28. říjen a česká státnost

Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Dnes si připomínáme vznik československé demokratické republiky 28. října 1918. Tím si hlavně připomínáme důležitost české moderní státnosti a osobností, které k ní svým obětavým úsilím přispěli. Moderní, samostatná česká a československá státnost je spojena hlavně s entitou národa, jeho vyspělostí, jeho důrazem na demokratické a humanitní principy. Přitom nesmíme zapomínat, že česká státnost, postavená na poněkud jiných principech, trvá již přes tisíc let a je často nepřesně spojována se svatováclavskou tradicí. Během této doby naši předkové, často navzdory těžkým podmínkám, generaci po generaci rozmnožovali kulturní a duchovní bohatství národa, bránili tuto zemi před nepřáteli, kterých nebylo málo. Byla období, kdy nejlepší aspekty tohoto dědictví byly ponižovány, zatracovány, zakazovány a to zvláště cizími silami. Národ se však nejrůznějšími způsoby bránil. Musíme cítit nesmírný vděk za věrnost našich předků svému národu, za jejich oběti. Musíme být zodpovědní za nesmírné bohatství, které nám zanechali.

V moderní době k obraně národa pomáhala hlavně znalost historie, vědomí, že za příznivějších podmínek český národ vytvořil hodnoty evropského významu. To se týká hlavně reformace, jejím respektem pro mravní dimenzi života, pro pravdu poznanou, svou tolerancí, a národního obrození, které přijalo osvícenskou víru v pozitivní duševní a mravní potenciál neprivilegovaných vrstev a v jejich právo ho rozvíjet. V moderní době intelektuální vůdčí osobnosti národa věnovaly své síly a často i bohatství, k jeho pozvednutí, což v 19. století přinášelo výsledky, které můžeme považovat za zázrak. Na jeho konci tu stál český národ jako rovnocenný s Němci v kultuře, ekonomice a vyspělejší v politické úrovni, navzdory svému nerovnoprávnému postavení a nepříznivým podmínkám. Z nich nejzávažnější byla nadvláda rakouských Němců nad českým národem, a katolický a aristokratický konservatismus. Koncem 19. století se k nepříznivým vlivům přidala ideologie liberalismu, podceňující duchovní a mravní hodnoty, sociální spravedlnost, historii, kulturu a identitu národů, hodnoty, které byly středem úsilí českých obrozenců.

Neúnavným pozorovatelem a kritikem těchto nežádoucích vlivů byl od konce 80. let T. G. Masaryk. Vycházel z víry v základní rovnost lidí, v jejich právo rozvíjet svůj pozitivní, duševní a mravní potenciál ku prospěchu svému i společnosti, z víry ve vývoj a možnost větší spravedlnosti. Na vrchol kladl křesťanskou lásku, jako sílu pozitivní, praktickou, beroucí vědomý ohled na slabší, na spravedlnost.

Vědomě navazoval na osvícenství, které k těmto hodnotám přidalo víru v demokracii, humanismus, ideál rovnosti. Demokracie jako systém dávala nejvyšší záruku směřování ke spravedlnosti a rovnosti. Rostlo obecné vědomí, že tvořící se národy byly nejvhodnější pro uplatnění principu demokracie, neboť v nich lidé sdíleli důležité dimenze: jazyk, území, historii, kulturu, možnost vzdělání pro všechny. To vytvářelo podmínku pro veřejnou sféru jako politickou, demokratickou, v níž občané mohli uplatnit svůj hlas, svůj názor. Masaryk jako jeden z prvních myslitelů si uvědomil, že rozvíjení demokracie musí vycházet z  podmínek každého jednotlivého národa, neboť jejich podmínky, historie, úroveň, kultura byly velmi rozdílné.

K tomuto názoru dospívá řada západních myslitelů teprve v současnosti se symbolickým rčením, že demokracie nemůže být na vývoz. Podobně se dospívá k poznání, že bez znalosti národní historie v kontextu civilizace není možné směřovat k funkční demokracii. Jejím nutným předpokladem je rozumět světu, ve kterém lidé žijí, včetně historie vlastního národa, zvláště pozitivní historie. Národ musí mít možnost se poučit ze svých zkušeností, z historie.

Tyto znalosti Masaryk uplatňoval od 90. let ve svých přednáškách, článcích, publikacích a to jak pro inteligenci tak pro českou veřejnost. Tím přispíval k sebeznalosti českého národa, k odvaze mladé české inteligence se zabývat politicky nevítanými a dlouho zakázanými tématy české historie. Nejdůležitějším výsledkem tohoto Masarykova úsilí byla práce Česká otázka (1895). V ní se zabýval důležitými českými osobnostmi minulosti, jako byl Mistr Jan Hus, J. A. Komenský, Josef Dobrovský, František Palacký, Karel Havlíček Borovský a dalšími. Formuloval otázku po smyslu českých dějin, ukázal specifické souvislosti mezi českým obrozením a českou reformaci a vyvodil z toho humanismus jako klíčový pro pozitivní rozvoj národa. Jinými slovy vyvodil z historie svou filosofii českých dějin. V ní ukázal návaznost humanitních a demokratizačních idejí od české reformace k českému národnímu obrození, někdy více zřetelnou, někdy mocensky potlačenou. Touhu lidí po zlepšení svých existenčních podmínek a rozvoje svých schopností, viděl jako přirozenou. Kniha měla silný inspirační náboj zvláště na studenty. Většinou mladé inteligence byly přijata s nadšením, inspirovala je k práci pro úroveň českého národa navzdory málo příznivým politickým podmínkám. Starší konservativní historikové Masarykovy koncepty odmítali.

Řada mladších českých historiků začala na začátku 20. století vytvářet díla, která mají velkou odbornou hodnotu do současnosti. Nejdůležitější bylo, že se tím zařadili do proudu, který vědomě i nevědomě rozvíjel demokratické hodnoty, sebeznalost, a tím kladl solidní základy pro budoucí demokracii Československa. Tím byl český národ ještě před první světovou válkou daleko více připraven na demokracii, než tomu bylo v okolních státech.

Masarykovo úsilí o vytvoření svobodné československé republiky a její demokratickou povahu, nebylo tedy žádnou náhodou. Ale naopak mravní a logický výsledek jeho víry ve schopnost českého a slovenského národa být pány ve vlastním státě, a ne v područí silnějších panovačných Němců a Maďarů, vnímajících menší národy jako méněcenné, neschopné plnohodnotné politické existence, dokonce překážkou pokroku. Masaryk věřil, že i malé národy a státy jsou schopné přispívat svou prací jak ke své úrovni, tak k úrovni celé civilizace. Jen k tomu potřebovaly svobodu a demokracii, vzdělanou a politicky aktivní veřejnost, sdílení humanitních hodnot a možnost kvalitního vzdělávání. A také, jak Masaryk psal v Nové Evropě, aby je velké státy nechaly na pokoji.

Svou intenzivní exilovou činností, argumenty postavenými na důkladných znalostech a víře v demokracii, byl Masaryk schopen přesvědčit důležité západní osobnosti, včetně presidenta USA Woodrova Wilsona, o prospěšnosti založení demokratických států ve střední Evropě jak pro ně samé, tak pro stabilitu v Evropě. V Nové Evropě, kde shrnul své názory na nové uspořádání střední Evropy, zdůraznil jako nový a nutný princip vztahů mezi státy, respekt velkých států a národů k malým, upustit od expansivních velikášských koncepcí a věnovat se práci k rozvíjení úrovně lidí a společnosti. Jen soustředění se na takovouto práci mělo naději problémům předcházet a řešit konflikty nenásilnými prostředky. Nebyla vina Masaryka a Československa, že Západní Evropa dovolila vzestup extrémní pravice v Německu, její zrůdnost a násilnou expansi.

Navzdory všem problémům, většinou zděděným z minulosti, první Československá republika byla příkladná a jediná demokracie ve středí Evropě. Dnes je její hodnota nejrůznějším způsobem snižována v zájmu nedemokratické historie a nedemokratických sil. Těmto snahám musíme čelit, což vyžaduje znalosti i statečnost. Dědictví našich humanitních a demokratických ideálů i úspěchů, a jejich nositelů, je kulturně a politicky naším nejcennějším společným moderním dědictvím, hlavní zdroj inspirace pro naši pozitivní demokratickou orientaci, pro naši schopnost se bránit nedemokratickým tlakům, dlouhodobě ohrožujícím nejen naši národní identitu, integritu, ale i existenci. Je třeba připomínat, rozvíjet a zůstat věrní humanitním ideálům našich minulých generací, které myslely na naši důstojnou budoucnost a byly ochotni pro ni i umírat. Je třeba tyto hodnoty předávat hlavně mladým generacím, které žijí ve značném mravním a politickém zmatku.

Masaryk nám v tomto ohledu zřetelně ukázal cestu: přimknutí se k důkladnému vzdělávání, k humanitním, demokratickým a mravním hodnotám, k české pozitivní historii jako zdroji sebeznalosti, důležitých potřeb českého národa, jeho zdroj větší sebedůvěry s důsledkem spoléhat se hlavně na vlastní síly. Přijímat zvenčí kriticky, jen to, co se hodí vlastním potřebám. A to je i cesta k většímu respektu národa obecně. Masaryk sdílel s Palackým a Havlíčkem ověřenou pravdu, že trvalost a stabilita národů je zaručena hlavně jejich vnitřní integritou, mravností, dospělostí, jejich vnitřním úsilím o svou úroveň. Snažme se společně k takovému stavu našeho národa přispívat po vzoru Masaryka a dalších našich velikánů.