Malé zamyšlení nad velkými věcmi
Po třistaleté porobě našeho národa Habsburky, dlouhodobé germanizaci zemí Koruny české, která nám měla připravit hrob, a protirakouského odboje celých generací, nadešel 28. říjen. Cíl práce a boje celého národa se naplnil. Náš národ se stal opět svobodným a rovným národům ostatním a nadto svým zápasem v období temna, se probojoval k vlastní státnosti – Československé republice, v níž se spojil se Slováky a s Rusíny. Nový stát, zrozený ze životů a krve legionářů, z usilovné práce celého našeho protirakouského a protiněmeckého odboje, vedeného T.G. Masarykem, E. Benešem a generálem M.R. Štefánkem, uskutečnil řadu reforem, stal se republikou, zrušil šlechtické tituly a výsady, všichni občané republiky si byli rovní. Provedl pozemkovou reformu. Konfiskaci podléhala půda šlechtická a část, jež patřila katolické církvi. Půda se tak konečně dostala i do rukou obyčejných rolníků. Postupně byly uskutečněny další sociální a demokratické reformy.
Z českých zemí Rakouska a z tzv. Horní země Uherska, Slovenska, připojením Podkarpatské Rusi vznikla Československá republika. Na tomto cílu nepřímo či přímo pracovaly celé generace našeho lidu. Československá republika v době, kdy okolní státy se postupně stávaly nacistickými či polofašistickými diktaturami, byla oasou demokracie ve střední Evropě. Její krátký život ukončilo nacistické Německo ve spolupráci s tzv. sudetskými Němci a s podporou západních demokracií, které pro Československo nechtěly jít do války, ale přesto nakonec byly donuceny válčit, když předtím ztratili tvář spolehlivých spojenců.
Po válce republiku jsme obnovili. Po roce 1989 opět spějeme, přes vůli většiny našich lidí, od vlastní státnosti k postavení země v širším celku – Evropské unie. Dominantní silou v ní je Německo. Toto prostřednictvím unijních orgánů a i samo bezprostředně nás dostává opět do postavení slabšího územního celku, který v zásadních otázkách je řízen eurobyrokracií a podléhá silně i německému vlivu. Je to pozice nás degradující. Nadto může být i ještě horší. Morava i Slezsko mohou být postupně uvolněny z rámce ČR, jsou síly, které na tom již dlouhodobě pracují. Na druhé straně pak se nám vnucují sudeti, kteří by se rádi vrátili do „své vlasti“, stali se druhým zemským národem a společně s námi vytvořili jakousi česko-německou federaci. To je ovšem jenom jedna z etap, která by mohla vyústit v novodobý protektorát, jenž by nemusel být posledním „vývojovým“ stupněm.
Někteří politici již o naší současnosti, o postavení ČR, soudí nijak lichotivě. Mluví o naší kolonizaci, především Německem, v tom lepším případě pak o protektorátu. Jak jsme de facto od těchto představ vzdálení?
Abychom se zachránili od rozpuštění v „evropském“ moři, musíme uvažovat o jiném uspořádání Evropy. Nikoliv federalizující se EU, ale Evropa suverénních rovnoprávných a svobodně spolupracujících států by měla být naši cílem. Taková Evropa, která by nebyla ovládaná zájmy velkých států, především Německa, by se měla stát našim programem. A tak ČR z postavení pouhé země v rámci EU, která nám diktuje, co máme dělat a co naopak nesmíme, by se mohla stát se opět suverénním státem, hledajícím jakoukoliv oboustranně vyhovující státoprávní formu spojení se Slovenskem a udržujícím těsné přátelské vztahy s Rusíny.
Tato cesta od země ke státu bude velmi těžká. Ještě jsme ji ani nenastoupili. Jejím začátkem je uvědomit si, v jakém postavení se nacházíme a co chceme. Musíme už konečně také definovat a sledovat naše národní a státní zájmy.
Pokud geopolitické klíma půjde od unipolárního období k multipolárnímu budeme mít zajištěné širší podmínky. Je-li Amerika hegemonem světa a hodlá-li se v této pozici udržet v době trvání „amerického století“, proto bude odstraňovat vše, co by tomuto jejímu postavení bránilo, pak naše naděje jsou velmi slabé. Američtí politici již koncem minulého století mluvili o západní a střední Evropě jako o americkém mírném protektorátu. Protektor se svého postavení jen tak nezřekne. Situace je však složitější. Německo je chápáno též jako americký protektorát, přestože fakticky se stává ve střední a východní Evropě samo protektorem a snaží se řídit své vlastní protektoráty.
Tato geopolitická situace je v zásadním rozporu s mezinárodním právem i Chartou OSN. Můžeme však doufat v obnovu principů mezinárodního práva, které by chránily menší státy před těmi většími a současně zakotvily nejen v Evropě, ale i na celém světě vládu práva? Ano, bude-li mezinárodní právo opět platit, můžeme mít šanci uspět.
Proti unipolárnímu geopolitickému uspořádání světa vystupují nově se rodící nebo obnovující se mocnosti, Rusko, Čína a další státy BRISC. Multipolární pořádek ve světě je pro usilování menších států o obnovu jejich suverenity příhodnější. Změny geopolitické však probíhají vždy v delším časovém období a jsou provázeny i destabilizací světových poměrů. Dnes dobře vidíme, jak to v reálu vypadá. Hrozí válka, která se může přeměnit i ve světovou jadernou, pokud válkychtivé síly nabudou vrchu.
Nadějí na obnovu naší státnosti je multipolarismus světa. Ale i zde, pokud se potřebné transformace dočkáme, existuje nebezpečí. Elity menších států lnou často ke státům větším a tak se suverenita takovýchto státu časem stává jen omezenou. Jak to bylo u nás? Po válce jsme hledali oporu v SSSR. Stali jsme se zemí „socialistického tábora“ s omezenou suverenitou. Po r. 1989 jsme postupně přilnuli k USA a EU. A také jsme se stali zemí s omezenou suverenitou. Jako občanům nám nebylo dovoleno hlasovat např. ani o členství v NATO. Jsme tam a NATO nám diktuje. Účastníme se misí, jež jsou ve skutečnosti formou naši účasti na agresi, a jsou v zájmu USA a ne naším. Mezinárodní společenství v čele s USA nectí Chartu OSN ani mezinárodní právo. A to je situace pro menší státy přímo katastrofální. Ze sovětského bláta, jež pro nás nebylo zdaleka tak ničivé, jsme se dostali do amerického louže. A jsme tam. Nikoho z politiků ani nenapadne se dodatečně zeptat občanů, zda tam chceme zůstat, zda chceme být členskou zemí EU, která se od našeho hlasování podstatně změnila, a proto bychom měli mít právo, pokud jsme skutečně demokratickým státem, znovu se o ní vyslovit. Říkám to přesto, že obecně se ví, že v EU země, které neschválily to, co jim bylo předloženo, v opakovaném hlasování „napravují“, co zanedbaly.
Kamenem úrazu jsou však i mnozí naši politici. Po svém zvolení dávají přednost zájmům americkým, německým, evropským před našimi vlastními. Je jedno, zda jde o pravicové či levicové činitele. Zpravidla vývoj levicových politiků probíhá tak, ne naštěstí však u všech, že postupně blérovatí. Stávají se svými skutky jen málo odlišnými od svých pravicových kolegů. Jen si vzpomeňme na V. Špidlu s jeho modernizacemi politiky ČSSD. Jeho přepísknutí pak nás stálo několik let devastující pravicové vlády. Jistě je i zajímavé, že do postu evropského komisaře šel ještě s nějakými představami o národních zájmech, ale vrátil se, jak mnozí soudí, jako normalizovaný eurobyrokrat s proněmeckou orientací.
Na štěstí pro nás vlastenecky zaměřená pravice, mimo jiné i Národní demokracie, nabízí levicovým politikům spolupráci na národní vinici. „Nová republika“ v tomto směru se též velmi angažuje. To je cesta, jak přispět k reálnému uplatňování našich národních a státních zájmů. Proto České národní listy takovouto spolupráci budou podporovat, i když víme, že ve skutečnosti teprve jde o začátek začátku. Jednou nohou pomalu, ale jaksi málo rozhodně, vstupujeme na dlouhou těžkou a trnitou cestu, která nás bezpochyby čeká.
J. Kovář
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz