47. sjezd odsunutých Němců

z Československa

Norimberk, květen, 1996

(Studijní texty)

Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!

Z projevu dr. Theo Weigla, předsedy Křesťanskosociální unie a ministra financí SRN

„Děkuji vám za poctu udělení Evropské Karlovy ceny. Toto vyznamenání považuji za ocenění dobré osobní a politické spolupráce. Já osobně děkuji sudetským Němcům, našim spoluobčanům, za mnohé. Byla to rodina vrchního učitele Adolfa Diwische a jeho ženy Angely, která přišla před více než 50 lety do domu mých rodičů v Oberrohr. Oni mi otevřeli svět čtení a pohádek. Bez naléhání pana učitele Diwische by mě můj otec určitě neposlal do gymnázia v Krumbachu…

Příští pátek 31.5.1996 to bude 50 let, co jejich tehdy čtyřiadvacetiletý syn Rudi, vyhladovělý, vyhublý a ve válce raněný, poprvé vstoupil do našeho domu. S ním jsem pak sdílel pokoj. Stal se mi starším bratrem.. Můj vlastní bratr padl v r. 1944 jako osmnáctiletý ve válce…

Vzpomínám s láskou na vyhnané učitele, které jsem měl na gymnáziu v Krumbachu. Na historika dr. Karla  Vorbacha, který uměl o Praze a o Čechách tak krásně vyprávět, a který právem považoval rozbití dunajské monarchie za historickou chybu.

Nikdy nezapomenu na profesora Williho Reimuse, který pocházel z Königsberku. Jemu děkuji za lásku k východnímu Prusku a Imannelu Kantovi. To bylo příčinou, proč jsem před dvěma lety jako první německý ministr navštívil Königsberk (dnešní Kaliningrad-pozn. red.).

Jako předseda CSU děkuji za uznání našeho úsilí v zájmu sudetských Němců…

Evropskou Karlovu cenu, která má již dlouholetou tradici, přijala řada ctihodných osobností, které pracovaly ve smyslu porozumění mezi národy a ke sjednocení Evropy. I já přebírám tuto cenu jako slib cílevědomé politiky CSU k vytvoření Evropské politické unie.

Stojíme na konci 90. let. Mnoho politických vizí tohoto století se stává realitou:

- představy Gustava Stresemanna… o mírové centrální Evropě, která překoná staré nepřátelství;

- představy Charlese de Gaulla o Evropě, která sahá od Atlantiku až k Uralu;

- představa Konráda Adenauera o vítězství svobody a demokracie nad útlakem a diktaturou;

- a konečně představa Němců vyhnaných z vlasti o společné evropské budoucnosti, ve které vidí jednou cestu, jak překonat minulost a uskutečnit právo na vlast.

Karel IV. … se stal před 650 lety německým králem.

- Byl králem českým, německým císařem, ale vlastně Evropanem, který byl vychován u francouzského dvora;

- Zlatou bulou vytvořil německý ústavní zákon, který upravil volbu krále  a právní postavení kurfiřtů;

- Podporoval vědy, vzdělávání a správu založením první německé univerzity v Praze;

- Vytvořil strategickou vývojovou osu Německa od Rýna přes Norimberk do Prahy.

Není náhodou,…že je dnes tato linie znovu budována. Já sám jsem se o tu výstavbu zasadil, protože tak bude střední Evropa spojena a celý severobavorský prostor bude posílen.

Střední Evropa, po desetiletí rozdělena železnou oponou, je v mnohém ohledu regionem, který patří k sobě, jen musí v budoucnosti lépe spolupracovat.

Staletí společných dějin spojují trvale více, než konfrontace systémů mohla dělit.

Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně budou podle mého přesvědčení opět místy, kde se budou setkávat lidé z celé Evropy…

Státní podporou sudetoněmecké kultuře, poskytované prostřednictvím SRN a Svobodného státu Bavorsko, jak ukazuje příklad Chebského domu v Markredwitz, jsme se zasadili proti zapomínání a pro zachování jejích tradic.

Vztahy mezi Českou republikou a Německem se na poli hospodářském a bezpečnostně politickém rozvíjejí dobře. Česká republika je členem iniciativy NATO „Partnerství pro mír“. V tomto rámci se již konala řada manévrů, kterých se zúčastnily síly obou zemí.

Němečtí a čeští vojáci pomáhají v rámci IFOR v Chorvatsku a v Bosně zajišťovat klid a chránit civilní obyvatelstvo před útoky.

Spolková republika Německo je dnes svým podílem 25,4% na českém importu a 29,4% na exportu největším obchodním partnerem České republiky. Německo má 30% podíl na přímých investicích v ČR a tak se dostala na první místo, a to i před USA, jejich podíl na těchto investicích je pouze 20%...

ČR dostává půjčky a přísliby půjček z mezinárodních fondů, od světových bank a Evropské banky pro výstavbu a rozvoj. Pomoc Německa v letech 1990-1992 pro tehdejší ČSFR činila 4,4 mld. DM a v letech 1993-1995 2,8 mld. DM.

Část této pomoci poskytlo Německo ve vlastním zájmu. České elektrárny byly s naší pomocí vybaveny moderním filtračním zařízením. Cílem naší politiky je pomoc státům střední a východní Evropy tak, aby spojily své síly a vytvořily za podpory mezinárodních struktur výkonné hospodářství. Životní úroveň, která v těchto státech je stále nízká, musí být v zájmu Evropy zvýšena na úroveň ostatních států EU.

Výkony ČR jsou obdivuhodné, ale co zatím ČR nedokázala využít je vitální potenciál sudetských Němců. Když v r. 1989 otevřelo tehdejší Československo své hranice, byli to sudetští Němci, kteří jako první navštívili svou vlast. Pro mnohé to bylo po 40 letech první shledání s vesničkami nebo městem, ve kterých prožili své dětství nebo mládí. Mnozí stáli se slzami v očích před svým rodným domem, ostatní hledali místa svého mládí marně. Děti a vnuci těch, kteří prožili vyhnání na vlastní kůži, poprvé viděli zemi, ve které mají své kořeny.

Sudetští Němci postavili mosty na  východ a napřáhli ruku  ke společné výstavbě Evropy, která musí být budována na pevných základech jako jsou přátelství mezi národy a mír. Jednání ve smyslu Charty vyhnaných z r. 1950 je chvályhodné. Tento dokument vyjádřil, ještě pod tlakem bídy a hrůz vysídlení, vůli sudetských Němců ke smíření, k životu v míru a porozumění s lidem států, ze kterých byli za tak nelidských podmínek vyhnáni. Odmítají pomstu a odplatu.  V tomto duchu se snažíme znovu vybudovat přerušené kulturní a mezilidské vztahy. S velkou mírou idealismu a materiálními náklady byly neudržované, rozpadlé hroby znovu obnoveny, podílíme se na záchraně a rekonstrukci kostelů, klášterů a nekonečně cenných pokladů v nich. Také podporujeme německou menšinu v Čechách.

Tato obětavá, stejně jako samozřejmá činnost ve prospěch staré vlasti, je od oficiálních míst ČR přijímána a je pro obě strany užitečná. Jistě by byli sudetští Němci ochotni ve své staré vlasti získávat pozemky, zakládat podniky a i jinak se podílet na výstavbě země. Sudetští Němci jsou vyslanci dobré vůle a připravenosti k přátelské spolupráci. Při tom musí každý Čech vědět, že nikdo z nich neztratí ani dům, ani dvůr.

Uznání práva na vlast obsahuje něco jiného, totiž právo každého člověka žít tam, kam ho srdce táhne. Sudetským Němcům byla vlast vzata, byli ze své vlasti vyhnáni, bylo jim upřeno právo žít doma. Dnes je načase napravit staré křivdy a všem vyhnaným vrátit právo na vlast. Uznání práva na vlast je morální otázkou. I dnes dochází k vyhánění obyvatelstva z domovů. Vše se odehrává pod heslem „etnické čistky“. Tímto problémem se nezabývá jen Organizace spojených národů. Všichni jsme zajedno:

- každé vyhnání z vlasti je proti lidskosti;

- každé vyhnání z vlasti je zločin, který se nedá ničím ospravedlnit;

- a já připojuji: „Vyhnání je a zůstane zločinem – právně, morálně, kulturně.

Zločin se nestává menším nebo méně významným, když se mu říká jinak. Proto naše jasné přání na Českou republiku:

- označujte události, které se staly před 50 lety, pravým jménem. Ne vysídlení, odsun nebo transfer – ale vyhnání;

- přiznejte se ke zločinům, které spáchali Češi na Němcích;

- nedopusťte, aby zahlazování zločinů vedlo k novým nespravedlnostem.

Splnění těchto prostých přání a slova lítosti by bylo dalším krokem ČR k Evropě. Jiné země jsou již mnohem dále. Maďarsko a Slovensko již litují ztráty svých německých spoluobčanů. Prezident Estonska Lennart Meri řekl 3.10.1995 v Berlíně: ´Naše země je a zůstane vlastí Němců. Je a zůstane otevřená pro všechny Němce, kteří dnes chtějí uplatnit své právo na vlast.´ To jsou významná slova, na které z úst zástupce ČR marně čekáme. My nezlehčujeme vlastní chyby. Otřeseni stojíme v troskách Lidic. Jsem smutni a zahanbeni, když myslíme na všechny ty oběti fašismu v Čechách a na Moravě. Prosíme o prominutí za žal a bolest, které byly spáchány německým jménem. A právě Češi, kteří se smutkem vzpomínají na své mrtvé, by měli rozumět bolesti pozůstalých masakru v Ústí n/L, když most přes Labe se dnes opět nazývá mostem Edvarda Beneše.

Také česká strana musí slova pomsta a odplata nechat za sebou, jak to naši vyhnaní učinili již v r. 1950. Náš pohled musí směřovat dopředu. Neotáčejme se. Odmítáme princip kolektivní viny. Na zločinech druhé světové války nejsou všichni  Němci kolektivně vinni, stejně jako nejsou vinni všichni Češi na zločinech spáchaných proti sudetským Němcům. Všichni víme, že vražda, znásilnění a krádež jsou zločiny.

Čekáme od české strany jasné slovo k Benešovým dekretům a tzv. zákonu o amnestii z 8.5.1946. Jsou to dokumenty nenávisti a žízní po pomstě. Dnes se už nehodí k představám o svobodné, spojené Evropě…

Česká republika je jádrem střední Evropy. Podporujeme vstup ČR do EU a NATO. Praha a Plzeň, České Budějovice a Cheb jsou zrovna tak evropská města jako Norimberk, Lucemburk nebo Štrasburk.

Na cestě sblížení s ČR podporujeme každý návrh, který nás přiblíží k cíli – smíření, zpracování dějin a přátelství mezi národy. Iniciativy leží na stole. Já sám velice podporuji česko-německé přátelství mládeže. Setkávání, výměna zkušeností spojuje  a tato nově vzniklá přátelství jsou rozhodující pro naši budoucnost.

Připomínám svůj návrh na založení německo-českého ´Fondu budoucnosti´, který by znamenal možnost cenné a konkrétní pomoci.

Přátelství a důvěra musí narůstat a uzrávat. Nemohou být nařízeny. Jestliže je dnes Francie našim nejbližším partnerem v Evropě, tak je to výsledek dlouhodobého procesu přibližování. I zde jsme museli překonat nenávist a nedůvěru, možná víc než kdy mezi Čechy a Němci bylo. Příklad Francie ukazuje, že projevy a deklarace přinášejí málo, ale setkávání a lidské kontakty přinášejí vše.

Generace první světové války byla po rozpadu monarchie také národnostní menšinou ve státě, který jí byl cizí. Ještě dnes je boj za práva menšiny, řeč, kulturu – živý.

Vyhnání po druhé světové válce roztrhlo rodiny. Lidé vše ztratili. V nové vlasti museli znovu začínat – hledat práci, obstarat si ty nejzákladnější věci. Sudetoněmecká mládež je upomínána na minulost, na útlak rodičů a prarodičů, ale zároveň připomínáme, že nesmí ztratit z očí cíle budoucnosti. S vděčností vzpomínáme na obětavost našich sudetoněmeckých spoluobčanů při znovuvýstavbě naší země. Tito lidé přišli do ničeho a my jsme jim nemohli nic dát, protože nebylo prakticky co dělit. Oni sami museli dřít a z ničeho vybudovat svou novou existenci.  

Sudetští Němci založili dnes kvetoucí obce, založili podniky, stali se jedněmi z nás. Sudetští Němci  jsou jako čtvrtý kmen pevně integrováni v zemi Bavorsko. CSU bude i v budoucnosti pevným a spolehlivým partnerem našich sudetských spoluobčanů. Již Karel IV. věděl, že stát je založen na právu a toto právo musí být prosazeno, aby mohly být odstraněny nesváry, aby důvěra lidu nebyla ztracena.

Dnes vám všem kladu otázku: Může vzniknout jednotná Evropa bez spravedlnosti pro všechny Evropany? Může být jedné národnostní skupině upíráno její právo?“

Z projevu dr. Edmunda Stoibra

„Rok 1995 byl rokem, kdy se o sudetských Němcích nejvíce diskutovalo, a to na školách, v médiích, v politice. Toto téma se konečně stalo veřejným tématem. Co to způsobilo v Německu, co to způsobilo u sudetských Němců? Vyhnaným to dělalo dobře po letech odstrkávání, odříkání, dřiny. To vše bylo ponižující. Ale teď je mnohým konečně jasné, co naši sousedé, vyhnaní ze svých domovů, vlastně vytrpěli, jaké zločiny byly na nich spáchané. Co sociální a lidský chlad znamenají, poznali na vlastní kůži. Útěk nebo vyhnání 15 milionů Němců z východu, přes dva miliony mrtvých. Nad tím se skutečně nedá pouze mávnout rukou, nebo dělat, že se nic nestalo. Musíme bohužel konstatovat, že ve vlastních řadách máme nepoučitelné. Místopředsedkyně Spolkového sněmu paní Vollmerová mluví o neúměrnosti a přehnanosti požadavků našich vyhnaných spoluobčanů. Strana demokratického socialismu a spolek 90 i Zelení žádají, aby byly prostředky na práci odsunutých kráceny.

 Téma odsunu je dnes živě diskutováno v ČR a Polsku. Máme radost a jsme hluboce vděčni, že ve všech východních zemích existují stateční lidé – muži i ženy, kteří zcela jasně a nahlas odsuzují události let 1945 až 1946.  Kteří nedopustí, aby bylo zapomenuto, aby minulost bezmyšlenkovitě přešla k budoucnosti, kteří se zasazují o porozumění a o možnost návratu vyhnaných do staré vlasti.

Naproti tomu stojí v ČR velká část obyvatelstva proti nám, protože dodnes považují odsun sudetských Němců za oprávněný a správný. Způsob jejich myšlení ukazuje, jak dlouhé jsou stíny čtyřicetileté komunistické diktatury. Mladá generace v těchto zemích vyrůstá za jiných podmínek. Vše se mění. Já sám věřím, že historická pravda v našich sousedních zemích se bude více a více prosazovat. Polsko je v tomto směru již před ČR, přestože ani tam nebyly staré předsudky ještě překonané. Kdo se odvolává na závěry Postupimské konference, vydává se nebezpečnou cestou. Bylo přece historicky dokázáno, že vyhnání sudetských Němců bylo předními českými politiky již dávno před rokem 1945 chtěné a plánované. Dnes není v ČR žádný politik skutečně schopný otevřeně přiznat pravdu a nehledat výmluvy nebo nepřesunovat odpovědnost jinam.

Ani my přece nechceme udělat konečnou čáru za zločiny, které se odehrály v Evropě, zvláště ve východní Evropě, v německém jménu.  Zrovna tak neděláme čáru za tím, co se stalo na konci druhé světové války našim občanům na východě.  Obojí patří do „nádoby vzpomínek“ našich národů. Osudy všech obětí, českých i německých, jsou navždy součástí naší historie. Proto jsme se rozhodli zřídit zde, v Norimberku, centrální místo, zabývající se útěkem, vyhnáním a znovuvýstavbou. Toto je náš příspěvek proti zapomenutí, naše vyjádření díků za výkony těch lidí, kteří vše ztratili a za nelidských podmínek získávali novou existenci.

Dnes, 51 roků po válce, jsou stále otevřené problémy mezi Čechy a sudetskými Němci. Tyto problémy musí být řešeny. Musí dojít k dialogům. Rozhodující je dialog mezi postiženými. Je samozřejmě také nutné, aby politici, představitelé zemí, spolu mluvili a skutečně se snažili dojít k přijatelnému řešení pro všechny.

Já říkám české straně: sudetští Němci nejsou rušivým elementem v procesu porozumění. Jsou přece „sousedním národem“, který žil s Čechy přes 800 let v souladu… Všechny snahy o rozhovory byly bohužel bezvýsledné.

Dnešní setkání má motto: „Chránit právo – tvořit budoucnost“. My všichni víme, že od oněch smutných, osudných událostí uplynulo již přes 50 let. Kdo chce tvořit nebo uspořádat budoucnost, ví také, že se nic nemůže vrátit k původnímu stavu před 50 lety. Polovina století přinesla nové změny, nová fakta. Přes 50 let žijí v sudetské zemi noví lidé. I oni zde našli svůj domov, svou vlast. Proto je jasné: Jestliže dnes mluvíme o řešení otevřených otázek, děláme to pouze v duchu dnešní svobody, demokracie, spojené Evropy. Tento duch nevyhání nikoho, neohrožuje nikoho, nezpochybňuje uspořádání státu.

Musíme ale vidět, že vedle materiálních hodnost existuje ještě něco jiného – křivda, ponížení, falšování historie, zkreslování pravdy. Až ČR přizná, že vyhnání sudetských Němců nebyl „odsun“, že to bylo násilné vyhnání, nespravedlnost, zločin, učiní krok správným směrem. A tento fakt musíme již z respektu před mrtvými i před dosud žijícími oběťmi dokázat.

I my jsme již mnohokrát vyjádřili naši lítost, náš odpor ke všem zločinům, spáchaných za dob fašistické diktatury. I sudetští Němci sdílejí toto stanovisko. Omluvili jsme se my, omluvte se i vy. Zahojme utržené rány, ukažme dobrou vůli, vydejme se cestou společné budoucnosti. Vyzývám ČR, aby přiznala vyhnaným právo na vlast, aby jim dala právo k návratu, právo trvalého pobytu, vytvoření nového domova ve staré vlasti. Čekáme teď na řešení, ne až se vše vyřeší v rámci vstupu ČR do EU.

Sudetští Němci dokázali, že jsou schopni žít v míru, budovat své domovy, udržovat kulturu své vlasti. Pomáhají, kde se jen dá. Nikomu neškodí. Reálné hranice v Evropě jsou otevřeny, ale mentální hranice existují dále. I ty musíme odstranit. Politika znamená připravenost k rozhovoru.

Věřte, že jsem si vědom své odpovědnosti, která vyplývá z mé funkce „kmotra“ sudetských Němců. Buďte ujištěni, že svobodný stát Bavorsko stojí za vámi, za vašimi právy bez jakéhokoliv „ale a když“. Buďte ujištěni, že jsem váš spolehlivý advokát a vždy jím budu“.

Z projevu dr. F. Neubauera

„20. století, které se pomalu chýlí ke konci, nevejde do historie jako století lidskosti, míru a spravedlnosti. Spíše nám ve vzpomínkách zůstane jako století nelidskosti, masového vraždění a pronásledování nevinných, především jako století masového vyhnanství a etnických čistek.

K základním evropským právům patří právo na vlast. Svobodné Estonsko je světu otevřený stát, kde právo na vlast je veřejně garantováno jako ostatní práva. Estonsko je a zůstane otevřeno pro všechny Němce, kteří by zde chtěli své právo na vlast uplatnit. Také stát Slovensko se již před lety distancoval od vyhnání karpatských němců. Slovenská národní rada vydala 13.12.1991 následující prohlášení: „My, zástupci svobodného, demokratického Slovenska, jsme si vědomi, že evakuací našich německých spoluobčanů ztratilo Slovensko národnostní skupinu, která byla po staletí součástí naší společnosti, naší kultury. Dnes podáváme my ze Slovenska všem svědkům minulých nepřátelství, stejně tak jako jejich potomkům, přátelsky ruku. Pracujte společně s námi k blahu vaší dřívější vlasti.“

Nádherný příklad pro to, jak může tato spolupráce vypadat, dalo Maďarsko. V červnu 1992 byl vydán zákon, který zaručuje všem maďarským Němcům, kteří byli vyhnáni z vlasti, odškodnění. Postiženým byla vydána potvrzení, na jejichž základě se mohli podílet  např. na podnikání maďarských firem. Výše tohoto odškodnění byla spíše symbolická, nejvyšší uznání však zaslouží dobrá vůle. U příležitosti vyhnání maďarských Němců se zástupce maďarské vlády oficiálně všem obětem omluvil. Řekl: ´Omlouváme se všem nevinným obětem, omlouváme se všem, kteří ztratili vlast, ve které se narodili a pak z ní byli vyhnáni.´

Příkladem sousedské spolupráce je Slovensko, Estonsko, Maďarsko. Tóny, které přicházejí z Prahy, znějí dosud jako ozvěna starých časů. Ministerský předseda České republiky Václav Klaus napsal v dopise sudetským Němcům, že odsun Němců z Československa byl přirozenou reakcí na druhou světovou válku… Musíme podotknout, že naši západní sousedé, přestože i tyto země byly za války obsazeny Němci, nevyhnaly po ukončení války jediného Němce. Ano, Belgie, Holandsko, Dánsko ani Francie.

Václav Klaus šel 10.2.1996 ve svém rozhovoru s Telegrafem ještě dále. Řekl, že jeho strana, vládnoucí v České republice, ODS bude považovat za zradu, kdyby jiná politická strana zpochybnila Benešovy dekrety. Toto mínění odpovídá názorům takřka všech politických stran v ČR i ústavního soudu. Tento soud vynesl v březnu 1995 známý rozsudek k dekretu č. 108 o propadnutí majetku. Výklad soudu je cynický. ´Dekret prezidenta republiky č. 108 není aktem zlé vůle, ale sankcí k zajištění funkcí a smyslu lidských práv a základních svobod. Cílem dekretu byla ochrana práv a svobod občanů. Dekret č. 108 byl v době svého vydání nejen legálním, ale i legitimním aktem.´ Tolik Ústavní soud České republiky o dekretu, který přes 4 miliony Němců a Maďarů připravil o všechen majetek. Tímto postojem se snaží česká vláda nutit naši vládu ke konečné čáře za minulostí. Historie však nezná konečnou čáru. Spolkový ministr Kinkel řekl 17.3. 1995 ve Spolkovém sněmu: ´Je možné udělat čáru, knihu jednoduše zavřít? Já myslím, že ne. Historie nezná konečné body. Zůstává nám, je součástí našeho života.´

Česká vláda se snaží zbavit tíhy zločinu. Byla by ráda, kdyby SRN odsun Němců fakticky uznala.

Vyhnání jedné národnostní skupiny se rovná zločinu, jestliže se to děje s cílem tato skupiny jako takovou zničit. Toto bylo Benešovými dekrety bezpochyby zkoušeno. Podle našeho mínění se nedají tyto zločiny promlčet. Gernost Facius napsal nedávno ve svém komentáři ve známém deníku ´Die Welt´ následující: ´Neuvěřitelné chování země, která klepe na dveře Evropské unie. Celý svět je rozhořčen situací na Balkáně a tady chce civilizovaný stát uprostřed Evropy podobný děj legalizovat, a to s německou pomocí.´

Spisovatel Otfried Preussler řekl: ´Dokud nejsou politici České republiky ochotni se distancovat od dekretů svého dřívějšího prezidenta, nesmí být žádná konečná čára nakreslena. Jinak by pomocí německé strany vznikl prezidentský případ, který by byl němým souhlasem pro další etnické čistky.´

Nejde jen o problém česko- sudetsko- německý. Podle údajů Spojených národů je v současnosti na světě 50 milionů uprchlíků a vyhnanců. Spojené národy zastávají názor, že všichni uprchlíci a vyhnaní mají nárok na návrat do vlasti, na ochranu jejich politických a majetkových práv..

Organizace spojených národů, oddělení pro ochranu proti diskriminaci a pro ochranu menšin, vydalo rozhodnutí ze dne 26.8.1994 a 18.8. 1995: ´Všichni mají právo na bezpečný pohyb ve vlasti, všichni uprchlíci a vyhnanci mají právo na návrat do své vlasti, do země svého původu.´

Tyto dokumenty by si měli všichni Češi, kteří stále ještě tvrdí, že právo sudetských Němců na návrat do vlasti je pouze produktem fantazie, držet před očima. Jestliže právo na návrat staví někdo v pochybnost. Jedná v rozporu s tímto usnesením.

Uznání práva na vlast je nutnou součástí procesu usmíření. V tomto procesu je také nutné se distancovat od Benešových dekretů, především od tzv. dekretu o amnestii, který ještě dnes nepokládá vraždy a zabití Němců a Maďarů za zločiny. Odmítáme snahy Prahy distancovat se pouze od jednotlivých fází těchto hrůzných činů.

Prezident Václav Havel řekl v březnu 1990: ´Místo, abychom soudili ty, kteří svou vlast zradili, vyhnali jsme ze země všechny. Všichni byli potrestáni tak, jako dosud nikdy. Nebyl to trest, byla to pomsta. Lidé nebyli vyhnáni na základě viny, nýbrž jako příslušníci určitého národa.´ I o této smířlivé stránce je nutné se zmínit. Skutečností zůstává, že v posledních letech byly z úst prezidenta Havla slyšet zcela jiné tóny.

Vzpomeňme na 4.3.1919, kdy bylo při mírové demonstraci za právo na sebeurčení zastřeleno 54 Němců. Přes tyto skutečnosti byli sudetští Němci připraveni ke spolupráci v Masarykově republice. Jak tehdy v r. 1919 slíbil prezident Masaryk, že Československo bude druhým Švýcarskem. Nic z těchto slibů nebylo uskutečněno. Naopak docházelo k procesu odnárodňování a hospodářských nevýhod pro sudetské Němce. Takto pomalu vznikala explozivní situace, kterou pak Adolf Hitler využil pro své agresivní plány. Kdyby Československo v letech 1918-1938 reagovalo na přání sudetských Němců vytvořit autonomii uvnitř státu, nikdy by k Mnichovu 1938 nedošlo.

V rámci Evropské unie existuje právo usadit se v zemi své volby. Neslučujeme toto právo s právem na návrat do vlasti. My souhlasíme se sjednocenou Evropou. Proto říkáme ano ke vstupu ČR do EU. Tento vstup nesmí být ovšem bez podmínek, jak je požadováno. EU je společností hodnot a práva, společností míru uvnitř i navenek. Duch Benešových dekretů, dekretu o amnestii nesmí zakotvit v EU. Pak by to už totiž nebyla společnost de Gaulla, Adenauera, Schumanna a de Gaspariho. To nesmí EU připustit.

Jediným předpokladem usmíření je a zůstane dialog. My, sudetští Němci, jsem k němu připraveni. Chceme jednat s českou stranou. Příkladů toho, že bez dialogu je smírné řešení nemyslitelné, máme dost, zejména Severní Irsko, Jižní Afrika, Bosna, Blízký východ. Pro dialog je stále více Čechů. Jsou to mladí vědci, novináři, ale i katolická církev.

Smíření nemůže být nařízeno na papíře. Musí dozrávat, musí se uskutečňovat pomalými kroky. Nejdůležitější je sblížení mládeže, což sudetoněmecká mládež podporuje již od roku 1986.

Za 50 let se na ochotě a snaze sudetských Němců o smíření s Čechy nic nezměnilo. Přes všechna zklamání půjdeme dále stejnou cestou. Chceme rozšíření Evropy směrem na východ, ale nebude to Evropa Benešových dekretů, nýbrž Evropa křesťanského ducha, Evropa práva, svobodných národů a národnostních skupin. Evropa, kde budou žít národy beze strachu a útlaku. To vše se může stát skutečností.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací.