17. listopad Mezinárodní den studentstva
30. léta minulého století přinesla nejen naší zemi, ale i Evropě a světu vážnou hrozbu ze strany nastupujícího fašismu. Vše začalo zpočátku nenápadně a postupně vznikem autoritativního režimu ve 20. letech v Itálii. Evropa začala brzy čím dál více hnědnout za pasivního přihlížení hlavních představitelů vlivných západních zemí. Francie, Velká Británie, ale i USA si hleděly svých zájmů a udržování vlivu ve vlastních mocenských teritoriích. Nebezpečí fašismu pro ně dlouho nepředstavovalo hrozbu mířící na ně samotné. Naopak některé velmoci se jej snažily využít ve svůj prospěch a nasměrovat na východ, především do střední Evropy a proti Sovětskému svazu. Události Mnichova v září 1938 tento jejich sebevražedný postoj plně potvrdily.
Evropa pod hrozbou hnědého moru
Ani tehdejší Československo se nemohlo vyhnout sílícímu výbojnému Německu, z něhož se po nástupu Hitlera stala obrovská zbrojnice plná nesnášenlivosti a rasismu. Druhá polovina 30. let poté hrozby ještě zvýraznila. Přicházející události svědčily o přibližující se katastrofě přesahující svými rozměry starý kontinent: vstup německého vojska do demilitarizovaného Porýní bez důrazné protiakce ze strany Francie, občanská válka ve Španělsku, kde neintervence vyslovená mezinárodním společenstvím znamenala ve skutečnosti podporu fašistických sil, ústupky Francie a Velké Británie vůči Hitlerovým územním požadavkům ve střední Evropě, sílící tlak hitlerovského Německa proti Rakousku a Československu. To vše se promítalo i do života lidí žijících ve střední Evropě. Ostatně již ve volbách v roce 1929 kandidovala i v Československu své zaměření nijak neskrývající Národní obec fašistická a získala 71 tisíc hlasů a možnost vstupu na parlamentní tribunu pro tři své poslance. O šest let později posílila již na téměř 170 tisíc hlasů a šest poslanců. V těchto volbách navíc kandidovalo rovněž fašizující Národní sjednocení prosazující zahraničně – politickou orientaci země na Itálii a tamní Mussoliniho režim. Toto uskupení oslovilo v roce 1935 bezmála 460 tisíc voličů, což znamenalo zisk 17 poslaneckých míst. Některé významné osobnosti již s předstihem upozorňovaly na nebezpečí hnědého moru a nutnost rozhodně mu čelit také ve své literární, divadelní i jiné umělecké činnosti. Například Karel Čapek, Werich a Voskovec v nezapomenutelném a dosud nepřekonaném Osvobozeném divadle, E.F. Burian a další. Především čeští a slovenští komunisté byli mezi prvními, kteří upozorňovali na nutnost zaujmout proti fašismu pevný jednotný postoj. Jenže, kdo by v polovině 30. let u nás z politické elity bral vážně právě komunisty? Jeden čelný politik dokonce v době, kdy hitlerovské hordy již stály za hranicemi, vykřikoval již klasickou větu o tom, že když přijde Hitler, jeho plnou prkenici mu ponechá, zatímco když přijde Stalin, tak mu ji vezme. Světovládné choutky vůdce podporovaného v našem pohraničí početnou silně zfanatizovanou enklávou jeho soukmenovců se brzy díky opakovaně projevované slabosti a sebestředné vypočítavosti vrcholných politiků západních velmocí ještě znásobily. Agresivita velkého a vojensky velmi silného souseda nabírala stupňující obrátky.
V průběhu 30. let také studentské hnutí reaguje na hrozbu sílícího fašismu. I studenti čím dál více vnímají nutnost sjednotit všechny protifašistické síly na bázi společného postupu. Ve společnosti stále existoval silný názorový proud považující fašisty za sice hlučné, ale jinak víceméně neškodné zdivočelé maloměšťáky. Již v únoru 1932 je založena Jednota nemajetných a pokrokových studentů. Začátkem 30. let se o politiku většina studentů příliš nezajímala. V té době asi jen 15% studentů pocházelo z dělnických rodin či z rodin drobných řemeslníků a obchodníků. První velký střet mezi pokrokovými studenty a jejich odpůrci se odehrál na konci listopadu roku 1934 při tzv. insigniádě. Tehdy vystoupilo na 300 pokrokových studentů převážně z letenské kolonky, ale i dalších kolejí na půdě právnické fakulty proti reakčním silám sympatizujícím s hitlerovským Německem. Reakční síly přímo podporoval i rektor Domin. Jeho heslo jej usvědčovalo z toho, na jakých pozicích stojí: „Neumíme ani vládnout, ani poslouchat – obému bychom se mohli učit od Němců.“ Tři dny Praha zažívala demonstrace. Pokrokové studenty přišli podpořit dělníci ze závodů. Šlo o ostrou a výraznou veřejnou srážku s nastupujícím fašismem. Mnoha lidem tyto události otevřely nebo začaly otevírat oči. Začali se tak více zajímat o politiku i dění za hranicemi. Demokratická veřejnost si uvědomovala, co vše je v sázce, pokud se fašismu včas nepostaví rozhodná hráz odporu. 2. prosince 1934 vychází známý Manifest spisovatelů. V roce 1937 je vytvořena Studentská fronta za mír a svobodu. V červenci téhož roku se v Paříži koná sjednocovací sjezd organizací komunistických a socialistických studentů. Československá delegace je v hlavním městě Francie nejpočetněji zastoupená mezi delegáty z ostatních zemí. Na tomto sjezdu je založena Mezinárodní aliance studentů pro socialismus (AIES).
Okleštěná republika čelí náporu okupantů, těm má být podřízeno i školství
Po Mnichovském diktátu, pro který se ihned vžil pojem jako jednání o nás, ale bez nás, či přímo a jistě i výstižněji přímo zrada, ztratilo Československo 41 tisíc čtverečních kilometrů s přibližně 5 miliony obyvatel a 40% průmyslu. Navíc silně okleštěné republice nejsou ani po tomto agresivním aktu odporujícímu mezinárodnímu právu poskytnuty žádné záruky uznávající tyto nové hranice. Poměrně krátké, ovšem o to více dusné a skličující, období tzv. druhé republiky tvrdě zasáhlo všechny dosavadní základní funkce státu. Hitler bezprostředně po Mnichovské konferenci svými vyjádřeními nikoho nenechal na pochybách, že život ČSR jako suverénního státu končí: „Vy jste vklíněni do těla velkého Německa a musíte se podle toho zařídit a chovat. Musí být možno kdykoli rozdrtit zbytek Československa, kdyby se jeho politika stávala Německu nepřátelskou.“ Vzniká Strana národní jednoty podřízená zájmům okupantů jako náhrada některých hlavních prvorepublikových politických sil, přirozeně kromě komunistů a sociálních demokratů. Volba Emila Háchy prezidentem v poslední listopadový den roku 1938 a skon Karla Čapka uštvaného nenávistnými Čecháčky a odpornou fašistickou smečkou na konci prosince utvořily výraznou tečku za obdobím první republiky. V březnu příštího roku vzniká Protektorát Čechy a Morava, čímž končí několikaměsíční trvání druhé republiky. Přímá vojenská okupace fašistickým Německem nenechává téměř nikoho na pochybách, v jakém nebezpečí se ocitly české země. Na konci dubna je jmenována nová protektorátní vláda v čele s generálem Eliášem. Začínají represe proti židům. Změny související s novými poměry mají opět zásadní vliv na celý veřejný život. Ani školství není výjimkou. Například slovenští vysokoškoláci se musí vystěhovat nebo přestoupit na německé vysoké školy. Pro většinu z nich existuje jen jediná volba. Možnost přestoupit do německých škol je až na výjimky jednoznačně odmítána. Již brzy po Mnichovu začala také persekuce české vědy. Vláda Rudolfa Berana chtěla odstranit některé jí nepohodlné profesory a docenty a nechala si od prezidenta Háchy za tím účelem i podepsat zvláštní dekret. Jím se ve své podstatě ukončuje vysokoškolská autonomie a nesesaditelnost vysokoškolských profesorů. Ve straně Národní jednoty vznikla dokonce i rasová komise nutící české vědce, aby se orientovali po německém způsobu. 2. srpna 1938 vydal Hitler v Bayreuthu nařízení o převzetí německých vysokých škol v Protektorátu do správy Velkoněmecké říše. Říšský protektor Neurath rozkázal ministru školství a národní osvěty, aby Univerzita Karlova vydala pro německou univerzitu své starobylé insignie.
Přichází první velké zatýkání, čas plný podezírání a obav z událostí příštích
Po vypuknutí 2. světové války bylo postupně v poměrně krátké době zatčeno několik tisíc významných veřejných osobností z řad hospodářských, kulturních a uměleckých, politických, školských nebo také vojenských. Jednou z mála demokratických organizací, které dočasně ještě působily po mnichovských událostech, bylo Národní hnutí pracující mládeže. Sdružovalo především sociálně demokratickou mládež, představitele komunistického Svazu mladých, mladé národní socialisty a odboráře. Utvořilo se v polovině října 1938. Velmi činorodá byla ve druhé polovině 30. let komunistická studentská frakce. Nazývaná nejčastěji jako Kostufra. Krátce po Mnichovu se v jedné kavárně na Hradčanech sešli představitelé Levé fronty, aby zhodnotili novou situaci a poradili se, jak dál. Přímo na místě pak došlo k založení organizace ve smyslu jednotné socialistické fronty za účasti komunistů, národních socialistů, sociálních demokratů a spolehlivých osvědčených nekomunistů. Do jejího čela byl zvolen tehdy dvacetiletý student architektury Otakar Nový. K hlavním úkolům patřilo organizování politických školení na fakultách a kolejích. Vydávali také letáky. Téměř každý den v třítisícovém nákladu. Úplně poslední akcí se stal Masarykův večer uspořádaný v prostorách Strakovy akademie v předvečer osudového 15. března 1939. Celá akce skončila předčasně, když v jejím průběhu oznámil účastníkům poslední předseda Kostufry Zbyněk Tauchman, že nacistická vojska právě vstupují do Ostravy. Ve stejné době se na sovětském velvyslanectví v Praze koná literární večer na počest Tarase Ševčenka. Přítomní jsou významní hosté, mezi nimi i Josef Čapek, František Halas, Julius Fučík nebo Zdeněk Nejedlý. Po skončení hlavního programu se většina přítomných ještě zdržela a před půlnocí je zastihla zpráva o vpádu Němců do Ostravy. Po této informaci mnozí setrvali na místě ve vzrušené diskusi ještě delší dobu. Další události rozhodly o tom, že pro řadu z nich to bylo vůbec poslední společné setkání. Mnoho studentů 15. března ani do školy nešlo, chtěli se na vlastní oči přesvědčit, že hrozivá skutečnost není jen fikcí. Slovenské studenty odcházející z Prahy čekaly po návratu domů těžké časy. Řada z nich byla závislá nejen na stipendiích, ale navíc i na podpoře ze strany českých spolků. Složité sociální poměry některým neumožňovaly v dalším studiu pokračovat a museli vzít za vděk málo odbornou a většinou i špatně placenou prací. Těm šťastnějším pak přišly velmi vhod nejen kvalitní vědomosti získané v Praze, ale i učebnice, kterých byl na Slovensku nedostatek. V českých školách skončila doba, kdy učitelé ke svým svěřencům mohli otevřeně hovořit o různých tématech. Nyní museli být velmi obezřetní, jelikož se ihned našli takoví, co rádi na příslušná místa donášeli udávající hlášení. Na českých vysokých školách probíhala výuka i ve složitém a nejistém čase mezi podzimem roku 1938 a stejným obdobím roku následujícího. Roku 1939 ještě začal zimní semestr. Ale trval jen několik málo týdnů. V této době přibývají zprávy obsahující hrozby uzavřením vysokých škol za sebemenší provokaci vůči okupantům. Němci vysílají snad do všech kolejí své zvědy. Často jde o Němce z pohraničí, kteří v Praze studují a mluví česky. Studenti jsou i svými pedagogy vedeni k ustavičné ostražitosti. Veřejný odpor vůči okupační moci se ale nedá zastavit, zvláště když se blíží 28. říjen a s ním výročí vzniku republiky.
Několik málo týdnů určilo nadlouho další osudy mnohých
28. říjen roku 1939 připadl na sobotu. Lidé se rozhodli státní svátek oslavit veřejně a důstojně. Sváteční šaty si mnozí ozdobili československou trikolorou. V ulicích bylo slyšet nejen národní písně, ale i protifašistická hesla. Největší účast lidí se očekávala v Praze. Zejména pak v centru města. Do ulic již během dopoledne vyrazili dělníci, úředníci, ale také starší lidé a ve velkém počtu i studenti. Ulicemi se nesla hlasitá slova plná odporu k okupantům i vlasteneckého ladění: Ať žije Československo! Chceme právo! Pryč s Hitlerem! Ať žije prezident Beneš! Docházelo ke srážkám s přítomnou policií. Srážky byly místy velmi ostré. Gestapo mohlo na vlastní oči vidět, jak moc lidé nenávidí okupanty a mají odvahu svůj postoj k nim vyjádřit hlasitě i veřejně. Sám K. H. Frank vyrazil do centra města, aby osobně obhlédl situaci. Když vše viděl na vlastní oči, velmi se rozzuřil. Protektorátní i německá policie spustily zatýkání. U křižovatky uliv Žitné a Ve Smečkách byl v podvečer smrtelně zraněn dělník Václav Sedláček. Šlo o první oběť 28. října tohoto pohnutého roku. Student medicíny, rodák z Litovelska Jan Opletal byl krátce poté jen nedaleko odtud střelen do břicha. Poměrně rychle jej dopravili do nemocnice. Utrpěl vícenásobný průstřel střev. Okamžitá operace se ukázala jako nezbytná. Celkově demonstrovalo 28. října 1939 jen v Praze přes sto tisíc lidí. Policejní pohotovost nařízená na tento den byla velká, nasazení činilo 53 důstojníků a 2317 policistů. Policie zatkla asi 400 osob, česká policie asi 69 osob. Němcům předali na jejich žádost 5 osob. Část zatčených tvořili i studenti, kteří se museli podrobit tvrdému výslechu a přesunu do pankrácké věznice. Část zatčených se dostala na svobodu na vánoční svátky téhož roku. Jiní byli většinou propuštěni až v průběhu roku 1942. Bilance 28. října 1939 odpovídala bouřlivému průběhu a celkově činila jednoho mrtvého, 15 těžce zraněných, počet lehce zraněných se udával na několik set.
Pooperační stav čtyřiadvacetiletého Opletala se postupně zhoršoval. Jako medik dobře věděl, jaké má zranění a co znamená pro další pooperační průběh stále trvající neprůchodnost střev. V té době navíc neexistovala potřebná antibiotika. On sám stále věřil v obrat k lepšímu. Po týdnu se však jeho stav velmi zhoršil. Desátého dne již bylo zřejmé, že dojde neodvratně k nejhoršímu. Chvilková zlepšení jen zmírňovala silné bolesti a značné utrpení. Až do předposledního dne jeho života k němu přicházely návštěvy. V sobotu 11. listopadu 1939 kolem poledne skonal. Příčinou úmrtí byl zánět pobřišnice. V té době, kdy penicilín byl věcí neznámou, šlo o onemocnění s vysokou úmrtností. Studentská samospráva začala ihned jednat s úřady o povolení k uspořádání veřejného pohřbu. Pohřben měl být na rodné Hané dle přání jeh rodičů. Výbor studentské samosprávy navrhl, aby na vytištěném parte byl známý epitaf básníka Jiřího Wolkera. Požádali také Vítězslava Nezvala o napsání oslavné básně, ten souhlasil. Protektorátní vláda souhlasila s umožněním veřejného rozloučení se zesnulým přímo v Praze. To mělo proběhnout 15. listopadu před převozem jeho těla do rodné obce. Ředitel Hlávkových kolejí, předseda studentské samosprávy a předseda spolku mediků museli před policejním ředitelem podepsat revers, že ručí za klid a pořádek v den pohřbu. Policejní ředitel nakonec rozhodl výrazně zkrátit trasu pohřbu a zakázal i jakékoliv slovní projevy. Zákaz tak nakonec platil i pro Nezvalovu báseň nazvanou příznačně a prostě Za Janem Opletalem. Pohřeb začal 15. listopadu v půl deváté dopoledne, kdy byla nejprve vystavena rakev a probíhal za značných bezpečnostních opatření Vlastní církevní obřad v ústavní kapli za účasti kněze, několika profesorů, nejbližší rodiny a blízkých studentů trval jen asi deset minut. Poté byla rakev nesena studenty Hlávkovy koleje Presslovou ulicí za úplného ticha na Albertov. Až při nakládání rakve do pohřebního vozu, kterým měla být rakev převezena do Nákla na Litovelsku, přítomní začali spontánně zpívat národní hymnu. Slovenští studenti poté přidali i slovenskou část hymny. Tento okamžik jakoby studenty vyburcoval k viditelnému aktu odporu proti Němcům. Proti davu se vyřítilo policejní vozidlo a najíždělo přímo do něj. Šlo o zjevnou provokaci. Bojovně naladění studenti auto otočili, tak že z něj policisté museli rychle vyskákat a pokračovali dál. Lidé se po naložení rakve a odjezdu pohřebního vozu nerozešli, jak bylo původně v plánu, ale vydali se ke Karlovu náměstí za zpěvu národních písní a provolávání vlasteneckých hesel. 28. říjen měl nejednou své velmi brzké pokračování, lidé v ulicích opět vyjadřují hlasitý odpor proti okupační moci. Demonstraci studentů přímo v ulicích opět potlačuje česká i německá policie.
Příštího dne se v Nákle opět za velkých bezpečnostních opatření koná pohřeb. Účastna byla i šestnáctičlenná skupina studentů. Začátek pohřbu byl úředně stanoven na čtvrtek 16. listopadu ve 13. hodin a organizovali jej členové Sokola. Účast na pohřbu, který proběhl tiše a ve vší důstojnosti, byla obrovská. Smuteční průvod se táhl v dálce tří kilometrů. Jeho začátek již stanul v Nákle, ale konec se ještě nacházel před domem Opletalových. Pohřeb v rodišti Jana Opletala skončil okolo 16. hodiny. Další události běžely velmi rychlým tempem a směřovaly k tragickému vyústění. Čekalo se, že to co se stalo 15. listopadu v Praze během rozloučení se zesnulým a po něm těžko zůstane bez následků. V době, kdy Opletalův pohřeb končil, scházelo do násilného přepadení vysokoškolských kolejí přibližně 12 hodin. Zhruba ve stejném čase, kdy se smuteční hosté rozcházeli, v Berlíně sám Hitler zahajuje mimořádnou poradu. Porady se účastní nejbližší spolupracovníci vůdce. Z Prahy dorazil i von Neurath a K. H. Frank. Nescházel ani Anton Uhl, osobní řidič K.H. Franka. Právě tento muž, kterého 15. listopadu studenti zranili, měl sloužit jako živý důkaz o tom, jak se v Protektorátu zachází s německou menšinou. Velmi rozhněvaný Hitler bez dlouhých řečí rozhoduje: všechny české vysoké školy budou s okamžitou platností na tři roky zavřeny, v jejich prostorách se ubytují pohotovostní oddíly SS, za každého Němce, který byl při demonstraci zraněn, budou tři studentští vůdcové popraveni, větší počet studentů bude odvezen do koncentračního tábora. Hitler navíc dává ultimátum, že pokud se situace nezmění, nechá německé občany z Prahy vystěhovat a město zničit. Každý odpor nebo další demonstrace budou potlačeny všemi prostředky. Hned po příjezdu do Prahy Frank svolal do sídla pražského gestapa tajnou poradu. Účastní se jí velitel německé policie, velitel pražského gestapa a velitel německé bezpečnostní policie, povolán je i velitel brněnského gestapa. Frank na poradě seznamuje s plánem obsazení kolejí.
Okupační moc začíná realizovat tvrdou odvetu proti studentům
V noci z 16. na 17. listopad 1939 se rozeběhla akce, která se do historie zapsala jako Sonderaktion 17. November 1939. Na večer 16. listopadu byla již dříve svolána do kanceláře Svazu českého studentstva v Čechách porada výboru. Na programu stála především debata o rozpočtu a finančních poměrech. Svaz měl málo prostředků, a tak chtěl v květnu 1940 obnovit na Žofíně studentský majáles. Jednání probíhalo v konferenční místnosti. Nejprve se přirozeně hovořilo ještě o proběhlém Opletalově pohřbu, o následné demonstraci a o tom, jaká může být odezva ze strany Němců. Na schůzi přišlo pět členů vedení. Nedlouho po zahájení schůze, asi v půl desáté, zazvonil telefon a nejblíže sedící Bedřich Koula přijímá hovor. Volající muž, představil se jako Osika ze Svazu německého studentstva, žádá o setkání s jednatelem, jelikož potřebuje projednat důležité záležitosti. Nakonec je domluveno, že volající se buď dostaví do půl jedenácté na místo jednání a pokud do té doby nepřijde, s jednatelem si dají schůzku v jedenáct hodin v kavárně hotelu Imperial. Ještě před ukončením hovoru se volající táže, kdo všechno je přítomen. Jednání pak již trvá jen krátce. Brzy je přeruší silné údery do dveří. Hodiny v té době ukazovaly několik minut před půl desátou. Na další okamžiky ještě po mnoha letech živě vzpomínal tehdejší finanční referent Svazu Kuneš Sonntag: „Otevřít šel Koula, který to měl zrovna nejblíže. Do předsíně vtrhlo gestapo. Osm deset mužů v civilu i uniformách. Instinktivně jsem sáhl do zadní kapsy kalhot, abych v poslední chvíli zničil dva koncepty určené k odvysílání do zahraničí. Psalo se v nich o pohřbu Jana Opletala a následujících událostech. Chtěli jsme, aby se ve světě vědělo o studentských demonstracích. Jeden koncept napsaný na průklepovém papíru se mi podařilo zasunout mezi odstávající dřevěné obložení a stěnu. To už nás začalo gestapo mlátit, hrabat se ve skříních, kartotékách a stolech. První co udělali bylo, že přestřihli telefon…. Všichni jsme jako dobytek dostali číslo a odvedli nás do smutně proslulé Pečkárny. S rukama nad hlavou jsme stáli několik hodin u stěny a dívali se, jak přivážejí studenty z bytů podle seznamu objeveného na Svazu…. Postupně nás začínají vyvolávat. Odvádějí mě doprava, ostatní chodí vlevo. Vstoupil jsem do přepychově zařízené místnosti, v níž se otáčel svítící skleněný globus. Tváří v tvář stojím největšímu tyranovi českého národy K. H. Frankovi. Na jeho pohled nikdy nezapomenu. Ani na jezdecký bičík v ruce, s nímž si hrál. Zakřičel: Tak vy jste jeden z vůdců české bandy vaší pseudointeligence! Usilovali jste o puč! Porušili jste platný řád v Čechách a na Moravě, vydaný vůdcem! Využili jste nepřítomnosti německé posádky v Praze, abyste provedli puč! Povstání je potlačeno, česká pseudointeligence bude zničena a vy budete zastřeleni! … Potom mi přitiskl pistoli ke spánku, ať nakreslím plán kolejí. Viděl jsem, že odmítnutí znamená smrt, kterou mi slíbil už předtím. Začal jsem kreslit nějaký půdorys, jenž jen vzdáleně podobal našim kolejím. Nakonec mě pochválil, že mám výtvarné nadání. Odvedli mě do sklepa, kde bylo množství telefonních budek, samozřejmě bez aparátů. V každé stál zbitý student…. Každou chvíli někoho odvezli. Že na smrt, to jsme nevěděli. Zůstali jsme čtyři. Místopředseda Svazu Ladislav Schubert, tajemník Bedřich Koula, tiskový referent Václav Jindra a já. Ráno kolem deváté nás naložili do policejního auta a odvezli nás na Pankrác, kde stály dlouhé řady studentů pochytaných v bytech. Za stálého bití nás nahnali do maličké cely. Mohly být čtyři, možná pět hodin odpoledne, když se otevřely dveře a dozorce zakřičel: Fridrich Koula zum Standgericht! Tedy ke stannému soudu! Nikdo z nás netušil, že ho vidíme naposledy. Za chvíli odvádějí také nás. Naštěstí ne k soudu. V Ruzyni nás němě vítají zkrvavení kolejáci. Byl to smutný pohled, ale i tak jsme byli rádi. Už nejsme sami, už nejsem jedinec, jemuž Frank slíbil smrt. Až za chvíli si uvědomuji, že za život vděčím jen náhodě. V tomto případě je to zázrak. Uvědomuje si to též Schubert a Jindra.“
Jako první byla přepadena Hlávkova kolej. Ve tři hodiny v noci. Přepadení koleje se účastní i sám K.H. Frank. Rozespalí studenti jsou biti, namačkáni do autobusů a odvážení do Ruzyně. V krátkém sledu příslušníci německé policie přepadávají také další pražské koleje. Terčem německé okupační moci se stává také Hradčanská kolej, Masarykova kolej, Švehlova kolej, Stará a nová kolonie na Letné. Průběh celé akce je na všech místech stejný. Studenti jsou rychle odvlečeni do přistavených autobusů a odváženi na Ruzyň. Ze zatýkání byly vyloučeny dívky a zahraniční studenti, což se týkalo i Slováků ze Švehlovy koleje. Celkový počet zatčených čítal dva tisíce studentů. V ruzyňských kasárnách na přivážené studenty čekala zvláště vyčleněná skupina německých vojáků. Jejich úlohou bylo studenty ponižovat, především bitím a výhrůžkami. Zde se studenti dozvěděli, že vysoké školy jsou na další čas zavřeny, devět osob popraveno a zde přítomné čeká odjezd na převýchovu do koncentračního tábora. 17. listopad přinesl smrt devíti studentských funkcionářů. Mezi nimi byli i zastánci spolupráce mezi českými a německými studenty. Většinou šlo o členy ústředního svazu českého studentstva. Jmenovitě mezi oběti této represe vůči studentům patřili: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šafránek a Jan Weinert. Někteří z popravených podporovali politiku protektorátní vlády a věřili v možnost nezbytné spolupráce s okupační mocí. V této souvislosti i z dnešního pohledu je nutné připomenout slova profesora Františka Buriánka z 80. let, kdy na konto těchto devíti obětí fašistické zvůle vyslovil několik prostých avšak zásadních vět: „Jejich krev, ať byli tací nebo onací, smyla všechny křivdy a rozdíly. Zaplatili tím nejdražším. Bylo tragédií stát se prvními oběťmi těžké okupace, kterou musel náš národ bolestně prožít.“
Od přednášek, zápočtů a kompozic do koncentráku
Ještě 17. listopadu 1939 se v ulicích objevily ve velkém množství vylepené vyhlášky. Již před osmou hodinou večerní jich byly pražské ulice plné. Pro zvýšení účinnosti při působení na obyvatelstvo byla vyhlášky vytištěna na červeném podkladu a měla graficky velmi výraznou podobu, včetně druhu a velikosti písma. Osahovala následující text: „Ačkoliv bylo opětovně vážně varováno, pokouší se od nějaké doby skupina českých intelektuálů ve spolupráci s emigrantskými kruhy v cizině menšími nebo většími akcemi odporu rušiti klid a pořádek v protektorátu Bőhmen und Mȁhren. Při tom bylo zjištěno, že původci těchto aktů odporu jsou zvláště také na českých vysokých školách. Ježto tyto živly daly ve dnech 28. října a 15. listopadu strhnout k násilným činům proti jednotlivým Němcům, byly české vysoké školy na dobu tří roků uzavřeny, devět pachatelů bylo zastřeleno a větší počet účastníků vzat do vazby.“
Časně ráno v sobotu 18. listopadu oznámil německý důstojník studentům drženým v Ruzyni, že jejich vůdcové byli zastřeleni pro spojení s židem Benešem. A oni budou odvezeni na jiné místo. Kdo se pokusí o útěk, bude okamžitě na místě zastřelen, nezapomněl ještě dodat. Okolo šesté ranní hodiny jsou odvezeni na nádraží v Bubenči. Zde pak naloženi do zvláštního vlaku. Brzy nato opouští vlak se staženými záclonami v oknech Prahu a míří na sever. Vlak poprvé zastavil až na drážďanském nádraží. Pomalu pokračoval dále celý den. Až pozdě v noci 18. Listopadu zastavuje na potemnělém nádraží s nápisem Sachsenhausen. Studenty uvítal řev a kopance esesáků. Ve čtyřstupech lesem a kolem dlouhé zdi vede jejich další cesta. Až k bráně s nápisem Arbeit macht frei. Nově příchozí fasují šedomodré kalhoty a bundy, kulaté čepice, bagančata, jsou ostříháni dohola a teprve potom se sepisují osobní údaje. Jako tlumočníci vystupuje několik Čechů. V této době si ještě stále mnozí myslí, že tu zůstanou nejvýše jen pár týdnů a do konce roku ještě budou zpátky doma. 19. listopadu do Sachsenhausenu přijelo 1185 studentů. Později ještě přijíždějí studenti z Brna a Příbrami. Zpočátku sice ještě zde držení studenti nemusí pracovat, od začátku pobytu však zakoušejí veškeré útrapy spojené s tímto mučivým místem. Bití, vyhrožování, špatná strava, to vše je běžnou součástí každého dne. Stejně jako nekonečné pochodování mezi lágrovými domy. První malá skupina se dostává na svobodu ještě před Vánocemi 1939, celkem 33 studentů. Někteří další, převážně nemocní jsou propuštěni 24. prosince, další poté v lednu 1940. Na jaře 1940 odchází dalších 400 domů. Od března nastupují zadržení na práci, když jsou řazeni do pracovních komand. Jde převážně o práci v cihelně, v lese nebo na stavbách. Během 2. světové války se pro Sachsenhausen vžil název jatka Berlína. Každý druhý vězeň se odtud zpět již nevrátil. Ve studených barácích probíhaly tajně přednášky. Organizovala se kulturní vystoupení. Na vystoupení skupiny zpěváků Sing-sing-boys docházeli i němečtí dozorci a vedení tábora. Represivní akce proti českým studentům sice vyvolala po světě velký zájem i akce solidarity, přesto to většině z nich nepomohlo k rychlejšímu propuštění. Ne týdny, ani měsíce, ale často dva i tři roky života v koncentráku čekaly mladé muže násilně vyhnané z vysokoškolských studií. Jedním ze studentů, kteří skončili v tomto koncentračním táboře byl také pozdější literární kritik Jiří Hájek. Na toto období ve svých pamětech vzpomínal i takto: „Potud v nás bylo jakési samozřejmě přesvědčení, že i nejhorší zlo má určité racionální meze. Když 18. ledna 1940 za třicetistupňového mrazu chyběl při ranním sčítání jeden vězeň a nechali nás stát na apelplacu v našich plátěných pyžamech, bylo to strašné. My si však řekli, že to nemůže trvat věčně., musí nás jednou poslat zpátky na baráky, nenechají nás tu přece zmrznout. Přibližně za hodinu se našel onen chybějící vězeň: byl to nějaký polopříčetný starý děda, kterému se nechtělo do zimy na apelplac a zalezl si do teplého sklepa na brambory. Jenomže nás nechali stát dál: kolem nás, zejména mezi osazenstvem baráků takzvaných „asociálních elementů“, mezi nimiž bylo mnoho starších lidí, to začalo padat: kdo padnul, nesměl být odnesen na marodku. Položili ho vedle čtyřstupu na holou zem a nechali ho být. Zpočátku to byli jen jednotlivci. Pak už desítky. Většina zemřela na místě. Když byl konečně asi po třiapůl hodinách dán povel k odchodu do baráků, bylo už na apelplacu na tři sta mrtvých. Na následky tohoto apelu však zemřelo v nejbližších dnech dalšího půldruha tisíce lidí. V tu dobu bylo v lágru deset tisíc vězňů. Za toto jediné dopoledne se tedy podařilo esesákům zlikvidovat jednu pětinu tábora a to tím nejekonomičtějším způsobem, aniž by museli hnout prstem. Oni nás totiž opravdu chtěli nechat pomrznout. Od tohoto apelu, který jsme my studenti zaplatili jen spoustou omrzlých nohou a rukou a několika zápaly plic, protože jsme byli zdraví, mladí a odhodlaní všechno vydržet, jsme začali chápat, že nacismus je zlo, které nemá žádné hranice, od něhož je možno očekávat i to, co by se zdálo zdravému rozumu nepředstavitelné. Pak jsme se přesvědčili, že i například kácení lesa, hloubení říčního doku, vykládání lodí s cementem, planýrování písečných plání v okolí stavby nové obrovské cihlárny na Klinkenwerku je pro esesáky jen příležitostí, aby vyřídili co nejrychleji maximální počet lidí.“
A jaký byl většinou například další osud studentů mediků, kteří nebyli zatčeni? Německá moc si nepřála, aby byli zaměstnáni ve zdravotnických povoláních. Takže to úplně zakázali, později toto rozhodnutí přehodnotili, ale především povolili studovat na německých univerzitách. Někteří medici pracovali jako laboranti či sluhové a pomocný personál v nemocnicích. Mohli tedy aspoň částečně přijít do styku s pacienty a získat určitě lékařské zkušenosti. Ti šťastnější se dostali na místa asistentů lékařů provozujících soukromou praxi. Další se uplatnili úplně mimo obor jako úředníci nebo dělníci. Řadu z nich později postihlo pracovní nasazení v Německu i jinde. Podobně na tom byli i studenti jiných oborů během války a stejně tak i ti, kteří se postupně vraceli z koncentračního tábora.
Nejen Praha, ale také Brno a Příbram
K perzekuci studentů v souvislosti s událostmi během pohřbu Jana Opletala však nedošlo jen v Praze. Podobně tvrdě postupovali Němci rovněž v Brně nebo Příbrami. V obou městech sice na rozdíl od Prahy proběhl jak 28. říjen, tak i 15. listopad klidně, přesto ani zde nezůstali studenti ušetřeni tvrdého zásahu od okupantů. 17. listopadu brzy ráno byly Gestapem a oddíly SS obsazeny brněnské koleje. Kaunicovy i Sušilovy. Postupně došlo k obsazení univerzitních budov a budov techniky. Postup při obsazování kolejí v Brně se velmi podobal akci provedené v Praze. Na kolejích se prohledávaly pokoje. Studenti se narychlo pokoušeli zničit protifašistické letáky a zakázanou literaturu, ale jen částečně se jim to podařilo. Zatčení museli do sálu a zde čekat až do večera, kdy začalo zapisování do speciálních seznamů. Před kolejemi čekala německá auta a dlouhá kolona se dala konečně do pohybu. Zastavila se až na hlavním nádraží. Zde již čekal přistavený vlak třetí třídy. Brzy vyrazil směrem do Prahy a poté dále až do Berlína. Z Kaunicových kolejí bylo násilně odvlečeno 173 studentů, ze Sušilových 50. A během dodatečné akce na přelomu listopadu a prosince ještě další 65 studentů. Ti byli nejprve posláni do věznice ve Vídni, ale v lednu následujícího roku i oni skončili v Sachsenhausenu. Během 17. listopadu došlo v Brně ke srážkám studentů s policií v centru města. Spontánní demonstrace si vyžádala zatčení 13 studentů, mnozí další byli zraněni při zásahu německé policie.
V Příbrami došlo hned 17. listopadu k zatčení 15 studentů. V ten samý den byli v nákladních autech dovezeni do Prahy na Pankrác. Zde zůstali zadrženi dva měsíce. V lednu 1940 pobývali ve společené trojcele stále na stejném místě. V polovině února pak Ruzyni opouštějí opět nákladním autem. Jejich cesta vede do Drážďan a poté vlakem do Berlína. Odtud se dostávají opět autem do Sachsenhausenu. Příbramští studenti nebydleli na kolejích, ty ve městě neexistovaly. Bydlení v rodinách mělo své kladné i záporné stránky. Také zde studovali méně majetní i mnohem lépe situovaní studenti. Rodiny samozřejmě raději přijímaly zámožnější studenty, nejlépe zahraniční. Studovali zde i Němci, Bulhaři, Rusové a občas i nějaký Iránec. 17. listopadu se jako obvykle konaly přednášky. Rektor Václav Cibuš a prorektor Jiří Hummel se měli v devět hodin dostavit na okresní úřad. Zde se od hejtmana dověděli o uzavření školy, a to od 12 hodin 17. listopadu. Dostali zde navíc i seznam 15 studentů, kteří se měli ihned dostavit k hejtmanovi. Šlo o funkcionáře studentských organizací Carbonie, Elipsa, Ostravan a Prokop. Na seznamu figurovali i studenti sdružení ve Spolku posluchačů hutního inženýrství. Tehdejší student Zdeněk Jež se s odstupem několika desetiletí vrátil k těmto a následným okamžikům a velmi barvitě je popsal: „Sepsali nacionále. Za chvíli na nádvoří pod okny zarachotila německá auta. Esesáci se postavili do špalíru a za velkého křiku nás hnali dolů po schodech. Padly první facky a kopance. Šlo do tuhého. Zpočátku jsme si mysleli, že nás vezou někam do Německa. Po několika kilometrech jsme zatočili na Prahu. Ocitli jsme se na Pankráci. Dvě hodiny jsme museli stát s nataženýma rukama. Jestliže někomu jen trochu poklesly, dostal facku a stěna mu dala druhou. Strčili nás tři do ajnclíku. Stejskal jako nejstarší spal na vojenské posteli. Mareček a já na zemi. Po letech jsem si přečetl Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. Mnohé z toho jsem prožil, jen o několik roků dřív. Život byl na Pankráci už tehdy stejný. Naštěstí jsme nechodili do Pečkárny k výslechům, odkud se vraceli vězni zbití k nepoznání, jako později Julek Fučík. Za celou dobu se nás nikdo na nic neptal, ani nás nevyslýchal. Zato k nám do cely nasadili špicla. Rychle jsme to zjistili a radši nic neříkali…. Třináctého února 1940 nás vzbudili ráno ve čtyři…. Zavezli nás do známé věznice v Drážďanech, kde jsme pobyli několik dnů. Odtud nás odvezli přímo do Sachsenhausenu. Přivítali jsme se s vyhublými studenty z Prahy a Brna. Nebyli ničím, jen pouhými čísly, na něž jsme se změnili také my.“
Vyhlášení Mezinárodního dne studentstva
Fašisté byli pevně rozhodnuti likvidovat inteligenci i v jiných zemích okupované Evropy. Rok po událostech v Praze, přesně 18. listopadu 1940 vyprovokovali studentské nepokoje v Paříži. Také většina norských studentů byla odvezena do koncentračních táborů Německu. Podobně si fašisté počínali i v Belgii, Holandsku, stejně jako v Jugoslávii nebo v Řecku. Mnoho bělehradských studentů se zapojilo do partyzánských jednotek. V USA a Velké Británii přijímali zprávy o fašistickém barbarství zpočátku ještě s určitou rezervou. Důkazy německé zvůle ale rychle přibývaly i zásluhou politických emigrantů. Jejich svědectví mělo velkou váhu a vliv na veřejné mínění. Po přepadení Sovětského svazu se ve Velké Británii sjednocují protifašistické síly napříč celou společností. K nejaktivnějším patří právě studenti a mladí lidé. V Londýně byla vytvořena Mezinárodní studentská rada. Právě ona vyhlásila 17. listopad Mezinárodním studentským dnem, který měl být od roku 1941 pravidelně slaven po celém světě. Ústřední svaz československého studentstva měl ve spolupráci s exilovou vládou důležitý podíl na aktivitách předcházejících přijetí Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu. Toto vyhlásilo Mezinárodní den studentstva na londýnské schůzi Mezinárodní studentské rady. Mezinárodní den studentstva se měl stát nejen vzpomínkou na perzekuci studentů v Praze v roce 1939, ale především dnem solidarity studentstva napříč kontinenty. Mezinárodní den studentstva vznikl přirozeně z iniciativy Čechoslováků a jen v období 2. světové války byl v Mezinárodní studentské radě zvolen Čechoslovák třikrát místopředsedou. Například již v roce 1942 byl Mezinárodní den studentstva slaven na řadě míst po celém světě. Také v jižní Americe. Manifestace v den výročí proběhly ve Venezuele, Argentině, v Chile, ale také na Kubě. Uruguayští studenti vydali poselství s tímto sdělení: „Nad krvavými těly pražských mučedníků zvedáme vlajku své víry a voláme do světa: tam, kde padl jeden, zvednou se tisíce, aby na jeho místě bránili svobodu a lidská práva. Uruguayští studenti přísahají, že nikdy nezradí v boji proti reakci.“ Manifestace uspořádaly i arabské univerzity v Sýrii. 17. listopad se slaví i v Austrálii a na Novém Zélandu. Pozadu nezůstává ani Čína. Mezinárodní den studentstva slaví i na bombardované Maltě a v obléhaném Tobruku. Prezident USA vydává 17. listopadu 1942 zvláštní provolání k americkému studentstvu. V Londýně navazuje Mezinárodní den studentstva na skončený první Světový sjezd mládeže. Na londýnské manifestaci vystupuje s projevem prezident Beneš a britský ministr školství, ale také zástupce francouzského podzemního hnutí a zástupce mládeže Sovětského svazu Vladimír Pčelinčev, držitel titulu hrdina SSSR. V době kritické pro SSSR 28. září 1941 se koná v Moskvě velká protifašistická manifestace mládeže. Student moskevské univerzity Ševcov popisuje barbarské ničení vysokých škol v Praze, Varšavě, Bělehradě, Minsku a Kyjevě. Je vysloveno poselství – Za právo mládeže na vzdělání, za rozkvět svobodných vysokých škol povstává proti německému fašismu do boje sovětská mládež (kde 600 000 studentů navštěvuje vysoké školy) a volá všechnu svobodymilovanou mládež světu do odhodlaného boje za rozdrcení hitlerismu! Řada z těch, kdo se účastní této velké manifestace, položí svůj život ve Velké vlastenecké válce. Sovětští studenti stáli v první linii boje proti fašismu. Proto musí mít i oni v rámci Mezinárodního dne studenstva své trvalé a čestné místo mezi bojovníky za mír, mezinárodní solidaritu a svobodný rozvoj národů.
17. listopadu 1945 se sešli představitelé světového studentského hnutí v Praze. O rok později v srpnu 1946 byl na stejném místě během Prvního světového kongresu studenstva založen mezinárodní svaz. Tento si za své sídlo zvolil právě hlavní město Československa. Mezinárodní svaz studenstva se v poválečném období stal výrazným organizátorem světového pokrokového studentského hnutí proti hrozbám válek a vykořisťování, za likvidaci kolonialistických praktik a práva studentů na přístup ke vzdělání bez sociální a rasové segregace.
Bc. Miroslav Pořízek