PhDr. Václav Šůstek, CSc.
6. Německá okupace Čech a Moravy
Okupací československého pohraničí byl splněn Hitlerův cíl likvidace Československa jen částečně. Hitler a všechny nacistické orgány hledali všemi prostředky vojenské i nevojenské sféry, jak vytvořit podmínky k definitivnímu zničení ČSR.
Jednou z variant scénáře byla myšlenka obsadit české země a Slovensko ovládnout jako vazalský stát. Rus ponechat Maďarsku. Varianta vycházela z kontaktů s l’uďáckými radikály, kteří již v říjnu 1938 jednali s nacisty o možnosti „osamostatnění“ Slovenska.
Z Hitlerova příkazu se o ľuďáky začaly zajímat různé nacistické instituce. Početní němečtí agenti a emisaři, krytí novinářskými legitimacemi, diplomatickými pasy a obchodním posláním, se učili znát jména l’uďáků. Hledali spojence a našli je mezi těmi, kteří fašizovali zem, zakázali komunistickou stranu, perzekučně stíhali všechno pokrokové a demokratické a rozpoutávali nacionalistické vášně.
Scénář nezapomněl ani na účast zbytku henleinovců v Československu. Přípravu si vzalo na starost gestapo a nacistická bezpečnostní služba Volksdeutsche Mittelstelle – esesácká organizace pro řízení zahraničních Němců. Nový šéf zbytků henleinovců Kundt přicházel podobně jako Henlein s dalšími a dalšími požadavky. Kundtovi bylo nabídnuto místo ve vládě, to se však Berlínu nehodilo. Kundt musel odejít z Prahy a předstíral nemoc. I bez oficiálního vůdce zbytek německé menšiny v pomnichovském Československu sehrával roli páté kolony.
a) Nacistická ultimáta - jednání ministra Chvalkovského v Berlíně
Hitler při jednání s Chvalkovským řekl otevřeně: „Musíte být ve všem s námi svázáni, proto vám dávám jedinou cestu – s Německem!“ (R. Kvaček, Česko-slovenský rok 1938, s. 176.) Chvalkovský se dozvěděl, jak by měla taková cesta vypadat. Československo mělo vypovědět všechny spojenecké smlouvy, vystoupit ze Společnosti národů, připojit se k fašistickému paktu proti Kominterně, zahájit pronásledování židovského obyvatelstva, zmenšit armádu na pouhý symbol, vydat Německu část zlata a rezerv Národní banky, povolit činnost nacistické strany.
„Hitler si přeje,“ řekl po návratu Chvalkovský ve vládě, „abychom přijali stejnou ideologii, jaká vládne v Německu. Vůbec na něho nezapůsobilo, když jsem mu vypočítal, co všechno jsme udělali. Nevím, zda je to další lhůta k osvědčení se, nebo úvod k rozhodujícímu zákroku proti nám.“ (Tamtéž, s. 76.)
Brzy se ukázalo. že šlo o to druhé. Hitler již před měsícem, v polovině prosince 1938, se rozhodl pomnichovské Československo zcela rozbít. Potřeboval k tomu vytvořit jen vhodnou politickou příležitost.
Žádosti nacistů byly tak bezohledné a dalekosáhlé, že se kladla otázka po smyslu ústupu před nimi. Členové pražské vlády si na vzniklý otazník odpovídali vnitřně po svém. Navenek však většinou souhlasili s vyžadovanými opatřeními.
Pro uspokojení nacistických ultimát bylo doporučeno zasahovat proti české publicistice, která chtěla i za těchto podmínek udržovat linii antifašismu, vzdoru a naděje. Zanedlouho došlo k zákazu vydávání dalších českých časopisů. Komunistický tisk nesměl vycházet již od konce října 1938. vláda také vyhověla tomu, co nacisté vymysleli jako židovskou otázku. Proto vydala pokyny, které zhoršovaly postavení židovského obyvatelstva v práci i ve společnosti. Na útočný antisemitismus vsadily i některé české fašistické skupiny, především Vlajka. Ze zhoršeného politického ovzduší se snažila těžit i Gajdova Národní obec fašistická. Vznikla již v polovině dvacátých let, programově opisovala od italských autorů. Z Říma také brala peníze. Do československého politického systému se zařazovala pod ochranou pravicových stran, zvláště agrárníků. Gajda byl postaven do předsednictva druhorepublikové vládní Strany národní jednoty. Platil za nepříjemného partnera, a byl proto za příslušnou úplatu od rozhodování vzdalován.
Vystoupení Chvalkovského po návratu z Berlína v lednu 1939 ukázalo, že sebevětší snaha vlády vyhovět i nevysloveným přáním nacistů bude odmítnuta a napadána jako nedostatečná.
b) Opatření a nařízení vlády porušující demokratické zásady správy státu
Na počátku roku 1939 vydala vláda další nařízení, která nově orientovala vnitřní vývoj republiky. K nejvýznamnějším patřilo rozhodnutí ministerstva vnitra ze 17. ledna, jež s okamžitou platností rozpouštělo levicovou ústřednu průmyslových odborových svazů, která měla přes 136 000 členů. Spolu s ní vzaly za své i její členské organizace. (Devět členských organizací jako Průmyslový svaz dělníků v jednotlivých oborech.)
26. ledna schválila vláda vládní nařízení o dohledu nad některými spolky. Státním úřadům byla vyhrazena pravomoc schvalovat všechna spolková usnesení, rozpouštět jejich orgány a jmenovat jiné, trpět nebo zastavovat činnost spolku. Další nařízení postihla všechny německé emigranty, kteří v Československu hledali útočiště před nacisty. Jedna ze směrnic nařizovala, aby území republiky opustili všichni, kdo neměli československé státní občanství, nebyli české či slovenské národnosti a zdržovali se v ČSR před represemi, které by je čekaly po návratu domů. Němečtí uprchlíci a jejich předáci v té době již věděli, že osud Československa je zpečetěn. Sociální demokrat Jaksch oznamoval v dopise 25. února britským přátelům následující informace: „Třetí říše předala Československu tyto požadavky: stálá armáda musí být omezena na zlomek své dřívější síly; určité kategorie zbraní musí být dány k dispozici německé armádě a židovská otázka musí být řešena tak drastickým způsobem, že se Československo v krátké době stane fašistickým státem. Tyto požadavky, které byly doplněny o požadavky nacistické (nacionálně-socialistické) strany v ČSR v politické a kulturní sféře, mají být přijaty do 16. března.“
Z československých škol mizely učebnice, jejichž text neodpovídal nové státní politice. V polovině února před revizí školních učebnic byla okamžitě stažena Pracovní učebnice dějepisu pro měšťanské školy od autorů E. Štorcha a K. Čandla.
Pro protižidovská opatření se vymýšlely násilné argumenty, zákroky se vysvětlovaly národnostními ohledy. 2. března uvádělo České slovo, že úřady Židy nepronásledují pro jejich rasový původ, ale že je musí zbavit jejich vlivu, neboť není přípustné, aby rozhodoval takový cizorodý prvek, kterému nadto patří třetina veškerého národního majetku.
Koncem ledna se československá a německá státní policie dohodly, že si budou pomáhat „při potírání politických zločinů“. Byla podepsána dohoda o spolupráci, v níž se obě strany zavazovaly vzájemně se informovat, odpovídat si na dotazy, dávat k dispozici informace o komunistech a emigrantech, navzájem si vydávat komunisty, anarchisty, emigranty a další osoby.
V polovině února jednala vláda o možnosti zřídit mimo normální pracovní tábory ještě kárné tábory pro osoby, které narušují disciplínu v pracovních táborech a vyhýbají se práci.
Veškeré obyvatelstvo mělo být podle říšského vzoru pod stálou evidencí a kontrolou. 1. února schválila vláda nařízení o domovní evidenci obyvatelstva a o opatřeních omezujících jeho pobyt.
V jednom úředním oznámení se sdělovalo, že vláda povolila činnost nacistické strany a jejích odboček, jež bude řídit příslušné oddělení hitlerovské strany v Berlíně. To bylo zvlášť špatné opatření pro budoucnost.
Nacistické ultimativní požadavky chtěla Beranova vláda představovat diplomatům jako „podmínky pro udělení německé záruky za hranice Československa“. Byl to výklad nepřesný, pouhé přání, jak potvrdil další vývoj. 21. února poslala Beranova vláda všem signatářům mnichovské dohody nótu, v níž reklamovala záruky „podle dodatku k mnichovské dohodě“.
V Německu byla nóta přijata s krajní nelibostí. Již pouhé slovo záruka vyvolalo v Berlíně hněv. Dokazovala to odpověď německého ministerstva zahraničí na verbální nótu západních velmocí z 8. února, dotazující se na stav garancí. Udělení záruk Československu odmítla. Západ podle ní už neměl ve střední Evropě co pohledávat. „Celá tato část Evropy je napříště revírem Říše,“ napsal po jejím přečtení francouzský velvyslanec v Německu Coolonde. (R. Kvaček, Čs. rok 1938, s. 181.)
c) Přípravy Německa k likvidaci zbytku Československa
Přes řadu varovných zpráv o připravovaném německém úderu proti Československu Beran a Chvalkovský je odmítali jako výmysly.
Od začátku března 1939 bylo v Německu v pohybu vše, co bylo určeno k likvidaci československého státu k přímému podmanění českých zemí. Známa byla místa soustředění německých jednotek. Hitler původně počítal s tím, že údajně neklidné Československo, které propaganda znovu představí jako středoevropský vřed společně s Maďarskem a Polskem, zadusí. Představa o údajné pacifikační akci měla být naplněna s pomocí vnitřního rozvratu státu, nebo aspoň pokusu o něj, které měly být náležitě propagandisticky zveličeny. V tom hodně vykonali l’uďáčtí separatisté na Slovensku. Hitler koncem ledna 1939 rozhodl je plně podpořit a využít. O l’uďácké politiky se začali zajímat nacističtí emisaři a agenti. Situaci měli ulehčenou tím, že l’uďáčtí radikálové hledali spojení s německými institucemi a osobami. Kontakty vedly nejen do Berlína, ale ještě víc do Vídně, kde působila protičeskoslovenská vysílačka. Vedoucí nacisté dostali na starost potřebné zpracování hlinkovských politiků; někteří hlinkovci však žádné zpracování nepotřebovali.
Platilo to zejména o Vojtěchu Tukovi, který vždy působil v cizích službách. Ve dvacátých letech napomáhal jako maďarský agent vnitřnímu rozvratu Československa a byl za to soudně stíhán. Po Mnichovu se do politiky vrátil a fašistická ideologie jej přivedla ke spolupráci s nacisty. Setkal se také s Gőringem, který slíbil podporu osamostatnění Slovenska, které Tuka propagoval. V říjnu 1938 podporu odtržení vyslovil i Ferdinand Ďurčanský, který byl zapojen na nacistické zpravodajské a politické instituce.
Nacistům se plán odtržení Slovenska hodil. Tukovi poslali návrh Ochranné smlouvy, představující vlastně připoutání Slovenska k Německu, chtěli však, aby rozvratná akce byla opravdu úspěšná. Proto ji měli v konečné podobě provést vedoucí l’uďáčtí politici Sidor nebo farář Tiso.
Celá léta pracovala nacistická instituce pro zahraniční Němce proti Československu. Měnila názvy i šéfy, ale rozhodující linii držela nepřerušeně. Bylo to naplňování ideje velikého Německa. Pro Berlín objevila Henleina, zaštítila ho politicky a podpořila finančně. Svou rozkladnou činnost ještě vystupňovala, když se jejího vedení zmocnili muži z Hitlerových SS. Právě oni nebyli spokojeni jen dílčím zmrzačením Československa a toužili po úplném zničení tohoto státu, který nenáviděli.
Na počátku března 1939 aktivizovala berlínská ústředna své agenty v českých zemích. Na starost je dostal Rudolf Meckel. Objel Brno, Jihlavu a Olomouc, kde byly plánovány nepokoje místních henleinovců. Meckel přivezl i dostatek peněz – Německo za takovou práci dobře platilo. Přípravy se však neutajily. „Deutschvőlkische mannschaft má nařízenu pohotovost,“ dovědělo se 12. března odpoledne policejní ředitelství v Brně. „Vysílá motocyklové spojky do okolních míst obývaných Němci. Má rozkaz z Vídně vyvolat incidenty a ničeho se nebát. Ranění mají být ihned odvezeni do Německa.“ Brněnským Němcům se výtržnosti příliš nepovedly. Češi na ně nereagovali. Do města se proto snažily dostat bojůvky z venkova. „Modřická skupina Němců se pokusila násilím proniknout kordon v Komárově, který jim bránil v dalším postupu na Brno,“ hlásil 14. března z Brna městský úřad ministerstvu vnitra. Útočníkům se nepodařilo kordon prolomit, a tak se obrátili a táhli směrem na Nové Černovice.
V Jihlavě začaly nepokoje 13. března útokem na kiosk jednoho antifašisty. S nacistickou vlajkou v čele pak napadli demonstranti radnici. Policie ji před nimi ubránila a již v poledne informoval vídeňský rozhlas svět o jejím nelidském postupu. V okolí Jihlavy útočili ordneři na úřady a školy. Vyháněli z nich učitele a žáky, strhávali české nápisy, vytloukali okna. Zběsile se chovali ve Stonařově, rodišti rakouského místodržitele Seyss-Inquarta. Zatím co tento vůdce rakouských nacistů podněcoval hlinkovce k rozbití Československa, jeho stonavští druhové se snažili zcela ovládnout obec.
Atentáty vzrušily v březnových dnech i Bratislavu. Časovaná bomba zničila komín továrny Erdal a zabila tři lidi, jiná vybuchla v osobním autu v Kostelní ulici. Těžká zranění způsobila bomba explodující v Coburgových závodech. Několik kilogramů ekrazitu (vyrobeného v Dűsseldorfu) se našlo v Dusíkově ulici, než stačily vykonat ničivé dílo. Tyto teroristické akce měli na svědomí agenti nacistické bezpečnostní služby. Ve vídeňském anatomickém ústavu si dokonce objednali několik mrtvol, které chtěli dopravit do bratislavských ulic jako oběti protiněmeckého teroru. Mělo to sloužit jako záminka německé vojenské akce.
V Praze se zatím rozvědka gestapa zabydlela v hotelu Ambasador. Jednotlivé policejní úřadovny v Německu se již připravovaly na „práci“ v určených českých městech. Do Čech byli vysláni agenti Heydrichovy bezpečnostní služby i vojenského Abwehru, který se podílel na vypracování vojenské části ultimáta určeného čs. vládě. V pohraničí vznikly skupiny z příslušníků německé Pracovní fronty, jež dostaly za úkol mapovat terén, obhlížet závody, silnice a tratě. Nic nemělo překážet rychlému postupu německých jednotek.
Na incidenty v českých zemích již netrpělivě čekal goebbelsovský tisk. S přesnými fakty si nedělal starosti, všelijak je kroutil a zveličoval. „Týrání Němců“ patřilo ke zdůvodňování německé agrese.
Maďarsku nabídl Hitler zelenou k pochodu na Podkarpatskou Rus. Nejdříve jej však musela maďarská vláda ujistit, že hospodářské a strategické zájmy říše budou na tomto území uznány a šetřeny. U Mukačeva vpadly maďarské oddíly 14. března na podkarpatské území a zahájily útok na Užhorod. Utkaly se s česko-slovenskými vojáky, kteří tu hájili civilní obyvatelstvo a svou čest.
d) Úloha Hitlera a l’uďáků při vyhlášeni Slovenské republiky
Z vývoje na Slovensku usoudila Beranova vláda, že hrozba separatismu je velmi vážná. Pokusila se mu čelit vojenským zásahem 10. března. Byli zatčeni hlavní l’uďáčtí radikálové, sesazena Tisova autonomní vláda a vedením nové vlády byl pověřen Karol Sidor. Ten se vzápětí dostal pod tlak Německa, které se chystalo obsadit české země a pro politické zajištění a krytí této agrese potřebovalo odtržení Slovenska. Vyhlášení samostatného slovenského státu Slovenské republiky mohl zajistit bývalý ministr Ferdinand Ďurčanský, který uprchl do Vídně a v tomto smyslu vydával různá prohlášení. Německo si však žádalo proklamaci samostatnosti přímo na Slovensku. 12. března vyhledali Sidora němečtí zprostředkovatelé, státní tajemník Keppler z ministerstva zahraničí a vídeňští nacističtí předáci Bűrchel a Seyss-Inquart. Sidor si z jednání zapsal řadu poznámek svědčících o krutém jednání a nátlaku Kepplera. Ze samostatného rozhovoru s Bűrchelem si Sidor poznamenal. „Pro samostatné Slovensko jsem nepřijal nic od Prahy. Jsem voják slovenského národa a jako takový plním přesně rozkazy předsednictva strany a předsednictva sněmu, používaje své funkce k tomu, abych pomohl svým zavřeným bratrům z vězení a přinesl mír a pořádek na Slovensko.“ K okamžitému vyhlášení samostatnosti Slovenska se Sidor přemluvit nedal. (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 189.)
Německo se zatím pokusilo získat pro okamžitou osamostatňovací akci Tisa. Do kláštera v Bánovcích mu byla předána tři poselství navrhující, aby přijel na poradu do Vídně a odtud jel do Berlína, kde ho měl přijmout sám Hitler. Tiso přijel 3. března do Bratislavy. Radil se nejprve se Sidorem, pak se v redakci Slováka sešlo předsednictvo l’udové strany a vláda. Debata netrvala dlouho. Jak vylíčil Sidor: „Každému bylo jasné, že je třeba jet.“ 13. března přivedl Keppler Tisa k Hitlerovi po osmnácté hodině na osvětlené nádvoří říšského kancléřství, kde byl slavnostně uvítán. Slavnostní pozdrav měl jediný cíl – dát Tisově návštěvě oficiální ráz. Tiso totiž v tu dobu již žádný vládní úřad nezastával. Důvod Hitlerova pozvání ovšem tušil, ale nečekal, že vůdce bude tak ultimativní.
„Nejde o dny, ale o hodiny,“ dramatizoval situaci Hitler. Svého času řekl, že „osamostatní-li se Slovensko, bude tyto snahy podporovat, ba dokonce garantovat. Stojí za svým slovem, pokud Slovensko svou vůli k samostatnosti jasně vyjádří. Kdyby váhalo, nebo se neodtrhlo od Prahy, ponechá Slovensko svému osudu a událostem, za něž nebude odpovědný.“
V napjaté atmosféře zachoval Tiso jistou opatrnost. Slíbil sice Hitlerovi, že dokáže, jak je hoden jeho zájmu a péče o Slovensko, ale rozhodnutí o vzniku slovenského státu, na něž Hitler tak netrpělivě čekal, vyhradil bratislavskému sněmu. Z Berlína proto požádal o jeho okamžité svolání.
Sidor telefonoval do Prahy ministerskému předsedovi Beranovi, aby požádal prezidenta Háchu o svolání sněmu na 10 hodin 14. března. Bylo mu ihned vyhověno. V úterý ráno 14. března o 9. hodině se sešla ministerská rada a celé předsednictvo strany. Dr. Tiso referoval o svém rozhovoru s Hitlerem. Situaci vyložil tak, že všichni jednohlasně uznali za potřebné předložit sněmu pouze jeden návrh, a to ten, aby celý sněm manifestačně potvrdil neodvislost Slovenska.
Protože dva členové předsednictva sněmu, poslanci Sokol a Stano, byli ministry, zbylý člen prezidia dr. Mederly převzal předsednictví sněmu. Sněm se sešel o jedenácté za předsednictví Mederlyho. Sidor podal demisi. Pak se řízení sněmu ujal Sokol, který předal slovo Tisovi. Jozef Tiso ve svém referátu seznámil poslance s rozhovorem s Ribbentropem a Hitlerem. Jeho referát vyzněl v tom smyslu, že Hitler je rozhodnut udělat konec českým provokacím na Slovensku. Dává možnosti, aby se rozhodlo, zda chce samo spravovat své záležitosti, nebo ne. Když bude Slovensko váhat, nebo nebude chtít rozvázat své spojení s Prahou, ponechá jeho osud na pospas událostem, za které odmítá odpovědnost. Už minulý rok stál před rozhodnutím, zda má dovolit Maďarsku obsadit Slovensko. Nejde už o dny, ale o hodiny. Proto když se chtějí Slováci zachránit, ať bleskurychle vyhlásí samostatnost. Poslanci se pak povstáním vyslovili jednomyslně pro slovenský stát. Po vyhlášení zákona o slovenském státu a jmenování jeho první vlády ukončili zasedání sněmu. Hned nato se rozletěla zpráva o vyhlášení samostatnosti po celém Slovensku.
Stručný záznam doplnil Sokol dalšími poznámkami.
„Slovenský sněm nerozhodoval o tom, zda je pro další trvání Československé republiky. O tom již před tím rozhodl Hitler. Otázkou, o níž jsme měli rozhodovat, bylo, zda má být Slovensko připojeno k Maďarsku, případně zda má být zachováno jako celek a vytvořit samostatný stát. Odpověď slovenských poslanců nemohla být jiná než vyhlášení slovenského státu. Ze sympatie nebo ze solidarity k Čechům jsme mohli spáchat národní sebevraždu, ale museli jsme v dané situaci vyvodit takový politický důsledek, jaký podle našeho názoru nejlépe vyhovoval zájmům našeho národa. Teprve časem se mělo ukázat, jaký stát tu vlastně vznikl.“
e) Likvidace pomnichovského Československa
Po vytvoření příznivých vnitřních i vnějších podmínek ke konečnému úderu proti ČSR začal Hitler jako obvykle spěchat v oblasti vojenské, diplomatické i propagandistické. Pražská vláda byla v poledne 14. března shromážděna v Kolovratském paláci. Čekala, jak Hitler odpoví na žádost o přijetí Háchy, který chtěl jednat o postavení republiky přímo v Berlíně, jak mu navrhl předcházející den Chvalkovský. Hácha i ministři s návrhem souhlasili.
Na kladnou odpověď z Berlína museli počkat do jedné hodiny po poledni 14. března. Definitivní souhlas vyslovil Hitler krátce poté, co se dověděl o vyhlášení slovenského státu. V tu dobu již byly německé jednotky soustředěny na hranicích Čech a Moravy.
Hitler dokonce nabídl Háchovi k cestě do Berlína letadlo. Pražská vláda se však rozhodla pro vlak. Proti použití letadla hovořil Háchův zdravotní stav.
Ve 13.35 telefonoval dr. Fiala z Centropressu a oznámil: „Dnes byli zavoláni všichni zahraniční novináři akreditovaní v Berlíně na ministerstvo zahraničí, kde jim bylo úředně prohlášeno, že vzhledem k událostem v ČSR, které Německo nehodlá dále trpět, obsadí v noci nejen jazykové ostrovy, nýbrž celé Čechy a Moravu.“
Vedoucí tiskového odboru ministerské rady šel se zprávou za ministry. Beran ji zamítl hanlivými slovy, pro Chvalkovského to byla zase smyšlenka. „My přece jedeme do Berlína.“ Úředník se zhroutil v pláči, ministři kolem něho stáli mlčky a bezradně.
Přípravy k odjezdu se děly ve velkém chvatu. Ministr Havelka telefonicky oznamoval své dceři, paní Rádlové, aby se nachystala k odjezdu do Berlína. Vlak byl studený, nevytopený a tváře loučících se nejisté a zachmuřené. Nedošlo k žádné poradě Háchy s vládou. Ten se domníval, že jede jednat hlavně o situaci na Slovensku.
Noční audience v říšském kancléřství jej brzy přesvědčila, že téma rozhovoru bude znít jinak. Hitler mu autoritativně oznámil, že jeho jednotky už na jednom místě překročily hranice, a že v šest hodin ráno vpadne německá armáda ze všech stran do Čech a německé letectvo obsadí česká letiště. „Jsou dvě možnosti,“ určoval Hitler. „Prvá, že vpád německých vojsk povede k boji. V tomto případě bude odpor zlomen všemi prostředky. Druhá, že vpád německých vojsk proběhne přijatelně. Pak bude pro mne snadné,“ sliboval, neboť ani nejbrutálnější jednání se většinou neobejdou bez slibů, „dát Čechům v nové organizaci českého života ušlechtilý vlastní život a jistou národní volnost.“ „Odpověděl jsem,“ čteme v Háchově záznamu o jeho reakci, „při krátké době několika hodin pochybuji, že mám možnost, abych jako vrchní velitel branné moci zabránil skutkům obranným. Načež říšský kancléř prohlásil, že mi dává k dispozici telefonní zařízení říšského kancléřství.“
Ve 2 hodiny 15 minut volal ministr Chvalkovský, který Háchu doprovázel a celou dobu audience trapně mlčel, ministerského předsedu Berana a vzápětí pak Hácha zatelefonoval ministru Syrovému. Měl zajistit, že německým jednotkám nebude kladen odpor.
Po třetí hodině ranní byl Háchovi k podpisu předložen protokol, který měl dát německé agresi právní posvěcení. Gőring to doprovázel výhrůžkou, že je schopen rozbombardovat Prahu – a Hácha s Chvalkovským sáhli po peru. Protokol byl neomaleně cynický, snažil se zaretušovat násilí, diktát a vyděračství:
„Vůdce a říšský kancléř v přítomnosti říšského ministra zahraničí von Ribbentropa přijal dnes v Berlíně československého prezidenta dr. Háchu a československého ministra zahraničí dr. Chvalkovského na jejich přání. Na schůzce byla zcela otevřeně projednána velmi vážná situace, která nastala na území dosavadního československého státu v důsledku událostí posledních týdnů. Obě strany vyjádřily přesvědčení, že cílem všeho jejich úsilí musí být zajištění klidu, pořádku a míru v této části Evropy. Československý prezident prohlásil, že ve prospěch této věci a pro dosažení konečného usmíření klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou Vůdce Německé říše. Vůdce přijal toto prohlášení a vyjádřil své rozhodnutí, že bere český národ pod ochranu Německé říše a že mu zaručí autonomní vývoj, odpovídající jeho svébytnosti.“ (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 193-195.)
Hácha a Chvalkovský museli svými podpisy potvrdit, že berou na vědomí požadavky ultimáta formulovaného 12. března Keitlem. Na Hitlerův pokyn poslal generál Keitl Ribbentropovu úřadu požadavky pražské vládě: „Žádný odpor vojska nebo policie, zákaz startu všech letadel, stažení protiletadlových děl a kulometů z palebných postavení, klid a dokonalá zdrženlivost.“ (D. Tomášek, Deník druhé republiky, s. 215 – 226.)
Osud vnitřně rozloženého Československa byl dovršen v noci ze 14. na 15. března 1939. Hácha – nemocný, přesto však zodpovědný představitel státu – podepsal vše, co vládcové fašistického Německa požadovali. A nebylo toho málo. Bylo toho více, než může snést svědomí člověka reprezentujícího demokratické zřízení, a víc, než jej opravňovala platná ústava, na niž slavnostně přísahal.
Vláda, kterou Hácha telefonicky informoval, se okamžitě podřídila a časně ráno to potvrdily rozhlasové přijímače. Vše, co prostí čeští lidé a antifašisté tušili a čeho se obávali, stalo se skutečností. Fašistická německá armáda obsazuje Čechy a Moravu, zbývající česká armáda nesmí klást odpor. Lidé mají jít po své práci a tvářit se, jako by se nic nestalo. Stalo se však to, k čemu v českých dějinách dosud nikdy nedošlo a co neučinila ani jedna vláda Hitlerem okupovaných zemí. Z Pražského hradu nezaznělo ani slůvko protestu. Nacistické hordy mohly bez boje pochodovat do Čech, zaštítěny servilní „žádostí o ochranu“, a oficiální české rozkazy jim uvolňovaly silnice. Tato vláda zlikvidovala základní principy demokracie. Přivítala Hitlera na Hradě a dobrovolně mu předala státní moc, celou administrativu a hospodářský potenciál i zbrojní závody v Plzni a v Brně. Kromě toho moderní výzbroj pro více jak 40 divizí. Tím jen napomáhala Německu v jeho plánech „Drang nach Osten“.
Mnichov a 15. březen 1939 – dvojí kapitulace v režii německého fašismu v důsledku jak vnitřní, tak i vnější zrady západních spojenců, kteří se v posledním období zmohli jen na formální protesty. Chamberleinova britská vláda podporovala nacistické Německo v celém tomto období, pomohla Hitlerovi v rozhodujících situacích. Dovršila to i tím, že vydala československý státní poklad, deponovaný v Anglické bance, hitlerovským okupantům.
Rozhodné stanovisko k okupaci vyjádřila sovětská vláda v nótě z 18. března 1939. Počínání Německa kvalifikovala jako svévolné, násilné a útočné. „Vzhledem k těmto skutečnostem nemůže sovětská vláda uznat, že by včlenění českých zemí a stejně, ať již v té či oné formě, Slovenska do německé říše bylo právoplatné a v souladu s obecně přijatou zásadou mezinárodního práva a spravedlnosti nebo zásady sebeurčení národů.“ (Dějiny druhé světové války, sv. II, s. 119.)
Pro český národ znamenala okupace pokračování válečného stavu s fašistickým Německem. Invazi wehrmachtu přijal lid s živelným rozhořčením a odporem. V provolání, jež vydala ilegální KSČ k 15. březnu 1939, je mimo jiné uvedeno: „Hitler obsazuje česká města, ale nikdy není a nebude schopen, aby ze srdce národa vyrval národní vědomí, lásku a vůli ke svobodě. Český národ se nedá těžkými ranami zkrušit, nedá si vzít víru v znovudobytí svobody. Je si vědom, že jeho obranný boj proti německému fašismu je součástí velkého zápasu, který je ve světovém měřítku veden mezi silami svobody a silami fašistického násilí. (…) My, čeští komunisté, před tváří národa vystupujeme a prohlašujeme, že chceme stát oddaně a neohroženě v prvních řadách národního odboje za obnovení plné svobody a samostatnosti.“(V. Husa, Dějiny Československa, s.391.)
15. březen 1939 se stal jedním z dalších mezníků ve vývoji českého národa. Náš odvěký zápas za uchování národní existence a samostatnosti skončil opět zásluhou Germánů prohrou. Jaký bude další vývoj, ukázalo následující období. Šest let bojů, utrpení, nejistot i vítězství, šest let druhé světové války, již rozpoutalo fašistické Německo. Zničení Československa bylo jejím výstražným prologem.
7. Některé aspekty germanizace ve vztahu k České republice
Těmito otázkami se v řadě článků zveřejněných v Haló novinách výstižně zaobíral Jaroslav Matějka; z nich uvádím „A zvonil zrady zvon“. (HaNo 25. 9. 1998) a článek Josefa Groušla, objasňující současný proces germanizace. (Naše pravda, 28/2011.)
Z Matějkova článku A zvonil zrady zvon vybírám to nejpodstatnější. Po objasnění zrady vnitřních zrádců Berana, Syrového, Háchy či Preisse a mnichovanů Chamber-leina a Daladiera uvádí: „Tato země uprostřed Evropy se stávala a dodnes stává obětí mocenských her těch silnějších. Ti v ní nacházejí vždy dost ochotných a servilních, kteří jsou hotovi těm zájmům sloužit.
V dobách Mnichova to byli ti, za které vyjádřil jejich zájmy nejlépe jeden z agrárnických vůdců. V Parlamentě vstal, zamával prkenicí a prohlásil: „Když přijde Hitler, tak mi ta prkenice zůstane, když přijdou bolševici, tak mně ji seberou.“ Proto byli a jsou za bezpečnost svých měšců ochotní prodat rodnou zemi jako Pilát Krista v krédu. To platilo a platí pro všechny časy.
Čím se vlastně liší dnešní „mnichované“ od Berana a Háchy, kteří prodali svobodu a samostatnost za mísu čočovice? Tehdy se ti mnichované vymlouvali na hrozbu německých kanónů. Tentokrát stačí na prolomení pohraničních opevnění balíky marek a dolarů. Výsledek má být stejný, nový protektorát pod panstvím dědiců třetí říše. Fabriky a banky už mají. Prodejní pisálkové připomínající kolaboranty Krychtálka a Ryse už ve většině novin prodaných německým kapitalistům musí zpívat píseň toho, koho chleba jedí.
Bývalá pátá kolona sudeťáků, vydatně a nezakrytě podpořená německými vládními kruhy, má dnes u nás početné spojence. Dokonce napříč politického spektra.
Troufalost těch, co před válkou republiku rozvraceli, připravovali její likvidaci a pak české lidi utlačovali a vraždili, roste úměrně s tím, jak jim nové kolaborantské panstvo ustupuje. Ať už na Hradě, nebo v podzámčí.
Nositelé národní zrady a zaprodanosti i reakce vůbec se vždy rekrutovali právě z řad bohatých privilegovaných a kdo si dá práci, vysleduje tuto genetickou linii i v několika generacích takových rodin. Včetně těch nejvyšších.
Leč paměť národa je nezničitelná. A proto nikdy nepřestane opovrhovat všemi těmi, kteří zrazovali od počátku dějin tohoto státu až k Hitlerovi. Snaha současné mocenské garnitury obracet dějiny naruby a očistit kolaboranty a zrádce typu Háchy, Berana, Syrového a prodejné filmové hvězdy vyjde naprázdno. Jinak bychom se mohli dočkat toho, že se pokusí udělat z R. Bienerta a Emanuela Moravce české vlastence, kteří se obětovali pro svůj drahý národ.
No a také věrné plačky mnichovana Jana Bati Gőringovi a hitlerovské wehrmacht nezůstanou zapomenuty. I když potomka tohoto zrádného a kolaborantského rodu zcela nedávno vítaly spřízněné davy chlebem a solí. To, že Tomáš Baťa, potomek toho, který prvního prezidenta přímo nenáviděl, dostal před časem řád s jeho jménem, asi způsobilo, že se prezident Osvoboditel v lánském hrobě obracel. Ostatně proč ne, když dědeček toho, co mu ten řád udělil, významný protektorátní činitel, pocházel také ze Zlína.
Zrádní mocnáři této země měli vždy snahu ospravedlnit své zločinné počínání starostí o blaho lidu našeho státu, jeho radostnější budoucnost. Tak prezident Emil Hácha svěřoval osudy českého národa do ochranných rukou Vůdce třetí říše. Těch tři sta šedesát tisíc mrtvých obětí okupace si však již nikdy tuto péči českého reakčního panstva nemohlo ověřit.
Stejně tak věrní dědici háchovštiny se rozhodli již dávno svěřit osudy této země do rukou té trapné figury, která neumí ovládat ani svého chtíče, Billa Clintona, a hlavně jeho nařvaného kolegy, dědice Konrada Adenauera i jeho předchůdce v německé politice, Helmuta Kohla.
Není divu, že německý kancléř má takový zájem opět uplatnit v československém prostoru germánský vliv. Věren Bismarckově tradici má zřejmě i nad postelí viset slavný výrok „železného kancléře“, že Praha je pistole namířená na Berlín a kdo má Čechy, má klíč k celé střední Evropě.
Marx v úvodních větách k Osmnáctému brumairu parafrázoval Hegela, že historie se sice opakuje, ale jednou jako tragédie a podruhé jako fraška. Ano. Historie, jak se zdá, se opakuje. Hlavně zásluhou Hradčan. Ale ne jako pouhá fraška. Spíš jako krutá a nebezpečná tragikomedie.
Tato země je dnes na pokraji hospodářského rozvratu. Její obranyschopnost je ochromena. Její národní zájmy rozprodány. Na mapách hysterických srazů sude-toněmeckých landsmanšaftů, připomínajících nacistické srazy před světovou válkou, se znovu objevují místo Chebu Eger a Liberce Reichenberg.
Také potomci heimatfrontlerů, ordnerů a werwolfů se začínají rojit po pohraničních luzích a hájích, v nichž je čeká otevřená náruč poslušných lokajů poraženeckých přívrženců Hradu i jejich „vlasteneckých“ institucí.
Je ještě čas to všechno zastavit, abychom nedopadli jako po Mnichovu. Františku Halasi, znovu zvoní zrady zvon!“
Tolik Jaroslav Matějka.
Josef Groušl ve stati Některé aspekty germanizace ve vztahu k České republice na otázku Co je to germanizace? odpovídá.
„Pod tímto pojmem rozumíme takové působení Německa na Českou republiku, které přímo nebo zprostředkovaně ve svých důsledcích poškozuje zájmy a postavení ČR. Chápáno historicky i aktuálně.
Od roku 1989 po současnost se využívá restaurace kapitalismu v ČR.
První etapa germanizace zaznamenala průnik německého kapitálu k nám. Stalo se tak pomocí kapitulantské politiky české politické pravice. Ta s Mezinárodním měnovým fondem podepsala v roce 1990 nový Mnichov. Následovalo rozbití československé průmyslové, zemědělské a vědeckotechnologické základny. Také dřívější systém vojenské obrany v rámci Varšavské smlouvy byl zlikvidován. Z takové destrukce se dělala pochybná a falešná politická i ideologická sláva.
Podívejme se na některá fakta ze současnosti. 80 % HDP České republiky leží v dalších zemích EU. Jedna třetina exportu ČR směřuje do SRN, hlavně pak do Bavorska. Závislost ČR na exportu činí 83 %. U Slovenska to je 85 %. SRN obsadila po rozbití Československa jeho hlavní dlouhodobě přínosné mezinárodní trhy. Zejména v oblasti velkých investičních celků. Z Československa, dříve zdatného exportéra, se stal poničený subdodavatel. I vývoz vzduchotechnických zařízení musí schvalovat EU a NATO, aby ČR nemohla „poškozovat“ zájmy Západu. Ceny a zisk se pak převádějí mimo ČR.
Druhá etapa germanizace byla zaměřena na tak zvanou pomoc SRN při zatahování ČR do amerického vojenského bloku NATO a do EU.
Třetí etapa se od roku 2005 orientuje na germanizaci myšlení. Zvláště ve směru k mladé a střední generaci v České republice. Germanizační politika ve směru k ČR vyjadřuje relativně nové strategické a taktické záměry německého velkokapitálu. Předním cílem Německa je získání vedoucích pozic v EU. Za pomoci Francie a dalších zemí široké struktury NATO a EU umožňují Německu dovedně zakrývat vlastní mocenské směrování. Česká republika byla v germanizační východní politice sjednoceného Německa vybrána jako nejslabší, ale pro Německo nejvýhodnější článek. Uvnitř ČR vybudovala politická pravice proněmeckou platformu. V čele stojí ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. Již dříve přistoupil na německou zahraniční politiku o tzv. vyhánění Němců z ČSR po druhé světové válce. Vlády ČSR přehlížejí a tolerují nepřijatelnou činnostně německé revanšistické kanceláře v Praze. Český premiér Petr Nečas tajně jednal v Bavorsku na sklonku roku 2010. Výsledkem byla návštěva bavorského premiéra Seehofera v Praze v prosinci 2010. Přijel s ním i nepřítel České republiky a českého národa Berndt Posselt, čelný pohlavár německých revanšistů. Nečasova vláda tím fakticky legalizovala spolky odsunutých Němců jako svého partnera. S tím nelze souhlasit. Je zřejmé, že různé politické a jiné tlaky z Bavorska vůči ČR se budou napříště řízeným tlakem stupňovat. Vláda ČR má svého partnera v mezinárodních vztazích ve vládě Spolkové republiky Německo. Přibrala si k tomu ještě Bavorsko. Důsledky pro Českou republiku budou negativní, problematické, složité, nevypočitatelné. O to ale německé straně jde. Uvnitř ČR se posiluje prorevanšistická kolona. Ministr zahraničí Schwarzenberg buduje urychleně právě v Bavorsku silnou infrastrukturu diplomatických a jiných kontaktů, zařízení ap. V řadě takových míst či zařízení se kumulují akce ve prospěch revanšismu, útoků na Postupim, proti odsunu Němců a proti československým ústavním dekretům z roku 1945. Útočí se na usnesení Parlamentu ČR z roku 2002, které potvrzuje neměnnost a nedotknutelnost uvedených dekretů ČSR.
Posselt se netají tím, že otázku tzv. vyhánění chtějí spolky odsunutých Němců, jejich politické vedení, zmezinárodnit na půdě OSN. Otázkám vyhánění obecně hodlají dát mezinárodní dimenzi a potom z takové báze soustřeďovat útoky jen na odsun Němců z Československa, Polska apod. Příští tažení proti České republice jako nástupnickému státu Československa bude vycházet z Berlína a z Mnichova.
Nesmíme zapomínat, musíme uvažovat v širších, konkrétně historických souvislostech a podmíněnostech. Proněmecká kolona uvnitř ČR je v SRN mimořádně chválena a oceňována. Karel Schwarzenberg a před ním i Cyril Svoboda obdrželi od vlády SRN vysoké německé vyznamenání Řád za zásluhy o Německo. To je velice výmluvné. U Schwarzenberga jsou z německé strany připomínány zásluhy v nepřátelském rozvratném působení proti ČSSR v době před rokem 1989.
Značná pozornost v germanizační politice vůči ČR je věnována televizi, filmu, tisku a vydavatelské činnosti. Jde z hlediska obsahu o dezinterpretaci hlavních příčin, průběhu a výsledku druhé světové války. Je to omlouvání německého fašismu a jeho zločinů. Účelově je v mnoha případech vykládán poválečný vývoj v německé otázce. Neofašismus je v NSR nejen trpěn a tolerován, ale je také na postupu do ČR, Polska a dalších zemí. Tzv. dokument Davida Vondráčka Zabíjení po česku byl v SRN oceněn finanční částkou 100 000 €. Stejnou finanční částku obdržel i režisér Juraj Herz za film Habermannův mlýn. Politicko-psychologická kampaň kolem Dobronína za účasti televize a kriminálních orgánů, za tzv. pomoci z Německa je názorným příkladem detailizování některých aspektů z doby odsunu Němců. Jejich absolutizace bez objasnění skutečných příčin a souvislostí, bez faktů, má působit na myšlení mladé a střední generace v ČR. Takové kampaně mají odvádět pozornost občanů v ČR od masových zločinů německých fašistických „nadlidí“ z let druhé světové války, spáchaných na českém a slovenském národu. Mladá generace je klamána a má podle germanizačních záměrů přijmout názor, že zločiny nepáchalo jen fašistické Německo a Němci.
Vlády SRN nikdy v poválečném období tzv. požadavky odsunutých Němců neodsoudily. I dnes přetrvává duch a záměr revanše proti České republice. Pro vlastenecké síly v ČR je důležité poznání, že aktivity německého revanšismu a neofašismu byly cílevědomě zaměřovány k 70. výročí našeho osvobození a porážky fašistického Německa ve druhé světové válce. Naše společná práce v boji proti germanizaci se musí ještě více přibližovat k hlavním obsahovým otázkám.
To znamená proti germanizaci jako programu. To za prvé. Za druhé – důsledněji odhalovat taktiku a způsoby germanizace a její pronikání do České republiky. Praktické poznatky z jednotlivých míst v ČR dostávají zcela nový význam, smysl a možnosti v naší práci.
Za třetí - musíme průběžně nacházet a používat účinnější způsoby při demaskování proněmecké, prorevanšistické platformy uvnitř země. Za čtvrté – celkový vývoj v ČR i v Evropě i ve světě zvýrazňuje potřebu nové kvality mezinárodní spolupráce a koordinace. Zejména s německými antifašisty a s vlasteneckými silami ze slovanských zemí. Jsou zde i další poznatky. Východní problémy se nedají řešit západní ideologií. Praxe boje proti germanizaci potvrzuje, že naše morální hodnoty jsou vyšší než u našich odpůrců.“
Úloha páté kolony – Sudetoněmecké strany
Nezastupitelnou úlohu při rozbití ČSR a odtržení pohraničních oblastí sehrála Sudetoněmecká strana jako klíčový nástroj psychologické války a rozvratného působení německého šovinismu. V roce 1938 žilo v ČSR 3,2 milionu občanů německé národnosti. V červenci 1938 měla Sudetoněmecká strana (SdP) již 1,3 milionu členů, to je 40,6 % občanů německé národnosti. V květnu 1938 získala SdP ve volbách 88 % hlasů od občanů německé národnosti. Byla nejsilnější politickou stranou a ovládla také většinu obecních a městských správ v pohraničí.
SdP fungovala včetně svých přidružených organizací jednoznačně jako politický nástroj řízený Hitlerovou vládou. S využitím tzv. Volksdeutsche Mittelstele a vyhrocováním politické krize je přímo řídil Hitler prostřednictvím Henleina a Franka. Sudetoněmečtí poslanci v parlamentu v čele s K. H. Frankem a Kundtem pracovali na rozvracení republiky cílevědomě, a tak porušovali velezrádně přísahu republice. SdP tak hrála dvojí roli. Vedle oficiální politické činnosti se zúčastňovala tajných jednání s německými fašisty k přípravě agrese a zničení ČSR.
Na pokyn Hitlera z Norimberku 12. září vyvolala SdP v pohraničí protistátní puč. Po jeho neúspěchu uprchlo vedení SdP i s řadou funkcionářů do Německa. Za vše-stranné pomoci fašistického Německa vytvořili Sudetoněmecký dobrovolnický sbor – freikorps, který měl k 2. říjnu 41 000 členů. K teroristickým akcím v pohraničí vůči československým objektům a ozbrojeným silám znovu na pokyn Hitlera dochází v noci z 18. na 19. září 1938.
Po ulicích a náměstích se valily zástupy stoupenců nacismu; vykřikovali „Heim ins Reich“, „Ein Volk, ein Reich, ein Fűhrer!“ Po okupaci pohraničí se podíleli na vyhánění všech antifašistických občanů a českého obyvatelstva.
V březnu 1939 se znovu mobilizuje pátá kolona v druhé republice, vyvolává nepokoje jako jednu z dalších záminek ke konečné likvidaci ČSR.
Zničení Československa a nastolení protektorátu Čechy a Morava vedlo k další etapě, jejímž cílem byla konečná likvidace českého národa. Sudetští Němci tvořili v protektorátu více jak 60 % potlačovatelského aparátu včetně gestapa. K. H. Frank byl autorem programu na likvidaci českého národa. Tímto dokumentem vyjádřil odvěkou nenávist Germánů vůči českému etniku. Tento plán byl Hitlerem schválen a za vydatné pomoci sudetských Němců byl postupně uskutečňován. Došlo k likvidaci všech protifašistických sil, členů komunistické strany, pokrokové inteligence a k uzavření českých vysokých škol. Rozpoutání druhé světové války vyžadovalo využití hospodářské, průmyslové i zbrojní výroby v českých zemích ve prospěch fašistických armád. Ze Sudeťáků se rekrutovaly elitní divize Allgemeine SS a ty se podílely na likvidaci Slovanů a Židů v karpatských zemích. Krach bleskové války, zejména na východní frontě, znemožnil v českém prostoru realizovat likvidační plány německých fašistů i Sudeťáků.
Němečtí fašisté měli v protektorátu výsadní postavení ve všech oblastech. Vedle utlumení mírové průmyslové výroby a záboru zemědělské půdy to pociťovalo obyvatelstvo nedostatkem potravin. Lístkový systém nezajišťoval základní kalorickou spotřebu; české obyvatelstvo hladovělo, zatímco Němci dostávali o třetinu vyšší příděly a byli všestranně zásobeni. Sudeťáci se více jak šest let podíleli na drancování českého hospodářství ve prospěch fašistického Německa; ukradený národní majetek představuje mnoho miliard.
Značná část národa se s okupací a plány okupantů nesmířila, pokračovala v odporu. Těch tři sta šedesát tisíc mrtvých odbojářů, vojáků na frontách a popravených v koncentračních táborech i věznicích svědčí o tom, že vlastenci v této zemi nevymřeli. Nelze také zapomínat na desetitisíce do Německa totálně nasazených mladých lidí, z nichž se mnozí nevrátili.
V odsunu, který stanovily vítězné mocnosti v Postupimi, byly touhy Sudeťáků naplněny, ovšem jinak, než si oni představovali. Před válkou vykřikovali „Domů, do říše!“ Osud jim přinesl odplatu jakou si zasloužili za to, co v českých zemích napáchali. Ukázalo se, že váleční zločinci, nacisté a všichni další, kteří vědomě usilovali o zničení českého národa i dalších slovanských národů, museli nést zodpovědnost za své zločiny.
Na rozhodnutí postupimské konference o odsunu německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a Maďarska do Německa reagovalo nacistické podzemí organizováním teroristických akcí organizací werwolf. Atentáty, vraždy, ničení všech hodnot, to byla „pokora“ původců války a válečných hrůz i zločinů. Seznam těchto poválečných zločinů uvádí Jaroslav Kojzar (Haló noviny 6. 8. 2012) v článku Odsun nebo vyhnání? Je to seznam dlouhý – Podmokly, Folnava, Liberec, Tachov, Karlovy Vary, Srbská Kamenice, Šluknov, Bretnov … přepadení vlaku, zastřelení Češi a němečtí antifašisté, atentát na redaktora českého listu, na důstojníka Čs. armády, střelba na československé vojáky – svobodovce. Vyšetřování ukázalo, že šlo o akce nacistického podzemí. A k takovým akcím docházelo až do odsunů německého obyvatelstva.
Kolaborace a kolaboranti
Slovo kolaborace nabylo na významu, jakmile se náš lid musel potýkat s cizí okupací a jejími nohsledy.
Vrcholnou kolaboraci nám předvedl v třicetileté válce český šlechtic Albrecht z Valdštejna, od něhož se odvíjí genetická linie přes rakousko-uherské černo-žluté byrokraty až k Háchovi, Moravcovi a jim podobným. Co jiného než ducha kolaborace představovala ona Havlova - pro oběti fašismu urážlivá - omluva sudeťákům za „vyhnání“, těm, kteří po celá léta tvořili většinu potlačovatelského aparátu v českých zemích? Omluva, která připomíná háchovštinu. Omluva, jež nastartovala obrovskou vlnu nátlaku, kterou vyvíjejí revanšistické organizace přes německou vládu i přímo. Požadují návrat majetku (ačkoliv válečné škody způsobené i jejich přičiněním hodnotu německého majetku přesahovaly, přesto, že Německo nikdy neuhradilo naší zemi válečné reparace stanovené vítěznými mocnostmi). Dovolávají se práva na vlast, které sami upírali jiným. Chtějí odvolat Benešovy dekrety a konečně – odmítají rozhodnutí vítězných mocností, přijatá na konferenci v Postupimi.
Dnešní kolaboranti otevřeli dokořán brány invazi německého kapitálu, který k tomu, aby naši zemi okupoval, nepotřeboval kulomety a tanky. Vinou českých finančních šejdířů, té přední kolaborantské kohorty, která je nastrčena, aby pracovala pro německé zájmy podobně jako kdysi pátá kolona henleinovců. Podstatná část česky psaného tisku patří německým vlastníkům. Proto tisk dělá a bude dělat jejich politiku. Tak je to i s řadou továren, tisíci hektarů půdy i kulturních a historických památek.
Jásot pravice po hlasování v parlamentu o našem vstupu do paktu NATO, který se změnil v učiněnou euforii po zprávách z amerického Senátu, naprosto jasně prozradil, a ani se s tím netajili, že konečně cizíma rukama a zbraněmi jsou zajištěny u nás jistoty kapitalistického panství, které si ovšem v roce devětaosmdesátém málokdo přál. Tehdy se zaklínali, že k ničemu podobnému nedojde. Taková kolaborace je plně pochopitelná, neboť má zajistit kolaborantům jejich plné měšce.
Škody, které toto novodobé přisluhovačství způsobilo našemu hospodářství a morálnímu zdraví národa, jsou nesmírné a trvalo by hezky dlouho, než by se odstranily. To by ovšem náš člověk musel následovat toho biblického chlapce z Nazaretu, který svatokupce vyhnal z chrámu.
Ovšem daleko nejhorším projevem kolaborace se zahraničním kapitálem, která dlouhodobě a rozhodujícím způsobem ohrožuje naši suverenitu, je, jak si počíná naše kompradorská buržoazie při obhajobě ekonomických zájmů země. Již v počátku tohoto nevídaného převratu od socialismu ke kapitalismu provedl Klaus ve službách mezinárodního kapitálu takovou devalvaci měny, že jsme se rázem ocitli v roli chudých příbuzných našich sousedů. Začal proces vyžírání této ubohé země zahraničními zlatokopy, pro které transformace, privatizace a vše, co s tím souviselo, otevřela uprostřed Evropy ráj podobný Klondyku. Pak začali hluboce pod cenu (také díky devalvaci) zbavovat za marky a dolary rozhodující roli našeho státu v ekonomice. To nejcennější, co jsme měli, za babku vyprodali zahraničním firmám s nadějí, že to vládě zachrání její bankrotářské rozpočty. Nezachránilo!
Hanebné smlouvy, před národem utajené, s Mezinárodním měnovým fondem i servilita vůči Evropské unii, jen pomohly značně omezit naše dřívější exportní úspěchy a nahradit je montážními závody cizích vlastníků. Nejkrutější dopad měl způsob přechodu v devadesátých letech na obrovský útlum našeho zemědělství, které se z vývozce stalo výrazným dovozcem komodit, jež jsme dříve vypěstovali a vyrobili k vlastní soběstačnosti. Kam se podíváme, všude narážíme na katastrofální důsledky politiky české pravice, kolaborující s nadnárodními firmami. Dnešní představitelé si vyslouží, že v dějinách bude jejich éra připomínána jako jedna z nejhanebnějších. Možná hanebnější než ta Háchova. (J. Matějka, Haló noviny 15. 5. 1998.)
Závěrem
Likvidace Československa fašistickým Německem poutá zájem jak minulých, tak i současné generace k jejímu objektivnímu poznání a vyvození odpovídajících poznatků jak pro vnitřní, tak i pro zahraniční politiku.
Československo bylo připraveno k obraně proti fašistické agresi, jeho schopnost bránit se vojensky byla podlomena cílevědomou propagandou a vedením psychologické války. Bylo zbaveno podpory západních spojenců. Světové veřejné mínění bylo ovlivněno lživým obviněním, že Československo likviduje násilím německou menšinu, a poté vystupovalo fašistické Německo jako ochránce sudetských Němců. Hitler ve svém úsilí o ovládnutí ČSR a Evropy využíval národnostní otázku jako prostředek k rozpoutání psychologické války. Německo, které bylo všestranně připraveno k vojenské likvidaci Československa, označovalo svou oběť za zdroj a příčinu válečného nebezpečí. Po mnichovském diktátu pak vystupují představitelé Západu Chamberlain a Daladier jako obránci míru.
Nacistické metody jsou v současné době znovu uplatňovány v politice USA a jejich válečného stroje NATO proti všem zemím, které neodpovídají americkým zájmům. Ještě před smrtí známého státníka J. B. Tita seznámili američtí kolegové na mezinárodním kongresu sociologů ve švédské Uppsale s kurzem Washingtonu vůči Jugoslávii. Výstižně tuto politiku charakterizuje B. Chňoupek v knize Dýka v zádech, vydané v nakladatelství Futura v roce 2001.
„Scénář a režie se všemi odstrašujícími triky mocenské politiky tytéž. Jen herecké obsazení od titulních rolí po kompars jsou generačně inovované. Podobná zvěrstva krvelačných Čechů nad mírumilovnými sudetskými Němci předvádějí i zde srbští zlotřilci, vrazi a násilníci nad ubohými Albánci. Zaznívají zde názory A. Hitlera na přepady států bez vyhlášení války, vypsané poradci ne příliš charakternímu B. Clintonovi… nechybí spílání Josepha Goebbelse prohnanému E. Benešovi, totožné s vulgárními urážkami a potoky lží o zločinném teroristovi, příčině příčin všeho, bídákovi Slobodanu Miloševičovi; na scéně vystupuje … paní Válka M. Allbrightová, plácající po světě podobné nesmysly jako kdysi J. Ribbentrop; v pořádku jsou i alternáti Tony Blair a Robin Cook, šťastně mávající návrhy pro Rambouillet jako kdysi sir Chamberlain; nadutost B. Mussoliniho bravurně hraje kancléř G. Schrőder; poletuje tu i nezkušený R. Hollbrook od Rugovy k H. Taqimu podobně jako během své mise popojížděl po Čechách lord Runciman od Henleina ke K. H. Frankovi.
Jako z říše dodaný Sudetoněmecký dobrovolnický sbor, SdHF, vraždící hlídky Stráže obrany státu, i v Kosovu si počínají stejně zdatně při honech na Srby a střílení na jejich policii ze zálohy. Ono bizarní uskupení s ideologickým spektrem od Hodžových exmarxistů, přes fašisty po islámské radikály se jménem Osvobozenecké vojsko Kosova, vydodané přímo z Albánie. A stejně jako ze Sudet hitlerovci vyhnané desetitisíce zoufalých rodin, i tu běží podobné zástupy Srbů před zvůlí rozběsněných Skipetarů.“ (B. Chňoupek, Dýka v zádech, s. 139 – 140.)
A Organizace spojených národů, podobně jako tenkrát Goebbelsem nařčená Společnost národů, brebtá svrchovaně pitomé omluvy. Popsané události jen znovu připomínají náš podzim tragického roku Mnichova.
Stejně tak probíhá režie k ovládnutí energetických zdrojů, ropovodů a trhů pro nadnárodní monopoly na Středním východě. Spojené státy americké, Evropská unie doprovázeny Izraelem a monarchy Zálivu plánují přesuny, vytvářejí záminky, vyvolávají vnitřní třenice, povzbuzují v oblasti destabilizaci zemí, které se nehodí do plánů a jejich zájmů.
Současnými cíli jsou Sýrie a Írán. V Sýrii opakují metody použité proti Libyi. Dalším zdrojem obav je rozmístění velkého množství jednotek USA v oblasti Perského zálivu a provokace Izraele proti Íránu. Zavedení embarga a zostřených ekonomických sankcí ze strany USA a EU je porušením charty OSN.
Demokratické, protiimperialistické a mírumilovné síly světa by měly prolomit mlčení a odsoudit kampaně imperialismu, jež dláždí cestu nové agresi. (Prohlášení Světové rady míru, 7. února 2012.)
Prameny a literatura
Dějiny druhé světové války 1939 – 1945, Praha 1977
Beneš E., Mnichovské dny, Svoboda, Praha 1968
Butvin, J., Havránek, J., Dějiny Československa I-IV, SPN, Praha 1968
Československá vlastivěda, díl II., svazek 2, Horizont, Praha 1969
Hruška, E., Sudetoněmecké kapitoly, Start, 2008
Husa, V., Dějiny Československa, Orbis, Praha 1962
Chňoupek, B., Dýka v zádech, Futura 2001
Mnichov v dokumentech I, Praha 1958
Mnichov 75 let poté, Orego 2008
Nesvadba, F., Proč nezahřměla děla, Naše vojsko, Praha 1986
Sládek, O., Zločinná role gestapa, Naše vojsko, Praha 1986
Pejčoch, I., Fašismus v českých zemích, Academia, Praha 2010
Krejčí, O., Válka, Praha 2011
Sýs, K., Akce Heydrich, nakladatelství BVD 2008
Divišová, J., Vzestup a pád Franka, nakl. BVD 2010
Devadesátiletá cesta, Sborník prací, Futura 2011
Tomášek, D., Deník druhé republiky, Naše vojsko, Praha 1988
Dokumenty moderní doby, Svoboda, Praha 1978
Kvaček, R., Poslední den, Epocha 2012
Kvaček, R, Heyduk, Československý rok 1938, Polart, 2011
Matějka, J., Páteční zamyšlení, Futura 2000
Frajdl, J., Příspěvek k problematice pangermanismu, Praha 2001
Frajdl, J., V zápase proti germanizaci, Praha, 2003
Frajdl, J., Germánská negativa v českých dějinách, Praha 2003
Noviny a časopisy
Haló noviny, Futura, Praha
Naše pravda, Futura, Praha
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz