III.
PhDr. Václav Šůstek, CSc.
Teroristické akce SdF byly provázeny masivní lživou propagandou v německých médiích. O jejich charakteru svědčí titulky v hlavním listu NSDAP, deníku Vőlkischer Beobachter ve dnech 18. až 20. září: „Strašlivá zvěrstva českých vrahů a banditů … Tento zločinný stát musí být rozbit … Vrahové bez masek … Takhle vraždí husitští ničemové … Příšerné zločiny českých bestií v Krumlově.“
21. září 1938 večer vtrhly do Aše silné oddíly freikorpsu. Představitelé československé státní správy byli zajištěni, odzbrojeni a po krátké internaci převezeni do Německa. Zároveň byli zatýkáni němečtí antifašisté. Výkon policejní služby převzali příslušníci freikorpsu, politická a správní moc přešla do rukou okresních funkcionářů vedení SdP. 22. září se příslušníci freikorpsu a dobrovolníci z Aše upevnili na hlavní silnici spojující Aš s vnitrozemím. Poměrně rychle vybudovali obrannou linii vedoucí od saské obce Bãrendorf přes Goethův kámen, osadu Lipná až po obec Libá. Území odtržené od ČSR nacisté označovali jako Svobodný stát Aš. 23. září na Ašsku operovaly jednotky SS, příští den henleinovci, posíleni pravidelnými jednotkami zbraní SS, posunuli svoji zajišťovací linii dále do vnitrozemí. Probíhala těsně za obcemi Vojtanov, Házlov a Libá a odtud až po bavorskou obec Hohenberg, čímž došlo k uzavření celého ašského výběžku. Situace, jež vznikla na Ašsku, přetrvala až do mnichovského diktátu, který ji vlastně „legalizoval“.
Po mobilizaci vyhlášené 23. září freikorps s výjimkou míst, která obsadil, omezil své akce z obavy před jednotkami Čs. armády. Na druhé straně mobilizace neuposlechly a do Německa uprchly další tisíce sudetských Němců. Z těchto uprchlíků se početní stav freikorpsu prudce zvyšoval. K 27. září měl 28 000 členů, k 1. říjnu 34 500 členů a k 2. říjnu na 41 000 členů. (E. Hruška, tamtéž, s. 162 – 163.)
30. září, po podepsání mnichovské dohody, dochází k obsazování odtrženého území wehrmachtem. Freikorps byl podřízen říšskému vůdci SS, byl vyloučen z chystaného vojenského obsazení pohraničních území a měl plnit jen policejní úkoly. 9. října 1938 byl vydán rozkaz k rozpuštění freikorpsu. Závěrečná zpráva o činnosti freikorpsu vypracovaná styčným důstojníkem wehrmachtu Kőchtingem uvádí, že do 1. října usmrtili příslušníci SdF celkem 110 lidí, 50 jich zranili, 2029 odvedli do Německa. Freikorps provedl uvedeného dne 164 zdařilých a 75 neúspěšných akcí, při kterých padlo 52 jeho členů, 65 bylo zraněno a 19 se stalo nezvěstnými.
Formální rozpuštění freikorpsu však zdaleka neznamenalo vyřešení všech problémů spojených s jeho existencí a činností. Likvidační středisko mělo vyřizovat nároky fyzických a právnických osob. Zaplacení dluhů, škod, které freikorps způsobil, požadovali obchodníci, hostinští, dopravci, průmyslové podniky i soukromé osoby z Německa. Původně stanovená lhůta k ohlášení nároků do listopadu 1938 musela být prodloužena, nároky na škody vzniklé rabováním se projednávaly ještě v roce 1942. Většina ohlášených nároků nebyla uspokojena. Také očekávání většiny členů freikorpsu v materiální odměnu nebo ve formě lukrativních míst či funkcí nebyla splněna. „Odměnění“ bylo morální. 18. října vydal Hitler výnos o zřízení medaile Na paměť 1. října 1938, lidově nazývané „sudetská medaile“ či „medaile německého tažení“, neboť „ani jediný říšsko-německý voják nepadl při bojovém nasazení“. Těchto medailí bylo uděleno do 31. prosince více než milion sto tisíc. Vedle členů freikorpsu byli mezi jejími nositeli také členové a funkcionáři SdP. (E. Hruška, tamtéž, s. 165.)
Všichni příslušníci freikorpsu, ozbrojené teroristické paravojenské organizace, se bez rozdílu svých funkcí a intenzity činnosti podíleli na útocích proti suverenitě ČSR a dopustili se závažných trestních činů. V době svého členství byli nejen občany ČSR, ale také záložními nebo i činnými vojáky Čs. armády. Tuto závažnou protistátní činnost páchali nejen příslušníci freikorpsu, ale také funkcionáři SdP a většina jejích členů, včetně členů přidružených organizací. (Dobrovolné ochranné služby, německý turnerský svaz.) Protistátní činnost henleinovců byla masová a široce založená.
Podle tehdy platného čs. práva - zákona č. 50/1923 a jednotlivých paragrafů - se trestné činnosti příslušníci SdF dopouštěli v masivním rozsahu a bylo je možné trestat odnětím svobody až na doživotí. Příslušníky SdF, zvláště militantní henleinovce, bylo možno trestat také podle platného trestního zákoníku; při svých teroristických akcích namířených proti obráncům ČSR a antifašistům se dopouštěli trestních činů veřejného násilí, loupeží, těžkého poškození i zabití.
Dekret prezidenta republiky z 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinů, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných soudech zvýšil sankce pro pachatele jak zločinů podle zákona na ochranu republiky, tak trestných podle trestního zákona, spáchaných v době zvýšeného ohrožení republiky (od 21. května 1938 do 31. prosince 1946). Nejzávažnější skutky byly sankciovány až trestem smrti.
Poválečné zbavení čs. občanství většiny sudetských Němců a jejich odsun z republiky tak vlastně tisíce z nich zachránil před přísným potrestáním.
4. Možnosti vojenské obrany ČSR v roce 1938
Dané téma bylo a dosud je předmětem úvah, rozborů, stanovisek a přístupů. Československá tragédie v důsledku německého diktátu z Mnichova je i dnes otázkou oprávněného zájmu.
Z dosud publikovaných materiálů se chci zaměřit na některé aspekty dotýkající se vojenské obrany ČSR proti fašistickému Německu v roce 1938.
Britský diplomat (pracující dlouho pro Foreign Office, ministerstvo zahraničí) si dal v Londýně schválit Henleinovo vyslání k Hitlerovi. Koncem srpna 1938 se Henlein zdržel na Berghofu. Vrátil se uspokojený s tím, co uslyšel. „Hitler vezme řešení sudetoněmecké otázky do vlastních rukou,“ což znamenalo připojení českých pohraničních území k Německu. Kdyby to snad nevyšlo, pak bude k dispozici henleinovská vláda nad pohraničím; také tudy vede cesta do říše. O takové domluvě Henlein nereferoval. Prohlašoval, že „Hitler je pro mír“, ovšem německé požadavky vůči ČSR musí být splněny. Pro Runcimanovu misi to byl jen další důvod, aby tlačila na pražskou vládu k přijetí henleinovského programu. (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 84.)
V září sílilo lidové hnutí na obranu republiky. Dávalo o sobě vědět manifestacemi, různými shromážděními i výzvami vládě. „Jsme připraveni se zbraní v ruce bránit celistvost a svobodu republiky,“ slibovali účastníci tábora lidu v Čáslavi.
