno. Cituji: ´Každý člověk má právo svobodně se rozhodnout a bezpečně, důstojně se navrátit do země svého původu… Výkon práva návratu zahrnuje právo obětí na vrácení majetku, o nějž byly během transferu připraveny, a na všechny národnostní a právní předpoklady předpokládané reparace.´

Dámy a pánové, to je zavazující právo národů a toto platí bez omezení v Německu i v České republice. Milý Franzi Neubauere, ty jsi ve svém projevu zdůraznil, že vyhnání Němců byla národní vražda ve smyslu národního práva. Je to pravda, já bych však chtěl poukázat na něco jiného: spolková vláda, především ministr zahraničí, tvrdí stále otevřeněji - už několik měsíců – že dnes sice hromadné vyhánění odporuje lidským právům, ale je nejasné, zda to platilo pro čtyřicátá léta.

To je pro nás důležitý a problematický argument. Můžeme ho však lehce vyvrátit a nesmíme dopustit, aby to spolkové vládě prošlo. V procesu v Norimberku v roce 1946 byla odsouzena řada vysokých funkcionářů-nacistů, odsouzena za vyhnání Poláků z Poznaňska začátkem čtyřicátých let. Tyto rozsudky – s nimiž plně souhlasíme – jsou v souladu s našim dnešním názorem na zákaz vyhánění. V tom jsou právníci – odborníci na mezinárodní právo – již několik desetiletí zcela jednotní.

A tím přecházím ke třetímu bodu. V mnohém musíme začít u sebe. To je to nejbližší. To je to, co můžeme dělat vždy, i kdybychom měli mít podporu z jiné strany větší. Začít sami u sebe. V tom nám nemůže nikdo bránit a bylo to také naše jednání a úsilí, co nám po vyhnání umožnilo začít znovu, nic jiného.

Říkám-li začít sami u sebe, pak si vůbec nemyslím, že by bylo třeba revidovat naše cíle. Naše potřeby, cíle, představy – nehádejme se o slovíčka – se opírají o právo, jsou obsahově promyšlené a politicky zcela na místě.

A přece bychom mohli a měli uvažovat o formulování těchto cílů. Při jedné sudetoněmecko-české slavnosti opětného vysvěcení kláštera v Teplé v roce 1995 obrátil se tehdejší nuncius v Praze Giovanni Coppa na obě strany s výzvou k přímému dialogu, k rezignaci na stará národní nepřátelství a ke snaze zahojit rány jím způsobené. Během bezprostředního rozhovoru by pak bylo nutné vyslechnout oprávněné požadavky obou stran. Uplatňovaly by se ovšem pouze požadavky takové, které berou ohled na prospěch obou stran i Evropy.

Milí krajané, to jsou moudrá slova. Myslím, že my, sudetští Němci, můžeme o sobě říci, že naše požadavky jsou v souladu s těmito vysokými měřítky. Přesto se ptáme: ´Formulujeme své cíle vždy tak jasně a jednoznačně, aby nikdo, kdo má dobrou vůli, nemohl prohlásit, že tomu tak není. A formujeme své cíle vždy tak jasně a jednoznačně, aby každý okamžitě viděl, co chceme a co ne?´

To vyžaduje politická moudrost, nebo alespoň snaha o ni. Jako sudetští Němci nemáme žádné mocenské prostředky – jsem na tom jako papež, ten rovněž nemá žádné divize. Prosazovat můžeme jen to, co bude prospívat oběma, čili to, čemu nemůže žádný člověk dobré vůle odporovat, ať je to Čech, sudetský Němec nebo nestraník.

Domnívám se, že bychom mohli a měli v tomto smyslu přesněji vyjadřovat, jak si konkrétně představujeme ´právo na vlast´. Můžeme říci, že k němu nepatří územní autonomie, ale především právo národní skupiny s prvky osobní autonomie, která se osvědčila v Maďarsku. Požadovat územní autonomii nemá smysl. Jednak ji nelze prosadit a ani kdyby nám území připadlo, nemohli bychom ji naplnit.

Naproti tomu odpovídá právo národních skupin s osobní autonomií a potřebám a možnostem naší národní skupiny. Pomohlo by to našim krajanům, kteří doma zůstali, i těm, kteří by se tam vrátili, bez ohledu na to, bylo-li by jich hodně nebo málo. Tato osobní autonomie má možnost prosadit se, protože můžeme doložit, že se to udělat dá a že se to jinde už osvědčilo. Proto bych rád vyvolal iniciativu, abychom si o tom velmi podrobně pohovořili. Této diskuse by se mohli zúčastnit také jiní Němci, nejen sudetští.

Podobně to platí i o majetku. Často jsme říkali, že tato otázka pro nás není středem zájmu, a to také zůstává. Také jsme často říkali, že ani vláda, ani SdL se nemůže vzdát nároků a práva soukromníků na majetek, i kdyby chtěl. A za třetí jsme prohlásili, že návrat k dřívějšímu stavu je nemožný. Tím jsme přišili tři záplaty; v tomto trojúhelníku však zůstává mnoho prostoru pro naději i strach i na nejrůznější podezírání.

Takže můj podnět: nemohli bychom, pokud jde o majetek, říci konkrétněji, co budeme požadovat a co ne? Nemohli bychom říci, jak má takové obecně přijatelné řešení vypadat? Existuje tu návrh ředitele ústavu ČAV Vladimíra Baláše z května 1999. Navrhl vrátit ten sudetoněmecký majetek, který dosud patří státu, protože by to zcela určitě pomohlo pohraničí hospodářsky i kulturně.

Milí krajané, pokud předkládají takovéto návrhy čeští představitelé, musíme v tom vidět spravedlivou snahu. Loni tuto myšlenku rozvinul mladá americký politolog George Mehren. Ve své studii z minulého září pro vyznamnou London School of Economics poukázal na to, že pokud by se vrátil sudetoněmecký majetek, který nyní patří státu – jak to navrhoval Baláš – zvýhodnění staromajitelé by vraceli vyrovnání z 50. a 60. let. Tak to vyžaduje německý zákon o vyrovnání nákladů.

Mehren z toho vyvozuje, že těmito zpětnými platbami by byli částečně odškodněni ti staromajitelé, jejichž majetek již vrátit nelze, buď už neexistuje nebo má nové soukromé majitele. Tak by mohli být všichni staromajitelé odškodněni sice ne plně, ale přece jen rozumným způsobem. Londýnské studie, která by v žádném případě nezatížila vlastní rozpočet ani Čechům, ani Němcům, ale rozhodně by přispěla českému i moravskému pohraničí. Plný text studie máme před sebou, není však ještě úplně celý přeložen do němčiny.

Milí krajané, je pozoruhodné, že o sudetoněmecké majetkové otázce je takto jednáno, otevřeně a diferencovaně jednáno, mezi českými i americkými vědci v Praze i v Londýně! Přihrávky, která nám byla takto vyslána, bychom se měli intenzivně chopit a na této diskusi se aktivně spolupodílet. Částečně tomu už tak je, např. na straně internetu SdL, měli bychom to však opřít o mnohem širší základnu. Ani naše německé sdělovací prostředky a nakonec ani německá vláda nemohou tuto otázku považovat za vyřízenou, navrhují-li vědci v Londýně i v Praze alespoň částečné navrácení.

A nakonec ještě třetí myšlenka. Musíme si čas od času promyslet nové myšlenky. Vlast je sice něco stálého a neměnitelného, ale nemusíme vždy říkat totéž, pokud o ní hovoříme. Dovolte mi tedy nakonec přednést záležitost, o níž se mezi námi nehovořilo dlouho: Je to požadavek čistě lidský, s nímž by měl souhlasit každý člověk dobré vůle.

V Řeznu je už desítky let kartotéka obcí, v nichž žili sudetští Němci. Od vyhnání se tato instituce snaží – a to velmi úspěšně – vyhledávat členy rozdělených rodin, pomáhat při navazování osobních kontaktů, hledat pohřešované. Jsou zde zachyceny 3,4 miliony sudetských Němců, prakticky celá národnostní skupina. Až dodnes nebyl vyjasněn osud 225 133 zde registrovaných sudetských Němců, o nichž se od té doby nic neví.

Nemusí to být oběti vyhnání, jsou to jen nevyjasněné osudy. Bylo by možné, aby Češi i Němci spojili své úsilí a pokusili se odhalit osudy těchto lidí? Netvrdíme, že tito lidé přišli o život při vyhnání, mnozí z nich mohli přežít doma, v tehdejší NDR anebo v ČR. Nikdo o nich neví, mohou to být také oběti války. Nebylo by možné publikovat jejich jména, adresy, data narození nějakým vhodným způsobem – nejjednodušeji také na CD-ROM a tím porovnat tyto údaje s příslušnými archivy v ČR anebo v dřívější NDR? Jsou to naši rodiče, prarodiče, bratři a sestry, strýčkové a tety. Proč bychom se nemohli pokusit vyjasnit osud těchto lidí? I s ruskými archivy existuje mezitím dobrá spolupráce, proč by se nemohla navázat i v této čistě humanistické otázce? Je to příkaz lidskosti, na němž by se mohla podílet jako na návrhu i německá vláda.

Milí krajané, to by byly tři podněty k otázce, co bychom mohli dělat my sami. Jsem přesvědčen, že je toho mnoho. Ještě nejsme u konce svých možností. Naopak, otevírají se nám nové možnosti, kterých bychom se měli chopit. Rád bych vás pozval ke všemu, co budeme v příštích letech dělat společně…“.(Volný překlad)

Vydalo Křesťanskosociální hnutí pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací.