46. sjezd odsunutých Němců

z Československa

1995, Mnichov

(Studijní texty)

Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!

Z projevu F. Neubauera

Před 50 lety skončila druhá světová válka, nejstrašnější válka v dějinách lidstva. 8. květen 1945 znamenal konec diktatury, nikoliv však konec křivd a násilí. Pro miliony lidí přinesl konec války nový teror, pronásledování a útlak.

Nejhrůznější kapitulou poválečné doby bylo vyhnání 14 milionů Němců a Maďarů z území, které bylo po staletí jejich vlastí a domovem.

Dlouholetý ministr zahraničí Rakouska dr. A. Mock odsoudil na minulém setkání tento čin jako jednu z největších nespravedlností tohoto století.

Rozsudek Ústavního soudu v Brně, který Benešův dekret č. 108 vidí nejen jako legální, ale jako zcela legitimní akt, narazil na vlnu nepochopení a odmítnutí. Svůj rozsudek odůvodňuje soud: „Obyvatelé, kteří byli odsunuti a zbaveni majetku, byli nepřátelé demokracie, podporovali svým postojem útočnickou válku.“

Tento rozsudek kritizoval ve své řeči dr. D. Blumenwitz. Cituji: „Tento rozsudek odsuzuje všechny odsunuté Němce jako nepřátele míru. Co je tedy skutečným smířením v Praze? Bylo odsunutí sudetských Němců „největší nespravedlnosti9 (Havel), došlo „k politováním hodným zločinům při odsunu“ (Klaus) nebo bylo vše legitimní a legální (Ústavní soud).

Že v dobách komunistické diktatury nebyly žádné rozhovory možné, nás nepřekvapilo, ale po roce 1990 možnost nového začátku byla. Politické vedení České republiky bohužel odmítá rozhovory s reprezentací sudetských Němců.

Existuje mnoho příkladů, dosvědčujících, že je možné řešit konflikty jednáním. Není k zamyšlení, že Palestinci a Izraelci našli cestu k dialogu a společně hledají řešení spolužití… Nebylo by proto zahanbující, kdyby podobný dialog nebyl možný mezi národy a národnostními skupinami, které mají společnou vlast v srdci Evropy a po staletí spolu žili v míru a k vzájemnému prospěchu?

V r. 1990 označil prezident Havel odsun Němců jako „nemorální čin“ a odsoudil princip kolektivní viny. Toto u nás vzbudilo naději. O to větším zklamáním byla jeho řeč ze dne 17.21995, kdy se pokusil odsun Němců ze Sudet odůvodnit a dokonce tezi o kolektivní vině ospravedlnit.

Povzbuzující je řeč V. Klause ve Furth im Wald, ve které „nespravedlnost ne nevinných „ odsoudil a princip kolektivní viny odmítl. On sám ale i morální odsouzení odsunu striktně odmítá.

K otázkám odškodnění českých obětí nacismu chci říci následující: Pro oběti stejných násilných činů musí platit stejná míra. Není možné odškodnit vězně, kteří byli vězněni v německých koncentračních táborech a ty, kteří byli vězněni v českých koncentračních táborech, poslat bez náhrady pryč a dokonce tuto skutečnost pokládat za nedůležitou. Žádáme proto Českou republiku, aby zrušila tzv. zákon o amnesii z května 1946. Tento zákon, který ještě dnes považuje zločiny spáchané na Němcích a Maďarech za legitimní a správné, nemůže obstát v demokratickém státě. To samé platí o „Benešových dekretech“, které se týkají vyhnání a vyvlastnění majetku.

Bylo by gestem dobré vůle, kdyby se česká strana, jako první krok, alespoň od těchto dekretů distancovala.

Před třemi lety jsme českému svazu odbojářů nabídli zřízení rehabilitačního zařízení pro české a sudetoněmecké oběti násilí. Česká strana tento návrh bohužel zamítla.

Že se problémy vyplývající z vyhnání řešit dají, dokázalo Maďarsko. Na Slovensku odsoudil odsun Němců nejen prezident, ale i slovenský parlament, jako nejvyšší reprezentant lidu. Proč není pro Českou republiku možné to, co pro Maďary a Slováky již dávno možné bylo?

Naše láska k domovu nemá v sobě nic agresivního. Představuje jen silný, pozitivní potenciál, který by měl být využit.

Před naší připraveností naši vlast aktivně budovat, nemusí mít nikdo strach. Budoucnost patří těm, kteří spolu chtějí žít v míru, přátelství a partnerství. Nikoliv těm, kteří ještě včera vyhánění lidí z vlasti praktikovali a dnes jej obhajují. Karadžič a Beneš pro nás nemohou být příkladem. Postavme proti sobě desetiletí, kdy jsme stáli proti sobě, a staletí, kdy jsme žili společně. V duchu těchto století tvořme budoucnost.

Z projevu dr. E. Stoibra, ministerského předsedy Bavorska

Po skončení války neskončila bolest, smrt a nouze. V této době začalo vyhánění Němců z východu. Tímto utrpěli tito lidé mnohonásobnou škodu: ztratili vlast, ztratili rodinu, příbuzné, známé. Rodinná pouta byla přetrhána.

Toto ovlivnilo celý jejich život. Byly zasazeny hluboké rány.Jen ten, kdo toto zažil na vlastní kůži, může pochopit, co je vyhnání.

Vzpomeňme na oběti tohoto času. Ženy, děti, staří lidé. Přes dva miliony lidí nepřežilo tyto hrůzy.  I po 50 letech zůstává vyhnání sudetských Němců nespravedlností.

Připomínám zde slova Havla „nemorální čin“. Povzbuzením jsou i slova M. Uhde, který kritizuje Benešovy dekrety. Také slova Václava Klause, který doslova říká: „Nikdo by se neměl zmiňovat o těchto hrozných činech bez lítosti“.

Co žádáme?

Jednání o Benešových dekretech a o zákoně o amnestii. Benešovy dekrety poškodily sudetské Němce i Maďary stejnou měrou. Odporovaly a dodnes odporují evropským hodnotám a právní kultuře. Obzvláště v rozporu s nimi je zákon o amnestii z 8. května 1946, který prohlašuje všechny zločiny spáchané na Němcích během odsunu za legální.

Vyhánění znamenalo porušení práva na vlast. Právo na vlast znamená právo na používání mateřské řeči, právo na domov. Žádáme, aby sudetští Němci se opět stali dětmi české země. Vyzýváme Čechy: mluvte se sudetskými Němci. Hledejte cesty dorozumění s lidmi, kteří byli vyhnáni z vlasti a vše ztratili. Uzdravte zasazené rány!

Co se musí ve východní Evropě ještě udělat?

Musíme vést upřímné rozhovory s našimi východními sousedy. Musíme vidět temná místa naší historie, Vystavme dnes, 50 let po skončení války, východní křídlo evropského domu. Pochopme, že láska k vlasti patří k člověku. Lidé mají právo žít ve své vlasti, ne na ni jen vzpomínat a myslet.

Děkuji všem vyhnaným z vlasti, za vše co udělali pro stát Bavorsko a pro Německo. Bavorská vláda jim to nikdy nezapomene. Celé Bavorsko i já jako patron, stojíme i v šestém desetiletí po vyhnání za našim čtvrtým kmenem, za našimi sudetskými Němci.

Z projevu dr. W. Bechera

Co je pravda? Hledání pravdy se vznáší nad českými zeměmi jako otázka Piláta v bibli. Masaryk zasadil heslo : „Pravda vítězí“ do erbu republiky, která od počátku pravdu zpochybňovala. Václav Havel ve své řeči z 17.2.1995 vyvolával pravdu jako hokyni. Kde je ale pravda? Náš sudetoněmecký den se koná pod heslem „Bezpráví se nikdy nepromlčí“. Nesmíte proto na něj zapomenout… Co znamenají slova prezidenta Havla „Minulost nemůže být našim programem.“ Havel chce údajně odstranit křivdu, ale není ochoten se distancovat od Benešových dekretů. Nabízí event. možnost návratu pro sudetské Němce, ale jen v případě, že by byli ochotni úplně se podřídit zákonům českého státu. Toto je pouze taktickým manévrem, protože Havel dobře ví, že žádný sudetský Němec na tyto požadavky nepřistoupí. My víme, že sebeurčení je opak moci a utlačování. Toto sebeurčení může uzrávat jen v partnerství z vlastní vůle. Ne Jan Hus, ale „Witiko“ od A. Stieftera, je příkladem přátelství, které rozdává mír.

Ztotožňujeme se s převážnou většinou našeho národa a uznáváme, že v tomto století nedošlo k většímu  zločinů než byl holocaust, spáchaný na Židech. Za toto neseme všichni část odpovědnosti. Kdo ale převezme odpovědnost za jiný velký zločin našeho století – totální vyhnání sudetských Němců a vyvlastnění jejich majetků. Mají tito lidé sami nést odpovědnost za Hitlerovy zločiny? Bylo zjištěno, že tímto přišlo Německo o 150 miliard DM. Tento majetek vtekl do kapes Benešova státu -  peníze, majetek soukromý, půda. 28 000 km2 lesů a úrodné půdy. Nebylo by tedy jedině správné, kdyby český stát sám odškodnil oběti nacismu právě z těchto prostředků? Nebo máme výsledky životní práce celých generací mlčky obětovat jako reparace? Máme mlčet k tomu, že ze středního Německa stalo východní Německo, z Breslau se stala Wroclaw, z Reichenbergu Liberec, z Troppau Opava, z mého rodného města Karlsbad Karlovy Vary nebo z praněmeckého Eger Cheb? Toto jsou otázky, které musí být zodpovězeny.

Čechy byly a také zůstanou naší zemí. Jen česká strana může ten problém vyřešit. Ona drží „černého Petra“. Pokud se ovšem Češi rozhodnou tuto otázku neřešit, bude je i po zbytek století provázet špatné svědomí a pocit viny. Jejich břímě ne nikdo nezbaví.“

V Mnichově výbor vysokoškolských studentů, známý pod zkratkou AStA, uspořádal na univerzitní půdě diskusní večer na téma německý revanšismus, jehož se zúčastnili i tři lektoři z České republiky, a to Mirek Klen, předseda Kruhu občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, dr. P. Macháček, tajemník Kruhu, a dr. O. Tuleškov.

V době, kdy předáci odsunutých Němců z Československa konali u příležitosti svého mnichovského sjezdu v r. 1995 svou tiskovou konferenci, uspořádala AStA též tiskovou konferenci, na níž hosté z ČR v úvodním slovu i v diskusi uvedli české stanovisko k odsunu Němců, k dekretům prezidenta republiky dr. E. Beneše, k zákonu o amnestii z r. 1946 i k vznášeným požadavkům odsunutých Němců.

Mnichovští antifašisté též uspořádali demonstraci proti revanšismu tzv. vyhnanců.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, 1995