„Osud československého státu je v rukou jeho vlastního lidu. Jsme připraveni položit své mladé životy za svobodu a demokracii své vlasti,“ vyjádřili své cítění studenti z Kounicových kolejí v Brně.
Vedení petičního výboru Věrni zůstaneme, které pod svůj národní manifest shromáždilo přes milion podpisů, varovně upozorňovalo: „Ústupky, které mají být přiznány nacistické protidemokratické a protistátní organizaci pod záminkou národní rovnoprávnosti, narážejí na jednomyslný odpor většiny našeho národa a všech jeho demokratických složek.
V hnutí na obranu republiky byl stále více slyšet hlas komunistů, kteří byli terčem politických i dalších útoků Sudetoněmecké strany. KSČ se postavila proti nebezpečí fašismu, na obranu demokracie a republiky. Usilovala o sjednocení všech pokrokových demokratických a antifašistických sil bez rozdílu národnosti a hospodářských zájmů, zejména o jednotu pracujících.
Rozsáhlé lidové hnutí na obranu republiky nesláblo ani u vědomí, že „zítra může být válka“. Její nebezpečí přibližovalo posilování armády a dalších vojenských opatření Německa, o nichž se obecně vědělo – psal o nich světový tisk. Možnost velkého válečného konfliktu vzbuzovala také nejistotu u některých německých velitelů.
Tajná mise německého nacionalismu v Anglii
24. dubna 1946 předstoupil jako svědek na norimberský soud Hans Berndt Gisevius. Býval příslušníkem gestapa a hlavně členem protihitlerovské skupiny. Ve švýcarském exilu napsal memoáry a publikované ukázky z nich vzbudily zájem světové veřejnosti. Uvedl, že protihitlerovská opozice se k první akci chystala v létě 1938, kdy se obávala velké války a porážky Německa. Opoziční skupina, k níž také Gisevius patřil, nebyla jednotná. Členové pocházeli z různých vrstev a profesí, nesmýšleli a nejednali jednotně. Byli mezi nimi diplomaté, vojáci i politici. Jeden z historiků je nazval „jinou odrůdou německého nacionalismu“. Tato výstižná charakteristika potvrzuje i vznik opozičníků ve vztahu k Československu.
Hlavou civilní složky byl Carl Goerdeler, bývalý lipský starosta a také říšský komisař pro úpravu cen. Spolupráci s nacistickým režimem přerušil v roce 1936 po vyhlášení „čtyřletky“, která měla dále militarizovat německé hospodářství. Hledal cesty k mocnějším německým podnikatelům z porúrského průmyslu, kteří nebyli spokojeni s ekonomickými zásahy a požadavky státu. Od nich získal peníze na politické cesty do zahraničí. Několikrát navštívil Londýn i Paříž a zkoumal také stanovisko Západu k Československu. Sám připojení pohraničních oblastí ČSR k Německu prosazoval. O svých jednáních s Angličany vypracoval zvláštní zprávu, kterou zaslal Gőringovi a prostřednictvím Hitlerova pobočníka Wiedemanna i nacistickému kancléři.
„Nabyl jsem přesvědčení,“ psal Goerdeler, „že je možno dosáhnout připojení sudetského území cestou jednání. Využil jsem každou příležitost, abych poukázal na to, že pouhá autonomie nemůže přinést v Československu klid. Zjistil jsem, že Angličané projevili pro tuto jasnou logiku...plné porozumění.“ (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 86.) Vůči likvidaci Československa neměli němečtí opozičníci námitky. Odpovídala jejich představám o panství Německa ve střední a východní Evropě. Jen neměla vyvolat velkou válku.
Za vedoucí osobnost vojenské složky je označován náčelník generálního štábu pozemní armády generál L. Beck. Ve své vysoké funkci se podílel na výstavbě branných sil. Nechtěl tak armádu vystavit předčasnému válečnému dobrodružství. Již v květnu 1935 varoval před útokem na Československo, o kterém byla zpracována operační studie ministerstva vojenství. Ještě větší obavy v tomto směru vznášel v létě 1938.
V polovině července 1938 dokončil Beck spis, ve kterém rozebral a hodnotil vojenskou situaci v Evropě. Dospěl k závěru, že Francie a Británie vstoupí v případě německého přepadu Československa do války a že protiněmecká koalice porazí nedostatečně připravenou říšskou armádu. Svým názorům dal Beck důraz tím, že ohlásil demisi z funkce náčelníka generálního štábu.
Své memorandum předložil Beck generálům na schůzce u vrchního velitele branné moci Brauschitsche, konané 4. srpna. Generál Adam ji doplnil referátem o nedostatečnosti západních opevnění. Závěry z této schůzky byly sděleny Hitlerovi při poradě v Berghofu 10. srpna.
Hitler věděl o obavách některých generálů ze zásahu západních velmocí na podporu Československa. Již v listopadu 1937 se přesvědčil, že jejich strach je bezdůvodný. Zneklidnění generálové se přesto rozhodli vyslat do Londýna emisara, aby postoj Západu k Československu vyšetřil a aby si zásadně vyžádali pomoc pro opozici.
Úlohu emisara převzal Ewald von Kleist-Schmenzin, nadporučík jízdy ve výslužbě a statkář. Pas mu obstaral admirál Canaris, šéf vojenské zpravodajské služby. Před odletem měl Kleist delší rozhovor s generálem Beckem.
Kleista přijali v Londýně Robert Vansittart a Winston Churchil. Ministerský předseda Chamberlein a ministr zahraničí Halifax dostali o rozhovorech s Kleistem informaci, ale větší váhu jim nepřikládali. Chamberlein nechtěl mít s německou opozicí nic společného, viděl v ní vzkříšení prušáctví. Navíc mu byla „spiknutím proti legální vládě“. Nevěřil ani v její schopnost udržet v Německu mimo mocenský vliv levicové síly.
Při jednání Kleista s Vansittartem bylo řečeno, že „generálové nebudou mít sílu, aby zastavili válku, nedostanou-li podporu a pomoc zvenčí; už také znají datum, kdy se budou muset dát na pochod. K zastavení Hitlerova nástupu by Anglie měla dokázat, že postoj Francie a Anglie v květnu nebyl úplný bluf, jak věří Hitler.
Po jednání s Kleistem poslal Churchil osobní dopis pro generály, vyjádřil svůj názor, že německý přepad Československa povede ke světové válce.
Západ o tom ovšem nemůže hovořit předem. Kleist tedy v Londýně příliš nepochodil; Chamberlein v tuto dobu již připravoval cestu za Hitlerem.
Opoziční nálady v Německu během roku 1938 nelze přeceňovat, nestála za nimi žádná akceschopná politická síla. Pokud by se mohly proměnit v nějaký vážnější čin, pak jen za zvláštní mezinárodní situace a tou by byl vznik antihitlerovské koalice, která by se Německu opřela v případě jeho útoku proti Československu.
Opozice zůstala jen u obecných plánů a slov. Důvody její nečinnosti spočívaly jak v jejím váhání a v čekání, jak dopadne Hitlerův nápor proti Československu, tak ve vývoji mezinárodní situace. Mnichovanství jí svázalo ruce. „Chamberlein zachránil Hitlera,“ píše ve svých pamětech Gisevius. Proti zmrzačení a pak znásilnění Československa německá opozice neprotestovala, obávala se jen velké války a porážky Německa v ní.
Tím, že německá generalita neskrývala své obavy z možného rozpoutání válečného konfliktu, dávala plně najevo, že vojenská síla třetí říše nebyla tak dokonalým válečným strojem, jak šířila nacistická propaganda. Západní politici vlastně svou činností napomáhali upevňovat nacistický režim.
Memorandum hlavního štábu Československé armády
Československé armádní velení si uvědomovalo slabiny vedoucích politiků, jejich vázanost na rozhodnutí západních spojenců a obavy z předpokládané převahy německé branné moci. Snažilo se této situaci čelit, upozorňovalo na významná aktiva na československé straně.
Výrazným dokumentem těchto snah bylo memorandum hlavního štábu Československé armády, které jeho náčelník, armádní generál Krejčí, rozeslal 9. září všem vedoucím politikům republiky. Byly v něm zváženy možnosti a síla protivníka, hodnoceny vlastní přípravy a obranná síla.
První věty memoranda upozorňovaly politiky na nutnost pevného zásadního postoje - nepřipouštět ani zdání slabosti při politických jednáních. Vysoce byla hodnocena morální příprava a kázeň armády, které neměly být narušeny pocitem, „že není dostatečně pevné ruky při řízení státního kormidla“. Na armádu to působí dojmem, že všechno toto nekonečné vyjednávání a pokořování vyplývá z přeceňování možnosti našeho severního souseda a z nedocenění vlastních mocenských možností. Tyto okolnosti se snaží autoři uvést v dalším textu na reálnější míru výčtem obranných aktiv.
Je třeba si plně uvědomit, že máme opevněné pohraničí a opevnění dobře vyzbrojené. Kde to dosud není, tam jsou provedena jiná účinná opatření. Toto opevnění je velmi hodnotné a odolné. Máme dostatek zbraní, většinou těch nejmodernějších, a dostatek střeliva pro ně. Armáda vykonala všechny přípravy pro rychlé uvedení branných sil národa do pohotovosti. Před našimi opevněními můžeme zastavit na určitou dobu jakékoliv nepřátelské síly. Nepřítel musí přijít s mohutným dělostřelectvem, což vyžaduje mnoho času. Tím umožňuje našim spojencům učinit všechna vhodná opatření, jež uznají za vhodné provést v zájmu vlastní bezpečnosti.
Závěrem se v memorandu uvažovalo, že radikálními protiakcemi lze předejít různým nepříznivým okolnostem, které zatím stojí proti republice, nebo je zlikvidovat. Například se uváděla nutnost zabránit dalšímu pašování zbraní, určených pro výzbroj henleinovských bojůvek pro případ jejich povstání, do republiky.
Memorandum bylo podloženo fakty a znalostí vojenských příprav Československa.
Skutečné a nezakryté nebezpečí německé agrese se vytvořilo teprve po nástupu Hitlera k moci od poloviny třicátých let, kdy nacisté otevřeně a jednostranně zrušili všechna omezení, která do té doby bránila Německu budovat útočnou moderní armádu. Na obranu proti této hrozbě nemělo Československo do roku 1938 mnoho času. Nespornou výhodou byl rozvinutý zbrojní průmysl , který dokázal zásobovat nejen vlastní armádu, ale i vojska spřátelených států. Výzbroj armády byla celkem moderní a výkonná.
Velkou strategickou nevýhodou byl tvar republiky, před jejímiž mimořádně dlouhými a roztaženými hranicemi stáli v roce 1938 všude, až na kratičký úsek hranic s Rumunskem, nepřátelé a protivníci. Také hranice s Rakouskem se změnila po anšlusu z března v další nástupní prostor hitlerovského wehrmachtu. Rovněž je nutno zdůraznit terén nevhodný pro období válek strojového období.
Stavba opevnění pokračovala rychlejším tempem. V září 1938 nebylo vše hotovo dle operačních plánů, přesto však vyrostl na československých hranicích val, který v německém armádním velení budil nemalý respekt. Část textu memorandum věnovalo hodnocení německé armády. „Pokud jde o armádu německou, je její nynější velikost jen zdánlivá. Všechny zprávy, šířené o její mohutnosti, výzbroji, odhodlanosti bojovat s celým světem, nutno přijímat se značnou rezervou. Žádná armáda na světě nemůže v tak krátké době, kterou mělo nynější Německo k dispozici, vydupat ze země dokonalé kádry, získat všestranně připravené důstojníky a dostatečný počet dobře vycvičených záložníků.
Také dokonalá výzbroj v potřebném množství se nezíská přes noc. O její nedokonalosti máme důkazy ze španělského bojiště a z činnosti německé armády během anšlusu Rakouska. Tímto konstatováním nechceme nijak nedoceňovat německou armádu. Fakt je, že hodnota každé armády spočívá v její morálce. Zatím lze konstatovat, že morálka německého vojáka je uměle vybičována kultem o nadčlověčenství a je zpita nekrvavým vítězstvím při obsazení Porýní a Rakouska. První neúspěch tohoto vojáka před naším opevněním, na které se požene slepě vzhledem k nedostatečnému výcviku, a celá morálka německého vojáka a tím uměle nafouknutá síla německé armády se zhroutí…“
Upřímným vlastenectvím zněly poslední věty memoranda: „Nadešla osudná doba našeho národa, která vyžaduje osudových rozhodnutí. Cíl Německa je Černé moře. Pro náš národ nebude slitování. Nebude-li se bránit, bude bídáckým a všemu lidství se příčícím způsobem vyhlazen. Když zemřít, tak čestně.“ (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 93.)
Vojenská situace v září 1938
Proti československým hranicím stálo pět německých armád. V nich bylo soustředěno 22 pěších divizí, dvě pěší motorizované, tři lehké, tři tankové, čtyři motorizované, tři horské divize, 12 velitelství armádních sborů. Dále to byl samostatný tankový pluk a další pomocné jednotky. Vcelku kolem 39 – 40 divizí. Wehrmacht měl v září 1938 asi dva miliony vojáků. Československé zpravodajské orgány hlásily, že proti ČSR má Hitler k dispozici 26 divizí, z toho ale jen 16 plně bojeschopných. Wehrmacht měl k dispozici 1 500 tanků a 3 600 letadel v první linii. (Srovnej: Mnichov 75 let poté, Orego 2008, s. 61.)
Proti této vojenské hrozbě stály na území Čech a Moravy čtyři armády. První se sídlem štábu východně od Prahy, druhá s velitelstvím v Olomouci a operačním územím na severní Moravě. Čtvrtá armáda s velitelstvím v Moravském Krumlově byla určena pro obranu jižní Moravy. Celkem měly tyto armády k dispozici 29 pěších, 4 rychlé a 1 motorizovanou divizi. Všechny tyto armády disponovaly ještě dostatečným počtem mužů pro bezprostřední zajištění hranic.
Hlavní velitelství operujících armád mělo své stanoviště v Račicích u Vyškova. V jeho blízkosti byly umístěny i strategické zálohy. Každou hraniční oblast, jichž bylo proti Německu osm, chránily vojenské útvary přibližně v síle jedné divize. V jejich zázemí byla vytvořena čtyři hraniční pásma vyzbrojená do úrovně armádních sborů, umístěných mezi těmito pásmy.
Ochranu vojenským útvarům poskytovala hraniční opevnění budovaná v různé síle a hustotě podle tvaru terénu a s ohledem na strategické úvahy a možnosti nepřítele. Podél celých hranic proti Německu bylo vybudováno souvislé pásmo lehkých opevnění o dvou sledech. Ve stavbě bylo další pásmo uvnitř země na linii Moravské Budějovice - Moravský Krumlov. Tyto linie se táhly i v jižních Čechách až k Vltavě. Šumavu a Český les chránilo nesouvislé pásmo lehkých pevnění. Západní hranice a severozápad zajišťovalo souvislé pásmo opevnění od Plzně k Falknovu (Sokolovu) a dále na Chomutov, Most a Ústí nad Labem. Uvnitř země bylo rozmístěno další pásmo lehkých opevnění o dvou sledech od Domažlic přes Žlutice, Louny až po Roudnici. Bezprostřední ochranu Prahy představovalo další, třetí pásmo vnější obrany Prahy, též o dvou sledech, v linii Benešov, Beroun, Kladno, Mělník. Na severu nebylo zcela dokončeno pásmo lehkých opevnění západně od Labe. Rovněž na východě bylo další pásmo od Roudnice k Liberci. Značně byl opevněn český severovýchod, především hraniční pásmo těžkých a středních opevnění od Trutnova k Žamberku. Podobně byla chráněna i severní Morava, kde se zvláště od Bruntálu k Ostravě střídala pásma lehkých a těžkých opevnění. Východně od Ostravy až po slovenské hranice bylo pásmo lehkých opevnění ve dvojím sledu proti polské straně.
Na území Slovenska byla rozmístěna 3. armáda se šesti pěšími a jednou rychlou divizí s velitelstvím v Kremnici. Proti Maďarsku byly v povodí Dunaje hranice zajištěny, na východ od Dunaje chránilo jižní hranice souvislé pásmo lehkých opevnění. Operačně zde byly vytvořeny čtyři hraniční oblasti v síle divizí a za nimi tři pásma v síle armádních sborů.
Politické a vojenské vedení Československé republiky počítalo s nebezpečím válečného konfliktu s fašistickým Německem a obranu země připravovalo důsledně. Německo při své územní rozloze, počtu obyvatel, průmyslové základně a podpoře mezinárodních monopolů bylo schopno postavit početnější a moderněji vyzbrojenou armádu než Československo. Proto vláda ČSR již od roku 1918 zabezpečovala republiku systémem mezinárodních smluv. V třicátých letech to byla francouzsko-československá smlouva, československo-sovětská smlouva a také Malá dohoda s Rumunskem a Jugoslávií.
Československo-sovětská smlouva byla vázána na smlouvu francouzsko-československou. To ve skutečnosti znamenalo, že pomoc Sovětského svazu mohla být poskytnuta jen tehdy, když Francie a její spolugaranti locarnského paktu – Velká Británie a Itálie – budou ochotni vystoupit proti německé agresi.
Bezpečnost a obrana Československa tím byla plně závislá na postojích západních velmocí. Politika usmiřování – appeasementu - a diplomacie západních mocností vůči Německu vyústila do platformy zrady Československa. Fašistické Německo proto mohlo ve vztahu k Československu účelově manévrovat mezi vojenskou a nevojenskou sférou.
Německu se podařilo vyřadit Francii a Velkou Británii z vojenské pomoci, ke které je zavazovaly smlouvy, dovedně pak vojenskou i nevojenskou oblast koordinovalo k likvidaci ČSR cestou nátlaku na vedení Československa, podněcováním proněmeckých kruhů, rozvíjením nepřátelské činnosti německé páté kolony uvnitř ČSR.
Pro obranu Československa proti německé agresivitě působila československo-sovětská smlouva i jasný postoj Sovětského svazu. V období, kdy se rozhodovalo o osudu ČSR, vyjádřil Sovětský svaz ochotu poskytnout vojenskou pomoc dokonce i tehdy, kdyby Francie své smluvní závazky nedodržela. V tomto případě by SSSR jednal na základě žádosti československé vlády ve Společnosti národů. (Dějiny druhé světové války, díl II, s. 100.)
Sovětská vláda usilovala, aby se Francie a Británie připojily k těm silám, které se stavěly proti okupaci Československa. 23. září navrhl Litvínov jménem sovětské vlády, aby byla co nejrychleji svolána konference všech tří států, na níž by vypracovali konkrétní opatření na pomoc Československu. 25. září poslal komisariát obrany SSSR sovětskému vojenskému přidělenci ve Francii telegram, aby sdělil náčelníku francouzského generálního štábu, že sovětské vrchní velení učinilo řadu předběžných opatření k poskytnutí pomoci ČSR: „30 pěších divizí bylo staženo do oblasti přímo sousedící se západními hranicemi. Totéž bylo učiněno, pokud jde o jezdecké divize. U technického vojska – letectvo a tankové jednotky jsou v plné pohotovosti.“ (Tamtéž, s. 102.)
Sovětská vláda, jež neztrácela naději, že Československo se na ni přece obrátí s žádostí o pomoc, pokračovala v opatřeních na zvýšení mobilizační a operační připravenosti Rudé armády.
Kromě vojsk vysunutých k jihozápadním a západním hranicím byl do bojové pohotovosti uveden i druhý sled vojsk. Ten se skládal ze 30 střeleckých a 6 jezdeckých divizí, dvou tankových sborů, 15 samostatných tankových brigád a 34 leteckých základen. (Tamtéž, s. 103.)
Možnost průchodu sovětských vojsk, aby mohla poskytnout československým ozbrojeným silám pomoc při odražení německé agrese, byla projednána s Rumunskem. V nejkritičtější chvíli, kdy se rozhodovalo o osudu ČSR, potvrdil Sovětský svaz znovu věrnost smlouvě.
Na podzim 1938 nebyl reálný poměr vojenských sil výhodný pro fašistického agresora, který měl 47 divizí. Podle plánu Grűn se operace proti Československu mělo zúčastnit 39 divizí. V téže době mělo Československo 42 divizí (ve zbrani bylo 1,5 milionu lidí), 1471 letounů, 546 tanků, 5414 děl různé ráže a další výzbroj. Naše armáda se mohla opřít o mohutná pohraniční opevnění, jež si nezadala s německou Sigfriedovou linií či francouzskou Maginotovou linií.
Úspěšná mobilizace 23. září 1938 umožnila hlavnímu veliteli, armádnímu generálu Krejčímu, při jednání s prezidentem Benešem 29. září učinit závěr, že armáda je schopna vést boj s fašistickým agresorem a pokračovat v něm do té doby, než zasáhnou do války spojenci.
Současná mobilizační a také materiálně-technická opatření uskutečněná s vypjatým úsilím do září 1938 dosvědčují odhodlanost vedení státu i nejširších vrstev obyvatelstva bránit svou vlast proti německé agresi. Ze zdrojů vytvářených pracujícím lidem byly v roce 1938 vynaloženy 3 miliardy 344 milionů na výzbroj, munici a opevnění.
Dochované situační hlášení ze září hovoří o mnoha drobných bojových akcích příslušníků Čs. armády s henleinovským freikorpsem. V bojových střetech s fašisty (SdP) utrpěli ztráty též četníci, finanční úředníci a policisté. V souhrnu činily naše ztráty ve dnech 23. – 25. září 30 padlých, 92 raněných, 210 odvlečených a 9 nezvěstných. Podobně tomu bylo v pohraniční oblasti i v následujících dnech. Hlášení ze 30. září uvádí, že henleinovským freikorpsem (SdP) bylo zavlečeno 734 československých občanů, z toho 215 vojáků a 338 finančních úředníků a celníků. Nevyhlášená drobná válka fašistických sil (SdP) byla zahájena s cílem připravit výhodné podmínky pro umožnění likvidace ČSR. (F. Nesvadba, Proč nezahřměla děla, NV 1986, s. 353-354.)
Názory na vojenskou obranu v roce 1938
Dané téma se stalo předmětem úvah, rozborů, stanovisek a přístupů. Československá tragédie v důsledku německého diktátu z Mnichova je i v současnosti otázkou oprávněného zájmu. V nedávné době se k této otázce vyjádřil Jaroslav Matějka ve svých pátečních zamyšleních v článku Beneš, Havel a my (Haló noviny 9. 10. 1998) a Josef Groušl – Měla se ČSR v roce 1938 vojensky bránit? (Mnichov 75 let poté, OREGO, 2008, s. 111.)
Jaroslav Matějka uvádí: „K této úvaze mě vyprovokoval svým nedávným prohlášením nebo přiznáním sám Havel. To když tvrdil, že jsme se měli v době kolem Mnichova bránit. Myslel prý na to po celý svůj život. Za tímto tvrzením cítím nepřímé, skryté odsouzení Beneše, což u Havla není nic nového. Po kritickém rozboru Havlovy politiky a jeho nehorázné omluvě sudeťákům a jejich odsunu lze tvrdit, že tím nastartoval celý proces útoků německých revanšistických kruhů, jimž přizvukuje naše pravice. Troufalost sil revanše, před níž Beneš varoval, se nezastavuje jen u odmítání jeho spravedlivých dekretů a programu národní očisty, ale útočí na samé důsledky druhé světové války a následující uspořádání poměrů v Evropě. Churchil, Stalin, Roosevelt a Truman si zřejmě nikdy nepomysleli, že za padesát let budou jejich potomci nucení bránit Postupim, odmítanou dokonce za tiché podpory českého prezidenta.“
Pak přechází k otázce: „Po generace a dodnes se uvažuje o tom palčivém problému, zda jsme se měli či mohli v mnichovských dnech bránit. Myslel jsem si to také, neboť kapitulace bez boje se podepíše nedobrým dojmem na morálním zdraví národa. Takto postavená otázka je zdánlivě jasná a existuje na ni jediná odpověď. To ovšem jen pro diletanty neznalé skutečné historie a řídící se plytkým populismem, jako v tomto případě i Havel. Anebo ze zlé vůle?“ (J. Matějka, Páteční zamyšlení, s. 30.)
„Klíčovou osobností na československé straně,“ uvádí Robert Kvaček, „byl prezident Beneš. Jeho pozice byla nanejvýš obtížná. Byl vystaven krutým útokům z henleinovské i říšskoněmecké strany a nátlaku západních mocností. Musel čelit nejednotnému postupu ve vlastní československé politické reprezentaci. Jeho jednání ovlivňovaly obavy o osud republiky i národa. Rozhodování, která prezident republiky dělal v posledních dnech krize, nesla často stopy jeho vyčerpanosti a chvatného úsilí.“
J. Matějka konstatuje, že do tragické role nepostavil Beneš sám sebe. Měl své limity dané jeho vývojem a ohledy na spojence. A ti nás v tom mnichovském komplotu zradili, čímž Beneše ke kapitulaci donutili. Opuštěný a zrazený prezident se dopustil tehdy jediné chyby, že nepožádal o pomoc Moskvu, která mu ji nabídla. Vedly a vedou se spory o tom, zda to nebyl ze strany sovětské vlády a Stalina jen bluf. Takový výklad vyvrací sám francouzský vrchní velitel generál Gamelin ve svých Pamětech. Od něho byla tehdy francouzská vláda informována, kolik jednotek, techniky a letadel má pro ten případ připraveno velení Rudé armády. Západní kapitalistické vlády však dávaly přednost přítomnosti a převaze Hitlera ve střední Evropě před sovětskými vojsky v naději, že hitlerovská agrese se nakonec obrátí směrem na východ. To ostatně Beneš věděl také. Mnichovské trauma jej pronásledovalo celou válku a snad i do posledních dnů jeho života. Matějka se však domnívá, že si Beneš na svá bedra sám nakládal břímě provinění daleko větší, než bylo ve skutečnosti. Jeho odpor proti československé generalitě, která se chtěla bránit a zřejmá hrozba totálního zpustošení země s terénem nevhodným pro strojové období válek, mají v sobě racionální jádro. Jsou spíš projevem rozvahy a historické odvahy než zbabělostí. Politické činy nelze posuzovat jen moralistními kategoriemi. Politika jen přece uměním možného. (Srovnej: Matějka, citovaný článek s. 131.)
Josef Groušl ve svém postoji (Měla se ČSR v roce 1938 vojensky bránit?) vysvětluje: „Chci se pokusit poukázat na některé aspekty týkající se možnosti vojenské obrany Československa proti fašistickému Německu v roce 1938. Při konkrétně historickém přístupu k možnosti vojenské obrany ČSR vycházím z těchto hlavních faktorů.
1) Československá republika, její státní a vojenské vedení, počítala s vojenskou obranou země, s možností válečného konfliktu s Německem. Tato možnost byla vázána na postoj Francie a Velké Británie. Diplomacie obou těchto mocností s Německem vyústila k platformě zrady Československa. To způsobilo, že fašistické Německo mohlo účelně manévrovat ve vztahu k Československu mezi vojenskou a nevojenskou sférou. Prakticky obě sféry byly koordinovány s cílem působit na vedení ČSR, prohlubovat uvnitř ČSR politické rozpory, podněcovat proněmecké snahy, stupňovat nepřátelskou činnost německé páté kolony uvnitř Československa.
2) Mobilizace Československé armády v září 1938 prokázala vysoký stupeň občanské morálky a odhodlanost bojovat proti nenáviděnému fašistickému Německu.
Prezident dr. Edvard Beneš 26. září 1938 vydal jako vrchní velitel rozkaz velení armády k přípravě na válečný konflikt s Německem. Hlavní štáb armády začal působit z velitelského stanoviště na Českomoravské vysočině. Obrovská morální síla vládla myšlením, postoji i připraveností celého národa bojovat se zbraní v ruce proti fašistickému Německu. Tento morální faktor vyjadřoval a představoval velkou potenci v národní i mezinárodní dimenzi.
Německu se podařilo vyřadit Francii a Velkou Británii z vojenské pomoci ČSR. Tajná diplomacie obou mocností s Německem ujišťovala Hitlera o možnosti získat naše pohraniční oblasti. Případný válečný konflikt byl pro fašistické Německo vymezen do dvoustranného vztahu s Československem.
3) Československá vláda odmítala godesberské požadavky Hitlera. Bylo to tlumočeno formou dopisu vyslance Jana Masaryka představitelům Velké Británie: „Je to ve skutečnosti takové ultimátum, jaké se dává poraženému národu a nikoliv suverénnímu státu, který projevil největší možnou ochotu přinést oběti v zájmu evropského míru. … Má vláda mi říká, abych prohlásil (…) že požadavky pana Hitlera v jejich nynější formě jsou pro mou vládu naprosto a bezpodmínečně nepřijatelné. Proti těmto novým a krutým požadavkům pokládá má vláda za povinnost postavit se na svrchovaný odpor, a my tak s boží pomocí učiníme.“(R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 137.)
Pro vojenskou obranu ČSR před agresivním Německem působily i další skutečnosti. 23. září 1938 vláda Sovětského svazu varovala Polsko před napadením Československa. Na západní hranici SSSR bylo připraveno 30 divizí na pomoc Československu.
4) Některé možné důsledky válečného střetu s fašistickým Německem.
Vojenská obrana ČSR se opírala o vysoký morální stupeň a odhodlanost národa bojovat. Armáda byla dobře připravena a vyzbrojena. Pohraniční pevnosti byly obsazeny a připraveny k boji.
Válečný střet s Německem by s největší pravděpodobností přinesl určité změny nejen v postojích německé veřejnosti, ale také veřejnosti ve Francii a Velké Británii. Rovněž mimořádné jednání tehdejší Společnosti národů mohlo přivodit zastavení válečného konfliktu.
Československo mělo všechna práva na své straně k vojenské obraně.
Válečný stav s Německem
Počátek válečného stavu byl stanoven podle definice agrese vypracované ve Společnosti národů v roce 1933 a toho roku převzaté do londýnské Úmluvy o agresi, již Československo podepsalo 4. července 1933. Podle této úmluvy není třeba válku vyhlašovat a za útočníka (agresora) je považován ten stát, který jako první poskytne podporu ozbrojeným skupinám, jež se utvoří na jeho území a vpadnou odtud na území druhého státu. Na základě dotazu britského ministerstva zahraničí sdělila československá exilová vláda 28. února 1944 oficiální názor britskému, sovětskému, americkému a čínskému velvyslanectví, že Československo je ve válečném stavu s Německem od 17. září 1938, tedy „ode dne, kdy byly vytvořeny jednotky Sudetendeutsche Freikorps, které z německého území útočily na území Československa a napadly jeho objekty a instituce. Tím začaly akty agrese proti Československu.“
Také Ústavní soud České republiky konstatoval ve svém nálezu (VS 307/1997), že „dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den 17. září 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření Sudetoněmeckého svobodného sboru (Freikorps) z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a několik málo hodin poté již tito vpadli na československé území vyzbrojeni německými zbraněmi.“
Válečný stav s Německem Československo formálně zastavilo prohlášením prezidenta ČSR 3. února 1955. Pro úplnost je třeba dodat, že s výše vymezeným válečným stavem se nekryje faktické vedení války.
V souvislosti s událostmi z období května 1938 byly právně definovány ještě další časové úseky, jež jsou významné při hodnocení výkladu některých právních aspektů týkajících se ČSR po druhé světové válce. (Srovnej: E. Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, 2008, s. 149 a 150.)
5. Druhá republika
Říjen 1938 až 15. březen 1939
Mnichovský diktát a jeho důsledky nastolily základní problém – další existence Československé republiky.
Mnichovský rozsudek odsoudil Československo ke ztrátě území ve prospěch Německa, Polska a Maďarska v rozloze 41 098 km2 s více než čtyřmi miliony a osmi sty tisíc obyvatel. Bylo však mezi nimi i milion a dvě stě padesát tisíc Čechů a Slováků. Na zbývajícím území o rozloze 99 579 km2 žilo přes devět milionů Čechů, Slováků a Ukrajinců, 376 000 Němců a 92 000 tisíc Maďarů. Nové hranice si Hitler vynutil tak, aby odpovídaly jeho dalším záměrům. Byly obsazeny nejprůmyslovější oblasti, přerušeny hlavní železniční dopravní spoje a hlavně zlikvidováno pohraniční opevnění. (Tak třeba do záboru si Němci vynutili převážně české město Břeclav a podobně.) Byl tak rozvrácen přirozený obranný systém. Ekonomika země byla oslabena ztrátou jedné třetiny průmyslové výroby, ztrátou celé hnědouhelné těžby a poloviny těžby černého uhlí.
Obrovský rozsah okupovaného území přivedl do nových států také početné obyvatelstvo českého a slovenského původu. V roce 1938 se dostalo pod cizí svrchovanost 1 161 616 osob české a slovenské, případně ukrajinské národnosti. Připočteme-li k tomu ještě Čechy a Slováky , kteří na území sousedních států žili dříve (stačí připomenout Rakousko a jeho Vídeň), pak se koncem roku 1938 předpokládalo, že na území Německa žije 900 000 Čechů a Slováků, v Maďarsku 600 000 a v Polsku 200 000. Jejich osud byl neradostný. Žádný ze sousedů, kteří se tak bili proti údajnému potlačování národního práva svých menšin v ČSR, našim menšinám neposkytl ani zlomek toho, čeho požívali před Mnichovem Němci, Poláci a Maďaři v Československu. Češi byli vystaveni ústrkům, omezování národního školství a kultury, odnárodňováni a hospodářským i sociálním sankcím.
Územně poničený československý stát se měnil i zevnitř. Česká pravice obviňovala z mnichovské porážky demokracii a její hlavní nositele a chtěla k tomu uzpůsobit i nový politický systém a režim. Prosazovala „autoritativní demokracii“, jež zbavovala politický život hlavních demokratických rysů. Mělo to zároveň sloužit jako důkaz pro fašistické Německo, že Československo se od základu mění a přizpůsobuje.
Změna se týkala i státoprávní podoby. Určil to vývoj na Slovensku. Slovenská l’udová strana využila neštěstí, které na ČSR dopadlo verdiktem z Mnichova a rozhodla se v nastalé vnitropolitické tísni a zmatku prosadit svou vládu nad Slovenskem. Mnichov vykládala jako „českou záležitost“, která se Slovenska netýká (sic!). Zanedlouho se přesvědčila, že mnichovský diktát postihuje i slovenské území. L’uďáci to však svedli na československou zahraniční politiku. Připisovat nepříznivé skutečnosti cizímu zavinění bylo stálou vlastností slovenského nacionalismu.
V Žilině vnutili 6. října l’uďáci všem čtyřem vládním stranám dohodu o vytvoření slovenské autonomie. Odvolávali se na l’uďácký návrh na autonomii z června 1938. Dohoda žádala okamžitě odevzdat vládní a výkonné funkce na Slovensku do rukou slovenské vlády. Měl ji vést kněz Jozef Tiso.
L’uďáci se již dávno považovali za jediného mluvčího Slováků a podle toho také jednali – budovali na Slovensku svůj autoritativní režim. K demokracii měli vždy daleko a ostatní slovenské politické strany zanedlouho zlikvidovali. Začali vytvářet místní akční výbory, které se pustily do Čechů a Židů. Slovensko se „čistilo“ od českých zaměstnanců, úředníků, lékařů, učitelů. Mnozí z nich přišli z Čech pomoci obnově slovenského národa a už dávno vrostli do slovenského prostředí. Zvláště lékaři a učitelé tu nesli civilizační poslání, protože za maďarské nadvlády slovenská inteligence prakticky neexistovala.
Národní shromáždění dostalo tři týdny na schválení zákona o autonomii. Československá vláda žádné překážky nekladla. Snažila se udržet rozpočtové záležitosti; ekonomická a finanční závislost Slovenska na společném státu byla nepochybná. V parlamentě byl zákon 18. listopadu přijat. Republika změnila název na Česko-Slovensko.
Mnichovská katastrofa vyvolala krizi v české společnosti. Politickou, ideovou i morální. Krize souvisela také s novými sociálními problémy, z nichž nejcitelnější byl osud Čechů vyhnaných z pohraničí a ze Slovenska. Jedna z příčin pádu prvního československého státu byla hledána v příliš rozsáhlém stranictví. Politický život měl být „zjednodušen“. Tohoto záměru se ujala pravice, která se samozvaně prosazovala za soudce československého demokratického dvacetiletí.
V bývalém hradním táboře vládla ideologická bezradnost, demoralizace a dezerce (nepřipomíná to situaci po roce 1989?). Jedni se snažili rychle zapomenout na svou politickou minulost, aby mohli úspěšně působit v jiných poměrech. Jejich jménem dělal Ferdinand Peroutka poklony před fašistickou stranou, jejich hlasem volal Stránský, aby „se vylo s vlky“, v jejich zájmu žádal bývalý šéf národněsocialistické strany V. Klofáč takovou obrodu české společnosti, která by si vybírala z Německa vše, „co se osvědčilo“, a dokázala jít za svým cílem, jako šel Hitler či Mussolini. Pravice počítala s jedinou politickou stranou, takovou, jak se tehdy utvářela Slovenská l’udová strana. Časem bylo rozhodnuto, že bude povolena i strana „loajálně opoziční“. Smyslem těchto kroků bylo vyhovět „dozoru“ Německa, které tvrdě žádalo skoncovat s demokratickým systémem.
Objevila se útočná pravicová publicistika, která napadala nejen demokratické politiky (zvláště Beneše, ale i Masaryka), ale také demokratickou antifašistickou kulturu a její tvůrce. Pro pomnichovskou republiku hledala novou, konzervativní ideologii, převážně spojenou s katolicismem, třeba i barokní (pobělohorskou rekatolizační) minulostí. Antisemitismus pronikal nejen do kulturních institucí. Byl ekonomicky prosazovaný spolky advokátů a lékařů.
Demokratická kultura však dále žila. Připomínala nedávné obranné vzepětí národa, udržovala mu páteř. Promlouvala i v publicistice Karla Čapka, v Osvobozeném divadle (do jeho zákazu) a u dalších nezastrašených autorů. Vše se odehrávalo v nepřirozeně rozvířené atmosféře poznamenané nejistotou o budoucnosti. V této souvislosti byl veden útok - doprovázený dopisy politické a lidské spodiny – i proti Karlu Čapkovi, jenž mu nakonec v prosinci 1938 podlehl.
Vládní proměny začaly 4. října výměnou v úřadě ministra zahraničí. Kamila Kroftu nahradil pravicově orientovaný František Chvalkovský. Příští den odstoupil prezident Beneš. Jeho odchod z politické arény však vyjadřoval nejen degradaci české buržoazní politiky a její slabost vůči Berlínu, ale i postupující orientaci doprava. Rozvrat buržoazně demokratického bloku podstatně ztížil pozice pokrokových sil, jež se snažily uchránit nezávislost a celistvost státu a udržet alespoň část demokratických svobod. Páteří tohoto úsilí se stali komunisté, kteří nepropadli demoralizaci a spolu s dalšími demokratickými činiteli, mezi něž patřila nemalá část sociálních demokratů a inteligence, zejména z tzv. petičního výboru Věrni zůstaneme, se snažili sjednotit demokratické síly. Sjednocování bylo velmi obtížné. Bylo nutné vytvářet nový demokratický blok od základu a v podmínkách mocného nástupu reakce, podporované německým nátlakem.
Výhodné vnitropolitické a mezinárodní situace využila česká reakce k rozhodujícímu nástupu. Soustředila se k úplnému ovládnutí politického života. Zneužila přiro-zeného odporu lidových vrstev proti předmnichovské stranické přebujelosti a snažila se usměrnit všeobecné volání po jednotě národa do pravicových vod k vytvoření jednotné „všenárodní“ strany. Pod vedením agrárníků a Národního sjednocení vznikla tak zvaná Strana národní jednoty. Během listopadu s ní splývaly ostatní buržoazní politické strany – národně socialistická, živnostenská, lidová a další. Strana Národního sjednocení získala monopolní postavení v politickém životě. Měla se stát masovou stranou českého fašismu. Její vytvoření podporoval český agrární a velký průmyslový kapitál. Její střetnutí s tradičním českým fašismem (Stříbrného Liga a Gajdova Národní obec fašistická) skončilo tím, že silnější Strana národní jednoty si podřídila zkorumpovaného Stříbrného i ambiciózního Gajdu.
Tak se sjednotil celý český buržoazní tábor v jedné straně. Vytvářená masová česká fašizující strana zahrnovala i poměrně rozsáhlou část prostého členstva z řad agrární, národně socialistické a dalších stran, což vytvářelo řadu specifik. (Rozpor mezi fašistickým charakterem strany a vysloveně protifašistickým smýšlením řadových příslušníků.) Stranou tohoto fašistického uskupení zůstala malá skupina Vlajka; jako agentura Berlína si chtěla uchovat volné ruce.
Z budování fašistické struktury se vymykala Národní strana práce, odbory a další legální organizace. Sociální demokracie vystoupila z II. internacionály, přetvořila se v Národní stranu práce. Sama se prohlašovala za loajální státotvornou opozici, ale skutečnou opozici nepředstavovala. Byla jen pouhým přívěskem buržoazie. Skutečná opozice se formovala mimo politické strany v různých zájmových spolcích, zčásti již v ilegalitě.
Aby KSČ nepřekážela procesu likvidace demokratických a sociálních práv – fašizaci, byla její činnost 20. října pozastavena a 27. prosince 1938 spolu s dalšími pokrokovými organizacemi úředně prohlášena za rozpuštěnou. Skutečná protifašistická opozice se formovala mimo politické strany – v ilegalitě.
KSČ neuznala jako jediná z československých politických stran mnichovský diktát a nesouhlasila s kapitulací. Na zasedání 4. října vypracoval ÚV KSČ program boje za vytvoření celonárodní fronty, na obranu okleštěné republiky a jejího demokratického režimu. Tuto politickou linii postupně začala KSČ uskutečňovat ilegálně.
Přetváření politické struktury podle fašistického obrazu dávalo pravici možnost, aby plně ovládla stát. 30. listopadu byl zvolen za prezidenta dr. Emil Hácha, starý soudní byrokrat, který považoval rozbití Rakousko-Uherska za závažnou chybu; trapná senilní figurka, přijatelná pro hitlerovské Německo, ochotná podřídit se jakýmkoliv politickým vlivům. O den později byla ustavena vláda v čele s agrárníkem Beranem, jenž byl hlavou Strany národní jednoty.
Dobytím těchto mocenských pozic získala reakce možnost usilovat o dobudování fašistické diktatury. Vláda urychleně prosadila zmocňovací zákon, který jí dával na dva roky možnost vládnout pomocí vládních nařízení a dokonce prostřednictvím prezidenta i měnit ústavu. Následuje nařízení o politických stranách, opravňující ministerstvo vnitra zasahovat do vnitřního života politických stran. 27. prosince byla vládou rozpuštěna KSČ, komunističtí členové zastupitelských orgánů zbaveni funkcí a zastaveny společenské organizace blízké komunistům.
Během ledna 1939 vláda rozpustila zemská a četná obecní zastupitelstva, zostřila cenzuru pokrokové publicistiky a kultury. Oficiální propaganda začala místo nejlepších historických tradic propagovat ideje národní malosti a podřízení Německu; husitská a obrozenecká tradice byla vystřídána tradicí protireformační a kultem svatého Václava. Současně s tímto středověkým gestem začala do škol i do české kultury infiltrovat klerikální tendence.
Souběžně byl veden nápor proti dělnictvu, jehož odborové organizace měly být zglajchšaltovány. Vláda snížila podpory nezaměstnaným až o polovinu, přes 10 000 nezaměstnaných muselo nastoupit do útvarů nucené práce. Český fašismus zahájil kampaň proti Židům, měli být vytlačeni z vyšších úřadů a jejich majetek měl být zabaven ve prospěch českého kapitálu.
Vládní kruhy od svého vnitropolitického kurzu očekávaly zajištění garance hranic Československa podle Dodatku k mnichovské dohodě. Západní velmoci pod tlakem Německa neměly zájem garantovat hranice okleštěného Československa. Fašistické Německo nepřijalo návrh na neutralitu ČSR a odmítlo s delegáty československé vlády jednat o jakýchkoliv zárukách pomnichovských hranic.
Beranova vláda si měla být vědoma hrozby z hitlerovského Německa k likvidaci zbytku Československa. Zejména po lednové návštěvě ministra zahraničí Chvalkovského v Berlíně a poté, když Hitler počátkem března odmítl nabídku na vyhlášení neutrality a garantovat hranice. Vláda buržoazní pravice byla totálně neschopná učinit cokoliv, co by mohlo jakkoliv mobilizovat domácí a světovou veřejnost k podpoře ohrožené československé samostatnosti. Nehybnost a zbabělost pražské vlády daly Hitlerovi volnou ruku.
21. října 1938 si pozval Hitler generála Keitela z vrchního velitelství branné moci, aby mu sdělil, že „míní definitivně vyřídit zbytek Československa, kdyby se jeho politika stávala nepřátelskou Německu“. Nevěděl ještě, jak to provede, a tak různé instituce dostaly volnost k vymýšlení receptů na plné ovládnutí již zmrzačeného Československa. Proto se mezi zachovanými spisy německého ministerstva zahraničí nachází také dokument s „návrhem mírové smlouvy říše a pomnichovského Československa“.
Zásadní text byl stručný, ale jednoznačný; zásadně změnit zbytek československého státu v závislého vazala velkého souseda. K textu připojili vysvětlivky hlavních bodů úmluvy, které dotvrzovaly postavení živořícího státu. Tak ustanovení, že Československo uzpůsobí „vojenský stav a zbrojení německým zájmům po vzájemné dohodě vojenských velitelství“, rozvedl generál Keitel do diktujícího požadavku:
„Československo nevystaví žádné hraniční opevnění, odevzdá Německu nadbytečný zbrojní materiál, výrobu zbraní zavede nebo uzpůsobí podle německých typů, skončí zpravodajskou činnost proti Německu, povolí transporty německých vojsk přes své území bez předchozího ohlášení.“ Prostě ve vojenské oblasti bude zcela sloužit Německu.
Keitelův rukopis dokazuje, že návrh smlouvy nevznikl jen v zahraničním úřadu, ale také v sídle velitelství branných sil. Navíc měl vnější inspirace, některé přímo vyžádané. Pocházely z prostředí Henleinovy Sudetoněmecké strany, kde dostaly podobu doporučení, „jak zacházet s okrájeným Československem“. Jeden vznikl přímo v Henleinově štábu, jistě za účasti jeho šéfa; uvažovalo se v něm o několika možnostech, mezi nimiž samozřejmě nechybělo začlenění českých zemí do říše. Takové řešení lákalo henleinovce nejvíc. Toužili po rozplynutí českých zemí v německém státě. Hned také uvedli jeho výhody:
„1. Naprosté vyloučení možnosti, že by české území mělo funkci nepřátelskou Německu. 2. Úplné ovládnutí hospodářství a dopravní soustavy tohoto území. 3. Možnost řízení biologického vývoje českého národa a jeho vývoje vzhledem k osidlování.“
Zatím však nebylo možné tuto přímou expanzi uskutečnit, protože Evropa byla stále ve znamení mnichovské dohody. Tyto myšlenky se pak objevily v návrhu ministerstva zahraničí. Dalším bylo vyjádření Ernsta Kundta, který vedl Němce v pomnichovském Československu. Kundt doporučoval ovládnout prostor českých zemí politickým a hospodářským tlakem. Nadvláda měla být úplná a neprodyšná, „neboť jen tehdy bude Německo pánem střední, východní a jižní Evropy“. Do podoby platné smlouvy návrh německého zahraničního úřadu završen nebyl. Zůstal jen pracovní verzí. Jeho osud byl v rukou Hitlerových a vůdci se pouhé podmanění Československa zdálo málo. Cílem mu vždy bylo vyřídit tento stát tak, aby po něm na mapě nezůstala ni stopa. Hitler měl k tomu vypracovány válečné plány formulované v „případu Zelený“. Mnichovský transit ho zbavil hlavních potíží, zbývalo jen vyřazení dokončit. A to znamenalo vtáhnout s vojenskými jednotkami do Prahy. Mnichovské intermezzo, které musel zaranžovat a jímž mu bylo vydáno Československo na popas, nutilo ho v mezinárodních vztazích načas k taktice obezřetnější. První slovo měli mít proto diplomaté, konečné však vojsko.
V prvních pokynech branné moci po Mnichovu závisel podle Hitlera úspěch na důkladné přípravě: „Organizace, složení a pohotovosti jednotek vybraných pro tento úkol musí již v míru umožnit útok na Československo s překvapením tak, aby toto bylo předem zbaveno všech možností organizovaného odporu. Cíl akce je nutno vidět v bleskové okupaci Čech a Moravy a v izolaci Slovenska.“
Byla to prozatím jen obecná směrnice. Ještě se jednalo o hranici mezi ČSR a Německem, ještě bylo mezinárodní ovzduší poznamenané usmiřováním, takže zbraně musely mlčet. Přes všechny alternativy politiky vůči živořícímu Československu se Hitler tímto problémem zaobíral jen s ohledem na vývoj mezinárodních vztahů. Na jedné straně se v nich potvrzovalo mnichovanství západních velmocí, na druhé straně však stála otázka záruk zbytkovému Československu, které byly přislíbeny za slíbené dodržení mnichovského rozsudku.. V této situaci se Hitler rozhodl „vyřešit český problém teritoriálně“. Výsledkem byl dodatek k směrnici branné moci. Keitel do ní 17. prosince 1938 na Hitlerův pokyn dopsal, že úder proti Československu musí mít charakter pacifikační akce. Vojáci se měli dát na pochod, až dokončí své dílo politici. (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 171 – 173.)
Režim, který Beranova vláda a Strana národní jednoty budovaly, nebyl dovršenou fašistickou diktaturou. Znemožňovala to také heterogennost vládnoucích sil, která se projevovala ve Straně národní jednoty. Nezmizely rozpory mezi agrárníky a národními demokraty. V podstatě tato politika byla pokusem o diktaturu konzervativních a fašistických sil. Převažoval vliv konzervativců, fašistické síly se však nevzdávaly naděje na své vedoucí postavení - a to pod tlakem a s pomocí Berlína. (Pokračování)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz