1941 leden - březen

Rok 1941 počal dobře pro spojence. Zatím co generál Wavell žene před sebou prchající vojska Osy v Africe a Řekové statečně odporují italskému vojsku v Albánii, v Americe připravuje president Roosevelt veřejné mínění na přijetí zákona o půjčce a pronájmu. Při tom však bylo stále ještě zřejmo, že spojenci dosud nedostihli Osu ve zbrojení a že veškeré úsilí musí být věnováno právě tomuto nedostatku na straně spojenců.

Dne 10. ledna byl kongresu předložen zákon o půjčce a pronájmu a president Roosevelt vyslal svého důvěrného přítele Harry Hopkinse do Londýna, aby tam projednal podrobnosti americké pomoci spojencům. Deset dní nato zvítězil Roosevelt v presidentských volbách, po třetí se ujal svého úřadu a svým vítězstvím, jedinečným v dějinách Spojených států, získal úplnou většinu nad isolacionisty.

Zatím co spojenecká vojska potírají Mussoliniho armádu (v Libyi bylo zajato 120.000 mužů) a ničí jeho říši (habešský císař Haile Selassié je od 15. ledna zase ve své zemi), pouta přátelství mezi spojenci a Amerikou ustavičně sílí. Dne 24. ledna byl do Ameriky vyslán jako nový britský velvyslanec lord Halifax, který nadále zůstal členem válečného kabinetu. Dorazil tam na soukromé jachtě presidenta Roosevelta a president sám mu přijel vstříc, nedbaje toho, že se to příčí tradičním zvyklostem.

Dva dny nato dorazil do Anglie neoficiální vyslanec, republikánský kandidát presidentství Wendell Wilkie, s osobním poselstvím presidenta Roosevelta Winstonu Churchillovi. Wilkie je právě tak neochvějným přítelem spojenců jako president sám.

Po celý měsíc leden 1941 byla znatelna zvýšená německá propaganda. Goebbelsovy rozhlasové projevy se snažily svést pozornost od chyb Osy v Africe ještě výhružnějšími hrozbami invase Britských ostrovů. V Hitlerově hrozbě Americe se pravilo: „Kdokoliv si myslí, že pomůže Britannii, nechť ví, že každá loď, která připluje do dosahu našich torpéd, bude potopena.“

Zatím co bylo v této propagační kampani pokračováno, soustředil Berlín svou diplomatickou činnost na Balkán. Rumunsko padlo a následoval zmatek ve vládě. Hitler tiskne vojensky krále Borise a přes všechny sliby, které dal Molotovovi v listopadu 1940, obsadil Bulharsko a snažil se bez boje okupovat Jugoslávii. Mezitím Turecko podepsalo s Bulharskem pakt o neútočení a německá propaganda se pokoušela ze všech sil využiti jeho významu pro sebe.

Všechna tato Hitlerova činnost a všechna jeho ujištění těžce postiženému Mussolinimu, že „došel k názoru, že jako muž a přítel musí se držeti tohoto muže“ a že „je-li jeden postižen neštěstím, druhý mu musí přijít na pomoc“ - nezmátly ani Velkou Britannii ani její spojence.

Po únorových neúspěších ukázal se březen dobrým měsícem. Bulharsko se sice 1. března připojilo k paktu tří, avšak, když se ministr Eden vrátil z Ankary, byl s to zaplašiti všechny pochybnosti o postavení Turecka v této válce.

O tom, jak nepatrný byl úspěch Hitlera na Balkáně, svědčilo hrdinské povstání jugoslávského lidu proti zbabělcům a zrádcům ve svém středu. Anglie zvítězila nad italským loďstvem, Wavellova armáda v Africe postupuje, avšak největším úspěchem spojenců bylo odhlasování zákona o půjčce a pronájmu silnou většinou v americkém senátě. Jedinečnou shodou osudu přesně dva roky po okupaci Československa, dne 15. března 1941 president Roosevelt prohlásil: „Tento zákon znamená konec smiřování a kompromisu s diktátorstvím a útiskem. Spojené státy jdou do boje.“

Jan Masaryk: Volá Londýn , str. 104-106

reprint vydání z roku 1948