Prof. PhDr. František Hejl, CSc.
Co mu předcházelo a následovalo
I.
65. výročí nevšedně krutého dne, výročí zavření českých vysokých škol nejprve na tři roky a následně do konce druhé světové války je dostatečně dlouhou dobou, abychom se zamyslili nad tím, čím 17. listopad 1939 byl v našich národních a zároveň obecných evropských dějinách 20. století, kde hledat jeho zdroje, kde hledat praménky a prameny onoho barbarsky krutého aktu zavření vrcholné instituce, lépe dílny poznáni, člověčenství, humanity a nutné tolerance. Vždyť tento poklad evropské a dnes již obecné civilizace jako projev úcty a vděčnosti požívá privilegium nejvyšší svobody - privilegium nedotknutelnosti AIma Matris. A naše vysoké školy se svému poslání od dob svého velkého fundátora, krále českého Karla IV. nikdy - pokud požívaly skutečné svobody - nezpronevěřily. Věrny odkazu velkého učitele národů J. A. Komenského staly se v meziválečném obdob! centrem vysokoškolského vzděláni početné mladé generace akademiků ze zemi střední, jihovýchodní a východní Evropy, kde se jí této možnosti nedostávalo. Rozsah péče a míra hloubky vážnosti a úcty k vysokým školám je neklamným dokladem demokracie a svobody společnosti. Každý zásah, omezující jejich působeni a posláni, se negativně odráží ve všech oblastech společenského života. Zkoumáme-li dějiny vysokých škol, docházíme k pozoruhodnému závěru, že vysoké školství nepočetných (malých) národů je přímo barometrem celkové úrovně jejich života, zvláště kulturního, společenského a politického, jsou úžeji spjaty s jejich bytím. To platí v plném slova smyslu o našem národě a jeho vysokých školách.
II.
Dějiny vysokých škol jsou významnou kapitolou dějin česko-německých vztahů vůbec. Připadá jim velká úloha zvláště od dob formováni novodobých národů, zvláště středoevropských, jejichž vážnou křižovatkou bylo revoluční hnuti za Jara národů - revoluční proces 1848-1849. Je to obdob! završení první etapy našeho národního obrozeni, kdy došlo k formulováni českého národního programu. Stálo se tak v době, v niž zároveň obdobný proces provázel německé národní hnuti za sjednoceni Německa, Německa velkého a silného.
Základem českého národního programu bylo jak právo přirozené, tak současně historické. Na jeho tvorbě měl rozhodující podíl František Palacký. Ve svém dopise z 11. dubna 1848 frankfurtskému Vorparlamentu píše: …Právo národův je skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen pro dobré souseda svého sebe sám zapříti nebo obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících ani služebních národův. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národův v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmi žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statků svých, naopak každý musí míti jistou naději. že v oustředni moci nalezne ochranu a záštitu před možnými přechvaty sousedův přes čáru rovnosti... Jsem přesvědčen, že ani ještě nyní v řiší Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, tato sacra ancora (rozuměj svatá kotva - F. H.) ve hrozícím utonutí lodi prohlásilo se zjevně i upřímně a provedeno bylo spolu ve všem důrazně; „Metternich neklesl jen proto, že byl největší nepřítel svobody, ale také proto, že byl nejlitější, nejouhlavnější nepřítel veškeré národnosti slovanské v Rakousech…A aby zdůraznil rozhodnost nejen svou, svého národa, s hrdosti a rozhodnosti zdůrazňuje: „Jsem (síc!) Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem (sic!) se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všechna století kdy k němu byl počítán. Celé spojeni země české nejprve se svatou říší Německou a potom s německým Spolkem bylo odjakživa pouhé regale (tj. záležitost panovníků, vztahy mezi panovníky F. H.), o kterém český národ, čeští stavové sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všímali. Věc tuto skutečnou vědí všichni němečtí znalci dějin tak dobře jako já…" O nezávislosti a suverenitě země české a svézákonnosti vlády nelze proto pochybovat.
Toto stanovisko Františka Palackého vyvolalo nevraživou reakci jak rakouských, tak německých levicových kruhů, kteří za součást Velkého Německa začali tradovat též Rakousko včetně zemi České koruny. (Citace: Kutnar Fr., Naše národní minulost v dokumentech II., Praha 1962, s. 366.)
Jaké byly představy těchto revolučních politiků rakouských si demonstrujme na vystoupeni budějovického rodáka Franze Schuselky (1811 - 1886), právníka a schopného publicisty, člena vídeňského I frankfurtského parlamentu. Od roku 1843 se soustředěně věnoval problematice česko-rakouských a česko-německých vztahů. Náležel k revolučnímu středu a byl významnou osobnosti rakouské revoluce 1848-1849. Jestliže víceméně vyslovil souhlas, projevil jisté porozumění českým obrozeneckým literárním a jazykovědným snahám, nedovedl se vyrovnat s úsilím o posilování českého národního vědomi a o rozvoj národního hnuti vůbec. S jistou ironii se vyslovil o "módě nejnovější doby, když Čechy byly řazeny mezi slovanské země (geopolitika!) a když se Čechové povaluji za Slovany“. Považuje to za lež, za útok na německou integritu! (Představuje "elnen wenigstens beleidigenden Angriff auf Deutschlands lntegrltät enthält…“). Na jiném místě traduje německou menšinu za vládnoucí národ v Čechách (poměr obyvatel.: Němci - 1,4 mil. ku Češi – 2,5 mil.). SchuseIka operuje pouze s obyvateli měst a městysů, a proto habsburské země, uvažované za součást Velkého Německa (tj. včetně Čech, Moravy a Slezska) jsou převážně obývány Němci (in Schuselka, Ist "Österreich deutsch?", Leipzig 1843 s. 17). V Jiném spise "Deutsche Wörte elnes Österreichers" (Hamburk 1843) pohlížel na Čechy jako na nejušlechtilejší slovanský kmen, ale jako národ je považoval za mrtvý. Za marné usilováni posuzoval snahy buditelů, neboť nemohou zabránit zániku Čechů v německém prostředí. Fantastická byla jeho představa budoucího Velkého Německa, které by se stalo první velmoci světa. Za hranici svého vlivu by nepovažovalo ani Pád, ani Rýn, ani Ejdoru, ani Němen, ani Litvu, ani San a ani Dunaj. Veškeré sousední mocnosti (!) by mu byly podrobeny. (Schuselka, "Der Jesultenkrieg gegen Österrelch und Deutschland, "Leipzig 1845, s.134.). Takový útvar by musela ovládat "pevná ruka". Schuselka se zvlášť ostře stavěl proti českým snahám o zřízeni českách měšťanských, odborných škol a gymnázii i reálek, zvláště pak proti založeni české univerzity! Ba takové počínáni povaloval za škodlivé. Přitom zdůrazňoval, že mluví jménem německého národa (lidu), "který má na Čechy tisicileté právo. "A nakonec své úvahy uzavřel: "Každý Slovan, který chce dosáhnout určitého stupně vzděláni, musi (!) mit vzděláni německé." Důkladnou analýzu Schuselkových velkoněmeckých názorů provedl prof. dr. Arnošt Klima v práci "Češi a Němci v revoluci 1848 -1849", Praha 1984, v knize, kterou připsal památce svých rodičů umučených v Osvětimi roku 1942.
Současná publicistika, zvl. německá (a v tehdejším světě se "sIavica non leguntur", takže byla hlavním informátorem soudobého světa o věcech slovanských) tradovala téměř výlučně falešně, strašila Evropu nacionalismem, panslavismem, rusofilstvím apod. Rakouští Němci se obávali, že sjednocené rakouské Slovanstvo zhorši jejich životní podmínky a perspektivy. Pohotově zareagovala Praha, která zahájila akce k odstraněni překážek vzájemné spolupráce a porozuměni. Tento cíl sledovalo společné jednáni českých a německých spisovatelů 21. března 1848, které manifestovalo porozuměni Čechů a Němců. Ale vývoj vlivem německých nacionalistů probíhal jiným směrem - od sebe. Idea Velkého Německa získávala nadšené stoupence. Za této situace Palackého odpověď frankfurtskému Vorparlamentu vzbudila bouřlivou negaci. Právě vztah k Frankfurtu, k jeho všeněmeckému shromážděni učinilo konec vzájemné spolupráce.
Za této situace na schůzkách parlamentních delegaci rakouských Slovanů bylo přijato rozhodnuti svolat první slovanský sjezd do Prahy na počátek června 1848. Sjezd se sešel v napjaté situaci a zahajovací projev, přijatý s nesmírným nadšením pronesl Pavel Josef Šafařík. Sjezdu se podařilo vypracovat, projednat a 12. června schválit jediný dokument. Manifest Slovanského sjezdu k evropským národům (publikován naposledy v díIe Václava Žáčka "Slovanský sjezd v Praze". Praha 1968. s. 358-361).
Manifest je jedinečný a na dlouhou dobu jediný revoluční liberálně demokratický program celoevropského významu proto, že zdůrazňoval rovnoprávnost a .stejná práva demokratická pro všechny národy. potřebu mírového soužití a ujímal se všech utlačovaných národů, nejen slovanských. Kriticky se vyjadřoval k podstatě, vzniku a charakteru germánských a románských států. Odsuzuje skutečnost, že „jejich státní uměni se zakládá na právu větší sily. vládne prostředkem privilegii, lidu pak neukládá leč samé povinnosti...
Tomu naproti u Slovanů, kdežto svoboda odjakživa milována byla tím vroucněji, čím méně jevila se u nich chtivost po panováni a podmaňování... Proto my Slované zavrhujeme a v ošklivosti máme každé panství pouhé síly. stavíce se zákonů v bok; žádáme bez výjimky rovnost před zákonem a stejnou míru práv a povinností pro každého... Ano, svoboda, rovnost a bratrství všech ve státu žijících jest jako před tisíciletím, tak i dnes heslem našim. Příroda neznajíc ani ušlechtilých ani neušlechtilých národů sama o sobě, nepovolala nižádného z nich ku panování nad druhými:,.. stejné právo všech k nejušlechtilejší lidskosti je zákon boží... Takto zdráhá se svobodný Britan uznati Ira za úplně sobě rovnorodého, tak vyhrožuje Němec mnohému kmenu sIovanskému..." Následně se pak Manifest obraci k evropském národům, když uvádí: "...Zakládajíce se na přesvědčení tom. že mohutný dnešní proud nynější doby požaduje nové politické útvary (sic!) a stát, ne-li v nových zemích, alespoň na nových základech nově stavěti se musí, učinili jsme návrh císaři rakouskému, aby stát jako císařský proměnil se ve spoIek národů rovnoprávných…“ Následuje rozhodné odmítnutí strašeni Evropy panslavismem. Jako odpuzující a bezprávné se kritizuje odnárodňování sIovanských národů v Lužici, Poznani a v Prusku východním i západním. Kategoricky se požaduje „…od uherského ministerium (sic!), aby bez odkladu přestalo se užívati prostředků nelidských proti slovanským. kmenům v Uhřích, jmenovitě Srbům, Chorvatům, Slovákům a Rusinům..." .
Konečně závěrem u vědomi své morální sily a převahy Manifest vyzývá evropské národy k obesláni všeobecného evropského sjezdu k projednáni všech mezinárodních otázek; "přesvědčeni jsme zajisté, že národové svobodni se snáze usnesou nežli placeni diplomati..."
Manifest ten dokumentuje politickou vyzrálost, prozíravost, vysokou humánnost a kulturu přítomných více než 340 představitelů slovanských národu a národnosti, usilujících o uvolněni podmínek vlastního sociálního, politického, kulturního a národního vývoje. Manifest měl dlouhodobý eticko-politický význam v tom. že zdůrazňoval rovnoprávnost všech národů a státu, respektováni jejich svobody a svrchovanosti, zachováváni mírových vztahů a mírového soužití. A v tom je trvale moderní. Byl největší humánní výzvou Evropě. Připomíná nám myšlenky Jiříka z Poděbrad a Jana Amose Komenského, uložených v jeho Clamores Elioe a v Obecné poradě o nápravě věci lidských.
F. Palacký nezůstal jen při přípravě programů a výzev. Pozoruhodné jsou jim vypracované ústavní návrhy. V září 1848 vypracoval a ústavnímu výboru předložil první návrh ústavy s programem federalizace Rakouska. Byl zamítnut. Své ústavoprávní představy a návrhy dále rozvíjel a v lednu 1849 nevázal na první program federalizace podle států, z nichž vznikla habsburská monarchie a rozvinul jej v program národnostní federalizace. Zde respektoval návrhy Ludovita Štůra. Leč i ten "narazil" - rozrušoval centralizaci státní moci výkonné (Návrh v F. Palacký, Drobné spisy I, Praha 1898, s. 59n.). V projevu na půdě ústavního výboru Kroměřížského sněmu v rámci federalizace monarchie navrhoval tyto celky: 1. německo-rakouský. 2. český. 3. polský, 4. iIlyrský, 6. vIašský. dále pak země 6. Jihoslovanské. 7. maďarské a 8. rumunské. K druhé skupině řadí: české části Čech, Moravy a Slezska a Uherské Slovensko. tamt. s. 78-79. Nesporně to byly návrhy racionální. moderní. adekvátní soudobému stavu diskusí. Podle mého názoru nabízely staré monarchii nový raison ď etre. Tak by monarchie snad mohla splnit smysl a posláni své existence ochránce malých středoevropských národů před velmocemi Ruska a Německa.
Bylo třeba, aby Evropa prožila několik mocensko-politických a kulturně sociálních krizi, jimž se mohla vyhnout, které se završily hrůzným a vražedným kataklysmatem první světové války. za níž si naše národy - český a slovenský - vybojovaly svobodu a rovnoprávné postaveni svrchovaného státu.
III.
Osvobození našich národů a konstituováni demokratické Československé republiky bylo smyslem, obsahem a cílem státně politické činnosti T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. Jim bezezbytku náleží zásluha, že svoboda potlačovaných a ovládaných neněmeckých národů habsburské monarchie byla součástí podmínek kapitulace centrálních mocnosti a Wilsonova programu poválečné image Evropy. Vedle jedinečné činnosti politické, diplomatické, publicistické a osobni angažovanosti bylo navíc třeba dokázat spojencům Dohody vůli potlačovaných národů po svobodě. kterou prokázali tím, byly schopny a ochotny přinést I nejvyšší oběti na poli válečném. Zborov, Bachmač, Sibiřská anabáze. Verdun. Vouziers, Terron na frontě francouzské, Dos AIto a Piava na frontě Italské, dále i na frontě srbské ohromily svět a co hlavního, přesvědčily ho o plné oprávněnosti, nutnosti a spravedlnosti, aby postuláty porobených národů byly včleněny mezi podmínky mírových jednáni 1918. Ale byly to I skutečnosti vnitropolitické, československé. Nejprve česká a slovenská emigrace na půdě USA se 14.XI. 1915 vyslovila za jednotný stát československý. Stalo se tak v době, kdy v USA stále ještě měli převahu zastánci neutrality. Postupně docházelo k přijeti našich národněosvobozeneckých postulátů státy Dohody v r. 1918: 29. června 1918 francouzská vláda jako první uznala právo na naši samostatnost. 1. července následovala Velká Britanie a 22. srpna 1918 USA. 9 srpna francouzské vláda deklarovala československý národ za spojenecký, tři legionářské armády za členy aliance vedoucí pravidelnou válku proti Rakousko-Uhersku a Německému císařství. 3. září učinila totéž vláda USA. Význam těchto aktů spočíval v tom, že se tak doplňovalo 14 podmínek Wilsonova mírového programu z 8. ledna 1918, v nichž se do té doby hovořilo pouze o poskytnuti porobeným národům "nejsvobodnější příležitost autonomního vývoje". (T. G. Masaryk, Světová revoluce, Spisy TGM II, Čin Praha 1938. s.255 a 300n.)
V Praze byla 28.10. 1918 deklarována Československé republika. Na Slovensku po jistých peripetiích došlo k tomu 30. října, a to nezávisle na Praze a na základě Martinské deklarace. V Deklaraci se uvádí: „...Zástupcovia všetkých slovenských politických strán shromážděni dňa 30. októbra v Turčianskom Sv. Martine a organizovani v Národnů radu sIovenskej vetvy jednotného česko-slovenského národa, trvajú na zásadě samourčovacieho práva národov prijatej celým svetom. Národná Rada vyhlašuje, že v meně česko-sIovenského národa, bývajuceho v hraniciach Uhorska je jedine ona oprávněna hovorit' a konat'." A dále pokračuje „…Národná rada česko-slovenského národa v Uhersku obydIenému osvědčuje:
1) Slovenský národ je čiastka i řečove i kultúrno-hlstorlcky jednotného česko- slovenského národa. Na všetkých kulturních bojoch, které viedol český národ a které ho urobiIy známým na ceIom světe, mala účast' i slovenská větev.
2) Pre tento česko-slovenský národ žiadáme I my neobmedzené samourčovacie právo na základe úpInej neodvislosti. Na základe tejto zásady prejavujeme svoj súhIas s tým novoutvoreným právným poIožením, ktoré dňa 18. októbra 1918 uznal rakúsko-uhorský rninister zahraničia...
Jsme přesvědčeni, že náš snaživý a nadaný slovenský národ, který vzdor nesIýchanému útlaku dospěl na takový stupeň národní kultury, nebude vytlačený z požehnání pokoje a ze spolku národů, ale i jemu bude popřáno. aby se podle svého rázu mohl vyvíjet a podle svých sil přispěl ku všeobecnému pokroku lidstva.
„V Turčianskom Sv. Martine 30. októbra 1918.
KaroI Medvedecký, v.r., tajemník SNR, Matúš Dula. v.r., předseda SNR.
(Deklarácia slovenského národa. vydal Ružomberský výbor SNR 3.XI. 1918)
Svobodná Československá republika ve svých hranicích spojovala (zahrnula) početné jinonárodní menšiny, nejednou s krajně nepřátelským postojem k novému státu. jehož všichni obyvatelé byli plnoprávnými občany s rovnými právy bez ohledu na národnost, náboženské vyznáni, původ či sociální postaveni.
Nová Ústava Československé republiky zrušila všechny tituly a šlechtické řády jako přežitek středověku a monarchie. Krajně negativní stanovisko k nové republice zaujala zvláště německá menšina. V roce 1918 ustavila 4 provincie v pohraničních oblastech Čech, Moravy a Slezska, jež proklamovala za součást Německa, resp. vznikajícího Rakouska: Německé Čechy, Sudety, kraj Český Les a Německá jižní Morava. Stalo se ve flagrantním rozporu s mírovými podmínkami, s nimiž monarchie habsburská I hohenzolernská vyslovily bezpodmínečný souhlas. Ještě před podpisem mírových smluv musela obnovit řád vznikající čs. armáda, legionáři a sokolové.
Mladá republika ve svých hranicích sjednotila dvě oblasti. které se po tisíciletí vyvíjely svou specifickou cestu v rozdílných podmínkách, měly vlastni společenský řád, vybudovaný vlastni správný systém a právní řád, sociálně a ekonomicky ve své východní části méně vyvinuté. Nás v naši úvaze bude zajímat především školský systém a kulturní oblast, neboť v nich se koncentrovaně odráží dosažený společensko-ekonomický systém. A tu školský systém a Instituce kulturní měly výlučně maďarský obsahové a jazykový charakter. Maďarizace. tvrdě prosazované od konce 18. století, ve snaze přeměnit uherskou část monarchie na jednojazyčnou a unifikovanou maďarskou kulturu. doslova dusila každý byt' jen náznak úsilí jinonárodního kolektivu o vlastni národní. sociální, vzdělanostní emancipaci.
(Fundamentální studie, dokonale prameny fundované, napsal Daniel Rapant /1897. 1988/: K počiatkom maďarizácie, D. I.-II., 1927 a 1931 a iIegálná maďarizácia 1790-1840, Bratislava 1947). Krutá sociální a společenské situace vyhnala statisíce SIováků do emigrace. do vyspělých kapitalistických států. zvláště do Francie, Belgie a v prvé řadě do USA, kde tvořili (kulturně a hospodářsky) významnou menšinu. Krutá maďarizace pokračovala I ve 20. století a vzbudila mezinárodni odpor a kritiku (Seton Watson. Scotus Viator a Björstjerme Björnson). V roce 1907 byl přijat pověstný Apponylův zákon (Lex Aponyi) o povinné výuce maďarštině na všech ludových (základních) školách zostřený ještě r. 1909 ustanovením o výučování náboženství na všech školách v jazyce maďarském (J. Macůrek. Dějiny Maďarů a uherského státu, Praha 1934. 279-280). Podle statistiky z r. 1910 působilo pouze 519 obecných slovenských škol. Jiné školství - gymnaziální, reálné, střední odborné, tím méně vysoké, pro Slováky neexistovalo. Po uzavření slovenských gymnázii v r. 1874 - 1875, po něm následovalo zrušeni Matice slovenské v Martině. staly se moravské školy útočištěm slovenské mládeže. Do konce 19. stol. tu vystudovalo na 400 slovenských mladíků. Přerovské gymnázium, nazvané univerzitou střední Moravy, bylo hlavním střediskem studia slovenské mládeže. V letech 1900 -1918 na českých gymnáziích na Moravě studovalo 262 slovenských žáků. Moravskoslezská Beseda vydala Slovenskou čítanku od Františka Bílého, obětavého podporovatele M.R. Štefánika. Její vydáni slovenský tisk hodnotil s velkým uznáním.
Před mladou republikou v oblasti školství vyvstávala řada náročných, naléhavých. ba fundamentálních úkolů ve všech oblastech nového života. Po staletí kulturně. politicky e sociálně devastovanou zemi bylo nutno takřka od základů vybudovat a rozvinout. A je obdivuhodné, co tento mladý československý stát v oblasti vnitřní i mezinárodní v krátké době vykonal. V roce 1918 a 1919 byly Prozatímním národním shromážděním přijaty zákony o založení 5 vysokých škol: zákonem ze dne 12. prosince 1918 byla uvedena do života Vysoká škola veterinární s celostátní působnosti v Brně, následovala Masarykova univerzita zák. č. 50 z ledna 1919, Vysoká škola zemědělská zák. 460 z 24. července 1919, rovněž s celostátní působností v Brně. Zákonem č. 375 ze dne 27. června 1919 se na místo Alžbětinské akademie zřizovala Komenského univerzita v Bratislavě a konečně zák. č. 441 ze dne 24. července 1919 Katolická bohoslovecká fakulta v Bratislavě. V Praze pak přibyla Bohoslovecké fakulta evangelické.
Prvními profesory - fundátory oborů (tli fakult) Komenského univerzity kromě přírodovědecké, k jejímuž otevření došlo až ze Slovenského státu, bylo 19 českých a 3 sIovenští profesoři A. Rath, Milan Hodža a Jozef Škultéty, který na protest proti čechoslovakismu na filosofickou fakultu nenastoupil a přijal místo ředitele obnovené Matice slovenské v Martině. Maďarón Tuka přijel z budapešťské univerzity.
Neméně náročný a ještě naléhavější byl úkol vybudovat střední odborné a gymnaziální školství a dobudovat školství základní a opatřit je schopnými a kvalifikovanými učiteli. Na tomto místě považuji za nutné připomenout zásluhy zakládajícího profesora slavistiky filosofické fakulty Masarykovy univerzity PhDr. Stanislava Součka. Již ve jmenovacím dekretu se mu ministrem školství a národní osvěty ukládalo "spoIupůsobit při organizaci a budováni filosofické fakulty Masarykovy univerzity. ve spolupráci s věhlasnými profesory Václavem Vondrákem a Arne Novákem, jakož i obor řádně zastupovat (Archiv MU - dále jen AMU, osobni spis St. Součka). Současně byl pověřen ústředím spolků učitelských v zemi Moravsko-slezské výběrem vhodných uchazečů k působeni na Středních slovenských školách a při jejich výstavbě. Zároveň MŠANO vyzvalo profesory středních a učitele měšťanských škol hlásit se k průkopnické práci na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Do konce prosince 1918 se jen z moravskoslezských okresů přihlásilo 35 uchazečů. Převahu tvořili profesoři gymnázií a reálek. Požadovalo se prokázání znalosti slovenských poměrů, slovenského jazyka a národních dějin, schopnost působit v osvětové a kulturní oblasti. Zdůrazňovala se odpovědnost v práci a náboženská tolerance. Tato pomoc slovenskému školství byla záhy vysoko oceněna kritikem oficiálního čechoslovaklsmu prof. dr. Jozefem Škultétym v jeho děkovném dopisu z 6. listopadu 1924, jímž odpovídal Součkovi na jeho pozváni k jednání školské komise do Brna.
Píše:… „V živote svojom ja neprestajne obzeral som sa, kde je slovenská mládež, či jest či bude nejaká? Od roku 1918 ho (sic!) prestala táto úzkostlivá úvaha a keď brněnská fakulta pozvala ma k sebe, rozumie sa, idem rád, ochotne. Pri tej priležitosti poklonit' se (v tichosti a bez strojených foriem) jej profesorom bude mi velmi miIé…“ (Moravský zemský archiv, Pozůstalost St. Součka, G 65. orig.)
Strohé číselné údaje jsou neúprosně přesvědčující:
Typ školy počet v r. 1910 v r. 1921
obecné školy 619 2.348
měšťanské školy 0 87
gymnázia a reálky . 0 42
průmyslové školy 0 22
obchodní školy a
obch. akademie 0 11
Vysoké školy 0 2
mateřské školy 0 6
pedagogické školy 0 1
Národnostní složení inteligence k r. 1910:
Celkem Kategorie Z toho Stováků
1819 státní úředníci 23
1710 notáři 67
1560 advokáti 110
4887 učitelé 343
481 středoškolští prof. 10
793 lékaři 21
2763 kněží 428
Neméně náročným, ba v podmínkách poválečné hospodářské stagnace zvláště obtížným bylo zajištěni školství nejen personálně, ale i hmotně, tj. nejméně budovami. To se týkalo i škol obecných, které byly mnohdy umístěny ve zcela nevyhovujících budovách, nejednou v bývalých hospodách a hospodářských zařízeních.
Náročným úkolem byla reorganizace obsahové výuky na obecných, měšťanských i na školách odborných a středních, která se jak výukovým programem, tak délkou studia lišila od školského systému v zemích českých.
Program výstavby školství. který si mladá československá republika předsevzala, nemá v tehdejší Evropě nic srovnatelného. A program ten se začal realizovat v době, kdy mírové smlouvy se připravovaly a byly postupně uzavírány, hospodářská odluka od monarchie nebyla zdaleka realizována, muselo se bojovat proti honvédům na Slovensku a bránit Těšínsko proti nárokům Polska a pacifikovat německé pohraniční oblasti; v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Je pochopitelné, že se program musel potýkat s překážkami rázu nejen finančního, ale též materiálního. Nejednou dokonce s pokusy o oborové omezeni zvl. Masarykovy univerzity. Pokusy ty vyvolaly nevoli nejen vysokoškolských kruhů, ale celé naší veřejnosti, když parlamentní výbor navrhl, aby filozofická fakulta byla zrušena a "přenesena" do Bratislavy. Celistvost MU byla přesto zachráněna. Podobný osud měl ji spolu s fakultou přírodovědeckou stihnout o deset let později, za hospodářské krize v r. 1934. Ale ani tehdy byrokratické rozhodováni ministerských úředníků a návrhy některých poslanců neuspěly. Vysoko musíme ocenit postup vlády Československé republiky, že v těchto tíživých situacích zachovala naprostou integritu německého školství včetně vysokého.
Za bojů o zachováni stávajícího stavu VŠ, jehož se v 30. letech zúčastnily akademické sbory ostatních VŠ a průmyslových závodů, profesor právnické fakulty MU JUDr. Dobroslav Krejčí uveřejnil v Lidových novinách studii o nákladech státu na československé univerzity za léta 1920 -1934. Na základě ministerských účetních dokumentů dokázal, že MU je nejlacinější a celkový náklad ze celou její existenci včetně platů učitelů. zaměstnanců dosáhl částky 167.983.042 Kč. Z toho plynul závěr, že taková částka nemůže státní rozpočet ovlivnit. Ještě doplňme si výdaje za německou univerzitu v Praze, které dosáhly za stejnou dobu 208.720.299 Kč, a to se v době monarchie jednalo o školu vysoce privilegovanou, dobudovanou a dotovanou. Považuji za nutné upozornit na významnou skutečnost, svědčící nejen o demokratismu ve vztahu právě k německému školství, které ač dříve privilegované, nedoznalo žádné změny za celou dobu trvání republiky.
Ples všechny nepříznivé okolnosti, které provázely budováni nových brněnských vysokých škol, dosahovaly tyto již v polovině 20. let srovnatelné výsledky v oblasti vědy a výchovy s tradičními sesterskými institucemi. Svou odbornou prací, vědeckovýzkumnými výsledky, připravenosti a úrovni svých absolventů, a to jak čsl. tak zahraničních, kteří sem stále ve větším počtu přicházeli zvl. ze zemi střední a jihovýchodní Evropy, svým přínosem k rozvoji národní ekonomiky, zdravotnictví a lékařských věd, státovědy, školské správy a kultury si získaly uznáni nejen na fóru domácím, ale neméně mezinárodním. "Vyrovnaly krok s pražskými mateřskými školami a s blízkou vídeňskou univerzitou. Vysoké brněnské školy se staly ohniskem, z něhož se s nebývalou intenzitou šířily nové poznatky, nové impulsy k všestrannému rozvoji regiónu. Rozvinula se vzdělávací a poznávací působnost regionálních instituci - archivů, muzei, vydavatelství a dalších kulturních zařízeni. Podstatně vzrostla úroveň časopisů i novin, vysoká odborná, literární, jazyková a kritická úroveň Lidových novin získala si uznáni i za hranicemi naši vlasti. V tomto všem se projevila kultivační síla obrozující veškerý kulturní život. Působeni vysokých škol se stalo nezastupitelným. Kromě toho rozsáhlý kontakt pracovníků moravských vysokých škol s regionem byl tak živý, že stěží bychom na mapě Moravy nalezli město, kam nezavítal s přednáškou pracovník VŠ.
V tom se naplňovala myšlenka T.G. Masaryka, podle niž "nejen věda, nýbrž celý život je touhou, často osobně obtížnou, vždy však plodnou službou pravdě, že nejvznešenějším posláním vědy je naplnit a oplodnit život pravdou“.
Brněnští pracovnici vysokých škol ve svých vrcholných dílech se hlásili k T.G. Masarykovi jako k vědci, který pozvedl českou vědu k evropskému horizontu, ale rovněž jako k zakladateli našeho státu a spoIuosvoboditeli národa českého a slovenského. V jeho duchu brněnské VŠ reagovaly - a to velmi citlivě na problematiku domácího a světového vývoje. Polarita společenského vývoje od počátku 30. let. od doby zostřujících se protikladů hospodářského, kulturního a mocenskopolitického vývoje doznala povážlivé změny. Demokratickému a mírovému vývoji vzrůstalo nebezpečí nových konfliktů ze strany revizionistických států autoritativních režimů, dožadujících se revize versailleského systému. Ideovou dimenzi jejich fašistických a fašizujících režimů představoval vypjatý nacionalismus, šovinismus a extrémní rasismus. Tak tomu bylo v Německu, Maďarsku, Rumunsku a do jisté míry I v Polsku. Hlavním motorem snah o nové děleni světa byl nacismus. Ten ve svém programu, jak jej formuloval Adolf HitIer v knize Mein Kampf, usiloval o likvidaci mocenského postaveni Francie na evropské pevnině, o ovládnuti národů střední, jihovýchodní Evropy (zvl. Ukrajiny) a zničení SSSR. Konečný cíl - dovedeni německého národa ke světovládě.
Hitlerovo "dílo" je prosyceno rudimentární nenávistí nejen k Židům a Rómům, ale stejně ke Slovanům, zvl. v prvé řadě vůči českému národu. Již jako zkrachovalý gymnazista, odmítnutý adept architektury a neuznaný umělec, nepříliš osvícený pozorovatel vídeňského prostředí, hrozil se moci Židů a jejich postaveni v habsburské monarchií, strach mu naháněla řemeslnická, služebná česká Vídeň, stejně tak jako židobolševici (Meln Kampf, překl. St. Michalčík, Pohořelice, sv. 2). Jeho bytostná nenávist k našemu národu nám připomíná fundovanější, ale neméně genocidně laděné spisky F. Schuselky ze 40. let 19. stol.
K nastoleni Hitlerovy "diktatury národní koncentrace" (Hans Momsen) došlo ve spojení se starými konzervativními, nacionalistickými, militaristickými a aristokratickými elitami, s jejich pomoci se uskutečnila zlověstné Machtübergabe - Machtübernahme. Spojeni vůdcovského systému s tradicemi pruského militarismu představovalo koncentrovanou politickou, hospodářskou a ideologickou moc, moc totalitní. Rozum zůstává stát, když nacistickým elitám se podřídiIy všechny struktury společnosti, včetně samých kapitalistů. Šovinismus, rasismus, genocida a vysidlováni etnických skupin a ras - všechny tyto jevy nebyly jen otázkou ideologie, ale zdůvodněním a cílem vedeni totalitní války. Banditismus, charakterizující „noc dlouhých nožů" 30.6.1934 se záhy stal fenoménem nacistické zahraniční politiky (zavraždění dr. Engelberta Dollfusse, prof. Ch. Ducy v Bukurešti, jugoslávského krále Alexandra I. a velkého humanisty a pacifisty, Inspirátora východního Locarna a kolektivní bezpečnosti Louise Bathoua, zavedeni všeobecné branné povinnosti, obsazeni demilitarizovaného levého břehu Rýna aj.), všemi těmito akty se manifestovala hluboká krize, před níž již v r. 1932 varoval dr. Beneš a která vedla k Mnichovu, 14. a 15. březnu 1939 a nakonec k druhé světové válce. Všechny tyto skutečnosti, všechny stupně, provázející Hitlerovu cestu ke světovému kataklyzmatu se mohly dít jen za blahosklonného apeassantského souhlasu v prvé řadě Anglie, která převzala vedoucí roli v politice západních demokracii. Uzavření GentIemen's Agreement Pact mezi Anglii a Německem bylo nacistickým triumfem; stalo se tak za zády Francie a co je ještě varovnější - za zády Společnosti národů. Kolektivní bezpečnost byla "odložena" a Hitler mohl zahájit přípravu agrese, která ve svém "plánu" směrovala též na ČSR! Potvrdil to sám Hitler, když 12.února 1838 přijal rakouské státníky kancléře dr. Schuschnigga a Quide Schmidta. Varuje Rakousko před případnými obrannými kroky na mezinárodním fóru, mluvil o inertnosti Francie k jeho obsazeni Porýní Řekl „... A Francie? No, před dvěma lety, když jsem vpochodoval do Porýní s hrstkou praporů, v té chvíli jsem strašně riskoval. Kdyby se Francie byla tehdy pohnula, byli bychom nuceni ustoupit. Ale pro Francii už je pozdě!" (Winston Churchill, Druhá světová válka I, Praha 1992, s.238).
Nebylo pochyb o tom, kam Hitler napře svůj velmocenský tlak. Dal to nepokrytě najevo 18. května 1936 Konstantln von Neurathovi, tehdy ministru zahraničí a později prvnímu protektorovi Čech a Moravy, americkému velvyslanci v Moskvě Williamu Bullitovi, když prohlásil: "Jakmile budou na západních německých hranicích vybudována opevnění proti Francii a Belgií, země ve střední Evropě si uvědomí, že Francie nemůže proniknout na německé území, všechny tyto státy začnou vnímat svou zahraniční politiku v jiném světle a pak se vytvoří nová konstelace." A současně neopominul dodat, že "rakouská mládež se obrací víc a více k nacistům a ovládnuti Rakouska nacisty je nevyhnutelné (tamt. 188). A co následovalo takřka bezprostředně? 11.1.1936 HitIer podepisuje rakousko-německou smlouvu, která má zajistit bezpečnost a svrchovanost Rakouské spolkové republice a souběžně dává příkaz generálnímu štábu "zabývat se přípravou anšlusu".
Fenomén fašismu a nacismu, agrese a války, nebezpečí útlaku a podmaňování národů vyvolal polarizaci teoretických, politických a ideologických pracovníků a představitelů na celém světě. Slil obavy o osudy evropské civilizace, ba o samu budoucnost lidstva. Zde se musí poznamenat, že profesor filozofie na FF MU Josef Ludvík Fischer již v roce 1926 pronesl veřejnou přednášku na téma - Boj o ovládnuti Evropy, v níž jako nebezpečí pro její osud označil fašismus. V roce 1932 vydat takřka prorocky koncipovanou úvahu Třetí říše - Úvod do současného politického stavu (Brno, 1932). Varovně vyzníval jeho soud, že se ze všeobecné krize Výmarské republiky nabízí totalitní řešení. (Jaroslav Kudrna, K FIscherově analýze prefašistických a fašistických ideologii. In: Hledáni řádu skutečnosti, Sborník k 100. výročí narozeni J. L. Fischera, Brno 1994, s.161-164.)
Aktivizace sudetoněmeckých nacionalistických hnuti, která po Hessově projevu z 24. prosince 1933 k zahraničním Němcům nabírala na síle a prudkosti, neboť se berlínská vláda solidarizovala s jejich požadavky a cíli a prohlásila se za jejich ochránce a Berlín za ideové centrum, vyvolala k životu Studentskou frontu za mír, pokrok a svobodu. Na její manifestaci slavnostními řečníky byli profesoři fil. fak. Masarykovy univ. Jan Uher a Vladimír Helfert (Moravský zemský archiv, dále jen MZA, B 40, fasc. 248, čj. 6331, 12.6. 1936.)
Rozvíjející se světové hnuti za mír, svobodu a demokracii se stává výrazným fenoménem 30. let 20. století. Vznik Mezinárodni mírové ligy v čele s P. RoIIandem a H. Barbussem byl odpovědí ne vzrůstající nebezpečí války a utrpení i oběti lidstva. Vedle nich Ligu tvořili věhlasní představitelé vědy, kultury a uměni, přední politici, obránci humanity, demokracie, rovnosti a míru.
V počátcích našeho mírového hnuti se vedle již vzpomínaných pracovníků FFMU zasloužilo Etické hnuti čs. studentstva (EHS) a na jeho rozvoji se podíleli přední vědci, umělci a spisovatelé: Bohuslav Havránek, Jiři Mahen, Jiří Kroha, Vladislav Vančura. Jan Kukařovský, Vladimír Úlehla, J. L. Fischer, O. Fischer, A. I. Bláha, Josef Tvrdý, Jan Vážný aj. pracovníci brněnských vysokých škol. Mírovým aktivitám zasvětila svou činnost Levá fronta, Ars, Klub pro moderní vědu a uměni. S rostoucím nebezpečím pro naši svobodu rozvijí činnost Vlastenecké demokratické antifašistické hnuti studentské, opírající se o studentské koleje. Jeho významný představitel Jaroslav Žáček, předseda sdružení sociálně demokratické mládeže, studentstva a EHS v Brně, se stal členem Comité Mondial des Étudiants contre la guerre, le fascisme et Ia réaction culturelle v Paříži. Na přípravě protiválečného kongresu v Amsterodamu 1932 se podíleli profesoři Bláha, Fischer, Helfert, Antonín Trýb a Bedřich Václavek. V roce 1935/36 vystoupili brněnští profesoři na obranu svobody vědeckého bádáni a projevy ve prospěch rumunských vysokoškolských učitelů prof. Constantinesca, předsedy rumunského demokratického bloku, a dr. Tudora Bognaria. Tak přes hranice států a národů probouzejí se a sdružuji sily a hnuti, varující před nespočetnými oběťmi moderní války, hájící svobodu národů a nezávislost států, demokracii a mír, skutečné to hodnoty moderního humanitního vývoje. .
Je tu ještě jeden výrazný rys těchto obranných projevů. Písemné stati, články v novinách a studie se opírají o vědecké poznáni a stejně jako projevy veřejné odhaluji a pranýřují fašismus a nacismus. Co je třeba zvláště zdůraznit, vesměs jsou prosty jakékoliv fobie vůči německým spoluobčanům a německému národu. Jsou neseny duchem úcty k německé vědě a umění, k německé kultuře vůbec. Nejlépe se tyto vztahy přátelství projevily, když Československá republika. naši občané s otevřenou náručí poskytovali azyl občanům Rakouska a Německa po roce 1933, resp. 1934, a to v době, kdy se jejich vlast zachovala k nim macešsky (Viz Jiří Veselý a kol.: Azyl v Československu 1933 -1938, Praha 1983, Passim.) Jaký to propastný protiklad k tomu, co Hitler již v roce 1932 připravoval pro jiné národy. Ze svých úvah v kruhu přátel tehdy prohlásil: "Česká báze bude zbavena českého obyvatelstva a bude osídlena Němci." O dva roky později se k otázce té vrátil a poznamenal: „Jestliže jsem odhodlán obětovat v příští válce miliony lidí vlastního národa, a to bez nejmenší lítosti, že se tu prolévá drahocenná německá krev, pak mám přímo povinnost, abych zároveň vyhubil miliony lidi nižší rasy. kteří se množí jako hmyz.“ Takto vyřčené Hitlerovy myšlenky byly inspirující pro sudetoněmecké návrhy tzv. Grundplanungu pro ČSR a její obyvatele, aktualizované po 16. březnu 1839 a 1940 v memorandech K. H. Franka, K. V. Neuratha i brněnské organizace NSDAP. formulované dr. Schwabern a ing. F. FoItou. Barbarsky cynické jsou teze Instrukční brožury pro německé vojáky. Tam se opět uvádí: "Na Čechy je potřeba pohlížet z rasového hlediska jako na PoIáky, převažují u nich ostické rysy, a proto je nelze poněmčit jako celek, i když pro poněmčeni přichází v úvahu větší část Čechů nežli PoIáků... Má-li Čech v dané chvíli poněkud odlišné postaveni než Polák, je to pouze dočasný důsledek okolnosti, za kterých došlo k rozbití Československa."(K. Rlchter a kol., Bez démonů minulosti, Rodiče Praha, 2003, 5.119-120).
IV.
Československo v meziválečném období zaujímalo klíčovou pozici při zachováváni mocenské rovnováhy v Evropě. Všeobecná krize, v niž se transformovala krize hospodářská, nabyla mocensko-politické povahy a hrozila vyústit ve válečné konflikt, jehož průběh a zvláště oběti nemohl nikdo předpovídat. Kořenem rozrušeni. evropského versailleského bezpečnostního systému byl již vzpomínaný Gentleman Agreements Pact z 18. června 1936, jimž se dostalo Německu rovného velmocenského postaveni. Rozvinuti čilé diplomatické aktivity mezi Londýnem a Berlínem mělo pouze jeden výsledek: upevnilo se postaveni Německa na evropské pevnině, uvolnila se mu cesta k horečnému zbrojeni, oslabilo se postaveni ČSR na Západě a Henleln získal ochotné konzervativce, shovívavě naslouchající jeho výkladům o pronásledováni Němců v Československu. Dokonce A. Eden, později ministr zahraničí v Churchillově vládě za druhé světové války, měl ještě 16. března 1934 jiný názor, když na varováni Jana Masaryka o válečných plánech Hitlera odpověděl, že po pětihodinovém rozhovoru s HitIerem jej pokládá „za poctivého fanatika, který nechce války". Henlein se 9. prosince 1936 v Londýně uvedl přednáškou O postaveni německé menšiny v ČSR, rozvinul tu vysoké kontakty, u nichž získal řadu sympatii a přímou podporu při prosazováni (tehdy) svých autonomistických koncepcí (Ivan Brož, Diplomat veselé mysli a smutné duše, Praha 2000, str. 107 a n.). Za podzimních jednáni Halifaxe v Berlíně Göring vyslovil "důvodnou naději, že bilaterální jednáni s Československem a Rakouskem bude přenecháno Německu a že se Anglie do něho nebude vměšovat." Když se Masaryk v důvěrném rozhovoru s Edenem optal na otázku ČSR, případně na Hitlerovy záměry, dostalo se mu této odpovědi:" O nějakém napadeni Československa nebo Rakouska nemůže zatím být ani řeči (podtrženo F. H.).
Vážné události doma v ČSR, kde z vlády odešli 3 němečtí demokratičtí ministři, a rovněž v zahraničí, zvl. v Anglii, která zcela převzala otěže mezinárodní politiky západních demokracii, došlo k demisi Edena a na jeho místo Chamberlain jmenoval svého člověka lorda Halifaxe, spolehlivého stoupence sblížení s HitIerem. 28. dubna došlo k anglo-francouzskému jednáni o henleinovských karlovarských požadavcích a
7. května formou demarše bylo čsl. vládě sděleno:
1) V případě konfliktu nemůže Anglie pomoci ČSR,
2) ze strany ČSR je nutno provést co největší ústupky sudetským Němcům a
3) v tomto směru je nutné zahájit okamžité jednáni s Henleinem.
Tak promluvil "spojenec", vlastně oba - i Francie! Několik dnů nato, sděluje britský ministr obrany vedoucím představitelům tisku USA "Osud ČSR je zpečetěn!" (Tamt., str. 123).
Co následovalo do konce září 1938, byla jen krutá. nedůstojná tragikomedie. 30. září 1938 a následný třináctý a patnáctý březen 1938 mocensko-politická krize a krize morálně politická dosáhla svého vrcholu. Potenciální pevná fronta na pevnině byla ztracena, obrana míru a stability prolomena. Kolik amorální, nekulturní otrlosti prokázal Chamberlein za svých cest k Hitlerovi a po návratu do Hestonu, je neslýchané. Vystupuje z letadla mával zástupům kusem papíru - dohodou s Hitlerem o vzájemné spolupráci anglo-německé, "o míru do konce století. " Jak nekulturně, ba barbarsky nám znějí jeho slova 3 dny předtím pronesená v anglickém rozhlase. ProhIásil: „…Jak hrozné, nepředstavitelné. neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme." Neváhal bych odjeti na třetí návštěvu do Německa…" (Churchill, Druhá světová válka I. s. 284). Ano, bylo to "ukřižování" (Morella). A za několik týdnů bude anglický lid vděčně děkovat československým letcům, kteří významným podílem se zasloužili na konečném vítězství v boji proti Görlngově luftwaffe, nehledíce na oběti! I on zodpovídá za miliony mrtvých a další miliony zmrzačených, tento muž úzkého obzoru a malých schopností! A na strašném tom díle se svým podílem zasloužila I německá menšina československé demokratické a spořádané I mírumilovné republiky, v niž požívala rovná práva s většinovým slovanským obyvatelstvem. Světově proslulý poIitolog a britský poIitik John Laski, profesor londýnské School of Ecconomics and PoliticaI Sciences v dopisu, který zaslal redakci Sociologické revue (prof. Bláhovi). napsal: „Hranice Československa jsou hranicemi svobodného světa." Podobné stanovisko zaujal Jerry A. Neprasha, ředitel sociolog, ústavu Univerzity Franklina a Marshalla v USA: "Kdyby přítomné (Mnichov) bylo s to zaručit trvalý mír, myslím, že ať jakkoli milujeme svou zemi, všichni bychom je přijali. Ale potlačení. útisk a podvod a vláda násilí a moci - to není mír. Národy západní Evropy poznají. že ztratily nikoli Československo, nýbrž samy sebe a opravdu vše z civilizovaného světa v budoucích generacích. Kam spěje lidstvo, jestliže moc a tupost vládnou osudy národů… "(Soc. revue 1938).
14. a 16. března 1939 ostrov svobody a demokracie a řádu ve střední Evropě přestal existovat. Hloubku březnové tragédie vyjadřují památné slova rektora Masarykovy univerzity prof. dr. Arna Nováka: „...ByIo otřeseno mostními pilíři Evropy. ...zůstáváme nezlomeni a plni viry v pravdu. právo a spravedlnost. Nesmíme ochabnout v spravedlivém boji…“
Jak hluboko se tragedie Mnichova dotkla a zapůsobila na vysoké škoty, dovídáme až z korespondence prof. Jana Floriana, mezinárodně uznávaného histologa a embryologa, člena Světové embryoIogické společnosti v Londýně, která sdružovala vynikající světové vědce. Byl žákem prof. Františka Karla Studničky, fundátorem oboru na LF. Již v listě ze 17. srpna 1934. adresovaném Studničkovi, s neklidem sděluje z dopisu od prof. Langeho z Utrechtu toto: „Nach den blutlgen Ereignissen in Deutschland vom 30. Juni und nach dieser Wiener Tragödie hat man den Eindruck in einer Irrenanstalt zu leben statt ln einer geordneten Gesellschaft.“ 13. září následujícího roku sděluje své dojmy z pobytu na kongresu v Německu a píše: "Je všude vidět. že se Německo změnilo. jak na fašisticky se zdravících lidech, tak na plakátech a výkladních skříních. Protižidovská propaganda je také hned na první pohled patrná." Těžce na něho dolehlo. nebezpečí. které nám hrozilo na podzim 1938. Prohlubující se mezinárodní krize mu nedovolila klidně pracovat. Dne 8. září 1938 se Studničkovi svěřuje: "Věřím, že se zajímáš o politiku. Nemohu se tomu vyhnout ani já. Přeji si, aby ml ta chuť k práci nepřešla a tak snáze snesl politický neklid." Rozhořčeně odmítal zločin 30. září 1938, když se svěřuje: „Já jsem za posledních 6 týdnů velmi duševně trpěl a vůbec jsem nemohl pracovat." A k tomu 14. březnu píše: "Nejsem schopen vědecky pracovat, protože mi příliš mnohé bráni v koncentraci na práci." Nehledě na nebezpečí v květnu 1939 přijal volbu děkana lékařské fakulty. Vedle vědeckovýzkumné práce věnoval se instalaci busty prof. MUDr. E. Babáka. fundátora lékařské a zvěrolékařské vysoké školy v Brně. Nekompromisně vystoupil proti jejímu hanobeni zdivočelou Hitlerjugend a v dopise policejnímu ředitelství v Brně v jehož čele stál čechobijce, nacista dr. Schwabe, trval na tom, aby záležitost byla přísně vyšetřena a potrestána.
17. listopadu prokázal nevšední odvahu a principiálnost, když jako jediný akademický funkcionář protestoval proti zavření vysokých škol. (Viz F. Hejl, Účast Prof. MUDr. Jana Floriana v národněosvobozeneckém boji v letech 1939 -1942, in: Universitas 2/1998, s.41-48).
Již v mezidobí Mnichova do března poměrně rychle pokračovaly změny poměrů v Česko-Slovenské republice a vývoj spěl k fašizaci. Premiéra Jana Syrového vystřídal fašizující agrárník Rudolf Beran, za něhož se zvyšoval tlak zvl. na vysoké školy. Dřívější tvůrčí neklid a organizační klid a vnitřní svoboda se začaly vytrácet a nejistota ovládla profesorské sbory, když docházely první příkazy převést do výslužby zaměstnance izraelského vyznáni. Brno zaznamenalo do té doby nepoznané štvanice zfanatizované zvl. německé mládeže proti židovským spoluobčanům, ve společnosti se hlučně drali na veřejnost pravicové skupinky. Svaz studentstva si zachovával demokratický charakter a předložil rezoluci požadující pomoc demokratickým Němcům a židům (MZA, Prezldium ZÚ, k. 298, čj. 20063/38 Zpráva Zem. úřadu 8. 11. 1938). Rychle sílily tlaky, aby ze Studentského svazu a Fakultních spolků odešli demokratičtí, levicoví a komunističtí funkcionáři. Sílily útoky proti představitelům republiky - T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi - a šířily se nechutné a nedůstojné, cit skutečného občana urážející pomluvy. Profesorské sbory vysokých škol zachovávaly své pevné vlastenecké stanovisko. Dědictví naši velké kultury bylo jim posilou. Když děkan filosofické fakulty PhDr. Bohuslav Horák zahajoval první ze sedání profesorského sboru fakulty, citoval slova Vocelova Labyrlntu slávy:
Naše prsa byla živé štíty
hájící Evropy skvělé stany,
na něž, aby klidně západ dřímal,
nesčíslné pršely jsou rány.
Tak vyjádřil pro nadcházející složité období motto a ducha působeni fakulty a jejího sboru. (AMU, fond R II 8, protokol zasedání sboru 22.11.38).
Profesorské sbory Masarykovy univerzity očekáváni svých akademických představitelů důstojně - a to nejen po Mnichově, ale po celou dobu okupace - splnili a zaujali přední místo v duchovním odporu proti porobě a teroru, mnozí z nich neváhali obětovat své životy. Odmítnuti Mnichova a zvlášť rozvráceni Česko-Slovenské republiky proti všem očekáváním nacistických zotročovatelů bylo impulsem k organizováni odporu a odboje (Robert Konečný, K počátkům moravského odboje. In: Slovo národa I, č. 102, 7.9.1946) Významným aktem byla nová iniciativa s mezinárodním dopadem. Podnět vyšel od profesorů filozofické a přírodovědecké fakulty - od prof. Fischera, Jindřicha Šebánka, R. Konečného, zeměpisce Fr. KoIáčka a j., statistika doc.RNDr. O. Peterky. V relativně krátké době se historikům, zeměpiscům, statistika a kartografům podařilo zpracovat a dát vytisknout dvě publikace s kartogramy, které analyzovaly vývoj národnostního osídlení Moravy a Slezska podle sčítáni lidu za I. republiky. Obě mapy - Munlch Agreement of 28th September 1938 a druhou mapu The Czech Part of SiIesia and tha Neighbourlng Paris of Moravia and the Munich Agreement (první bez uvedeni vydavatele, druhá vydána národní Slezskou unií v Brně, 1938) dopravil JUDr. Bohuslav Ečer, první náměstek primátora města Brna, za dramatických okolnosti do Londýna, kde se dostaly do rukou naší reprezentace a některých členů anglického parlamentu. Mapy desavuovaly nejen "mírotvorce" Chamberlaina a germanofilské členy klubu Lady Astorové, ale současně úporně rozvíjenou akci za další okupaci, za "korekci" mnichovské hranice a do záboru začlenit též Brno, Jihlavu aj.
Dne 16. října se v Brně utvořila tzv. Moravskoslezská rada, jejímiž členy byli Intelektuálově levicových a demokratických, ale především národních směrů. V čele stál prof. Vladimir Helfert, bývalý člen pokrokově strany. V podáni žádosti o registraci se uvádělo, že jde o instituci nepolitickou s čistě kulturním programem. Pro jednotlivé oblasti kulturní práce vytvářela sekce, v jejichž čele byli odbornici a vědečtí pracovnici. Tak vysokoškolskou sekci vedl prof. Uher a Vladimír Groh, lidovýchovnou prof. Bláha, divadelní prof. Jan Krejčí, literární Čestmír Jeřábek, hudební L. Kundera, muzejní sekci dr. Jaroslav HeIfert a prof. Procházka, sekci pro studentský život prof. MUDr. B. Bouček s PhC. Černým. K práci se přihlásily všechny kulturní organizace a stavovské Instituce - včetně tělovýchovných - Sokola, Orla a DTJ. Program a složeni rady byly již nástupem k národní vlastenecké práci v duchu Masarykově. Obratností R. Konečného a v dohodě s formující se civilní složkou (politickou) Obrany národa pronikli někteří členové Moravskoslezské kulturní rady do činnosti příslušných sekcí národního souručenství. Touto cestou na doporučení Uhrovo a Slavíkovo šel též prof. Šebánek.
Rozhodně odmítavé stanovisko k Mnichovu zaujal - jak jsme již uvedl - rektor MU prof. Kovák, a to v projevu 13.10. 1938. Opětně se k otázce té vrátil 12. ledna 1939 ve svém inauguračním projevu. Obraceje se k akademické obci zdůraznil: „…přijímáme kruté události s bolesti, ale také s protestem a především s pevném rozhodnutím, že chceme všichni bez rozdílu pracovat k tomu, aby v nových poměrech náš národ a stát rozkvétal a připravoval spravedlivý návrat toho, co bezprávně a násilím nám bylo odňato…“ A obraceje se ke studentské obci pravil: "Obracím se k vám, občané akademičtí, z tohoto miste, nad nímž právě letos zobrazila mistrovská ruka malířova hluboký mýtus o Prométheovl přinášejícím lidstvu blahodárný a kulturotvorný oheň. Zachovejte si, prosím, svobodu ducha, která je božskou jiskrou Prométheovou. Užívejte tohoto plamene k tomu, abyste se stali skutečnými osobnostmi, občany s pravým sociálním cítěním, vzdělanci s živým smyslem pro krásu, intelektuály se schopnosti a odvahou kritického soudu, jež se nedá usměrniti, nedá se znásilniti…“ A opět myslel na osudy své milé republiky a jejího lidu, jejich národů.
Leden a následující únor byly měsíci silicích provokaci a výtržnosti. jen aby se dokázalo, že Česko-Slovensko je života neschopné, vnitřně rozvrácené. Jen aby se připravila půda pro zdůvodněni jeho konečné likvidace. kterou od 2. poloviny října připravoval německý štáb. Neschopnost zajištěni klidného života občanů a vnitřního vyrovnání se se slovenskou politickou reprezentaci mělo být doma i na fóru mezinárodním konečné likvidace "Rest - Tschechei". Vznik Slovenského státu a protektorátu porobu završily. K událostem zaujala akademická obec krajně negativní stanovisko. Jako příklad uvedeme si stanovisko profesora právnické fakulty staré školy JUDr. F. Weyera z jeho pamětí: „…Nechápat jsem,že by německý národ, jehož řeč, kultura a literatura mně byly tak známé a blízké...mohl tak hluboce klesnout. Hrubý antisemitismus...mne již odedávna odpuzoval a později jeho nelidské výstřelky
naplňovaly mne hrůzou…“ On, odchovanec vídeňské Almae Matris klade si otázku, jak mohli němečtí vědci a duchovní činitelé bez kritiky podlehnout tak všestranně banálnímu jevu a vulgárnímu, a roztrubovali ho jako největšího génia, ne-li přímo zázrak, jakým byl tento Adolf Hitler. Jaká to pravda jednoho z fundátorů naší právnické fakulty.
Z přesvědčeni o neměnnosti humanitních ideálů (skutečných to hodnot lidstva), ze svobodné vůle a po zralé úvaze duchovni a politické elity národa rodilo se po 15. březnu 1938 hnuti odporu a odboje. V čele hnuti stanuli profesoři a pracovnici brněnských vysokých škol v těsné spolupráci s osobnostmi vojenského, politického a kulturního moravského života. Byli to profesoři - J. Uher, VI. Helfert, VI. Groh. I. A. Bláha, J. L. Fischer. B. Kladivo, F. KoIáček, F. Hora, J. Florian. J. Podlaha. J. Vignati, bratranci Sahánkové aj.
Již v květnu 1939 hnuti odporu nabývalo pevnější organizační formu, člen Uhrovy skupiny a představitel pražského Politického ústředí (dále PÚ) poslanec JUDr. Ferd. RIchter inicioval vytvoření odbočky PÚ s ceIomoravskou působností. Úzká byla spolupráce s Obranou národa. V letním období se za vydatné spolupráce s pracovníky vysokých škol prosadila tendence k sjednocováni jednotlivých odbojových skupin: jednalo se o skupiny sokolské. oreIské, legionářské (prof. MUDr. B. Bouček), levicové a komunistické (MUDr. M. Vlček, O. Černý. O. Blažek, mjr. Ptašinský aj.). Na Přerovsku úzce spolupracoval doc. in mem., MUDr. V. Skalák. O zapojeni organizace na Moravskou Pětku se zasloužil JUC. Jaroslav Trumpeš, pracovník rektorátu KU. Významnou oblasti činnosti bylo zajišťováni sabotážních prostředků (karborund. prášku aj. prostředky znehodnocení pohonných a mazacích tekutin a hmot), organizováni ilegálních přechodů hranic: do Polska a po 1.9. 1939 přes Slovensko, Budapešť', Bělehrad do naší armády na západě.
Odboj nebyl nejen snadnou, ale též nebyl levnou záležitosti. Nejen že ohrožoval na životě ilegalisty, ale I jejich rodiny. Déle si vyžadoval též finanční zdroje. Sbírky se konaly mezi členy fakult. Sumu 100.000 K věnovat MUDr. Šilhan. Rozsáhlá byla zpravodajská činnost, která obsáhla celou Moravu, a činnost sabotážní. Tato mnohotvárná a široce koncipovaná činnost neušla pozornosti Gestapa a Sicherheitsdienstu. Už opatřeni z let 1938/1939 drsně zasáhla do života vysokých škol. Práva působit na škole byli zbaveni Židé a někteří levicově orientovaní učitelé. Vyhodnocováni situace na českých VŠ a v kultuře s radosti vykonávali němečtí studenti a členové NSDAP. Bezpečnostní opatřeni protektorátních mocenských instrumentů se zdokonalovaly velmi rychle a předem (místní Němci) připravovali typy. Krátce po 15.3. byl zatčen prof. Lenfeld z Veterinární VŠ. řada levicově orientovaných pracovníků. Zlověstné bylo zatýkání v rámci akce AIbrecht I. z 31. srpna na 1. září, na počátku tažení do Polska. Mezi zatčenými byli B. Kladivo, Maximilian KoIaja, Bláha, Bouček, Jan Jebavý, profesoři VUT O. KaIIauner, Jiří Kroha a externista JUDr. Špazier, bývalý primátor města Brna. Zatčeni neušel mezinárodně uznávaný profesor patologické anatomie MUDr. Václav Neumann.
Ještě dříve nežli došlo k zavřeni VŠ byl 14. listopadu 1939 zatčen VI. HeIfert, vynikající znalec a bojovník za uznáni díla čestného doktora FF MU - Leoše Janáčka, dnes nejhranějšího skladatele z. klasiků minulého století. Datum zatčení nás právem vede k závěru, že byl obětí nacistických intelektuálů brněnských. Zrada nezralého a spíše dobrodružného mladíka uvedla Gestapo na stopu civilních členů ON a odtud již vedla k jejímu řídícímu centru. 26.11.1939 byl zatčen J. Uher a R. Konečný, 8. února 1941 Vl. Groh, delší dobu sledovaný gestapem. Vše nasvědčovalo tomu, že se v protektorátu rozvinulo rozsáhlé odbojové hnuti, a proto RSHA {HimmIer) vyslovil souhlas s prováděním zostřených výslechů za použiti fyzického násilí, které nabývalo nejsurovějších forem. Takovému výslechu byli podrobeni Tvrdý a Groh, mjr. Ptašinský. Vignati o tom podat zprávu tajným motákem. 6.8.1942. dva měsíce před popravou píše: „...ByI jsem a zůstanu tvrdý chlap. Dnes i my zde spolehlivě vidíme, že Německo válku nevyhraje a tento fakt mi usnadňuje mou osobní situaci. Naše vlast, národ a vy, moji drazí, budete opět svobodní a to byl náš hlavni úkol. Podaří se našim přátelům a my máme hrdé vědomi, že jsme k tomu dle svých sil přispěli. Naše krásná země bude opět hlaholit naší krásnou písní českou. A tak klidně uzavírám kapitolu svého pozemského života..."
Po příchodu Heydricha a vyhlášení stanného práva němečtí „nositelé kultury" (spíše hubitelé) se rozhodli rázně a bezohledně zúčtovat s českým odbojem. 30. září 1941 byl prof. Vladimír Groh za činy spáchané dávno před stanným právem a tedy se toto na ně nevztahovalo, odsouzen k trestu smrti a téhož dne se svými druhy pod sgrafitem sv. Václava popraven. Trest byl prostou vraždou proslulého etruskologa a historika starověkého Říma Vl. Groha a vzrušil celý kulturní svět. Byl zatčen prof. Kladivo, 1.10. Jan FIorian a spolu s nim Trumpet, 4. října prof. Šimek a prof. Karel Hora. Do konce prosince rychle za sebou následovalo dalších 20 učitelů VŠ. Stanný soud znal jen tři druhy výroků: trest smrti, předání gestapu a zproštěni viny. Předání gestapu byl de facto rozsudek smrti. Odsouzený byl převezen do druhého koncentračního tábora, odkud vede jediná cesta - komínem po vysilující práci. Když 14. a 21. ledna a 3/4. února 1942 převáželi profesory brněnských škol do koncentračního tábora v Mauthausenu (u Lince), do druhého nejkrutějšího tábora, nenechal si ujit tu příležitost sám Lagerführer Bachmayer a přivítal je slovy: "Ihr werdet was erIeben, bevor Ihr krepiert". Tak vítal velké humanisty, demokraty, věhlasné vědce, nevinné lidi, které nazval „tou českou univerzitní bandou“! Ještě jednu poznámku třeba dodat. Prof. FIorian, žák Studničkův a londýnského embryologa HiIIa, byl znám po celé Evropě. SpoIupracoval s řadou německých odborníků i s prof. Grosserem z německé univerzity v Praze. Když se Florianova manželka obrátila ně a žádala je o vyjádření, říšští ani se neobtěžovali odpovědět a Grosser se ptal, proč byl FIorian odsouzen. Na tom skončila veškerá pomoc. Když jsem pročítal celou jeho korespondenci s prof. Studničkou, vmýšlel jsem se do obsahu a ducha dopisů, jednáni jeho "kolegů" bylo otřesným svědectvím totálního selhání německé inteligence. I to je příčina vzestupu Adolfa Hitlera.
Úder nacistů neméně krutě se vypořádal s českými studenty, demonstranty za svobodu, demokratickou republiku, za našeho prezidenta, za mír. Nezapomínejme, že studenti, zvl. vysokoškolští jsou homogenní součástí národního organismu a jsou údem vysoce citlivým a reaktivním. To si plně uvědomovaly nacistické úřady od protektora a K.H. Franka po pracovníky germanizačního referátu. Úřad protektora (včetně pobočného v Brně) Ihned při nástupu jedním z hlavních úkolů si vytkly realizaci germanizační politiky. Jedním a způsobů, jak chtěli působit na české obyvatelstvo bylo, fixovat v jeho vědomi, že je tu jen druhořadým živlem. Začalo to orientačními tabulemi a napřed německými a pak českými nápisy a konče soustavnou "péči" o to, aby byly potlačeny jakékoli upomínky na Československou republiku, na její skutečnou historii národní, na necitlivý přistup k tradicím ze strany Němců atd. Ihned v prvém roce diktatury přikročili k zákazu světit svátek Mistra Jana Husa, Konstantina a Metoděje, dále pak 28. října - svátek vzniku Československé republiky, nabyti svobody a rovnoprávnosti. Dále i metodou bylo dbát na upevněni nadřazeného postavení Němce jako svrchované osoby germánské krve. Konečně této krvi zajistili naprostou nedotknutelnost.
Pokud jde o svátek Husův a Cyrila a Metoděje, vedoucí pobočky úřadu říšského protektora v Brně rozeslal vrchním zemským radím /OLR/ usneseni protektorátní vlády v tomto smyslu. Podle názoru rady pro hospodářské záležitosti dr. Schmidta je nemyslitelné ponechat 5. a 6. červenec jako sváteční dny. Dá se uvažovat o svátku Cyrila a Metoděje, ale svátek Husův nepřichází v úvahu. Ale přesto "ponechává rozhodnutí" na úvaze vrchních zemských radů. (MZA. fond 5000, fol. 6, něm. komlet). 22.8. ze stejné kanceláře vyšel výnos o odstraněni jakýchkoli symbolů, obrazů včetně prezidentů T. G. Masaryka a E. Beneše i Hany Benešové z veřejných míst a škol. S přípravou útoku na Polsko dr. Caha ze Zemského úřadu rozeslal cirkulář do míst 24.8., v němž se nařizuje dodržovat naprostý klid a pracovní disciplinu, zvl. v hospodářských zařízeních, která jsou součástí ekonomiky říšské (Tamt., fol.10 cirkulář). V září byly ještě rozeslány přípisy (nařízeni), že čestná občanství E. Beneše, která jemu jednotlivé obce udělovala, musí být zrušena. O tom má být podána zpráva okresnímu úřadu.
Přísné dodržování pracovní kázně ukládá šéf civilní něm. správy v Brně 3.9. 1939. Nekázeň se bude trestat bez ohledu na národnost. (Tamt., s.11).
V souvislosti s útokem na Polsko byl vydán zákaz prodeje map, skic, map turistických a místopisných jednotlivých oblasti. V září se pak množí zákazy oslav 28. října, zákaz nošeni nár. symbolů, trikolor a čapek. O rok později jde úřadovna protektora v Brně ještě dále, pod hrozbou trestu zakazuje jejich výrobu, včetně masaryček (po vzoru T .G.M.).
Stále se stupňující zákazy všeho, co připomínalo československý samostatný stát, každodenní potýkání se s omezujícími nařízeními, ponižování všeho, co je prostým projevem národního cítěni - všechna taková a podobná omezeni musí budit odpor civilizovaného člověka. Je zcela přirozené, že tyto ponižující nařízení a zákazy musely zesilovat odpor k moci, která tomuto národnímu kolektivu vzala jeho nejvýznamnější výdobytky. Zcela zákonitě rodí se odpor v celém národě a v každém jeho individuu. Národ si svou svobodu jednou vybojoval, nastolil režim, který mu skýtal alespoň základní podmínky jeho svobodného života, sílí tak jeho národní sebevědomí a odpor ke každé formě poroby. A toto prožíval mimořádně hluboce náš národ v třicátém devátém roce, národ podvedený, ponížený, ukřižovaný, oloupený. A aby si to denně uvědomoval, o to se starali jeho podmanitelé - němečtí nacisté.
Spontánnost, masovost a vysoká organizace demonstraci otřásly berlínskými držiteli moci. Obavy je nutily ke spěchu. Ještě 16. listopadu v přítomnosti Himmlera, Bormana. von Neuratha, K. H. Franka a generála Fridericiho sdělil Hitler dr. Chvalkovskému svůj ortel: "Události 28. října a 15. listopadu ukazuji, že Češi si nezaslouží jiný osud (jak PoIáci). Nedopustím, aby se vývoj události ubíral stejným směrem jako dosud ...Nařizuji zavřít české vysoké školy na tři roky, pachatele zajistit a větší počet studentů umístit do koncentračních táborů...vyřiďte, že toto je poslední výzva před tím, než dám protektorát zrušit...“
Ještě téže noci (nad ránem 17. listopadu) byly české vysoké školy obsazeny policejními oddíly a Sonderaktion vom 17. November završena. Bylo zavřeno 10 českých vysokých škol včetně dvou teologických fakult, 1.230 studentů bez obviněni zatčeno, násilně odvezeno do KT Sachsenhausen - Oranienburg u Berlína. 9 vedoucích funkcionářů bez soudu zavražděno. 1.223 vysokoškolských pracovníků posláno na dovolenou s čekatelným,102 z nich usmrceno. Pro 17.566 vysokoškoláků bylo pokračováni ve studiu znemožněno. Další desetitisíce k nim přibyly z maturantů ročníku 1940-1944. Vysoko musíme ocenit morální sílu vězňů koncentračního tábora. Za celou dobu jejich utrpení, týrání a ponižování se nenašel nikdo z nich, kdo by zradit kamaráda. Jejich osud, hrdinství odporu je jedinečnou kapitolou našeho národněosvobozeneckého boje, boje vítězného.
Prof. PhDr. František Hejl,
člen Českého svazu bojovníků za svobodu a historické skupiny brněnské organizace Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz