PhDr. Václav Šůstek, CSc.
Postoje a názory vojáků
Zpráva o chystané vojenské schůzce vyvolala v Československu 29. září značné vzrušení. Byla v něm i nervozita, i obava z výsledku, ale také rozhodnost nepoddat se, neustoupit, bránit se nespravedlnosti a násilí. Tuto vůli sdílelo i vojenské velení, které si bylo vědomo připravenosti mobilizované armády. Bylo přesvědčeno, že československé branné síly mohou až několik týdnů čelit nepříteli a umožnit tak spojencům vstoupit do boje. Tyto předpoklady považovalo za splnitelné i po případném ústupu armády. Ze sídla svého štábu v Račicích zavolal hlavní velitel generál Ludvík Krejčí předsedu vlády generála Syrového, aby mu zdůraznil, že armáda ustupovat nebude.
Současně poslal Krejčí telegram Benešovi, v němž žádal pevnost a rozhodnost. Byla v tom znát generálova důvěra v armádu. „S obavami pohlížíme na konferenci v Mnichově,“ připomínal Krejčí, „kde bez naší účasti budou se dnes dělit o naše území, zatímco naše armáda bude plně pohotova zadržet útok všech sil Německa bez velkého nebezpečí, nepůjde-li proti nám Polsko. Západní velmoci dosud ustupovaly Hitlerovi z obav před možnou válkou. Nechť jsou však vyrozuměny, že dnes bude velmi těžko naši dobře vyzbrojenou armádu s výbornou morálkou stáhnout zejména z opevnění a postavit ji před fakt, že bez jejího zásahu se stát oklešťuje.“ (R. Kvaček, Poslední den, s. 75.)
Politikové jednoznačné a přímočaré smýšlení vojáků nesdíleli. Během 29. září se to několikrát projevilo. U Beneše se ohlásili zemští velitelé generálové Vojcechovský, Luža a Prchala, aby mu v dohodě s generálem Krejčím opět připomněli vůli armády nepoddat se.
Do prezidentovy knihovny je doprovázel generál Syrový. Rozhovor byl místy pohnutý. Generálové mluvili z přesvědčení. Žádali, naléhali a varovali. Musíme do války bez ohledu na důsledky. Západní velmoci budou ostatně přinuceny nás následovat. Národ je naprosto pevný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit. Armáda má povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje. Beneš uznal, že vysocí vojenští velitelé musejí žádat neústupnost. Je to ke cti československého vojska. Lid a armáda jsou opravdu zajedno. Ale prezident posuzuje situaci nezbytně politicky.
„Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme-li do války sami. Dle mých zpráv a dle toho, co sám vidím ve Francii a v Anglii, dnes obě tyto země do války kvůli českým Němcům nepůjdou a vůči nám budou postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme-li do ní sami. Řekly mi to opětovně, ústně i písemně, úředně i ultimativně již 21. září. A vše, co od té doby podnikly, toto rozhodnutí jen zesílilo. Je faktem, že nás ve věci našich smíšených krajů definitivně opustily už před zářijovou krizí a že Francie své smlouvy už nyní nesplní. Vidíte přece, že i Polsko nám poslalo své ultimátum. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vést národ na jatka v této chvíli v izolované válce.“ (R. Kvaček, Poslední den, s. 75-76.) Na chvíli zaseli vojáci do jeho úvah pochybnosti, ale zamítl je. Byl přesvědčen, že o reálné situaci ví nejvíce. Hlasu jiných se ostatně nenaučil nikdy příliš poslouchat. Politickým znalostem vojáků nepřipisoval velkou úroveň. Byl mu blízký názor, že československým ministrem obrany je především ten, kdo řídí zahraniční politiku. Teď právě selhávaly předpoklady této obrany.
Situace se vykrystalizovala příští den při projednávání mnichovského rozsudku na Hradě. Nyní bylo Československo vystaveno hrozbě polského a eventuálně maďarského útoku. Polsko ultimativně žádalo vydání Těšínska.
Rozbor situace podal nejprve generál Syrový: „Zhodnotil jsem dané možnosti obrany a poukázal jsem na to, že jsme opuštěni od spojenců a ještě kromě toho překvapeni polskými požadavky územními, takže se nemůžeme bránit s nadějí na úspěch.“ Vyjádření generála Krejčího bylo modifikováno otázkou Jana Šrámka, zda se Československo může bránit proti Polsku. „Odpověděl jsem, že proti Polsku ano,“ čteme ve svědectví Krejčího, „ale že jde o souhrn tří, tj. Německa, Polska a Maďarska, a boj s těmito všemi by neměl naději na úspěch.“ (R. Kvaček, M. Heyduk, Česko-slovenský rok 1938, s. 50.)
Názory poslanců - politiků
V budově parlamentu se 29. září sešla předsednictva poslaneckých klubů stran, které donedávna tvořily vládní koalici. Hovořil hlavně Hodža, vysvětloval a zdůvodňoval postup své vlády i kabinetu generála Syrového. „Nemohli jsme řídit politiku k izolovanému boji, museli jsme vyhovovat vládě francouzské a anglické,“ bylo jeho hlavním argumentem.
Obdobně vystoupil Hodža na následující schůzi koaliční čtyřicítky. Rozpravy v parlamentních místnostech byly poznamenány vědomím, že západní velmoci se snaží o dohodu s Německem za každou cenu. Z Prahy byla téhož dne zaslána všem zastupitelským úřadům depeše žádající informovat vlády, tisk a významné osobnosti, jak rozsáhlé ústupky Česko-slovensko přislíbilo. Takové oběti se v dějinách neporaženého státu ještě nevymáhaly. Vláda se k nim odhodlala, když zájmy míru povýšila nad bolestné city vlastního lidu. Armáda nemůže opustit pevnosti, dokud nebude stanovena nová hranice, a ta by měla i novému státu zajistit životaschopnost a možnosti obrany. Tento naléhavý apel však již k účastníkům mnichovské konference nepronikl.
Na večerních poradách prezidenta, vlády a zástupců některých politických stran na Hradě se nechystalo zásadní oponování. Jednala také vedení politických stran. Komunistická strana pokračovala ve své politice rozhodných obránců republiky, která odpovídala stanovisku Sovětského svazu, prosazujícího kolektivní bez-pečnost jako nástroj obrany proti agresivitě fašistických mocností. Politické byro komunistické strany rozhodlo organizovat protikapitulační tlak a prosazovat v dohodě s dalšími politickými stranami vytvoření silné vlády.
Protesty
Mnichovský diktát vyvolal řadu protestů a výzev k odporu. 30. září obyvatelé Československa většinou neznali, co bylo v Mnichově rozhodnuto. V tisku se během dne nesmělo nic určitého o obsahu mnichovské dohody objevit. Ústřední cenzurní komise zakázala i všechny komentáře k ní. Nástup proti vládě byl možný až potom, co vešel ve známost její ústup před diktátem. Celý den 30. září přicházelo protestů prezidentovi a vládě stále víc.
Naléhavý vzkaz prezidentovi zaslal telefonicky dr. Rašín. „Poslanci David, Rašín, Richter, Stašek, Stránský, Tomšík a Tykal v poslední chvíli upozorňují, že odtržení území bez souhlasu ústavních činitelů, tj. parlamentu, je podle platného práva velezradou. Zapřísaháme v poslední chvíli, abyste zabránil, pane prezidente, katastrofě, která promění národ i armádu v zoufalý, ale také odhodlaný dav. Jediný způsob záchrany jest v zamítnutí mnichovské dohody a v nabídce mezinárodní mírové konference.“ Apel vzešel ze známé skupiny poslanců, kteří se scházeli v redakci Lidových novin. Nebyla uvedena všechna jména poslanců, kteří patřili k této protikapitulantské skupině.
Obdobný vzkaz byl zaslán předsedovi vlády Syrovému: „Podepsaní poslanci vás v poslední chvíli zapřísahají, abyste nepřipustil usnesení vlády, kterým se vydávají pevnosti. Národ nevolal po vládě armády proto, aby se vzdala.“ Rašín byl pověřen vyjednávat s některými ministry v demisi. Tuto myšlenku podporovali i komunisté a byla vlastní i některým ministrům. Syrového kabinet měl být nahrazen politicky silnou vládou.
Politické byro ústředního výboru komunistické strany se již předchozího dne usneslo prosazovat odmítnutí mnichovského diktátu, nevydat pevnosti a utvořit novou vládu. V tomto duchu K. Gottwald intervenoval na Hradě. „Poslanec Gottwald žádá s největším důrazem: 1. Aby vojsko drželo všechny pohraniční pozice. 2. Aby byl učiněn apel na Ženevu. 3. Aby byl učiněn apel k lidu našemu a k národům ostatních států. 4. Aby byla provedena rekonstrukce kabinetu.“ Komunistická strana počítala s organizací lidového protestního hnutí. K širokým politickým postupům proti ústupu vlády před mnichovským diktátem se usnesla i společná porada hlavních odborových ústředen. Stanovisko z jejich porady bylo dáno na vědomí vládě a nechyběla v něm slova o odhodlání lidu k obraně státu. Na prezidenta se snažily v tomto duchu zapůsobit i jeho žena a Alice Masaryková. Přesto, že těchto výzev přicházelo 30. září prezidentovi a vládě stále víc, neovlivnily jednání na Hradě. Bylo již rozhodnuto.
Mnichovská konference 29. září 1938
Připravit likvidaci Československa Hitler definitivně rozhodl v květnu 1938, kdy k tomu vydal příslušné směrnice. Když přípravy probíhaly na celé čáře, poznamenal si plukovník Jodl z vrchního velitelství do deníku, že Hitler se nechává vést intuicí (využívá germánských tradic a zkušeností k likvidaci jiných národů) – ve skutečnosti doufal, že oběť útoku zůstane osamocena, a proto nebude tak těžké se jí zmocnit. Hitlerovské vedení Německa pak v celém období vytvářelo nezbytné podmínky k mezinárodní izolaci vojenským nátlakem a hrozbou válkou k vnitřnímu oslabení Československa. Mnichovský diktát velmocí byl jen výsledkem politiky germanizace. Byl vykládán jako projev „Hitlerovy velkomyslnosti“.
29. září se sešla mnichovská konference čtyř velmocí – Anglie, Francie, Německa a Itálie. Konference se zúčastnili pouze ministerští předsedové a ministři zahraničních věcí, aby se předešlo nežádoucí publicitě.
Hitler ve svém projevu zahrnul Československo nadávkami a žádal, aby „v zájmu evropského míru“ bylo ihned předáno Německu československé pohraniční území. Prohlásil, že jeho vojska budou v každém případě vyslána 1. října do pohraničních oblastí. O poslání konference prohlásil, že má legalizovat vstup německých vojsk na území Československa a vyloučit použití zbraní. Projevy účastníků nebyly stenografovány – průběh konference se neměl dostat na veřejnost. Za základ dohody schválené v Mnichově byl vzat údajně kompromisní návrh, který předložil Mussolini. Text návrhu zpracovalo německé ministerstvo zahraničí a krátce předtím byl předán do Říma. Protože úmluva byla připravena předem, bylo ve všech bodech dokumentu dosaženo dohody.
Britský ministerský předseda prohlásil, že povinností velmocí je postarat se, aby „česká vláda z nerozvážnosti a umíněnosti neodmítla vyklízení území“. Rovněž Daladier prohlásil, že „v žádném případě nestrpí v této věci průtahy ze strany české vlády“.
Hitler a Mussolini opustili zasedání a Chamberlaina a Daladiera pověřili, aby to se zástupci Československa vyřídili. Přemlouvat Mastného a Masaříka, kteří zastu-povali Československo, nebylo nutné. Přijeli již s hotovým souhlasem. V noci na 30. září byla československá delegace seznámena s textem diktátu. Mnichovská dohoda vstoupila v platnost.
Mnichovský diktát, vnucený Československu násilím, byl od samého začátku protiprávním a protizákonným aktem. Výsledkem konference bylo odtrhnout od ČSR a připojit k Německu pohraniční oblasti a uspokojit územní nároky hortyovského Maďarska a buržoazního Polska. Patří k nejhanebnějším činům v mezinárodní politice kapitalistických států a vedl k posílení fašistického Německa i jeho agresivních plánů.
Svrchovaný evropský stát byl před zraky všeho lidstva vydán na pospas hitlerovcům. Britští, francouzští a severoameričtí monopolisté doufali, že nezastřeným zrazováním Československa nasytí fašistické Německo, a tak odvrátí bezprostřední nebezpečí od sebe a umožní německou agresi na východ.
Iniciátoři a organizátoři mnichovské zrady se krutě přepočítali. Pro hitlerovské Německo, jež se orientovalo na dobytí světovlády, nebylo Československo poslední obětí. Také Francie a Velká Británie se posléze staly cílem fašistické agrese. Politika usmiřování vládnoucích kruhů Západu vyústila nakonec ve zradu národních a státních zájmů. Francie byla fašistickým Německem v roce 1940 poražena a Velká Británie se ocitla pod hrozbou nacistické invaze.
Československá vláda byla postavena před osudové rozhodnutí buď přijmout mnichovský diktát, nebo se pokusit o obranu. 30. září 1938 vláda diktát přijala. Velení Čs. armády vydalo rozkaz k demobilizaci a k vyklízení pohraničních pevností.
Široké hnutí na obranu republiky jen dokazovalo, že lid chtěl republiku bránit. Vyjadřuje to i stanovisko KSČ přednesené Klementem Gottwaldem: „My před národem a celým světem prohlašujeme, že vláda neměla ani ústavního, ani politického práva kapitulovat. Armáda chtěla bojovat. Celý národ chtěl zemi bránit všemi prostředky. Prostředky k obraně zde byly …“ (Klement Gottwald, Spisy, svazek III, Praha 1959, s. 264.)
Rychlost rozhodování o kapitulaci a váhavost, s níž o věci byla informována široká veřejnost, znemožnila úspěch posledních pokusů o odvrácení kapitulace. Československý lid vstupoval do nejtěžšího období svých dějin.
2. Kapitulace Československa 30. září 1938
Cynická zrada Československa ze strany vládnoucích kruhů Velké Británie a Francie byla dovršena. Bez účasti Československa rozhodovali Daladier a Chamberlain o jeho osudu a 30. září podepsali dohodu s Hitlerem o odstoupení pohraničních území, jež ve své podstatě znamenalo likvidaci ČSR.
Nejdéle se v Mnichově zdržel Chamberlain. V poledne navštívil Hitlera. Usilování o dohodu Británie s fašistickým Německem, jemuž před několika hodinami Chamberlain věnoval bez výčitek svědomí celistvost a samostatnost československého státu, směřovalo k podpoře deklarace o neútočení. Ta měla britskému impériu zajistit velmocenské „usmíření“ s nacistickou říší. Odvážel si ji od Hitlera jako vzácnost. (Srovnej: R. Kvaček, Poslední den, s. 99.) Na přivítání v Londýně, kde jej čekala celá vláda a tisíce lidí, přistoupil k rozhlasovému mikrofonu. Z aktovky vyňal nějaký papír. Všichni se domnívali, že je to mnichovská dohoda. Byla to však britsko-německá deklarace. „Anglie a Německo už proti sobě nikdy nechtějí vést válku,“ oznámil Chamberlain slavnostně. „Dnes podruhé v dějinách se k nám vrátil z Německa mír se ctí. Věřím, že je to mír pro celou naši dobu.“
Chamberlainovo mnichovské dílo znamenalo, že za dva roky bude muset jeho nástupce Angličanům slibovat jen krev, dřinu, slzy a pot. Britsko-německou deklaraci definitivně roztrhaly letecké nálety a bomby dopadající na anglická města.
Také Daladierovi při jeho návratu do Paříže jásalo vstříc víc než půl milionu lidí; dnes ani zítra přece nebude válka! Za záchranu před ní nabízel mnichovský mír. V prosinci 1938 podepsali v Paříži Ribbentrop a Bonnet francouzsko-německou deklaraci, jež byla paktem o neútočení mezi Německem a Francií. V červnu 1940 byla Francie Německem vojensky poražena a kapitulovala. Po uzavření příměří byla Francie rozdělena na dvě pásma; okupované a neokupované, které však bylo rovněž plně závislé na Německu. 18. června 1940 se generál de Gaulle obrátil v rozhlase k Francouzům nacházejícím se na území Anglie s výzvou k pokračování bojů proti hitlerovskému Německu.
Za necelé dva roky od Mnichova se plně projevilo varování ministra zahraničí Krofty, že po nás budou následovat jiní, kterému však nechtěli západní vyslanci rozumět.
V Praze se o mnichovském rozsudku dověděli nejdřív přes německé vyslanectví od Henckeho (jak symbolické!), neboť Hitler si vynucoval, že „za šest sedm dní chce být pánem požadovaného československého území“. (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 146.) Po obdržení textu mnichovské dohody požadoval vyslanec o přijetí u ministra zahraničí Krofty a byl v Černínském paláci přijat.
Po prvním seznámení se s textem mnichovského diktátu zavolal Krofta ministerskému předsedovi Syrovému a šéf diplomatického protokolu Smutný informoval prezidenta Beneše. Když se Beneš seznámil s mnichovským diktátem, prohlásil: „To je konec! Je to proradnost, která se potrestá sama. Je to neuvěřitelné. Domnívají se, že se zachrání před válkou nebo před revolucí na náš účet. Mýlí se!“ (M. Sovová, Mnichov a E. Beneš, s. 176.) Bylo rozhodnuto svolat vládu a poradu politického výboru a předsedů vládních stran. Beneš zavolal z hlavního stanu náčelníka hlavního štábu v Račicích generála Krejčího.
Kolem osmé hodiny přiletěla do Prahy československá delegace z Mnichova. S ní přiletěl i hlavní člen Runcimanova štábu, který se horlivě staral o henleinovské požadavky. Teď vezl podrobnou mapu k mnichovské dohodě a také instrukci k britskému vyslanci Newtonovi, aby přijetí dohody vynutil. Podobný pokyn dostal i francouzský vyslanec. Čs. vyslanec Mastný referoval stručně Kroftovi a pak byl přijat Benešem. Ten své rozhodnutí odložil až po dorozumění se s ministerskou radou a politickými stranami.
Prezident Beneš hledal východisko k přijetí či nepřijetí mnichovské dohody. Zavolal sovětského velvyslance Alexandrova a požádal ho, aby své vládě položil tuto otázku: „Velmoci, aniž se dokonce otázaly Československa, obětovaly je nejhanebnějším způsobem Hitlerovi pro své vlastní zájmy. Definitivní vyřešení formalit bylo přenecháno Československu. To znamená, že Československo je postaveno před volbu buď zahájit válku s Německem a mít proti sobě Anglii a Francii, přinejmenším pokud jde o postoj jejich vlád, které rovněž zpracovávají veřejné mínění a líčí Československo jako příčinu války, nebo kapitulovat před agresorem. Není dosud známo jaké stanovisko zaujme parlament a politické strany. Ponechávaje tuto otázku otevřenou, chce Beneš znát postoj SSSR k těmto dvěma možnostem, to jest k dalšímu boji, nebo ke kapitulaci. Musí to vědět co nejrychleji a žádá odpověď…“ (R. Kvaček, Česko-slovenský rok 1938, s. 147 – 148.)
Alexandrovskij „ve snaze ověřit si skutečný vývoj událostí“ odjel na Hrad za Smutným, který jej zval. Se značným zpožděním šel telegram s Benešovou otázkou do Moskvy. Na Hradě zůstal Alexandrovskij do dvanácti hodin, kdy mu bylo oznámeno, že „vzhledem k rozhodnutí vlády Beneš již netrvá na odpovědi“.
V Kolovratském paláci se sešla Syrového vláda a na Hradě začal za Benešova předsednictví jednat politický výbor. Dá se předpokládat, že Beneš s Kroftou se před oběma zasedáními dohodli na jednotném postupu i argumentaci, jež vyznívaly pro přijetí mnichovského výroku. Písemně se zachovalo vystoupení Kroftovo.
„Teoreticky je možno mnichovskou dohodu buď odmítnout - po čase by následoval vpád Německa a válka, ve které by nikdo s námi nešel, a napadení Polskem. Je pochybné, zda by za této situace Sověty nám pomoci chtěly a zda by jejich pomoc byla účinná. Anebo je možno mnichovskou dohodu přijmout a jednáním v komisi, která měla řešit problémy, snad dosáhnout odvrácení nejhoršího a garantování hranic, které by nebyly hned porušeny. Je ovšem nebezpečí další, že by Německo pod nějakou záminkou mohlo jít dále, a pak už by nám nikdo nepomohl. Nelze také vyloučit vývoj klidnější a snad i zlepšení poměru k Německu. … Celek charakterizuje jako alternativu mezi sebevraždou, válkou a přijetím po němž nás jiní budou udolávat.“
Rozhodující jednání však neprobíhalo v Kolovratském paláci, nýbrž na Hradě. Hlavní slovo měl prezident Beneš. Hovořil o nutnosti podrobit se. Podporovali ho někteří další účastníci porady. Ve chvíli, kdy mluvil v tomto smyslu dr. Dérer, vstoupili do salonku generálové Syrový (odešel ze zasedání vlády), Krejčí a Husárek.
Rozbor vojenské situace podal nejprve generál Syrový. Výpověď shrnul do zkratky: „Zhodnotil jsem dané možnosti obrany a poukázal na to, že jsme opuštěni od spojenců a ještě kromě toho překvapeni polskými požadavky územními, takže se nemůžeme bránit s nadějí na úspěch.“
Vyjádření generála Krejčího bylo modifikovanou otázkou Jana Šrámka, zda se může Československo bránit proti Polsku. Ve svědectví Krejčího je uvedeno, že proti Polsku ano, „ale že jde o souhru tří, to jest Německa, Polska a Maďarska a boj s těmito všemi by neměl naději na úspěch.“ Pro podrobení se mnichovskému diktátu se vyslovoval i generál Husárek.
Bylo stále jasnější, že výsledkem porady bude kapitulace. Neovlivnila to ani naléhavá výzva skupiny poslanců, kteří se sešli u Ripky v redakci Lidových novin a požádali Beneše a Syrového, aby mnichovský verdikt odmítl. „Podepsaní poslanci Vás v poslední chvíli zapřísahají, abyste nepřijímal usnesení vlády, kterým se vydávají pevnosti. Národ nevolal po vládě armády, aby se vzdala.“
V deset hodin volal poslanec L. Rašín do prezidentské kanceláře, aby Benešovi bylo sděleno: „Poslanci David, Rašín, Richter, Stašek a další v poslední chvíli upozorňují, že odtržení bez souhlasu ústavních činitelů, tj. parlamentu, jest podle platného práva velezradou. Zapřísaháme v poslední chvíli, abyste zabránil, pane prezidente, katastrofě, která promění národ i armádu v zoufalý, ale všeho odhodlaný dav. Jediný způsob záchrany jest v zamítnutí mnichovské základny a v nabídce mezinárodní mírové konference.“ V prezidentské kanceláři přednesl o půl jedenácté výzvu Klement Gottwald. V zápisu je uvedeno, že „poslanec Gottwald žádá s největším důrazem: 1. aby vojsko drželo všechny pohraniční pozice; 2. aby byl učiněn apel na Ženevu; 3. aby byl učiněn apel k lidu našemu a k národům ostatních států; 4. aby byla provedena rekonstrukce kabinetu.“
Telefonáty a výzvy byly předány Benešovi, ale žádný ohlas neměly. Před desátou hodinou se v prezidentově knihovně sešla vláda za Benešova předsednictví. Beneš shrnul v krátkém úvodu výsledek porady politického výboru, který vyzněl pro přijetí mnichovského verdiktu.
„Prezident nemůže než navrhnout přijetí,“ zaznamenal jeho slova protokol. „Kdybychom nepřijali, udělali bychom českou válku a národ by byl vyvražděn. Tak se na to dívají zástupci politických stran. Připojí-li se k tomu kabinet, pokládal bych to za stanovisko celé vlády.“ Po nedlouhé rozpravě vláda souhlasila.
Toto stanovisko určily více důvody politické než vojenské. Rozhodující bylo, že hlavní československý spojenec Francie odmítl stát Československu důsledně po boku. Francii k tomu nutila i Británie, vedoucí západoevropská velmoc, která sice odmítla zajímat se o vývoj v Evropě, zároveň se však z třídních důvodů do něho přímo vmísila. Pod propagandistickým vlivem nacistického Německa se naprostá většina Evropy bála války, která se přijetím mnichovské dohody (mylně) zdála být v dané době odvrácená. Odmítnutí mnichovského diktátu by Československo postavilo do pozice „válečného paliče“, neodpovědného kazitele míru. Pokud by pak přišel útok Německa, zůstalo by Československo v boji zřejmě osamoceno.
S tímto stanoviskem seznámil ministr Krofta o půl jedné vyslance Francie, Anglie a Itálie. Oznámil, že jeho vláda právě přijala podmínky mnichovské dohody. V dalším uvedl: „Ale pro nás je to katastrofa, jíž jsme si nezasloužili. Nevím, budou-li mít z tohoto rozhodnutí uskutečněného v Mnichově vaše země prospěch, ale jistě nejsme poslední. Po nás budou postižení jiní.“
Tři diplomaté se chvatně rozloučili. Pro ně bylo důležité jen to, že československá vláda diktát přijala – a že budou postižení jiní? Tomu zatím nevěřili. Vtom varování viděli jen zoufalá slova. Paříž zatím bouřlivě vítala Daladiera a aristokratický Londýn se rozplýval chválou nad Chamberlainem.
Význam mnichovských ujednání pro další vývoj nejen střední Evropy, ale i celého kontinentu a i ostatního světa zhodnotil později britský vojenský přidělenec v Praze plukovník Stronge: „Ztráta Československa jako budoucího spojence s jeho silnou vojenskou službou a arzenály, spolu s jeho ekonomickým bohatstvím, byla největším krokem zpět v Evropě od okamžiku, kdy Hitler přišel k moci. Jedním rázem zvrátil rovnováhu branných sil a ekonomického potenciálu celého kontinentu a tato událost – mnohem víc než kterákoliv jiná – určila běh světové historie v bezprostředně následujících letech.“
Stejné konstatování obsahoval i telegram ministra Krofty vyslancům v Paříži a Londýně: „Upozorněte vládu, že mnichovským rozhodnutím nás přinutili vydat pevnosti neporušené a vyzbrojené. Upozorněte, že se tudíž postarali o další vyzbrojení Hitlera proti sobě, neboť v pevnostech, které jsme byli přinuceni vydat do 10. října, je za dva miliony kanónů a munice. Také krásný výsledek jejich diplomacie.“ (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 150 – 152.)
Na druhou hodinu odpolední si prezident Beneš pozval poslance, kteří ho žádali, aby nekapituloval. Pokusil se je přesvědčit o nutnosti ustoupit a také podvázat jejich případnou aktivitu.
Začal poslanec J. Stránský. Mluvil pro obranu. Lid je obětavý, armáda výtečná, máme pevnosti. Snad by to nebylo marné. A ostatní svět by k tomu nemohl klidně přihlížet.
Beneš se hned pustil do dalšího výkladu. Byl plný žalob na západní mocnosti: „V dějinách není příkladu, aby se tak jednalo se samostatným národem, státem … Vy nevíte, co jsem v posledních dnech prožil. Jsme opuštění a zrazení. Jsou to zbabělci a nejhnusnější na tom je, že nám řekli, že můžeme mobilizovat. Věřil jsem proto, že se do toho půjde. Bylo těžké rozhodování přijmout podmínky a zachránit národ, nebo jít sami do boje a nechat se vyvraždit. 24 let jsem dělal politiku se západními velmocemi. Jejich stav je dnes dezolátní. Už od srpna jsem viděl, jak si Londýn a Paříž s námi hanebně hrají. Garantovali předem Hitlerovi, že to dostane. Ze strachu před komunismem půjdou Francouzi a Angličané s Němci …“
„Pane prezidente, já s vámi nesouhlasím!“ ozval se s námitkami Gottwald. „Bosí Habešané se bránili, my se podrobujeme. Jen se podívejte, jak se brání španělský lid. Máme skvělou armádu, národ je jednotný. Vždyť by ostatní svět nás nemohl nechat osamoceny. Požadavky z Mnichova se neměly přijmout.“
„Nevěřím, že by Francie a Anglie pomohly,“ oponoval Beneš. „Jsou rády, že se vyhnuly válce.“
Poslanec J. David: „Lid nechápe, že jsme bez boje vydali část svého území.“ Beneš však obhajoval nemožnost bránit se: „Jsme sami a k tomu ze všech stran sevřeni.“ Poslanec B. Stašek stočil rozpravu k vnitřnímu vývoji: „Co vůbec dál? Jaké ideje se teď dají národu?“ Prezident uvedl, že počítá s abdikací. Je si vědom toho, že z nové situace musí vyvodit důsledky. Znovu připomněl, že ve Francii jsme nenašli podporu ani u těch, kteří byli počítáni mezi jeho přátele.
O slovo se přihlásil poslanec Rašín: „Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatného státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.“
Chvíli bylo ticho. Prezident mlčel. Bylo znát, že jej Rašínova slova zasáhla. Pak řekl, že boj za nynějších okolností by znamenal vyvraždění národa: „My jsme nikdy nezradili, ale byli jsme zrazeni. Neporazil nás Hitler, ale naši přátelé.“
„Národ, který se nebrání, propadne mravnímu rozvratu,“ varoval poslanec J. Tykal. „Lid nebude nikomu a ničemu věřit.“ „Národ je dnes dál než politika a vláda,“ dodal poslanec V. Klíma. „A je Hitler opravdu připraven na obecnou válku, která se z izolovaného boje může vyvinout?“
„Západ má strach z jakéhokoliv konfliktu,“ uvažoval Beneš. „Nemůžete mě, pane prezidente, přesvědčit,“ odmítal znovu Benešovy úvahy Gottwald. „Lid je nespokojen a je obava, že půjde do ulic. Snad by se za hranicemi vzpamatovali a přišli nám na pomoc.“ „Nevěřím Francii a Anglii, neboť se bojí války, a hlavně se bojí sociální revoluce.,“ uvedl Beneš. „Poznal jsem, že velké státy nepočítají ani teď se státy a národy malými. Nakládají s nimi, jak se jim to právě hodí. … Demonstrace v ulicích by se mohly stát záminkou pro okupaci celé republiky německým vojskem.“
Beneš uznal, že určitá rozhodnutí byla protiústavní a že by za ně mohl být stíhán i s dalšími činiteli. Bude ustanovena nová vláda a ve vhodné chvíli i on odstoupí. Opakoval úmysl abdikovat, třebaže s ním někteří poslanci nesouhlasili. Vstal z křesla a tím naznačil, že rozmluva je u konce. Poslanec Stašek mu poděkoval za přijetí. Beneš každému z nich stiskl ruku. Asi nikoho z těch šesti nepřesvědčil. (R. Kvaček, Poslední den, s. 101 – 102.)
Po čtvrté hodině odpoledne se v budově parlamentu sešla tzv. koaliční padesátka, tvořená členy předsednictev parlamentních klubů nedávných vládních stran, aby posoudila vládní podřízení se mnichovskému výroku. Pokud měla zastoupit parlament, kterému nebylo v rozhodujících dnech Československa umožněno vyslovit se a jednat, pak šlo o náhradu slabou. Komunisté se před zasedáním pokusili ovlivnit některé poslance, aby se postavili proti ústupu. Názorů nesouhlasných s vládním stanoviskem bylo však v rozpravě poskrovnu. Úvodní slovo měl M. Hodža. Vládní rozhodnutí zakryl stanoviskem vojáků, kteří se vyslovili proti izolované válce. Pomoc Sovětského svazu by nemohla být dostatečně účinná a navíc by Československo zapletla do křižácké války proti bolševismu. O nezbytnosti ustoupit hovořil i Krofta a Dérer. Poslanci se většinou připojovali k jejich slovům. Přihlásil se sociální demokrat A. Remeš. „Vyčítali jsme v březnu Rakousku, že se vzdalo bez boje,“ řekl, „a co my? Neměli jsme volit jinou cestu? Habešané se bránili holýma rukama; možná by se situace změnila, kdybychom vzdorovali. I když se vše dělo pod donucením, byli jsme povinni přece jen trochu tvrději hájit čest národa. .“ S vládním postupem Remeš nesouhlasil. Obdobně se vyslovil poslanec Rašín a také Knébort. „Byli jsme zrazeni Západem, ale zároveň jsme se zradili sami. Nejsme schopní postoupit třeba zoufalý boj. Nemáme jistotu, kde se německý postup zastaví. Což lze věřit zárukám Hitlera a Mussoliniho? Hrozí nám vnitřní rozklad. Pro kapitulaci nehlasuji, jsem pro válku.“ Stránský již svá slova z Hradu nezopakoval. Navrhoval věnovat se především praktickým stránkám územního převodu a hlavně nejitřit veřejnost. „Stejně si nedovedeme představit chování lidí, až pochopí, k čemu došlo.“
Zasedání končilo o sedmé večer v rezignaci. Bylo jen dohodnuto protestovat u francouzského a britského parlamentu proti rozhodnutí z Mnichova, „jež je bezpříkladné v historii, bylo učiněno bez nás a v rozporu s ideami, které jsme my vždy respektovali“. (R. Kvaček, Poslední den, s. 103.)
Po čtvrté hodině odpolední se v pražských ulicích objevily skupiny demonstrantů. Vláda nařídila okamžitě je rozehnat. (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 152.) Až do páté hodiny odpolední byla československá veřejnost ponechána jen dohadům a cizím zprávám o mnichovském rozhodnutí a vládnímu stanovisku k němu. Pak rozhlas ohlásil, že promluví ministerský předseda Syrový, jemuž bylo uloženo – na mimořádné schůzi vlády za účasti prezidenta, a to již ve 12 hodin - přednést projev v rozhlase a zabezpečit jeho vydání v tisku.
Generál Syrový sdělil, že stát bude zmenšen o pohraniční oblasti. Snažil se zdůvodnit vládní stanovisko a hlavně utlumit zklamání a rozhořčení lidu. Stejný smysl měla vystoupení dalších činitelů. Ministr Vavrečka řekl, že „nepochybně bylo veliké Rusko ochotno jít do války. Západ by to pokládal za ‚bolševickou válku‘, a tak by možná celá Evropa táhla proti Rusku i proti nám.“ Řečníci se u mikrofonu střídali dlouho do noci, pokoušeli se lid uklidnit, ale i oni byli zdoláni tragédií národa a nemohli utajit své pohnutí.
Rozhlasové vysílání znásobilo zástupy demonstrantů, kteří už kolem čtvrté hodiny začali protestovat proti kapitulaci. Nakonec jich bylo několik tisíc. Policie je na příkaz vlády –ministr vnitra Jan Černý – chvílemi rozháněla, chvílemi jen přihlížela. Další tisíce stály na chodnících, někteří zlomení a plačící, jiní zachmuření a rozhořčení. Na tři tisíce demonstrantů se vydaly k Hradu. Policie k jejich rozptýlení použila slzný plyn. Rovněž vytlačila demonstranty od parlamentu. Na znamení národního smutku odvolala pražská divadla i biografy představení. Do pozdních nočních hodin stály zástupy obyvatel v ulicích hlavního města. Den 30. září byl u konce. S ním odcházel do dějin československý stát, zrozený před dvaceti lety. Stal se obětí nacistické německé třetí říše, která těžila z rozvratu mezinárodního řádu ve třicátých letech.
Okupace československého pohraničí
Německým jednotkám umožnila mnichovská dohoda vejít na československé území 1. října 1938. Generál Leeb je vedl k Volarům a k Vyššímu Brodu. Českoslovenští vojáci se z tohoto kraje již stáhli, jak jim to pražská vláda přikázala. Další den byl na řadě český pohraniční sever. Třetí pásmo, určené pro připojení k říši, zahrnovalo hraniční kraje na severozápadě a západě Čech. Generál Reichenau si zpestřil svůj úkol pobytem na Červeném Hrádku, kde princ Hohenlohe, který pomáhal henleinovcům a německé zpravodajské službě, byl štědrým hostitelem. Za Reichenauovými vojáky přejel hranice u Aše Hitler. Henleinovci si dali záležet, aby Hitlera přivítali parádně. V Chebu k nim Hitler promluvil. Řekl, že je čeká vše, co Němce v říši, tedy povinnosti a třeba i oběti. Nechtěli tomu věřit. Jaképak oběti! Nastal přece čas vítězství a hojnosti. Oběti měly být z jiného rodu či jiného přesvědčení – Češi a němečtí antifašisté.
Těm to také dávali henleinovští ordneři znát. Bili, vytloukali, týrali a stříleli. „Rudé a Čechy na útěku vyřadit,“ nařídil šéf štábu Freikorpsu Pfrogner 1. října. Lidé utíkali jen s tím, co měli na sobě, poděšení a utrápení. Mnozí, kteří se na ně vrhali, byli řadu let jejich dobrými sousedy s podobným každodenním životem. Najednou měli pocit nadvlády, vyvolenosti a práva být krutými k těm, kteří byli označeni za protivníky a nepřátele německé říše, která je pro Němce zemí zaslíbenou. Uvěřili vlastní a goebbelsovské propagandě a vítali Hitlerovy vojáky tak, že to překvapovalo i samotné organizátory nacistických přehlídek. Právo přivítat Hitlera v Karlových Varech si vyhradil druhý muž Sudetoněmecké strany K. H. Frank. Tady začínal svou politickou dráhu, tady vyhlásili svůj oficiální program, jímž pomáhali chystat podmínky k německému přepadu Československa. Teď Frank prohlásil pohraničí českých zemí za zemi Hitlerovu a své soukmenovce za führerovy lidi. Předával do Hitlerových rukou i jejich budoucnost a ten si ji také beze zbytku vzal. Své zájezdy Hitler ukončil na severu Moravy, kde bylo čtvrté pásmo přiřčené mnichovskou dohodou Německu.
Mělo být stanoveno ještě jedno pásmo, nejrozsáhlejší. Dostal je na starost mezinárodní výbor složený z velvyslanců mnichovanských mocností a zástupce Československa. Výbor zasedal od večera 30. září v Berlíně. Řídil jej státní tajemník zahraničí Weizsäcker a byli v něm velvyslanci Henderson, F. Poncet a Attolico; českou delegaci vedl vyslanec Mastný. Zpočátku se v mezinárodním výboru přemýšlelo a rozvažovalo, později však němečtí delegáti jen žádali a přikazovali. Nařídila jim to Hitlerova směrnice, která ukládala prosadit strategické hranice nevýhodné pro ČSR. Mezinárodní výbor tomu měl jen kývnout, anebo by musel zmizet. 4. října sdělil Hitler Weizsäckerovi a ministru Ribbentropovi, že pro páté pásmo ultimativně platí jen německé měřítko.
Stanovisko československé delegace nebylo bráno v úvahu a nepomohla ani demise prezidenta Beneše, k níž její členové přispěli prudkým nátlakem. „Němci uplatňují extrémní vojenská hlediska,“ hlásil zklamaný Mastný do Prahy. Syrového vláda měla do dvaceti čtyř hodin oznámit, že berlínský diktát přijímá. Jiné stanovisko se od ní nečekalo. Jen vyrozuměla západní vyslance v Praze, že existence čs. státu byla vážně zpochybněna. Na mapě zakreslené páté pásmo ukázalo již naplno, že mnichovská dohoda ukládá Československu o život. Nové pásmo zahrnovalo další města nezbytná pro obranu, hospodářství a dopravu. Přisvojilo si statisíce Čechů a dokonce i výlučně české kraje!
V českých zemích se proti pátému pásmu zvedala vlna odporu, ještě umocňovaná zprávami o nových násilnostech ordnerů a gestapa v zabíraných oblastech. Byli další mrtví i těžce zranění, vojáci, četníci, financové a učitelé. Předmětem útoku se stali i českoslovenští styční důstojníci. Ve Znojmě bylo uvězněno na 200 Čechů, zle se vedlo zbytku obyvatelstva v české Břeclavi. Československý hlavní štáb o tom měl tuto zprávu: „Češi, kteří zůstali, byli gestapem zatčeni a uvězněni, a to asi 150 Čechů ve věku od 14 do 70 let. Věznění byli ve věznici okresního soudu v Břeclavi (většinově česká, avšak její začlenění do záboru přerušilo důležitý spoj na Slovensko). Někteří byli trestáni samovazbou, většina z nich byla umístěna hromadně. Věznění byli používáni na různé práce, strava byla rovněž vězeňská. Po propuštění z vězení byl s každým sepsán protokol, v němž gestapo nadiktovalo určitou lhůtu, dokdy se musí vystěhovat. Propuštěný však musel podepsat, že odchází dobrovolně; pohrozili mu, že jinak bude znovu uvězněn.“ Násilné vyhánění českého obyvatelstva bylo obecným jevem. Neobešlo se to bez dalších násilností. (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 158.)
Československo bylo ztrátou pohraničních území ekonomicky a strategicky ochromeno. Plán Grűn sice nebyl splněn v plném rozsahu, bylo však dosaženo podstaty jeho záměru. K Německu byla připojena pětina dosavadního území ČSR (28 291 km2) se 3 817 965 obyvateli, z nichž bylo 962 379 Čechů a Slováků a 90 000 občanů jiných národností. (F. Nesvadba, Proč nezahřměla děla, Naše vojsko 1986, s. 359.) Německu a po vídeňské arbitráži Polsku a Maďarsku musela ČSR postoupit území o rozloze 41 098 km2 s více jak 4 800 000 obyvatel, z nichž bylo 1 250 tisíc Čechů a Slováků. Země Česká byla okupací Sudet zmenšena z 53 052 km2 na 32 032 km2, země Moravsko-slezská z 26 776 km2 na 16 785 km2. Byly přeťaty důležité železniční a silniční komunikační spoje mezi Čechy, Moravou a Slovenskem. Bylo ztraceno 67 % metalurgického a 57 % textilního průmyslu, značná část průmyslu chemického a sklářského. České podniky a banky v zabraném území byly konfiskovány bez náhrad. Okupací pohraničních území byla zasažena elektrifikační síť republiky, bylo ztraceno 48 % elektráren a téměř polovina plynáren (z 84 zbylo po okupaci 47). Ekonomika země byla oslabena ztrátou jedné třetiny průmyslové kapacity, ztrátou hnědouhelné těžby a poloviny těžby černého uhlí. Narušena byla dosavadní struktura zásobování zemědělskými produkty a spotřebním zbožím. To vše mělo negativní důsledky na životní úroveň obyvatelstva.
Správní oblasti Československa zůstaly po záboru okleštěny zhruba o třetinu. Zbylo mu 118 celých politických okresů a 77 zčásti, odstoupeno bylo 55 celých a 77 zčásti. Obdobně tomu bylo se soudními okresy. Zůstalo 200 celků a 99 zčásti; 121 se jich ocitlo v úplném záboru a 99 v částečném.
Republice zbývalo 11 002 obcí celých a 103 zčásti. Republika musela odstoupit 4 704 obcí zcela a 103 zčásti. Z toho Německu 3 751, Maďarsku 864 a Polsku 89 obcí celých. Z rozdělených Německu 86, Polsku 13 a Maďarsku 4. V Čechách zůstalo 5 661 celých obcí, na Moravě a ve Slezsku 2247, na Slovensku 2 704 a na Podkarpatské Rusi 390.
Z původní rozlohy 140 508 km2 si republika zachovala 70,4 procenta, tedy 98 912 km2 . Záborem se také radikálně změnilo národnostní složení obyvatelstva. Na zbytku území žilo 8 527 154 Čechů a Slováků, tedy 88,09 %. Dále 377 830 Němců (3,9 %), 100 397 Maďarů (1,04 %), 4 157 Poláků (0,04 %) a 126 310 Židů (1,31 %).
Okupace čs. pohraničního území byla provedena útvary wehrmachtu. Vrchním velitelem vojsk provádějících okupaci byl velitel pozemních vojsk Brauchitsch. K okupaci pohraničních oblastí Československa zasadil v prvním sledu 26 divizí, z toho 17 pěších, 4 motorizované, 3 tankové a 2 lehké. Ve druhém sledu 3 – 4 záložní svazky a 2 divize landswehru. K okupačním silám patřily policejní jednotky v síle tří motorizovaných pluků a tři pluky zbraní SS. K zajištění okupace Sudet stačila polovina svazků, jejichž účast se předpokládala k uskutečnění plánu Grűn. Německá vojska byla ušetřena ztrát, které by je čekaly v boji s Čs. armádou.
Přestože mnichovský diktát požadoval „předání pohraničních oblastí mírovou formou“ bez odporu Čs. armády, velení wehrmachtu připravilo násilnou okupaci, která se mohla kdykoliv změnit ve válečné operace. Vrchní velitel generál Brauchitsch, jemuž byly podřízeny i útvary SS a jednotky Freikorpsu, byl Hitlerem pověřen k maximálnímu zostření vojenského charakteru okupace. Mělo se vzbudit zdání, že se jedná o osvobození německého obyvatelstva v souladu s jeho touhou po národním sebeurčení. V okupační praxi však takové sebeurčení znamenalo, že byly vydány rozkazy pro okamžité potlačení jakéhokoliv odporu a neklidu, protože jednotky wehrmachtu jsou současně „hlasatelem německé kázně a pořádku“.
Za útvary wehrmachtu pronikali do okupovaných měst předem připravení nacističtí správní úředníci a policejní jednotky. Ve spolupráci funkcionářů wehrmachtu s gestapem a funkcionářů Sudetoněmecké strany byl na obsazeném území zajišťován nepřetržitý chod závodů, jež byly na základě směrnic německého vrchního velení z 20. května (!) okamžitě zařazovány do válečné mašinérie, zejména pokud se jednalo o těžbu hnědého uhlí, wolframové a uranové rudy a podobně. Speciální technická komanda přebírala vojenská zařízení, železniční objekty a komunikační síť. Gestapo zabavovalo židovské majetky. Po průchodu vojsk uzavřela německá pohraniční stráž původní hranice, aby se „bohatí říšští Němci“ nevrhli jako stádo kobylek na „zbídačené Sudety“. Drancování a divoké vykupování zásob v Sudetech se stalo doménou především vybrané části policie a příslušníků, kteří tvořili okupační moc.
Vojenská okupační správa spolupracovala s dosazenými říšskými úředníky při zřizování zvláštních soudů (sondergerichtů) k potírání odporu antifašistů, kteří ne-mohli uniknout z nacistického okupačního ráje. V plném souladu probíhala spolupráce velení wehrmachtu s útvary SS, které měly zvláštní pověření. V okupo-vaném prostoru byla nasazena Daluegeho pořádková a Heydrichova bezpečnostní policie, jejichž teror stíhal jakýkoliv náznak odporu. Podle Heydrichova ujednání s vrchním velením wehrmachtu zajišťovala tajná polní policie vojenská zařízení a prováděla tzv. protišpionážní obranu. V plné míře se využívalo předem připravených „černých“ a „červených“ soupisů potenciálních protivníků, kteří byli okamžitě zajištěni a na něž byla uvalena ochranná vazba. Gestapo zřídilo ve všech větších osadách své stanice a na základě informací od členů SdP pronásledovalo podezřelé z neochoty spolupracovat s fašisty.
Tzv. národní sebeurčení sudetských Němců tak bylo v okamžiku jeho realizace přeměněno ve fašistický teror, postihující německé levicové sociální demokraty a komunisty, kteří zavčas nesplynuli se Sudetoněmeckou stranou. Všestranná fašizace obyvatelstva sudetoněmeckého teritoria, k níž došlo v následujících letech, dovršila proces henleinovské šovinistické pseudorevoluce a učinila z převážné většiny sudetoněmeckého obyvatelstva aktivní nositele hitlerovského fašismu, antikomunismu a protičeského teroru.
Poměry v obsazeném českém pohraničí ukazovaly názorně, jak si fašistické Německo představuje svou národnostní politiku. Jejím cílem bylo vypudit české obyvatelstvo z pohraničí. Čeští dělníci byli propouštěni ze závodů i ze státních služeb. České národní školství bylo zrušeno a děti byly nuceně posílány do německých škol k poněmčení. Podle statistického šetření žilo na odstoupeném pohraničním území 738 502 Čechů. Podle šetření z listopadu 1941 žilo v pohraničním území 373 tisíc českých obyvatel. (Mnichov 75 let poté, Orego 2008,s. 66.)
Vystoupení Klementa Gottwalda ve stálém výboru Národního shromáždění bylo zaměřeno na vnitřní příčiny kapitulace. Československo uprostřed Evropy se stávalo a dodnes stává obětí mocenských her těch nejsilnějších. V dobách Mnichova to byli ti, jejichž zájmy vyjádřil jeden z agrárních vůdců poslanec Zadina: „Když přijde Hitler, tak mně ta prkenice zůstane. Když přijdou bolševici, tak mně ji seberou.“ Proto byli a jsou za bezpečnost svých měšců ochotní prodat rodnou zem. To platilo a platí dosud. Nositelé národní zrady a zaprodanosti i reakce vůbec se vždy rekrutovali nejčastěji z řad těch bohatých a privilegovaných. Představitelé finančního kapitálu (který je dnes nadnárodní či nenárodní) Preiss a Pešek, majitelé průmyslových gigantů Jan Baťa a další. Obávali se stejně jako západní velmoci pomoci Sovětského svazu v boji proti nacistům ze strachu z růstu jeho vlivu. Dávali přednost převaze Hitlera a fašismu ve střední Evropě před možným zásahem sovětských vojsk v naději, že se hitlerovská agrese obrátí na východ. Také proto vládní představitelé o přijetí samostatné pomoci Sovětským svazem nikdy neuvažovali.
Klíčovou osobností na československé straně byl prezident Edvard Beneš. Jeho pozice byla nanejvýš obtížná. Byl vystaven hrubým útokům z henleinovské i říšskoněmecké strany a nátlaku západních velmocí. Musel čelit nejednotnému postupu ve vlastní Československé republice. Jeho jednání ovlivňovaly obavy o osud republiky i národa. Šéf diplomatického protokolu Jaromír Smutný o Benešově činnosti v osudných dnech zaznamenal: „Rozhodování, které prezident republiky dělal v posledních dnech krize, neslo často stopy jeho vyčerpanosti a chvatného úsilí. Snad to nebyla vyčerpanost v pravém slova smyslu, nazýval jsem ji tehdy sám duševní surexcitací, vyplývající jednak z úžasného návalu událostí, jejich příšerného spádu, jednak z Benešova vědomí, že je na vše sám. Že na sebe postupem doby strhl jak řízení událostí, tak rozhodování se. Proto chtěl na všechno stačit,, věřil, že na všechno musí stačit sám. Psal nóty, šifry, neustále telefonoval s Paříží, Londýnem, přijímal vyslance, radil se s jednotlivými politiky, předsedal poradám politiků a ministrů – na klidnou úvahu nezbylo mu času, často ani na spánek...“ (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 129.)
Hitlera i v říjnových dnech dráždil prezident Beneš na Pražském hradě. Beneš měl podle Hitlera rychle zmizet, vždyť nacistický vůdce pojal boj proti Československu i jako boj proti Benešovi. (Buďto Beneš, nebo já!) Proto podle Hitlera bylo třeba Beneše definitivně vyřídit. Z Berlína dokonce vzkázal, že Beneš je překážkou výhodnější hranice pro ČSR.
Prezident, i na domácí nátlak, 5. října odstoupil. Za deset dnů už byl připraven k nové emigraci, ale stále myslel na budoucí vývoj. Počítal i s brzkou válkou. „Vývoj politický půjde asi hodně rychle , směřuje k válce a k sociální revoluci.,“ odhadoval. „Západ se dostane do boje s Německem a bude mít po boku Rusko.“ O výsledku Beneš nepochyboval, a tak si připravoval plán pro příští mírovou konferenci. Vůbec přitom nebyl „posedlý“ myšlenkami na nemilosrdnou odvetu za neštěstí, které spolu se svým národem prožíval. (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 160.)
Mnichovské trauma Beneše pronásledovalo po celou válku, ale i do posledních dní jeho života. Do tragické role Beneš nepostavil sám sebe. Měl své limity dané jeho vývojem a ohledy na západní spojence. Ti jej v tom mnichovském komplotu zradili a ke kapitulaci donutili. Opuštěný a zrazený Beneš se dopustil tehdy jediné chyby, že nepožádal o pomoc Moskvu. Ta mu ji nabízela jak podle spojenecké smlouvy s Francií, tak i mimo ni v rámci Společnosti národů. Vtom byl Beneš stále omezován ohledy na Londýn a Paříž.
Beneš byl politik veskrze demokratický. Kdo chce pochopit jeho myšlenkový svět, musí jej číst (Demokracie dnes a zítra; Mnichovské dny). Vždycky jsme v něm ctili velkého vlastence, demokrata, politického partnera i protivníka. Benešův demokratismus měl ovšem i své hranice, které nikdy nepřekročil. Přímá demokracie a bezprostřední rozhodování a účast lidí na něm mu byly cizí. Z toho plynuly některé jeho omyly a chyby. Velmi si vážil svého politického oponenta Gottwalda, kterého si cenil víc než ostatní galerii politiků na naší cestě. Kdo o tom pochybuje, měl by si přečíst paměti jeho bratra Vojty Beneše, Smutného, Ripky, Stránského a dalších. Také Gottwald si prezidenta Beneše neobyčejně vážil. Krátce po Benešově smrti, když se s ním loučil, pravil: „Uvidíme, co bude dál a jak to bude s jeho dědictvím, nakolik je bude třeba kriticky přehodnotit a znovu zhodnotit, nakolik on ještě proti své vůli a už po smrti se nestane fanglí reakce…“
Beneš se v posledních letech, již po listopadové restauraci, nestal fanglí reakce, ale naopak, z její strany jedním z nejproklínanějších. Právě jim vadil a vadí jeho demokratismus i realismus, s nímž přijímal společenské změny v naší zemi i mimo její hranice. A hlavně jeho vlastenectví, kterému věnoval celé své dílo a život. (J. Matějka, Páteční zamyšlení, Futura 2000, s. 131.)
Komunistická strana Československa Mnichov a jeho strůjce rozhodně odsuzovala. Postoj ke kapitulaci pregnantně objasnil Kl. Gottwald v projevu ve stálém výboru Národního shromáždění 18. října 1938, kde prohlásil: „My před vším národem a celým světem prohlašujeme, že vláda neměla ani ústavního, ani politického práva kapitulovat. Lid chtěl bojovat. Celý národ chtěl svoji zemi bránit všemi prostředky. Prostředky k obraně zde byly. Armáda byla mobilizována. Na hranicích stála skvělá opevnění a všechen lid byl ochoten obětovat poslední, aby svou zemi, svou státní a národní existenci obhájil. Třídní síly reakční buržoazie v Československu to byly, které velely kapitulovat a obětovat zájmy státu, republiky a národa třídním zájmům velkoburžoazní smetánky. Máme co činit s dalekosáhlým spiknutím proti lidu, proti republice a proti demokracii.“
3. Psychologická válka proti ČSR. Činnost teroristických organizací v pohraničí
apitulace Československa přijetím mnichovského diktátu bez prohrané války byla podmíněna rozkladem vnitřních sil a jeho západních spojenců, kteří odmítli bránit demokratické Československo proti německému fašismu. Byla výsledkem jedinečně připraveného scénáře kombinací válečné politiky, psychologického vedení války, praktické diverze, teroristických a sabotážních akcí s využitím trojského koně - Sudetoněmecké strany.
Nacistický plán Grűn stanovil, že 1. října 1938 bude ČSR vojensky zlikvidována. Od 28. září měla být německá armáda připravena k útoku. Je zde připojena část o psychologickém vedení (pokračování) války. To předpokládalo všechny formy špionážní „legální“ činností všech druhů tajné a státní policie, protistátní propagandy organizované v Německu, rozhlasovou propagandu jako nejúčinnější prostředek psychologického a ideologického působení, jež vedlo henleinovské hnutí k těsné spolu-práci s říší. Zahraniční ofenzíva třetí říše a henleinovců ve Velké Británii k přijetí teze o útisku sudetských Němců a o nutnosti pomoci. Vytvářela mezinárodní předpoklady k nacistické agresi. Jejím výsledkem pak mělo být, že vláda a obyvatelé Československa budou zastrašeni, že síla a vůle k odporu bude oslabována a ničena, že národnostní německá menšina bude plně podporovat SdP, že vnitřně republiku maximálně oslabí a rozloží. Ze zahraničněpolitického hlediska měla být ČSR v důsledku nacistické propagandistické války jako předstupně vojenské agrese a zahraniční politiky Hitlerovy vlády natolik izolovaná, že v případě vojenského napadení zůstane proti agresorovi osamocená.
Tisk a rozhlas Německa sehrály klíčovou roli nástroje psychologické války. Projevilo se to zejména při stupňování agresivity henleinovců, při zastrašování Českoslo-venska a ovlivňování západních mocností. Tato média byla hlavním zdrojem šíření psychózy nejistoty a nenávisti německého obyvatelstva na obou stranách hranice proti českému národu, později zdrojem podněcování paniky a masového útěku sudetských Němců do říše. Rozkladnou propagandu vedenou z Německa stále více prováděl rovněž henleinovský tisk a propagandistický aparát SdP, ve skutečnosti řízený z Německa. V rozkladném propagandistickém působení měla důležitou roli šeptaná propaganda, opírající se o anonymní zdroje; tím bylo nemožné rozšiřované informace ověřit. Tento druh psychologické podvratné činnosti měl mezi německým obyvatelstvem v pohraničí nesmírný vliv.
Štvavá propaganda byla dovedně provázána s nejrůznějšími incidenty včetně násilných činů henleinovců. Incidenty byly zveličovány a zásadně interpretovány podle stereotypu: provokace vzešla od československého státu a jeho představitelů. Sudetští Němci se dle této propagandy naproti tomu chovali vždy ukázněně a trpělivě snášeli české ústrky. Pokud nacistická média informovala o útocích sudetoněmeckých bojůvek vedených přes státní hranice či o pokusech převzít na některých místech státní moc, byly tyto akce podsunovány Čechům. Obecně lze konstatovat, že nacistická média měla v rámci politické a diverzní kampaně vedené ke zničení ČSR tyto hlavní úkoly:
a) zpravodajství o vyostřování konfliktů mezi SdP a československou vládou, jejíž národnostní politika byla systematicky a lživě interpretována;
b) vytvářet společnou zájmovou platformu Německa a západních mocností, šířit a posilovat antikomunismus, narušovat spojenectví ČSR se Sovětským svazem;
c) torpédovat každý náznak uvolnění z konstruktivních návrhů podaných československou stranou;
d) šíření nenávisti proti Čechům, v první řadě proti prezidentu Benešovi; vyvolávat soucit s (údajně) utlačovanými, terorizovanými a mučenými sudetskými Němci;
e) prosazování názoru, že řešení vzniklé krize není možné v rámci jednotné Československé republiky. (Srovnej: E. Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, s. 134 – 135.)
Psychologická válka a podvratná činnost henleinovského hnutí dosáhla ve své komplexnosti vrcholu na podzim roku 1938.
Činnost henleinovských ordnerů, jednotek freikorpsu a fašistických SS v českém pohraničí
Rozhodující úlohu při rozbití ČSR a odtržení jejích pohraničních oblastí sehrála Sudetoněmecká strana (SdP) jako klíčový nástroj psychologické války a dalšího rozkladného působení nacismu.
V roce 1938 žilo v ČSR na 3,2 milionu občanů německé národnosti, z nichž bylo koncem března 1938 770 000 organizováno v SdP. Asi jednu desetinu strany tvořili funkcionáři na různé úrovni, 40 % z celkového počtu představovaly ženy. V červenci 1938 měla SdP již 1,3 milionu členů (40,6 % německé populace). Více než samotná její početní síla však byl její politický vliv. V komunálních volbách v květnu 1938 získala SdP 88 % německých hlasů a ovládla většinu obecních a městských správ v pohraničí.
Masový vliv SdP souvisel s tím, že se obratně chopila národnostních a sociálních problémů německé skupiny obyvatelstva ČSR. Její funkce diverzního nástroje souvisela s politikou hitlerovského Německa k úspěšnému využití jako výbušniny při rozbití ČSR. Sudetoněmecká strana fungovala včetně svých přidružených organizací jako politický nástroj přímo řízený Hitlerovou vládou. Řízení SdP se uskutečňovalo dílem prostřednictvím Zahraničního úřadu (ministerstva zahraničí) a především prostřednictvím tak zvaných Volksdeutsche Mittelstelle – instituce sloužící k usměrňování německých národnostních menšin v nacistickém duchu. V období vyhrocování politické krize ji přímo řídil Hitler prostřednictvím Henleina a K. H. Franka.
Pro nacisty byla existence a činnost SdP mimořádně cenná, umožňovala jim vydávat konflikt mezi cílem agrese a životními zájmy ČSR za konflikt čistě vnitro-státní. SdP byla legální politickou organizací silné národnostní menšiny, byla sociálně ukotvena a měla masový vliv. V rozhodujícím období nedlouho před Mnichovem hrála SdP dvojí roli. Vedle své oficiální politické činnosti, vedle veřejných politických demonstrací a vyvolávání konfliktů se státní mocí a vedle teroru proti antifašistům a představitelům čs. státních orgánů zúčastňovala se tajných příprav k agresi a ke zničení Československa. Taktika SdP byla volena tak, aby změny v jejím zdánlivém vyjednávání a jí připravované teroristické akce znemožňovaly jakékoliv skutečné řešení národnostních problémů v ČSR, aby čs. vláda byla představována jako viník vyostřování situace a byla izolována zejména na zahraničněpolitické úrovni.
K prostředkům nátlaku na čs. vládu patřila také vnucená „zprostředkovatelská mise“ lorda Runcimana, který se za pozornosti světové veřejnosti objevil v Praze 3. srpna 1938. Tato „neutrální komise znalců“ nebyla ani neutrální a také žádní znalci se v ní nenacházeli. Oficiálně měla působit jako zprostředkovatel mezi čs. vládou a vedením SdP. Její skutečná úloha spočívala v posílení vyděračského nátlaku ze strany Velké Británie. Její úlohu z hlediska ovlivňování vývoje hodnotí historik T. Pasák: „Činnost Runcimanovy mise působila především na zmezinárodnění sudetské otázky. Tím, že sudetská otázka nabyla působením mezinárodní anglické mise kvalitativně jiného charakteru, dostává se vývoj do nové etapy, směřující již k otevřenému střetnutí. Působení Runcimanovy mise bylo přínosem jedině pro vystupňování agresivní politiky Německa a otevřelo cestu k vydání českého pohraničí Hitlerovi.“ (E. Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, nakl. BMSS-Start, 2008, s. 139.)
Dobrovolná ochranná služba (FS)
Mobilizace SdP a jejích přívrženců v intencích politiky agrese proti ČSR vyžadovala mimo jiných organizační a personální předpoklady. K jejich naplnění patřilo to, že si zformovala a vycvičila své pořádkové oddíly – tzv. ordnery. Pořadatelskou službu začala budovat již v roce 1933 Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF), předchůdkyně SdP. Oficiálním posláním této služby bylo zajišťovat pořádek při schůzích a shromážděních. Ve skutečnosti se jednalo o úderné oddíly s potenciálně teroristickými úkoly.
K systematickému budování pořadatelských oddílů přikročila SdP v roce 1935. Na bázi ordnerských oddílů vznikla v polovině května 1938 tzv. Dobrovolná ochranná služba FS (Freiwiliger Schutzdienst). Budována byla podle vzoru německých SA a v dalších měsících se stala hlavním nositelem henleinovského teroru v ČSR.
Založení FS bylo oznámeno 14. května 1938. Na ustavujícím shromáždění bylo zformováno vedení FS – svazový vůdce Henlein, tajemník F. Kőllner a náčelník štábu Willi Braudner. Vytvoření FS schválil ministr vnitra ČSR. 17. května 1938 tato formace měla již 15 000 prověřených členů.
Německý historik W. Rőhr odhalil, že od května 1938 již platil tzv. árijský paragraf: „Se svojí ochrannou službou FS a později freikorpsem byla SdP nejen objektivně diverzním nástrojem k rozbití ČSR … Její vedení jednalo spíše vědomě na přímý pokyn a v bezprostředním souladu s říšskou vládou. Ale nejen Henlein, Frank a celé vedení SdP, nýbrž i statisíce jejích přívrženců následovaly vědomě a bez výhrad Hitlerův válečný kurz bez ohledu na to, zda znaly, či neznaly podrobnosti Hitlerových a Henleinových rozkazů.“ (E. Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, s. 142.)
Pokus henleinovců o protistátní puč
Ve dnech 5. – 12. září 1938 probíhal v Norimberku sjezd NSDAP. Tato událost byla pro nacisty příležitostí k vyostření situace v česko-německém pohraničí. Pro pohraničí bylo v té době příznačné agilní pašování zbraní a nacistických tiskovin z Německa. Na nebývalou míru vzrostly ozbrojené srážky na hranicích, konflikty s československou policií a četnictvem i konspirační aktivity henleinovců. Vedení SdP bylo na sjezdu. 10. září vydalo pokyn všem okresním vedením SdP, aby započala s přípravou protičeských demonstrací. Ještě toho dne byly vyprovokovány incidenty s policií a četnictvem v řadě měst. Funkcionáři SdP se svědomitě postarali, aby Hitlerovu projevu 12. září naslouchalo co nejvíce sudetských Němců. Hitler ve své řeči, přednesené teatrálním stylem, mimo jiné uvedl: „… že Německo nemůže přihlížet bez zájmu k utrpení a na život tří a půl milionu soukmenovců“. V závěru konstatoval: „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění.“ (Srovnej: E. Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, s. 142 – 143.)
Konec Hitlerovy řeči byl signálem k rozpoutání násilností v celém česko-německém pohraničí. Vedle masových demonstrací přikročili henleinovci s oddíly FS k násilným akcím, k přepadání policejních a četnických stanic a dalších státních objektů, k útokům na české obyvatelstvo a německé antifašisty. Ozbrojené útoky a sabotáže, k nimž došlo na více než 70 místech v pohraničí, rychle nabývaly převahy nad akcemi demonstračního charakteru.
Akce SdP měly jednoznačný pučistický charakter. Státní orgány ČSR měly být v jejich důsledku ochromeny , potlačeny a nahrazeny exekutivní vládou SdP.
V odpoledních hodinách 13. září vyhlásila čs. vláda stanné právo v řadě okresů v pohraniční oblasti. Do pohraničí nastoupily jednotky Československé armády, které společně s oddíly Stráže ochrany rychle nastolily v postižených oblastech pořádek.
V následujících dnech docházelo k násilným akcím a střetům henleinovců s československými vojáky, četníky a celníky v Chebu, Bublavě, Kraslicích, Stříbrné, Habartově a jinde. Do večera 14. září měl henleinovský pokus o puč za následek 23 mrtvých a 74 raněných.
Ztroskotaný pokus o puč, neúspěšné ultimátum adresované vládě ČSR, ukončené jednání a zejména Henleinova výzva k rozbití státního pořádku ČSR a likvidaci její teritoriální jednoty učinily pro československou vládu zásadně nemožným další ústupky nacistům. 16. září 1938 vláda ČSR Sudetoněmeckou stranu zakázala. Její politická činnost i samotná existence byla zásadně zpochybněna potlačením puče, likvidací pražské centrály SdP a hromadným útěkem funkcionářů SdP do Německa.
Uprchlé vedení SdP se snažilo prostřednictvím nově vytvořené ozbrojené sudetoněmecké legie z řad uprch-lých henleinovců znovu získat otřesenou důvěru němec-kého obyvatelstva v ČSR. Tento pokus měl kladnou odezvu u Hitlera; ten potřeboval mít k dispozici paravojenskou teroristickou formaci jako řízený prostředek nátlaku při zahraničněpolitických vyjednáváních, který by vytvářel napětí v pohraničních oblastech ČSR a poskytoval mu záminky pro vojenský zásah v okamžiku, který by Hitler pokládal za vhodný.
17. září 1938 nařídil Hitler zařazení sudetoněmeckých uprchlíků schopných vojenské služby do zvláštních ozbrojených jednotek. Stejného dne přečetl Henlein v německém rozhlase Hitlerem schválenou výzvu, v níž zopakoval, že „ztroskotala snaha mírumilovných sudetských Němců na vůli českých mocipánů“: „Beneš zcela vědomě vypustil bolševicko-husitské hordy v uniformách a v podobě nenávistné soldatesky na bezbranné sudetské Němce.“
Dále prohlásil: „Nastal tak stav nejvyšší nouze. Bereme za své nouzové právo … chápeme-li se zbraní a vytváříme-li Sudetoněmecký dobrovolnický sbor.“ (Srovnej: E. Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, s. 149.)
Datum 17. září je oficiálně termínem založení Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru (SdF). Násle-dující den vydal Henlein rozkaz velitelství SdF, v němž s obvyklou mírou nacistické propagandy pojednává o základních zásadách výstavby polovojenské nacistické formace.
Velitelem SdF byl jmenován Henlein, jeho zástup-cem K. H. Frank. Funkci náčelníka štábu zastával A. Pfrogner, styčným důstojníkem wehrmachtu byl pplk. Kőchling. Při hlavním štábu SdF byl pověřenec velení SA Max Jűttner, pověřenec říšského vůdce SS Gottlieb Berger a npor. H. Groscurth zastupoval Canarisův abwehr – vojenskou zpravodajskou službu.
Sudetoněmecký freikorps byl budován podle vzoru německých SA. Oddíly SA poskytovaly freikorpsu instruktory pro výcvik mužstva a rovněž další podpory. Hlavní materiální oporou byla armáda; vybavovala jednotky finančně, potravinami, osobní výzbrojí a dalším vojenským materiálem. Výzbroj SdF tvořily ručnice (karabiny), samopaly, kulomety, ruční granáty a pistole. Zbraně zajišťovala německá armáda ze skladů bývalé armády rakouské.
Skupiny SdF se členily na prapory a roty dislokované podél hranice s ČSR. Freikorps měl čtyři organizační skupiny.
Skupina I Slezsko. K 27. září měla 11 praporů a 685 mužů. Její jednotky byly rozmístěny podél hranice s moravským Slezskem a Čechami. Velitelství sídlilo ve Vratislavi.
Skupina II Sasko. K 28. září měla 8 praporů s 765 muži; k 1. říjnu 1938 již 14 praporů s 13 264 muži. Úsek skupiny sahal od Žitavy až po ašský výběžek. Velitelství skupiny sídlilo v Drážďanech.
Skupina III Bavorská východní marka. K 27. září 1938 měla 7 praporů s 5 999 mužů. Rozmístění od ašského výběžku až po Železnou Rudu. Štáb skupiny sídlil v Bayreuthu.
Skupina IV Podalpí Dunaj. K 29. září měla 9 praporů se 7 798 muži. Byla rozmístěna podél bavorsko-české a rakousko-české hranice. Štáb skupiny se nacházel ve Vídni.
Již při založení SdF naléhal Hitler na nejrychlejší zahájení bojových akcí v česko-německém pohraničí se zřetelem k očekávanému jednání s Chamberlainem v Godesbergu. K prvním útokům proti československým objektům a vojenským silám došlo v noci z 18. na 19. září. Počet útoků ze strany SdF neustále vzrůstal. V noci na 20. září útočily oddíly SdF po celé německo-české hranici. Útoky směřovaly především proti celním stanicím finanční stráže, četnictvu, hlídkám čs. ozbrojených sil, proti vojenským a státním objektům. (Pokračování)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz