17. LISTOPAD 1939 V BRNĚ,

co mu předcházelo a co následovalo.

 

 

Prof. PhDr. F. Hejl

 

 

 

Připravila  PhDr. Marie  Novotná.   Vydal  Kruh  občanů  ČR  vyhnaných  v  roce 1938 z pohraničí, místní organizace v Brně jako svoji 6. publikaci pro vnitřní potřebu českých vlasteneckých organizací.

 

Brno, listopad 2004

 

 

I.

                65. výročí nevšedně krutého dne, výročí zavření českých vysokých škol nejprve na tři roky a následně do konce druhé světové války je dostatečně dlouhou dobou, abychom se zamyslili nad tím, čím 17. listopad 1939 byl v našich národních a zároveň obecných evropských dějinách 20. století, kde hledat jeho zdroje, kde hledat praménky a prameny onoho barbarsky krutého aktu zavření vrcholné instituce, lépe dílny poznání, člověčenství, humanity a nutné tolerance. Vždyť tento poklad evropské a dnes již obecné civilizace jako projev úcty a vděčnosti požívá privilegium nejvyšší svobody - privilegium nedotknutelnosti Alma Matris. A naše vysoké školy se svému poslání od dob svého velkého fundátora, krále českého Karla IV. nikdy - pokud požívaly skutečné svobody - nezpronevěřily. Věrny odkazu velkého učitele národů J. A. Komenského staly se v meziválečném období centrem vysokoškolského vzdělání početné mladé generace akademiků ze zemí střední, jihovýchodní a východní Evropy, kde se jí této možnosti nedostávalo. Rozsah péče a míra hloubky vážnosti a úcty k vysokým školám je neklamným dokladem demokracie a svobody společnosti.Každý zásah, omezující jejich působení a poslání, se negativně odráží ve všech oblastech společenského života. Zkoumáme-li dějiny vysokých škol, docházíme, k pozoruhodnému závěru, že vysoké školství nepočetných (malých) národů je přímo barometrem celkové úrovně jejich života, zvláště kulturního, společenského a politického, jsou úžeji spjaty s jejich bytím. To platí v plném slova smyslu o našem národě a jeho vysokých školách.

 

II.

Dějiny vysokých škol jsou významnou kapitolou dějin česko-německých vztahů vůbec. Připadla jim velká úloha zvláště od dob formování novodobých národů, zvláště středoevropských, jejichž vážnou křižovatkou bylo revoluční hnutí za Jara národů - revoluční proces 1848-1849. Je to období završení první etapy našeho národního obrození, kdy došlo k formulování českého národního programu. Stálo se tak v době, v níž zároveň obdobný proces provázel německé národní hnutí za sjednocení Německa, Německa velkého a silného.

                Základem českého národního programu bylo jak právo přirozené, tak současně historické.Na jeho tvorbě měl rozhodující podíl František Palacký. Ve svém dopise z 11. dubna 1848 frankfurtskému Volparlementu píše:"... Právo národův je skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen pro dobré souseda svého sebe sám zapříti nebo obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících ani služebních národův. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národův v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statkův svých, naopak každý musí míti jistou naději, že v oustřední moci nalezne ochranu a záštitu před možnými přechvaty sousedův přes čáru rovnosti... Jsem přesvědčen, že ani ještě nyní v říši Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, tato sacra ancora (rozuměj svatá kotva - F. H.) ve hrozícím utonutí lodi prohlásilo se zjevně i upřímně a provedeno bylo spolu ve všem důrazně;...Metternich neklesl jen proto, že byl největší nepřítel svobody, ale také proto, že byl nejlitější, nejouhlavnější nepřítel veškeré národnosti slovanské v Rakousích..."A aby zdůraznil rozhodnost nejen svou, svého národa, s hrdostí a rozhodností zdůrazňuje:"...Sem (sic!) Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem (sic!) se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všechna století kdy k němu byl počítán. Celé spojení země české nejprve se svatou říší Německou a potom s německým Spolkem bylo odjakživa pouhé regale (tj. záležitost panovníků, vztahy mezi panovníky F. H.), o kterém český národ, čeští stavové sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všímali. Věc tuto skutečnou vědí všichni němečtí znalci dějin tak dobře jako já..." O nezávislosti a suverenitě země České a svézákonnosti vlády nelze proto pochybovat.

Toto stanovisko Františka Palackého vyvolalo nevraživou reakci jak rakouských, tak německých levicových kruhů, kteří za součást Velkého Německa začali tradovat též Rakousko včetně zemí České koruny.(Citace: Kutnar Fr., Naše národní minulost v dokumentech II., Praha 1962, s. 355.)

                Jaké byly představy těchto revolučních politiků rakouských si demonstrujme na vystoupení budějovického rodáka Franze Schuselky (1811 - 1886), právníka a schopného publicisty, člena vídenského i frankfurtského parlamentu. Od roku 1843 se soustředěně věnoval problematice česko-rakouských a. česko-německých vztahů. Náležel k revolučnímu středu a byl významnou osobností rakouské revoluce 1848-1849. Jestliže víceméně vyslovil souhlas, projevil jisté porozumění českým obrozeneckým literárním a jazykovědným snahám, nedovedl se vyrovnat s úsilím o posilování českého národního vědomí a o rozvoj národního hnutí vůbec. S jistou ironií se vyslovil o "módě nejnovější doby, když Čechy byly řazeny mezi slovanské země (geopolitika!) a když se Čechové považují za Slovany. Považuje to za lež, za útok na německou integritu! (Představuje "einen wenigstens beleidigenden Angriff auf Deutschlands Integrität enthält..."). Na jiném místě traduje německou menšinu za vládnoucí národ v Čechách (poměr obyv.: n - 1,4 mil. ku č. 2,5 mil.).Schuselka operuje pouze s obyvateli měst a městysů, a proto habsburské země, uvažované za součást Velkého Německa (tj. včetně Čech,Moravy a Slezska) jsou převážně obývány Němci (in Schuselka, Ist "österreich deutsch?", Leipzig 1843 s. 17). V jiném spise "Deutsche Wörte eines österreichers" (Hamburk 1843) pohlížel na Čechy jako na nejušlechtilejší slovanský kmen, ale jako národ je považoval za mrtvý. Za marné usilování posuzoval snahy buditelů, neboť nemohou zabránit zániku Čechů v německém prostředí. Fantastická byla jeho představa budoucího Velkého Německa, které by se stalo první velmocí světa. Za hranici svého vlivu by nepovažovalo sni Pád, ani Rýn, ani Ejdoru, ani Němen, ani Litvu, ani San a ani Dunaj. Veškeré sousední mocnosti (!) by mu byly podrobeny. (Schuselka, "Der Jesuitenkrieg gegen österreich und Deutschland, "Leipzig 1845, s.134.). Takový útvar by musela ovládat "pevná ruka." Schuselka se zvlášť ostře stavěl proti českým snahám o zřízení českách měšťanských, odborných škol a gymnázií i reálek, zvl. pak proti založení české univerzity! Ba takové počínání považoval za škodlivé. Přitom zdůrazňoval, že mluví jménem německého národa (lidu), "který má na Čechy tisícileté právo. "A nakonec své úvahy uzavřel: "Každý Slovan, který chce dosáhnout určitého stupně vzdělání, musí (!) mít vzdělání německé."Důkladnou analýzu Schuselkových velkoněmeckých názorů provedl prof. dr. Arnošt Klíma v práci "Češi a Němci v revoluci 1848-1849" Praha 1994, v knize, kterou připsal památce svých rodičů umučených v Osvětimi roku 1942.

Současná publicistika, zvl. německá (a v tehdejším světě se "slavica non leguntur", takže byla hlavním informátorem soudobého světa o věcech slovanských) tradovala téměř výlučně falešně, strašila Evropu nacionalismem, panslavismem, rusofilstvím apod. Rakouští Němci se obávali, že sjednocené rakouské Slovanstvo zhorší jejich životní podmínky a perspektivy. Pohotově zareagovala Praha, která zahájila akce k odstranění překážek vzájemné spolupráce a porozumění. Tento cíl sledovalo společné jednání českých a německých spisovatelů 21. března 1848, které manifestovalo porozumění Čechů a Němců. Ale vývoj vlivem německých nacionalistů probíhal jiným směrem - od sebe. Idea Velkého Německa získávala nadšené stoupence. Za této situace Palackého odpověď frankfurtskému Volparlamentu vzbudila bouřlivou negaci. Právě vztah k Frankfurtu, k jeho všeněmeckému shromáždění učinilo konec vzájemné spolupráce.

Za této situace na schůzkách parlamentních delegací rakouských Slovanů bylo přijato rozhodnutí svolat první slovanský sjezd do Prahy na počátek června 1848. Sjezd se sešel v napjaté situaci a zahajovací projev, přijetý s nesmírným nadšením pronesl Pavel Josef Šafařík. Sjezdu se podařilo vypracovat, projednat a 12. června schválit jediný dokument - Manifest Slovanského sjezdu k evropským národům (publikován naposledy v díle Václava Žáčka Slovanský sjezd v Praze, Praha 1958, s. 358-361).

Manifest je jedinečný a na dlouhou dobu jediný revoluční liberálně demokratický program celoevropského významu proto, že zdůrazňoval rovnoprávnost a stejná práva demokratická pro všechny národy, potřebu mírového soužití a ujímal se všech utlačovaných národů, nejen slovanských. Kriticky se vyjadřoval k podstatě, vzniku a charakteru germánských a románských států. Odsuzuje skutečnost, že "...jejich státní umění se zakládá na právu větší síly, vládne prostředkem privilegií, lidu pak neukládá leč samé povinnosti... Tomu naproti u Slovanů, kdežto svoboda odjakživa milována byla tím vroucněji, čím méně jevila se u nich chtivost po panování a podmaňování... Proto my Slované zavrhujeme a v ošklivosti máme každé panství pouhé síly, stavíce se zákonů v bok; žádáme bez výjimky rovnost před zákonem a stejnou míru práv a povinností pro každého... Ano, svoboda, rovnost a bratrství všech ve státu žijících jest jako před tisíciletím, tak i dnes heslem naším... Příroda neznajíc ani ušlechtilých ani neušlechtilých národů sama o sobě, nepovolala nižádného z nich ku panování nad druhými;... stejné právo všech k nejušlechtilejší lidskosti je zákon boží... Takto zdráhá se svobodný Britan uznati Ira za úplně sobě rovnorodého, tak vyhrožuje Němec mnohému kmenu slovanskému..." Následně se pak Manifest obrací k evropském národům, když uvádí: "...Zakládajíce se na přesvědčení tom, že mohutný dnešní proud nynější doby požaduje nové politické útvory (sic!) a stát, ne-li v nových zemích, alespoň na nových základech nově stavěti se musí, učinili jsme návrh císaři rakouskému..., aby stát jako císařský proměnil se ve spolek národů rovnoprávných..."(vše podtrženo F. H.") Následuje rozhodné odmítnutí strašení Evropy panslavismem. Jako odpuzující a bezprávné se kritizuje odnárodňování slovanských národů v Lužici, Poznani a v Prusku východním i západním. Kategoricky se požaduje "...od uherského ministerium (sic!), aby bez odkladu přestalo se užívati prostředků nelidských proti slovanským kmenům v Uhřích, jmenovitě Srbům, Chorvatům, Slovákům a Rusínům..."

Konečně závěrem u vědomí své morální síly a převahy Manifest vyzývá evropské národy k obeslání všeobecného evropského sjezdu k projednání všech mezinárodních otázek; "přesvědčeni jsme zajisté, že národové svobodní se snáze usnesou nežli placení diplomati..."

Manifest ten dokumentuje politickou vyzrálost, prozíravost, vysokou humánnost a kulturu přítomných více než 340 představitelů slovanských národů a národností, usilujících o uvolnění podmínek vlastního sociálního, politického, kulturního a národního vývoje. Manifest měl dlouhodobý eticko-politický význam v tom, že zdůrazňoval rovnoprávnost všech národů a států, respektování jejich svobody a svrchovanosti, zachovávání mírových vztahů a mírového soužití. A v tom je trvale moderní. Byl nejvýš humánní výzvou Evropě. Připomíná nám myšlenky Jiříka z Poděbrad a Jana Amose Komenského, uložených v jeho Clamores Bliae a v Obecné poradě o nápravě věcí lidských.

F. Palacký nezůstal jen při přípravě programů a výzev. Pozoruhodné jsou jím vypracované ústavní návrhy. V září 1848 vypracoval a ústavnímu výboru předložil první návrh ústavy s programem federalizace Rakouska. Byl zamítnut.Své ústavoprávní představy a návrhy dále rozvíjet a v lednu 1849 navázal na první program federalizace podle států z nichž vznikla habsburská monarchie a rozvinul jej v program národnostní federalizace. Zde respektoval návrhy Ludovíta Štůra. Leč i ten "narazil" - rozrušoval centralizaci státní moci výkonné (Návrh v. P. Palacký, Drobné spisy I, Praha 1898, s. 59n.) V projevu na půdě ústavního výboru Kroměřížského sněmu v rámci federalizace monarchie navrhoval tyto celky: l. německo-rakouský, 2. český, 3. polský, 4. illyrský, 5. vlašský, dále pak země 6.jihoslovanské, 7. maďarské a 8. rumunské. K druhé skupině řadí: české části Čech, Moravy a Slezska a Uherské Slovensko, tamt. s.78-79. Nesporně to byly návrhy racionální, moderní, adekvátní soudobému stavu diskusí. Podle mého názoru nabízely staré monarchii nový raison d´étre. Tak by monarchie snad mohla splnit smysl a poslání své existence ochránce malých středoevropských národů před velmocemi Ruska a Německa.

Bylo třeba, aby Evropa prožila několik mocensko-polických a kulturně sociálních, krizí, jimž se mohla vyhnout, které se završily hrůzným a vražedný kataklysmatem první světové války, za níž si naše národy - český a slovenský - vybojovaly svobodu a rovnoprávné postavení svrchovaného státu.

 

III

 

Osvobození našich národů a konstituování demokratické Československé republiky bylo smyslem, obsahem a cílem státně politické činnosti T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. Jim bezezbytku náleží zásluha, že svoboda potlačovaných a ovládaných neněmeckých národů habsburské monarchie byla součástí podmínek kapitulace centrálních mocností a Wilsonova programu poválečné imige Evropy. Vedle jedinečné činnosti politické, diplomatické, publicistické a osobní angažovanosti bylo navíc třeba dokázat spojencům Dohody vůli potlačovaných národů po svobodě, kterou prokázali tím, že byli schopny a ochotny přinést i nejvyšší oběti na poli válečném. Zborov, Bachmač, Sibiřská anabáze, Verdun, Vouziers, Terron na frontě francouzské, Dos Alto a Piava na frontě italské, dále i na frontě srbské ohromily svět a co hlavního, přesvědčily ho o plné oprávněnosti, nutnosti a spravedlnosti, aby postuláty porobených národů byly včleněny mezi podmínky mírových jednání 1918. Ale byly to i skutečnosti vnitropolitické, československé. Nejprve Česká a slovenská emigrace na půdě USA se 14.XI.1915 vyslovila za jednotný stát československý. Stalo se tak v době, kdy v USA stále ještě měli převahu zastánci neutrality. Postupně docházelo k přijetí našich národněosvobozeneckých postulátů státy Dohody v r. 1918: 29.června 1918 francouzská vláda jako první uznala právo na naši samostatnost. l. července následovala Velká Britanie a 22. srpna 1918 USA. 9. srpna francouzská vláda deklarovala československý národ za spojenecký, tři legionářské armády za členy aliance vedoucí pravidelnou válku proti R.U. a Německému císařství. 3.září učinila totéž vláda USA. Význam těchto aktů spočíval v tom, že se tak doplňovalo 14.podmínek Wilsonova mírového programu z 8. ledna 1918, v nichž se do té doby hovořilo pouze o poskytnutí porobeným národům "nejsvobodnější příležitosti autonomního vývoje". (T. G. Masaryk, Světová revoluce, Spisy TGM II,Čin Praha 1938, s.255 a 300n.)

V Praze byla 28.10.1918 deklarována československá republika. Na Slovensku po jistých peripetiích došlo k tomu 30.října, a to nezávisle na Praze a na základě Martinské deklarace. V Deklaraci se uvádí:"...Zástupcovia všetkých slovenských politických strán shromáždění dňa 30.októbra v TurČianskom Sv. Martine a organizovaní v Národnů radu slovenskej vetvy jednotného česko-slovenského národa, trvajú na zásadě samourčovacieho práva národov přijatej celým svetom. Národná Rada vyhlašuje, že v meně česko-slovenského národa, bývajuceho v hraniciach Uhorska je jedine ona oprávněná hovoriť a konať." A dále pokračuje:"...Národná rada česko-slovenského národa v Uhersku obydlenému

osvědčuje:

l) Slovenský národ je čiastka i řečove i. kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kulturných bojoch, které viedol český národ a které ho urobily známým na celom světe, mala účasť i slovenská větev.

2) Pre tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmedzené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti. Na základe tejto zásady prejavujeme svoj súhlas s tým novoutvoreným právným položením, ktoré dňa 18. októbra 1918 uznal rakúsko-uhorský minister zahraničia...

Jsme přesvědčeni, že náš snaživý a nadaný slovenský národ, který vzdor neslýchanému útisku dospel na taký stupeň národne kultury, nebude vytláčaný z požehnania pokoja a ze spolku národov, ale i jemu bude popriaté, aby sa dla svojho rázu mohol vyvinovať a dla svojich síl prispel ku všeobecnému pokroku člověčenstva.

                ...V Turčianskom Sv. Martine, 30. októbra 1918.

                                                                Karol Medvedecký, v.r. tajemník SNR

                                                                Matúš Dula, v.r. predseda SNR.

(Deklerácia slovenského národa, vydal Ružomberský výbor SNR 3.XI. 1918)

Svobodná Československá republika ve svých hranicích spojovala (zahrnula) početné jinonárodní menšiny, nejednou s krajně nepřátelským postojem k novému státu, jehož všichni obyvatelé byli plnoprávnými občany s rovnými právy bez ohledu na národnost, náboženské vyznání, původ či sociální postavení.

Nová Ústava československé republiky zrušila všechny tituly a šlechtické řády jako přežitek středověku a monarchie. Krajně negativní stanovisko k nové republice zaujala zvláště německá menšina. V roce 1918 ustavila 4 provincie v pohraničních oblastech Čech, Moravy a Slezska, jež proklamovala za součásti Německa, resp. vznikajícího Rakouska: Německé Čechy, Sudety, kraj Český Les a Německá jižní Morava. Stalo se tak ve flagrantním rozporu s mírovými podmínkami, s nimiž monarchie habsburská i hohenzolernská vyslovily bezpodmínečný souhlas. Ještě před podpisem mírových smluv musela obnovit řád vznikající čs. armáda, legionáři a sokolové.

Mladá republika ve svých hranicích sjednotila dvě oblasti, které se po tisíciletí vyvíjely svou specifickou cestu v rozdílných podmínkách, měly vlastní společenský řád, vybudovaný vlastní správný systém a právní řád, sociálně a ekonomicky ve své východní části méně vyvinuté. Nás v naší úvaze bude zajímat především školský systém a kulturní oblast, neboť v nich se koncentrovaně odráží dosažený společensko-ekonomický systém. A tu školský systém a instituce kulturní měly výlučně maďarský obsahové a jazykový charakter. Maďarizace, tvrdě prosazovaná od konce 18. století ve snaze přeměnit uherskou část monarchie na jednojazyčnou a unifikovanou maďarskou kulturou a doslova dusila každý byť jen náznak úsilí jinonárodního kolektivu o vlastní národní, sociální, vzdělanostní emancipaci.

(Fundamentální studie,dokonale prameny fundované napsal Daniel Rapant (1897-1988): K počiatkom maďarizácie, D.I.—II., 1927 a 1931 a ilegálná maďarizácia 1790-1840, Bratislava 1947). Krutá sociální a společenská situace vyhnala statisíce Slováků do emigrace,do vyspělých kapitalistických států, zvláště do: Francie, Belgie a v prvé řadě do USA, kde tvořili (kulturně a hospodářsky) významnou menšinu. Krutá maďarizace pokračovala i ve 20. století a vzbudila mezinárodní odpor a kritiku (Seton Watson Scotus Viater) a Björstjerne Björnson). V roce 1907 byl přijat pověstný Apponyiův zákon (Lex Aponyi) o povinné výuce maďarštině na všech ludových (základních) školách, zostřený ještě r. 1909 ustanovením o vyučování náboženství na všech školách v jazyce maďarském (J. Macůrek, Dějiny Maďarů a uherského státu, Praha 1934, 279-280). Podle statistiky z r. 1910 působilo pouze 519 obecných slovenských škol. Jiné školství -gymnaziální, reálné, střední odborné, tím méně vysoké pro Slováky neexistovalo. Po uzavření slovenských gymnázií v r. 1874-1875, po němž následovalo zrušení Matice slovenské v Martině, staly se moravské školy útočištěm slovenské mládeže. Do konce 19. stol. tu vystudovalo na 400 slovenských mladíků. Přerovské gymnázium, nazývané univerzitou střední Moravy, bylo hlavním střediskem studia slovenské mládeže. V letech 1900-1918 na českých gymnáziích na Moravě studovalo 262 slovenských žáků. Moravskoslezská Beseda vydala Slovenskou Čítanku od Františka Bílého, obětavého podporovatele M.R. Štefánika. Její vydání slovenský tisk hodnotil s velkým uznáním.

Před mladou republikou v oblasti školství vyvstávala řada náročných, naléhavých, ba fundamentálních úkolů ve všech oblastech nového života. Po staletí kulturně, politicky a sociálně devastovanou zemi bylo nutno takřka od základů vybudovat a rozvinout. A je obdivuhodné, co tento mladý československý stát v oblasti vnitřní i mezinárodní v krátké době vykonal. V roce 1918 a 1919 byly Prozatímním národním shromážděním přijaty zákony o založení 5 vysokých škol: zákonem ze dne 12.prosince 1918 byla uvedena do života Vysoká Škola veterinární s celostátní působností v Brně, následovala Masarykova univerzita zák. č.50 z ledna 1919, Vysoká škola zemědělská zák. 460 z 24. července 1919, rovněž s celostátní působností v Brně. Zákonem č. 375 ze dne 27. června 1919 se na místo Alžbětinské akademie zřizovala Komenského univerzita v Bratislavě a konečně zák. č. 441 ze dne 24. července 1919 Katolická bohoslovecká fakulta v Bratislavě. V Praze pak přibyla Bohoslovecká fak. evangelická.

Prvními profesory - fundátory oborů (tří fakult) Komenského univ. kromě přírodovědecké, k jejímuž otevření došlo až ze Slovenského státu, bylo 19 českých a 3 slovenští profesoři A. Rath, Milan Hodža a Jozef Škultéty, který na protest proti čechoslovakismu na fil. fak. nenastoupil a přijal místo ředitele nově obnovené Matice slovenské v Martině. Maďarón Tuka přešel z budapešťské univerzity.

                Neméně náročný a ještě naléhavější byl úkol vybudovat střední odborné a gymnaziální školství a dobudovat školství základní a opatřit je schopnými a kvalifikovanými učiteli. Na tomto místě považuji za nutné připomenout zásluhy zakládajícího profesora slavistiky filosofické fakulty Masarykovy univ. PhDr. Stanislava Součka.Již ve jmenovacím dekretu se mu ministrem školství a národní osvěty ukládalo "spolupůsobit při organizaci a budování filosofické fakulty Masarykovy univ. ve spolupráci s věhlasnými profesory Václavem Vondrákem a Arne Novákem, jakož i obor řádně zastupovat...-(Archiv MU) dále jen (AMU), osobní spis St. Součka). Současně byl pověřen Ústředím spolků učitelských v zemi Moravsko-slezské výběrem vhodných uchazečů k působení na středních slovenských školách a při jeho výstavbě. Zároveň MŠANO vyzvalo profesory středních a učitele měšťanských škol hlásit se k průkopnické práci na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Do konce prosince 1918 se jen z moravskoslezských okresů přihlásilo 35 uchazečů. Převahu tvořili profesoři gymnázií a reálek. Požadovalo se prokázání znalosti slovenských poměrů, slovenského jazyka a národních dějin, schopnost působit v osvětové a kulturní oblasti. Zdůrazňovala se odpovědnost v práci a náboženská tolerance. Tato pomoc slovenskému školství byla záhy vysoko oceněna kritikem oficiálního čechoslovakismu prof. dr. Jozefem Škultétym v jeho děkovném dopisu z 5. listopadu 1924, jímž odpovídal Součkovi na jeho pozvání k jednání školské komise do Brna. Píše:"...V živote svojom ja neprostajne obzeral som sa, kde je slovenská mládež, či jest či bude nejaká? Od roku 1918 ho (sic!) prestala táto úzkostlivá úvaha a keď brněnská fakulta pozvala ma k sebe, rozumie sa, idem rád, ochotne. Při tej priležitosti pokloniť se (v tichosti a bez strojených foriem) jej profesorom bude mi velmi milé..." (Moravský zemský archiv, Pozůstalost St. Součka, G 65, orig.)

Strohé číselné údaje jsou neúprosně přesvědčující:

 

Typ školy    počet         v r. 1910       v r. 1921

 

obecné školy                         519           2.348

mesiánské Školy                       0                87

gymnázia a reálky                     0               42

Typ školy     počet       v r.1910         v r.1921

průmyslové školy                   0                  22

obchodní Školy a

obch. akademie                      0                  11

Vysoké školy                          0                    2

mateřské školy                       0                    5

pedagogické školy                 0                    1

 

Národnostní složení inteligence k r. 1910:

 

Celkem         Kategorie          Z toho Slováků

1819           státní úředníci          23

1710           notáři                        67

1560           advokáti                 110

4687           učitelé                   343

  461           středoškolští prof. 10

  793           lékaři                         2

2763           knězi                      428

 

Neméně náročným, ba v podmínkách poválečné hospodářské stagnace zvláště obtížným bylo zajištění školství nejen personálně, ale též hmotně, tj. nejméně budovami. To se týkalo i škol obecných, které byly mnohdy umístěny ve zcela nevyhovujících budovách, nejednou v bývalých hospodách a hospodářských zařízeních.

Náročným úkolem byla reorganizace obsahové výuky na obecných, měšťanských i na školách odborných a středních, která se jak výukovým programem, tak délkou studia lišila od školského systému v zemích českých.

Program výstavby školství, který si mladá československá republika předsevzala, nemá v tehdejší Evropě nic srovnatelného. A program ten se začal realizovat v době, kdy mírové smlouvy se připravovaly a byly postupně uzavírány, hospodářská odluka od monarchie nebyla zdaleka realizována, muselo se bojovat proti honvédům na Slovensku a bránit Těšínsko proti nárokům Polska a pacifikovat německé pohraniční oblasti; v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Je pochopitelné, že se program musel potýkat s překážkami rázu nejen finančního, ale též materiálního. Nejednou dokonce s pokusy o oborové omezení zvl. Masarykovy univerzity. Pokusy ty vyvolaly nevoli nejen vysokoškolských kruhů, ale celé naší veřejnosti, když parlamentní výbor navrhl, aby filozofická fakulta byla zrušena a "přenesena" do Bratislavy. Celistvost MU byla přesto zachráněna. Podobný osud měl ji spolu s fakultou přírodovědeckou stihnout o deset let později, za hospodářské krize v r. 1934. Ale ani tehdy byrokratické rozhodování ministerských úředníků a návrhy některých poslanců neuspěly. Vysoko musíme ocenit postup vlády československé republiky, že v těchto tíživých situacích zachovala naprostou integritu německého školství včetně vysokého.

Za bojů o zachování stávajícího stavu VŠ, jehož se v 30.letech zúčastnily akademické sbory ostatních VŠ a průmyslových závodů, profesor právnické fakulty MU JUDr. Dobroslav Krejčí uveřejnil v Lidových novinách studii o nákladech státu na Československé univerzity za léta 1920-1934. Na základě ministerských účetních dokumentů dokázaly že MU je nejlacinější a celkový náklad ze celou její existenci včetně platů učitelů a zaměstnanců dosáhl částky 167.983.042 Kč. Z toho plynul závěr, že taková částka nemůže státní rozpočet ovlivnit. Ještě doplňme si výdaje za německou univerzitu v Praze, které dosáhly za stejnou dobu 209.720.299 Kč - a to se v době monarchie jednalo o školu vysoce privilegovanou, dobudovanou a dotovanou. Považuji za nutné upozornit na významnou skutečnost, svědčící nejen o demokratismu ve vztahu právě k německému školství, které ač dříve privilegované, nedoznalo žádné změny za celou dobu trvání republiky.

Přes všechny nepříznivé okolnosti, které provázely budování nových brněnských vysokých škol, dosahovaly tyto již v polovině 20. let srovnatelné výsledky v oblasti vědy a výchovy s tradičními sesterskými institucemi. Svou odbornou prací, vědeckovýzkumnými výsledky, připraveností a úrovní svých absolventů, a to jak čsl. tak zahraničních, kteří sem stále ve větším počtu přicházeli zvl. ze zemí střední a jihovýchodní Evropy, sým přínosem k rozvoji národní ekonomiky, zdravotnictví a lékařských věd, státovědy, školské správy a kultury si získaly uznání nejen na fóru domácím, ale neméně mezinárodním."Vyrovnaly krok s pražskými mateřskými školami a s blízkou vídeňskou univerzitou. Vysoké brněnské školy se staly ohniskem, z něhož se s nebývalou intenzitou šířily nové poznatky, nové impulsy k všestrannému rozvoji regiónu. Rozvinula se vzdělávací a poznávací působnoet regionálních institucí - archivů, muzeí, vydavatelství a dalších kulturních zařízení. Podstatně vzrostla úroveň časopisů i novin, vysoká odborná, literární, jazyková a kritická úroveň Lidových novin získala si uznání i za hranicemi naší vlasti. V tomto všem se projevila kultivační síla ohrožující veškerý kulturní život. Působení vysokých škol se stalo nezastupitelným. Kromě toho živý kontakt pracovníků moravských vysokých škol s regionem byl tak živý, že stěží bychom ne mapě Moravy nalezli město, kam nezavítal s přednáškou pracovník VŠ.

                V tom se naplňovala myšlenka T.G. Masaryka, podle níž "nejen věda, nýbrž celý život je touhou, často osobně obtížnou, vždy však plodnou službou pravdě, že nejvznešenějším posláním vědy je naplnit a oplodnit život pravdou."

                Brněnští pracovníci vysokých škol ve svých vrcholných dílech se hlásili k T.G. Masarykovi jako k vědci, který pozvedl českou vědu k evropskému horizontu, ale rovněž jako k zakladateli našeho státu a spoluosvoboditeli národů českého a slovenského. V jeho duchu brněnské VŠ reagovaly - a to velmi citlivě - na problematiku domácího a světového vývoje. Polarita společenského vývoje od počátku 30. let, od doby zostřujících se protikladů hospodářského, kulturního a mocenskopolitického vývoje doznala povážlivé změny. Demokratickému a mírovému vývoji vzrůstalo nebezpečí nových konfliktů ze strany revizionistických států autoritativních režimů, dožadujících se revize versailleského systému. Ideovou dimenzí jejich fašistických a fašizujících režimů představoval vypjatý nacionalismus, šovinismus a extrémní rasismus. Tak tomu bylo v Německu, Maďarsku, Rumunsku a do jisté míry i v Polsku. Hlavním motorem snah o nové dělení světa byl nacismus. Ten ve svém programu, jak jej formuloval Adolf Hitler v knize Mein Kampf, usiloval o likvidaci mocenského postavení Francie na evropské pevnině, o ovládnutí národů střední, jihovýchodní Evropy (zvl. Ukrajiny) a zničení SSSR, Konečný cíl - dovedení německého národa ke světovládě ?

Jeho "dílo" je prosyceno rudimentární nenávistí nejen k Židům a Rómům, ale stejně ke Slovanům, zvi. v prvé řadě vůči českému národu. Již jako zkrachovalý gymnazista, odmítnutý adept architektury a neuznaný umělec, nepříliš osvícený pozorovatel vídenského prostředí hrozil se moci židů a jejich postavení v habsburské monarchii, strach mu naháněla řemeslnická, služebná česká Vídeň, stejně tak jako židobolševici (Mein Kampf, překl. St. Michalčík, Pohořelice s.d., passim sv. 2). Jeho bytostná nenávist k našemu národu nám připomíná poněkud fundovanější, ale neméně genocidně laděné spisky F. Schuselky ze 40. let 19. stol.

K nastolení Hitlerovy "diktatury národní koncentrace" (Hans Momsen) došlo ve spojení se starými konzervativními, nacionalistickými, militaristickými a aristokratickými elitami, s jejichž pomocí se uskutečnila zlověstná Machtübergabe - Machtübernahme." Spojení vůdcovského systému s tradicemi pruského militarismu představovalo koncentrovanou politickou, hospodářskou a ideologickou moc, moc totalitní. Rozum zůstává stát, když nacistickém elitám se podřídily všechny struktury společnosti, včetně samých kapitalistů. Šovinismus, rasismus, genocida a vysídlování etnických skupin a ras - všechny tyto jevy nebyly jen otázkou ideologie, ale zdůvodněním a cílem vedení totalitní války. Banditismus, charakterizující "noc dlouhých nožů" 30.6.1934 se záhy stal fenoménem nacistické zahraniční politiky (zavraždění dr. Engelberta Dollfusse, prof. Ch. Ducy v Bukurešti, jugoslávského krále Alexandra I. a velkého humanisty a pacifisty, inspirátora východního Locarna a kolektivní bezpečnosti Louise Bathoua, zavedení všeobecné branné povinnosti, obsazení demilitarizovaného levého břehu Rýna aj.), všemi těmito akty se manifestovala hluboká krize, před níž již v r. 1932 varoval dr. Beneš a která vedla k Mnichovu, 14. a 15. březnu 1939 a nakonec k druhé světové válce. Všechny tyto skutečnosti, všechny stupně, provázející Hitlerovu cestu ke světovému kataklyzmatu se mohly dít jen za blahosklonného apeassantského souhlasu v prvé řadě Anglie, která převzala vedoucí roli v politice západních demokracií. Uzavření Gentlemen's Agreement Pact mezi Anglií a Německem bylo nacistickým triumfem; stalo se tak za zády Francie a co je ještě varovnější - za zády Společnosti národů. Kolektivní bezpečnost byla, "odložena" a Hitler mohl zahájit přípravu agrese, která ve svém "plánu" směrovala též na ČSR! Potvrdil to sám Hitler, když 12. února 1938 přijal rakouské státníky kancléře dr. Schuschnigga a Quide Schmidta. Varuje Rakousko před případnými obrannými kroky na mezinárodním fóru, poznamenal k inertnosti Francie k jeho obsazení Porýní. Řekl"... A Francie? No, před dvěma lety, když jsem vpochodoval do Porýní s hrstkou praporů, v té chvíli jsem strašně riskoval. Kdyby se Francie byla tehdy pohnula, byli bychom nuceni ustoupit. Ale pro Francii už je pozdě!" (Winston Churchill, Druhá světová válka I, Praha 1992, s.238).

Nebylo pochyb o tom, kam Hitler napře svůj velmocenský tlak. Dal to nepokrytě najevo 18. května 1936 Konstantin von Neurath, tehdy ministr.zahraničí a později první protektor Čech a Moravy, americkému velvyslanci v Moskvě Viliamu Bullitovi, když prohlásil: "Jakmile budou na západních německých hranicích vybudována opevnění proti Francii a Belgii, země ve střední Evropě si uvědomí, že Francie nemůže proniknout na německé území, všechny tyto státy začnou vnímat svou zahraniční politiku v jiném světle a pak se vytvoří nová konstelace." A současně neopominul dodat, že "rakouská mládež se obrací víc a více k nacistům a ovládnutí Rakouska nacisty je nevyhnutelné..." (tamt. 188). A co následovalo takřka bezprostředně? 11.7.1936 Hitler podepisuje rakousko-německou smlouvu/která má zajistit bezpečnost a svrchovanost Rakouské spolkové republice a souběžně dává příkaz generálnímu štábu -zabývat se přípravou anšlusu."

                Fenomén fašismu a nacismu, agrese a války, nebezpečí útlaku a podmaňování-národů vyvolal polarizaci teoretických, politických a ideologických pracovníků a představitelů na celém světě. Sílí obavy o osudy evropské civilizace, ba o samu budoucnost lidstva. Zde se musí poznamenat, že profesor filozofie na FF MU Josef Ludvík Fischer již v roce 1926 pronesl veřejnou přednášku na téma Boj o ovládnutí Evropy, v níž jako nebezpečí pro její osud označil fašismus. V roce 1932 vydal takřka prorocky koncipovanou úvahu Třetí říše - Úvod do současného politického stavu (Brno.1932). Varovně vyzníval jeho soud , že se ze všeobecné krize Výmarské republiky nabízí totalitní řešení.(Jaroslav Kudrna, K Fischerově analýze prefašistických a fašistických ideologií. In: Hledání řádu skutečnosti. Sborník k 100. výročí narození J. L. Fischera, Brno 1994, s.161-164.)

Aktivizace sudetoněmeckých nacionalistických hnutí, která po Hessově projevu z 24. prosince 1933 k zahraničním Němcům nabírala na síle a prudkosti, neboť se berlínská vláda solidarizovala s jejich požadavky a cíli a prohlásila se za jejich ochránce a Berlín za ideové centrum, vyvolala k životu Studentskou frontu za mír, pokrok a svobodu. Na její manifestaci slavnostními řečníky byli profesoři fil. fak. Masarykovy univ. Jan Uher a Vladimír Helfert (Moravský zem. archiv) dále jen.MZA (B 40, fasc. 248, čj. 6331, 12.5.1936).

Rozvíjející se světové hnutí za mír, svobodu a demokracii se stává výrazným fenoménem 30. let 20. století. Vznik Mezinárodní mírové ligy v čele s P. Rollandem a H. Barbussem byl odpovědí ne vzrůstající nebezpečí války a utrpení i oběti lidstva. Vedle nich Ligu tvořili věhlasní představitelé vědy, kultury a umění, přední politici, obránci humanity, demokracie, rovnosti a míru.

V počátcích našeho mírového hnutí se vedle již vzpomínaných pracovníků FFMU zasloužilo Etické hnutí čs. studentsva (EHS) a na jeho rozvoji se podíleli přední vědci, umělci a spisovatelé: Bohuslav Havránek, Jiří Mahen, Jiří Kroha, Vladislav Vančura, Jan Kukařovský, Vladimír Úlehla, J. L. Fischer, O. Fischer, A. I. Bláha, Josef Tvrdý, Jan Vážný aj. pracovníci brněnských vysokých škol. Mírovým aktivitám zasvětila svou činnost Levá fronta, Ars, Klub pro moderní vědu a umění. S rostoucím nebezpečím pro naši svobodu rozvíjí činnost Vlastenecké demokratické antifašistické hnutí studentské, opírající se o studentské koleje. Jeho významný představitel Jaroslav žáček, předseda sdružení soc. dem. mládeže, studentstva a EHS v Brně, se stal členem Comité Mondial des Étudiants contre la guerre, le fascisme et la réaction culturelle v Paříži. Na přípravě protiválečného kongresu v Amsterodamu 1932 se podíleli profesoři Bláha, Fischery Helfert, Antonín Trýb a Bedřich Václavek. V roce 1935/36 vystoupili brněnští profesoři na obranu svobody vědeckého bádání a projevu ve prospěch rumunských vysokoškolských učitelů prof. Constantinesca, předsedy rumun. demokratického bloku a dr. Tudora Bognaria. Tak přes hranice států a národů probouzejí se a sdružují síly a hnutí, varující před nespočetnými obětmi moderní války, hájící svobodu národů a nezávislost států, demokracii a mír, skutečné to hodnoty moderního humanitního vývoje.

Je tu ještě jeden výrazný rys těchto obranných projevů. Písemné stati, články v novinách a studie se opírají svědecké poznání a stejně jako projevy veřejné odhalují a pranýřují fašismus a nacismus. Co je třeba zvláště zdůraznit, vesměs jsou prosty jakékoliv fobie vůči německým spoluobčanům a německému národu. Jsou neseny duchem úcty k německé vědě a umění, k německé kultuře vůbec. Nejlépe se tyto vztahy přátelství projevily, když československá republika, naši občané s otevřenou náručí poskytovali azyl občanům Rakouska a Německa po roce 1933, resp. 1934, a to v době, kdy se jejich vlast zachovala k nim macešsky  (Viz Jiří Veselý a kol.: Azyl v Československu 1933-1938, Praha 1983, passim.) Jaký to propastný protiklad k tomu, co Hitler již v roce 1932 připravoval pro naše národy. Ze svých úvah v kruhu přátel tehdy prohlásil: česká báze bude zbavena českého obyvatelstva a bude. osídlena Němci.." O dva roky později se k otázce té vrátil a poznamenal: "Jestliže jsem odhodlán obětovat v příští válce miliony lidí vlastního národa, a to bez nenmenší lítosti, že se tu prolévá drahocenná německá krev, pak mám přímo povinnost, abych zároveň vyhubil miliony lidí nižší rasy, kteří se množí jako hmyz." Takto vyřčené Hitlerovy myšlenky byly inspirující pro sudetoněmecké návrhy tzv. Grundplenungu pro ČSR a její obyvatele, aktualizované po 15. březnu 1939 a 1940 v memorandech K. H. Franka, K. V. Neuratha i brněnské organizace NSDAP - formulované dr. Schwabem a ing. F. Foltou. Barbarsky cynické jsou téže instrukční brožury pro německé vojáky. Tam se opět uvádí:"Na Čechy je potřeba pohlížet z rasového hlediska jako na Poláky, převažují u nich ostické rysy, a proto je nelze poněmčit jako celek, i když pro poněmčení přichází v úvahu větší část Čechů nežli. Poláků... Má-li Čech v dané chvíli poněkud odlišné postavení než Polák, je to pouze dočasný důsledek okolností, za kterých došlo k rozbití Československa." (K. Richter a kol., Bez démonů minulosti, Rodiče Praha, 2003, s.119-120).

 

IV.

 

Československo v meziválečném období zaujímalo klíčovou pozici při zachovávání mocenské rovnováhy v Evropě. Všeobecná krize, v níž se transformovala krize hospodářská, nabyla mocensko-politické povahy a hrozila vyústit ve válečné konflikt, jehož průběh a zvláště oběti namohl nikdo předpovídat. Kořenem rozrušení evropského versailleského bezpečnostního systému byl již vzpomínaný Gentleman Agreement Pact z 18. června 1935, jímž se dostalo Německu rovného velmocenského postavení. Rozvinutí čilé diplomatické aktivity mezi Londýnem a Berlínem mělo pouze jeden výsledek; upevnilo se postavení Německa na evropské pevnině, uvolnila se mu cesta k horečnému zbrojení, oslabilo se postavení ČSR na Západě a Henlein získal ochotné konzervativce, shovívavě naslouchající jeho výkladům o pronásledování Němců v Československu. Dokonce A. Eden, pozdější ministr zahraničí v Churchillově vládě za druhé světové války, 15. března 1934 měl ještě jiný názor, když na varování Jana Masaryka o válečných plánech Hitlera odpověděl, že po pětihodinovém rozhovoru s Hitlerem jej pokládá "za poctivého fanatika, který nechce války". Henlein se 9. prosince 1936 v Londýně uvedl přednáškou O postavení německé menšiny v ČSR, rozvinul tu vysoké kontakty, od nichž získal řadu sympatií a přímou podporu při prosazování (tehdy) svých autonomistických koncepcí. (Ivan Brož, Diplomat veselé mysli a smutné duše, Praha 2000, str. 107 a n.). Za podzimních jednání Halifaxe v Berlíně Göring vyslovil "důvodnou naději, že bilaterální jednání s Československem a Rakouskem bude přenecháno Německu a že se Anglie do něho nebude vměšovat." Když se Masaryk v důvěrném rozhovoru s Edenem optal na otázku ČSR, případně na Hitlerovy záměry, dostalo se mu této odpovědi:" O nějakém napadení Československa nebo Rakouska nemůže zatím být ani řeči..." (podtrženo F. H.). Vážné události doma v ČSR, kde z vlády odešli 3 němečtí demokratičtí ministři, a rovněž v zahraničí, zvl. v Anglii, která zcela převzala otěže mezinárodní politiky západních demokracií, došlo k demisi Edena a na jeho místo Chamberlain jmenoval svého člověka lorda Halifaxe, spolehlivého stoupence sblížení s Hitlerem. 28.dubna došlo k anglofrancouzskému jednání o henleinovských karlovarských požadavcích a 7. května formou demarše bylo čsl. vládě sděleno:

l) V případě konfliktu nemůže Anglie pomoci ČSR,

2) ze strany ČSR je nutno provést co největší ústupky sudetským Němcům a

3) v tomto směru je nutné zahájit okamžité jednání s Henleinem.

Tak promluvil "spojenec", vlastně oba - i Francie! Několik dnů nato, sděluje britský ministr obrany vedoucím představitelům tisku USA:"Osud ČSR je zpečetěn" (Tamt., str. 123). Co následovalo do konce září 1938, byla jen krutá, nedůstojná tragikomedie. 30. září 1938 a následný čtrnáctý a patnáctý březen 1939 mocensko-politická krize a krize morálně politická dosáhla svého vrcholu. Potenciální pevná fronta na pevnině byla ztracena, obrana míru a stability prolomena. Kolik amorální, nekulturní otrlosti prokázal Chamberlein za svých cest k Hitlerovi a po návratu do Hestonu, je neslýchané. Vystupuje z letadla mával zástupům kusem papíru - dohodou s Hitlerem o vzájemné spolupráci anglo-německé, "o míru do konce století." Jak nekulturně, ba barbarsky nám znějí jeho slova 3 dny předtím pronesená v anglickém rozhlase. Prohlásil:"... Jak hrozné, nepředstavitelné, neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme... Neváhal bych odjet i na třetí návštěvu do Německa..." (Churchill, Druhá světová válka I, s. 284). Ano, bylo to "ukřižování" (Morella). A za několik týdnů bude anglický lid vděčně děkovat československým letcům, kteří významným podílem se zasloužili na konečném vítězství v boji proti Göringově luftwaffe, nehledíce na oběti! I on zodpovídá za miliony mrtvých a další miliony zmrzačených, tento muž úzkého obzoru a malých schopností!" A na strašném to díle se svým podílem zasloužila i německá menšina československé demokratické a spořádané i mírumilovné republiky, v níž požívala rovná práva s většinovým slovanským obyvatelstvem. Světově proslulý politolog a britský politik John Laski, profesor londýnské School of Ecconomics and Political Sciences v dopisu, který zaslala redakci Sociologické revue (prof. Bláhovi), napsal:"Hranice Československa jsou hranicemi svobodného světa." Podobné stanovisko zaujal Jerry A. Neprasha, ředitel sociolog, ústavu Univerzity Franklina a Marshalla v USA: "Kdyby přítomné (Mnichov) bylo s to zaručit trvalý mír, myslím, že ať jakkoli milujeme svou zemi, všichni bychom je přijali. Ale potlačení, útisk a podvod a vláda násilí a moci - to není mír. Národy západní Evropy poznají, že ztratily nikoli Československo, nýbrž samy sebe a opravdu vše z civilizovaného světa v budoucích generacích. Kam spěje lidstvo, jestliže moc a tupost vládnou osudy národů..."(Soc. revue 1938).

14. a 15. března 1939 ostrov svobody a demokracie a řádu ve střední Evropě přestal existovat. Hloubku březnové tragédie vyjadřují památná slova rektora Masarykovy univerzity prof. dr. Arna Nováka: "...Bylo otřeseno morálními pilíři Evropy. ...zůstáváme nezlomeni a plni víry v pravdu, právo a spravedlnost. Nesmíme ochabnout v spravedlivém boji..."

Jak hluboko se tragedie Mnichova dotkla a zapůsobila na vysoké školy, dovídáme až z korespondence prof. Jana Floriana, mezinárodně uznávaného histologa a embryologa, člena Světové embryologické společnosti v Londýně, která sdružovala vynikající světové vědce. Byl žákem prof. Františka Karla Studničky, fundátorem oboru na LF. Již v listě ze 17. srpna 1934, adresovaném Studničkovi, s neklidem sděluje z dopisu od prof. Langeho z Utrechtu toto: " Nach den blutigen Ereignissen in Deutschland vom 30. Juni und nach dieser Wiener Tragedie haf man den Eindruck in einer Irrenanstalt zu leben stati in einer geordneten Gesellschaft." 13.září následujícího roku sděluje své dojmy z pobytu na kongresu v Německu a píše: "Je všude vidět, že se Německo změnilo, jak na fašisticky se zdravících lidech, tak na plakátech a výkladních skříních. Protižidovská propaganda je také hned na první pohled patrná   "Těžce na něho dolehlo nebezpečí, které nám hrozilo na podzim 1938. Prohlubující se mezinárodní krize mu nedovolila klidně pracovat. Dne 8. září 1938 se Studničkovi svěřuje;" Věřím, že se zajímáš o politiku. Nemohu se tomu vyhnout ani já. Přeji si, aby mi ta chut k práci nepřešla a tak snáze snesl politický neklid." Rozhořčeně odmítal zločin 30. září 1938, když se svěřuje: "Já jsem za posledních 6 týdnů velmi duševně trpěl a vůbec jsem nemohl pracovat." A k tomu 15. březnu píše: "Nejsem schopen vědecky pracovat, protože mi příliš mnohé brání v koncentraci na práci." Nehledě na nebezpečí v květnu 1939 přijal volbu děkana lékařské fakulty. - Vedle vědeckovýzkumné práce věnoval se instalaci busty prof. MUDr. E. Babáka, fundátora lékařské a zvěrolékařské vysoké Školy v Brně. Nekompromisně vystoupil proti jejímu hanobení zdivočelou Hitlerjugend a v dopise Policejnímu ředitelství v Brně, v jehož čele stál čechobijce nacista dr. Schwabe, trval na tom, aby záležitost byla přísně vyšetřena a potrestána. 17. listopadu prokázal nevšední odvahu a principiálnost, když jako jediný akademický funkcionář protestoval proti zavření vysokých škol. (Viz F. Hejl, Účast prof. MUDr. Jana Floriana v národněosvobozeneckém boji v letech 1939-1942, in: Universitas 2/1998, s.41-48).

Již v mezidobí Mnichova do března poměrně rychle pokračovaly změny poměrů v Česko-Slovenské republice a vývoj spěl k fašizaci. Premiéra Jana Syrového vystřídal fašizující agrárník Rudolf Beran, za něhož se zvyšoval tlak zvl. na VŠ. Dřívější tvůrčí neklid a organizační klid a vnitřní svoboda se začaly vytrácet a nejistota ovládla profesorské sbory, když docházely první příkazy převést do výslužby zaměstnance izraelského vyznání. Brno zaznamenalo do té doby nepoznané štvanice zfanatizované zvl. německé mládeže proti židovským spoluobčanům, ve společnosti se hlučně drali na veřejnost pravicové skupinky. Svaz studenstva si zachovával demokratický charakter a předložil rezoluci požadující pomoc demokratickým Němcům a židům (MZA, Prezidium ZÚ, k. 296, čj. 20053/38 Zpráva Zem. úřadu 8. 11. 1938). Rychle sílily tlaky, aby ze Studentského svazu a Fakultních spolků odešli demokratičtí, levicoví a komunističtí funkcionáři. Sílily útoky proti představitelům republiky - T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi - a šířily se nechutné a nedůstojné , cit skutečného občana urážející .pomluvy. Profesorské sbory vysokých škol zachovávaly své pevné vlastenecké stanovisko. Dědictví naší velké kultury bylo jim posilou. Když děkan filosofické fakulty PhDr. Bohuslav Horák zahajoval první ze sedání profesorského sboru fakulty, citoval slova Vocelova  Labyrintu slávy:

Naše prsa byla živé štíty

hájící Evropy skvělé stany,

na něž, aby klidně západ dřímal,

nesčíslné pršely jsou raný.

Tak vyjádřil pro nadcházející složité období motto a ducha působení fakulty a jejího sboru. (AMU, fond R II 8, protokol zasedání sboru 22.11.38).

Profesorské sbory Masarykovy univerzity očekávání svých akademických představitelů důstojně - a to nejen po Mnichově, ale po celou dobu okupace splnili a zaujali přední místo v duchovním odporu proti porobě a teroru, mnozí z nich neváhali obětovat své životy. Odmítnutí Mnichova a zvlášť rozvrácení Česko-Slovenské republiky proti všem očekávání nacistických zotročovatelů bylo impulsem k organizování odporu a odboje (Robert Konečný, K počátkům moravského odboje, in: Slovo národa I, č. 102, 7.9.1945) Významným aktem byla nová iniciativa s mezinárodním dopadem. Podnět vyšel od profesorů filozofické a přírodovědecké fakulty - od prof. Fischera, Jindřicha Šebánka, R. Konečného, zeměpisce Fr. Koláčka a j., statistika doc.RNDr. O. Peterky. V relativně krátké době se historikům, zeměpiscům, statistikům a kartografům podařilo zpracovat a dát vytisknout dvě publikace s kartogramy, které analyzovaly vývoj národnostního osídlení Moravy a Slezska podle sčítání lidu za l. republiky. Obě mapy - Munich Areement of 29th September 1938 a druhou mapu The Czech Part of Silesia and the Neighbouring Paris of Moravia and the Munich Agreement první bez uvedení vydavatele, druhá vydána národní Slezskou unií v Brně,1938) dopravil JUDr. Bohuslav Ečer, první náměstek primátora města Brna, za dramatických okolností do Londýna, kde se dostaly do rukou naší reprezentace a některých členů anglického parlamentu. Mapy desavuovaly nejen "mírotvorce" Chamberlaina a germanofilské členy klubu Lady Astorové, ale současně úporně rozvíjenou akci za další okupaci, za "korekci" mnichovské hranice a do záboru začlenit též Brno, Jihlavu aj.

Dne 15. října se v Brně utvořila tzv. Moravskoslezská rada, jejímiž členy byli intelektuálové levicových a demokratických , ale především národních směrů. V čele stál prof. Vladimír Helfert, bývalý člen pokrokové strany. V podání žádosti o registraci se uvádělo, že jde o instituci nepolitickou s čistě kulturním programem. Pro jednotlivé oblasti kulturní práce vytvářela sekce, v jejichž čele byli odborníci a vědečtí pracovníci. Tak vysokoškolskou sekci vedl prof. Uher a Vladimír Groh, lidovýchovnou prof. Bláha, divadelní prof. Jan Krejčí, literární Čestmír Jeřábek, hudební L. Kundera, muzejní sekci dr. Jaroslav Helfert a prof. Procházka, sekci pro studentský život prof. MUDr. B. Bouček s PhC. Černý. K práci se přihlásily všechny kulturní organizace a stavovské instituce - včetně tělovýchovných - Sokola, Orla a DTJ. Program a složení rady byly již nástupem k národní vlastenecké práci v duchu Masarykově. Obratnost R. Konečného a v dohodě s formující se civilní složkou (politickou) Obrany národa pronikli někteří členové Moravskoslezské kulturní rady do činnosti příslušných sekcí národního souručenství. Touto cestou na doporučení Uhrovo a Slavíkovo Šel též prof. Šebánek.

Rozhodně odmítavé stanovisko k Mnichovu zaujal - jak jsme již uvedli - rektor MU prof. Kovák, a to v projevu 13.10.1938. Opětně se k otázce té vrátil 12.ledna 1939 ve svém inauguračním projevu. Obraceje se k akademické obci zdůraznil:"...přijímáme kruté události s bolestí, ale také s protestem a především s pevném rozhodnutím , že chceme všichni bez rozdílu pracovat k tomu, aby v nových poměrech náš národ a stát rozkvétal a připravoval spravedlivý návrat toho, co bezprávně a násilím nám bylo odňato..." A obraceje se ke studentské obci pravil: "Obracím se k vám, občané akademičtí, z tohoto místa, nad nímž právě letos zobrazila mistrovská ruka malířova hluboký mýtus o Prométheovi přinášejícím lidstvu blahodárný a kulturotvomý oheň. Zachovejte si, prosím, svobodu ducha, která je božskou jiskrou Prométheovou. Užívejte tohoto plamene k tomu, abyste se stali skutečnými osobnostmi, občany s pravým sociálním cítěním, vzdělanci s živým smyslem pro krásu, intelektuály se schopností a odvahou kritického soudu, jež se nedá usměrniti, nedá se znásilniti. "A opět myslel na osudy své milé republiky a jejího lidu, jejích národů.

Leden a následující únor byly měsíci sílících provokací a výtržností, jen aby se dokázalo, že Česko-Slovensko je života neschopné, vnitřně rozvrácené. Jen aby se připravila půda pro zdůvodnění jeho konečné likvidace, kterou od 2.pól. října připravoval německý Štáb. Neschopnost zajištění klidného života občanů a vnitřního vyrovnání se se slovenskou politickou reprezentací mělo být doma i na fóru mezinárodním konečné likvidace "Rest-Tschechei". Vznik Slovenského státu a protektorátu porobu zavřeli. K událostem zaujala akademická obec krajně negativní stanovisko. Jako příklad uvedeme si stanovisko prof. právnické fakulty staré školy JUDr. F. Weyera z jeho pamětí:"...Nechápal jsem, že by německý národ, jehož řeč, kultura a literatura mně byly tak známé a blízké...mohl tak hluboce klesnout. Hrubý, antisemitismus...mne již odedávna odpuzoval a později jeho nelidské výstřelky naplňovaly mne hrůzou..." On, odchovanec vídeňské Almae Matris klade si otázku, jak mohli němečtí vědci a duchovní činitelé bez kritiky podlehnout tak všestranně banálnímu jevu a vulgárnímu, a roztrubovali ho jako největšího génia, ne-li přímo zázrak, jakým byl tento Adolf Hitler. Jaká to pravda jednoho z fundátorů naší právnické fakulty.

                Z přesvědčení o neměnnosti humanitních ideálů (skutečných to hodnot lidstva), ze svobodné vůle a po zralé úvaze duchovní a politické elity národa rodilo se po 15. březnu 1939 hnutí odporu a odboje. V čele hnutí stanuli profesory a pracovníci brněnských VŠ v těsné spolupráci s osobnostmi vojenského, politického a kulturního moravského života .Byli to profesoři- J. Uher, Vl. Helfert, Vl. Groh, I. A. Bláha, J. L. Fischer, B. Kladivo, F. Koláček, F. Hora, J. Florian, J. Podlaha, J. Vignati, bratranci Sahánkové aj.

Již v květnu 1939 hnutí odporu nabývalo pevnější organizační formu, člen Uhrovy skupiny a představitel pražského politického ústředí (dále PÚ) poslanec JUDr. Ferd. Richter inicioval vytvoření odbočky PÚ s celomoravskou působností. Úzká byla spolupráce s ON. V letním období se za vydatné spolupráce s pracovníky VŠ prosadila tendence k sjednocování jednotlivých odbojových skupin: jednalo se o skupiny sokolské, orelské, legionářské (prof. MUDr. B. Bouček), levicové a komunistické /MUDr. M. Vlček, O. Černý, O. Blažek, mjr. Ptašinský aj.) Na Přerovsku úzce spolupracoval doc. in mem. MUDr. V. Skalák. O zapojení organizace na Moravskou Pětku se zasloužil JUC. Jaroslav Trumpeš, pracovník rektorátu KU. Významnou oblastí činnosti bylo zajišťování sabotážních prostředků (karborund. prášku aj. prostředky znehodnocení pohonných a mazacích tekutin a hmot, organizování ilegálních přechodů hranic do Polska a po 1.9.1939 přes Slovensko, Budapešť, Bělehrad do naší armády na západě. Odboj nebyl nejen snadnou, ale též nebyl levnou záležitostí. Nejen že ohrožoval na životě ilegalisty, ale i jeho rodiny. Dále si vyžadoval též finanční zdroje. Sbírky se konaly mezi členy fakult. Sumu 100.000 K věnoval MUDr. Šilhan.

Rozsáhlá byla zpravodajská činnost,která obsáhla celou Moravu, a činnost sabotážní. Tato mnohotvárná a široce koncipovaná neušla pozornosti Gestapa a Sicherheitsdienstu. Už opatření z r. 1938/39 drsně zasáhla do života VŠ. Práva působit na škole byli zbaveni Židé a někteří levicově orientovaní učitelé. Vyhodnocování situace na českých VŠ a v kultuře s radostí vykopávali něm. studenti a členové NSDAP. Bezpečnostní opatření protektorátních mocenských instrumentů se zdokonalovaly velmi rychle a předem (místní Němci) připravovali tipy. Krátce po. 15.3. byl zatčen prof. Lenfeid z Veter. VŠ, řada levicově orientovaných pracovníků. Zlověstné bylo zatýkání v rámci akce Albrecht I. z 31. srpna na l.září, na počátku tažení do Polska. Mezi zatčenými byli B. Kladivo, Maximilian Kola já, Bláha, Bouček, Jan Jebavý, profesoři VUT O. Kallauner, Jiří Krona a externista JUDr. Špazier, bývalý primátor m. Brna. Zatčení neušel mezinárodně uznávaný profesor patologické anatomie MUDr.Václav Neumann. Ještě dříve nežli došlo k zavření VŠ byl 14. listopadu 1939 zatčen Vl. Helfert, vynikající znalec a bojovník za uznání díla čestného doktora FF MU - Leoše Janáčka, dnes nejhranějšího skladatele č. klasiků minulého století. Datum zatčení nás právem vede k závěru, že byl obětí nacistických intelektuálů brněnských. Zrada nezralého a spíše dobrodružného mladíka uvedla Gestapo na stopu civilních členů ON a odtud již vedla k jejímu řídícímu centru. 20.11.1939 byl zatčen J. Uher a R.Konečný, 6. února 1941 Vl. Groh, delší dobu sledovaný gestapem. Vše nasvědčovalo tomu, že se v protektorátu rozvinulo rozsáhlé odbojové hnutí, a proto RSHA (Himler) vyslovil souhlas s prováděním zostřených výslechů za použití fyzického násilí, které nabývalo nejsurovějších forem. Takovému výslechu byli podrobeni Tvrdý a Groh, mjr. Ptašinský. Vignati o tom podal zprávu tajným motákem. 6.8.1942 dva měsíce před popravou píše."...Byl jsem a zůstanu tvrdý chlap. Dnes i my zde spolehlivě vidíme, že Německo válku nevyhraje a tento fakt mi usnadňuje mou osobní situaci. Naše vlast, národ a vy, moji drazí, budete opět svobodní a to byl náš hlavní úkol. Podaří se našim přátelům a my máme hrdé vědomí, že jsme k tomu dle svých sil přispěli. Naše krásná země bude opět hlaholit naší krásnou písní českou. A tak klidně uzavírám kapitolu svého pozemského života..."

Po příchodu Heydricha a vyhlášení stanného práva němečtí "nositelé kultury" (spíše hubitelé) se rozhodli rázně a bezohledně zúčtovat s českým odbojem. 30.září 1941 byl prof. Vladimír Groh za činy spáchané dávno před stanným právem a tedy se toto na ně nevztahovalo, odsouzen k trestu smrti a téhož dne se svými druhy pod sgrafitem sv. Václava popraven. Trest byl prostou vraždou proslulého etruskologa a historika starověkého Říma Vl. Groha a vzrušil celý kulturní svět. Byl zatčen prof. Kladivo, l.10. Jan Florian a spolu s ním Trumpeš, 4. října prof. Šimek a prof. Karel Hora. Do konce prosince rychle za sebou následovalo dalších 20 učitelů VŠ. Stanný soud znal jen tři druhy výroků: trest smrti, předání gestapu a zproštění viny. Předání gestapu byl de facto rozsudek smrti. Odsouzený byl převezen do druhého koncentračního tábora, odkud vede jediná cesta - komínem po vysilující práci. Když 14. a 21. ledna a 3./4. února 1942 přiváželi profesory brněnských škol do koncentračního tábora v Mauthausenu (u Lince), do druhého nejkrutějšího tábora, nenechal si ujít tu příležitost sám Lagerführer Bachmayer a přivítal je slovy: "Ihr werdet was erleben, bevor ihr krepiert". Tak vítal velké humanisty, demokraty, věhlasné vědce, nevinné lidi, které nazval "tou českou univerzitní bandou"! Ještě jednu poznámku třeba dodat. Prof. Florian, žák Studničkův a londýnského embryologa Hilla, byl znám po celé Evropě. Spolupracoval s řadou německých odborníků i s prof. Grosserem z německé univ. v Praze. Když se Florianova manželka obrátila ne ně a žádala je o vyjádření, říšští ani se neobtěžovali odpovědět a Grosser se ptal, proč byl Florian odsouzen. Na tom skončila veškerá pomoc. Když jsem pročítal celou jeho korespondenci s prof. Studničkou, vmýšlel jsem se do obsahu a ducha dopisů, jednání jeho "kolegů" bylo otřesným svědectvím totálního selhání německé inteligence. I to je příčina vzestupu Adolfa Hitlera.

Úder nacistů neméně krutě se vypořádal s českými studenty, demonstranty za svobodu, demokratickou republiku, za našeho prezidenta, za mír. Nezapomínejme, že studenti, zvl. vysokoškolští jsou homogenní součástí národního organismu a jsou údem vysoce citlivým a reaktivním. To si plně uvědomovaly nacistické úřady od protektora a K. H. Franka po pracovníky germanizačního referátu. Úřad protektora (včetně pobočného v Brně) ihned při nástupu jedním z hlavních úkolů si vytkly rozvíjení germanizační politiky. Jedním ze způsobů, jak chtěli působit na české obyvatelstvo bylo, fixovat v jeho vědomí, že je tu jen druhořadým živlem. Začalo to orientačními tabulemi a napřed německými a pak českými nápisy a konče soustavnou "péčí" o to, aby byly potlačeny jakékoli upomínky na Československou republiku, na její skutečnou historii národní, na necitlivý přístup k tradicím ze strany Němců atd. Ihned v prvém roce diktatury přikročili k zákazu světit svátek Mistra Jana Husa, Konstantina a Metoděje, dále pak 28. října - svátek vzniku československé republiky, nabytí svobody a rovnoprávnosti.Dále i metodou bylo dbát na upevnění nadřazeného postavení Němce jako svrchované osoby germánské krve. Konečně této krvi zajistili naprostou nedotknutelnost.

                Pokud jde o svátek Husův a Cyrila a Metoděje vedoucí pobočky úřadu říšského protektora v Brně rozeslal vrchním zemským radům /OLR/ usnesení protektorátní vlády v tomto smyslu.Podle názoru rady pro hospodářské záležitosti dr. Schmidta je nemyslitelné ponechat 5. a 6. červenec jako sváteční dny. Dá se uvažovat o svátku C. a M., ale svátek Husův nepřichází v úvahu. Ale přesto "ponechává rozhodnutí" na úvaze Vrchních zem. radů. (MZA, fond 5000, fol. 5, něm. kopie). 22.9. ze stejné kanceláře vyšel výnos o odstranění jakýchkoli symbolů, obrazů včetně prezidentů T. G. Masaryka a E. Beneše i Hany Benešové z veřejných míst a škol. S přípravou útoku  na Polsko dr. Caha ze Zemského úřadu rozeslal cirklář do míst 24.8., v němž se nařizuje dodržovat naprostý klid a pracovní disciplínu, -zvl. v hospodářských zařízeních, která jsou součástí ekonomiky říšské (Tamt., fol.10 cirkulář). V září byly ještě rozeslány přípisy (nařízení), že čestná občanství R. Beneše, která jemu jednotlivé obce udělovaly, musí být zrušena. O tom má být podána zpráva okresnímu úřadu.

Přísné dodržování pracovní kázně ukládá šéf civilní něm. správy v Brně 3.9.39. Nekázeň se bude trestat bez ohledu na národnost. (Tamt., f.11).

V souvislosti s útokem na Polsko byl vydán zákaz prodeje map, skizz, map turistických a místopisných jednotlivých oblastí. V září se pak množí zákazy oslav 28. října, zákaz nošení nár.symbolů, trikolor a čapek. O rok později jde úřadovna protektora v Brně ještě dále, pod hrozbou trestu zakazuje jejich výrobu, včetně masaryček (po vzoru T.G.M.).

Stále se stupňující zákazy všeho, co připomínalo československo samostatný stát, každodenní potýkání se s omezujícími nařízeními, ponižování toho, co je prostým projevem národního cítění - všechna taková a podobná omezení musí budit odpor civilizovaného člověka. Je zcela přirozené, že tyto ponižující nařízení a zákazy musely zesilovat odpor k moci, která tomuto národnímu kolektivu vzala jeho nejvýznamnější výdobytky. Zcela zákonitě rodí se odpor v celém národě a v každém jeho individuu. Národ si svou svobodu jednou vybojoval, nastolil režim, který mu skýtal alespoň základní podmínky jeho svobodného života, sílí tak jeho národní sebevědomí a odpor ke každé formě poroby. A toto prosíval mimořádně hluboce náš národ v třicátém devátém roce, národ podvedený, ponížený, ukřižovaný, oloupený. A aby si to denně uvědomoval, o to se starali jeho podmanitelé - němečtí nacisté.

28. října národ ne krvavě, ale důstojně a s hrdostí občana projevil svou vůli, že byl zotročen,že on je pánem této půdy, že jazyk této země, tohoto národa je geniální dílo celých generací, které se tu lopotily,bojovaly a zúrodňovali zemi a pečovali o její budoucnost. To byl projev nekrvavých dnů 28. a 29. října 1939 a panychidy 15. listopadu při doprovodu svého padlého hrdiny.

Probíráte-li se dokumenty, ten lid, ta naše mládež, ta naše naděje ve svých očích ronila slzy nad německým barbarstvím. Nikdo z nich nestřílel, jen ti, kteří to potřebovali, aby národ ten, který tolik vytrpěl, mohli ještě krutěji ranit, poučit jej, kdo je tu pánem. To musel při soudu přiznat i kat tohoto národa, zlý sup, krutá nápověda všemocného augura smrti. Nemají pravdu ti rádoby historikové, kteří zde, kde je těžká argumentace, postaví obět před kata na rovnou lavici a neptají se, proč obět projevuje odpor.

Hitler potřeboval záminku, aby učinil první krok k tomu, o čem ve vztahu k Čechům kázal ve svém Mein Kampfu, ve svých "besedách" a nakonec plnil svými ďábelskými katanskými opatřeními.

Uvěznění bezbranných studentů v nejďábelštějších celách smrti, bez viny a rozsudku je aktem GENOCIDY, stejně jako zavraždění výkvětu národního ducha a umu jen proto, že hlásali pravdu. Ti bezbranní - dívky a chlapci - řekli světu, co.způsobil. Naše místo je vedle nich, ba na jejich místě dnes, kdy jde o to, zda budeme jen poslušnými plniči rozkazů lidí, kteří ztratili srdce, důstojnost, smysl pro právo a pravdu.Buďme pyšní na to, že jsme členy národa, který ve svých velkých činech myslil a pracoval pro porozumění, toleranci, spravedlnost v rovnosti a vždy totéž přál i ostatním.

 

František Hejl

člen Českého svazu bojovníků za svobodu a historické skupiny brněnské organizace Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí.

__________________________________________________________________________________

I Výpis brněnských transportů smrti z knihy F. Nedbálka: Pochody a vlaky smrti přes české       I  I země v roce 1945  (motto: H. Himmler: "Nikdo nesmí přežít.")                                                          I

 

Brno - Kaunicovy koleje - Svitavy - Česká Třebová - Praha - Plzeň - Flossenburg.

 

Dne: 23.1.1945 se z Brna vydal na cestu vlakový transport 893 politických vězňů za mrazu na západ, z toho přes 800 Čechů, dále ruští zajatci a jiné národnosti, v krytých uzavřených vagonech pak příslušníci SS. Z Kaunicových kolejí nákladními auty na 5. nástupiště, kde stála připravena transportní-souprava. Bez jídla a pití, příjezd do KT Flossenbürg 26.1. S námi přijel i lidový soudní dvůr, který pak přímo v táboře pokračoval ve svém smrtonosném díle. Tragika tohoto transportu vyplyne v plné hrůze když si uvědomíme ztráty, které ho postihly: mrtví na pracovních komandech a pochodech smrti sice podchyceni nebyli, nikdo se o to nezajímal, ale podle dochovaných záznamů bylo zjištěno: 152 mrtvých, 15 popravených, 45 odešlo na transport do Norimberka, 17 do KT Bergen-Belsenu, .35 do jiných KT. O dalších 350, kteří byli vybráni pro různé KT, chybí jakýkoliv záznam a zpráva. Přes 200 zůstalo v KT Flossenbürg, avšak museli při náhlé "evakuaci" 20.4.1945 do KT Dachau. Cestou zmizela více jak jedna čtvrtina: zemřeli vysílením, jen několika se podařilo uprchnout.

 

Brno - Kaunicovy koleje - Jihlava - České Budějovice - Mauthausen.

 

Dne 8.4.194 5 byl vypraven vlakový transport 227 - 240 politických vězňů, mužů i žen, z Kaunicových kolejí v Brně do KT Mauthausen, vedoucím transportu byl kriminální zaměstnanec brněnského gestapa Jan Baar. Do Mauthausenu dorazili 9.4.1945.

Podle zprávy ministerstva vnitra č.j. VII-F-3103/591-30/V-1947 ze dne 30.5.1947, které případ šetřiIo, byl jejich osud následující"

"V noci ze 6. na 7.4.1945 bylo ve velkém sále Kaunicových kolejí shromážděno na 200 vězňů.Ráno přibyly 3 ženy. Druhého dne ráno byli přivezeni autem na nákladové nádraží v Brně a spolu s asi 30 ženami z věznice na Cejlu navagonováni do dvou dobytčích vozů. Celý transport se skládal ze čtyř vagónů. Ve třetím, osobním vagónu byli doprovázející SS, tj. Jan Baar jako velitel, vrchní strážmistr Joksch a 12 zaměstnanců banátské policie, ve čtvrtém ženy SS-manů s dětmi a zavazadly.

Transport jel jako samostatný vlak přes Jihlavu, kde přijal dalších osm vězňů, z toho jednu ženu a byl připojen k vojenskému transportu do Českých Budějovic, kam dojel mezi 16. a 17. hodinou. V noci z 8. na 9. pokračoval v jízdě do KT Mauthausen. Tam dorazil 9.4. dopoledne. Na nádraží byli vězni sestaveni do pětistupů a došli po hodinové cestě, přerušované leteckým poplachem do KT.

Jak udal svědek Franz Arnold z Vídně V, Bucherplatz 4, nechtěl velitel tábora transport převzít, poněvadž KT měl být evakuován a přijal ho teprve na naléhání Baara, který ve své výpovědi z 13.11.1946 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti v Brně udal, že mu bylo pobočníkem řečeno, že mohou být přijímány jen transporty určené pro "Sonderbehandlung." (Poprava bez soudu.) Schutzhaftlagerführer Franz Ziereis, SS-Standarteführer, rozhodl teprve  po telefonickém hovoru se zástupcem velitele brněnského gestapa SS-sturmbarnführerem Krausem, že transport bude převzat. Zatím stáli vězni celý den před politickým oddělením bez jídla a vody .vystaveni urážkám a surovému zacházení esesmanů. Pozdě večer byli odvedeni do koupelny, kde přenocovali a 10.4. vyvedeni na dvorek přiléhající ke krematoriu. Ženy byly odvedeny, muži se museli vysvléct do naha. Na dotaz, zda jsou v transportu i Němci, vystoupil jediný Arnold. Ostatní byli poklusem zahnáni do bunkru.

Josef Čuhal z Brna, Peliccova 3, který byl tenkráte písařem v Aufnahmkommandu při politickém oddělení KT Mauthausen ve své výpovědi 7.1.1947 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti v Brně o jejich osudu vypověděl: "Ten, který se hlásil jako Němec, byl odveden a ostatní muži přešli pod záminkou koupele do plynové komory. Po zplynování mužů byly později zplynovány i ženy. Když vynášeli mrtvoly z plynové komory do nového krematoria, měl jsem možnost je shlédnout a poznal jsem v nich mrtvoly z transportu z Brna." Podle této výpovědi bylo vězňů 215, z toho 35 žen.

Jmenný seznam tohoto transportu se nezachoval .Osud lidí z brněnských Kaunicových kolejí však potvrdil i rakouský občan Franz Arnold z Vídně, který na dotaz rodičů Marie Sedláčkové "Manky", odpověděl: "Odvedli mne k výslechu, kde jsem musel vysvětlit, proč jsem odsouzen k smrti. Před rozsudkem jsem si měl ještě odpykat deset let nucených prací. Ostatní vězňové odešli. Když jsem se od výslechu vrátil, seděly na levé straně bunkru ženy z našeho transportu a povídaly si. Při tom jsem zaslechl rozmluvu dvou vojáků, kteří si vyprávěli, že ženy mají být také odstraněny. Pokud jsem se dověděl od ostatních vězňů, byli muži v plynové komoře jen přiotráveni, jelikož plyn někam unikal. Proto musel být do komory vpuštěn znovu, aby byli vězňové usmrceni. Po kremaci zůstala jen malá hromádka popela, kterou vězni zachránili. To je vše, co o transportu vím. Že by někdo unikl, nevím, ale jsem si stoprocentně jist, že všichni, kteří tímto transportem do Mauthausenu přijeli, že tam také zahynuli."

 

Brno-Kaunicovy koleje - Rájec-Jestřabí - Skalice nad Svitavou - Česká Třebová - Praha - Beroun - Mirošov.

 

Dne 9.4.1945 v 8 hod. začali. Přišli na každou světnici, přečetli několik jmen. Rychle sbalit věci, přikrývku, šálek, chvatné loučení, teplý stisk ruky, na chodbě dvojstupy. Dvorem kolem popraviště do sálu, odevzdáváme přikrývky a pak i šálky. Čtou se jména, vydávají zadržené peníze a ostatní věci kromě nožů; ty zůstávají v krabici. ženou nás znovu do sálu, přečetli jména a vracíme se na barák. Padají facky, aby nás tam vtlačili padesát. Oběd, opět do sálu a do řad. V zápětí kvílí siréna, poplach se protahuje. Pozdě odpoledne poplach končí, předčítají se jména, pak ještě jednou, dostáváme přikrývky a večeři; chléb, kolečko salámu a čaj. Když jsme to zhltli, dověděli jsme se, že jsme si snědli příděl na cestu. Pak po sedmé předčítání jmen, tentokrát podle skupin: Rusové, Ukrajinci,Poláci, do šesté podzemní hnutí. Šeptá se, že KT Mauthausen je již dobyt, pojedeme prý do Mirošova - kde to je? Poplach, pak táhlý tón, poplach přece Jan končí. Po chvíli nastupujeme do autobusu - 70 lidí. Před Kauničkami světla jako ve dne. Špalír bachařů od domovních dveří až k dvířkám autobusu. Bylo nás 450 - 500 politických vězňů, vezou nás po Tivoli, Husovou, na přerovské nástupiště a tam 4 vagóny pro 500 lidí. Předtím zatlačili gestapáci nás, na něž se nedostalo místa v přeplněném autobuse, do známé "ponorky". Nebylo tam místa, nebylo světla, ale hlavně jsme se dusili nedostatkem vzduchu. Dvířka zapadla a jeli jsme k nádraží. Takřka u cíle zahoukaly sirény, slyšeli jsme zděšený křik německých dětí a nářek žen gestapáků a pak rychle se vzdalující kroky. Všichni se asi šli schovat a nás ponechali osudu. Nedostatek vzduchu rostl každou minutou a nikdo nikdy si nepřál zbožněji konec poplachu jako my. Konečně "ponorka" znovu popojela, couvla a právě ve chvíli, když táhlý zvuk sirény oznamoval konec poplachu, zarachotil v jejích dveřích klíč. Dveře se otevřely a závan studeného nočního vzduchu nám připadal jako dar nebes. Avšak: Los, los ! - a znovu zapadají vrata dobytčího vagónu. Nebylo to radostné, ale mohli jsme aspoň dýchat. Egyptská tma, stojíme jeden na druhém, že se nemůžeme ani pohnout, počítáme se: 119. Je před půlnocí, někteří se pokoušejí sednout nebo alespoň dřepnout. Potom je generální zkouška posadit se jeden vedle druhého. Ala tři čtvrtiny se dusí na zbytku plochy, musíme vstát. Znáš přece dobytčí vozy, co je na nich napsáno: 8 koní nebo 40 mužů! Ve čtyři hodiny 10.4.1945 se vlak dává konečně do pohybu. V pohodlných vozech 2. třídy jede s námi 120 bachařů - asi jsme nebezpečnější než dynamit.

Transport zastavil na vedlejší koleji v .Rájci-Jestřabí, kde jej předjížděl rychlík. Zpráva o nás se bleskurychle rozšířila po okolí, vzápětí přicházeli občané, přinášeli co kdo mohl narychlo sehnat a podávali to vězňům do vozů. Stráže ze začátku to trpěly, ale když zástup lidí na rampě vzrůstal a důstojník zpozoroval, že vězňům jsou podávány potraviny, zakázal to a vyzval k rozchodu. Lidé neuposlechli a snažili se dále pomocí železničářů vězňům různé věci podat, proto vystřelil z pistole do vzduchu, ale nikdo nebyl raněn. Transport pak odjel směrem na Skalici nad Svitavou, která byla telefonicky vyrozuměna, ale zde již nedovolili někomu něco podat.

 

Brno-Kaunicovy koleje - Slatina - Rájec-Jestřabí - Čtyřicet Lánů ^ Česká Třebová - Praha - Beroun - Mirošov.

 

Dne 17.4.1945 jsou gestapáci na fakultě v uniformách a přilbách, mají zbraně, proč? Opět nálety, střelba v okolí fakulty. Vyslýchající občas odbíhají, o průběh výslechu nejeví zvláštní zájem. Byl vyslechnut vzrušující rozhovor manželky dozorce na fakultě. Mají dům rozbitý a manželka chce pryč, vše se připravuje k evakuaci Brna, "Schreklich, schreklich !" Oni mají strach a to je výborné, v noci jsou nálety, světlo jako v dne. V poledne odjíždíme z fakulty, gestapák veze kufry, na nich je nápis: Miroschau bei Pilsen. V Kauničkách je pozdvižení , otvírání cel: "Alles mit und raus!", poklusem na chodbu, byla již plná vězňů, nechápavé, často vyděšené pohledy: transport, nebo poprava? Hned nás ženou dolů do sálu, který slouží k shromažďování transportů i na popravy. My však dostáváme krajíček chleba, plátek salámu a deko margarinu. Vyhánějí nás na dvůr, další kontrola, sestavuje se transport a pod silnou stráží nás nahánějí do náklaďáků. Projíždíme veveří, Kolištěm, Křenovou, ulice jsou silně obsazeny a zastavujeme na slatinském nádraží. Jsou připraveny dobytčí vagóny, nás vězňů je 400 na 3 vagóny. 250 Čechů, 30 Slováků, stejně Rusů a Ukrajinců zbytek členové ostatních evropských národů. Slyšíme kanonádu, mohutnou a sílící, fronta je nedaleko, sovětští vojáci jsou na prahu Brna a my? ... V noci bombardovali Rusové letiště, naše nervy jsou nadranc, kdy to dopadne na nás? Druhý den se konečně dává vlak do pohybu. Hned za lokomotivou jsou 2 osobní vozy s rodinami gestapáků. Transportu, velí SS-Untersturmbarnführer Lange. Protože máme prostřílený vůz, lze dírou pozorovat okolí. Ve voze se organizujeme a poznáváme, že mezi námi jsou i němečtí vojáci. Jede s námi stařičký profesor Krafta ze Slovenska a je mu nevolno z nedýchatelného vzduchu. Vylamujeme pro něj otvor nad nárazníkem. I mně není dobře, neboť jsem vedle přítele, kterému uhnívá maso, tak byl ztlučen při výslechu. Profesor trpí a chce, abychom tlumočili veliteli transportu, aby jej raději zastřelil. Těšíme jej a dáváme mu cukr a kapky. V Rájci-Jestřabí stojí spousty lidí, v rukou balíčky a kalíšky s pitím. Chtěli nám to dát, ale SS je k vagónům napustili. Přebírají to však gestapáci a dají nám jen to co chtějí. Celý další den jedeme do České Třebové. Děr a otvorů v rozbitém voze přibývá a tři odhodlaní chlapci se rozhodují v noci k útěku. Před čtyřiceti Lány, kde vlak jezdívá pomalu, seskakují. Němci dělají křik, v České Třebové začíná výslech. Spoluvězni z jejich okolí jsou odváděni a bohužel někteří češi - ale není jich bohudík mnoho - drží s Němci a označují ty, kteří spali vedle uprchlíků. Gestapáci nás kopou, bijí a sousedy uprchlíků svazují a odvádějí V noci přijíždíme do Prahy. Z Prahy pak vedla cesta vězňů na Rokycany a do Mirošova.

——— O ———